březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
CD a DVD jednoho z nejpozoruhodnějších českých výtvarných umělců vychází k jeho sedmdesátým narozeninám.Miloš Šejn pracuje v oblastech vizuálního umění, performance...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

OLIVER MALINA MORGENSTERN - ROK BEZ MAGORA, DVDFILM (+ BONUS CD MAGOROVO AUTORSKÉ ČTENÍ)

Film mapuje kaleidoskop životních příběhů Ivana Martina Jirouse, českého básníka, publicisty a výtvarného kritika, který je znám především díky spolupráci s nezávislou rockovou skupinou Plastic People of the Universe. V době normalizace byl za své politické názory pětkrát vězněn. V dokumentu zaznívají ukázky z Magorova básnického díla jakožto i jeho politické a životní názory. Defilé významných osobností, kamarádů a Magorových partnerek z období disentu a následně v letech svobody (například: Dáša Vokatá, František Čuňas Stárek, Dana Němcová s rodinou, Petruška Šustrová, Karel Schwarzenberg, Jiřina Šiklová, Eugen Brikcius, Vladimír Lábus Drápal, Vratislav Brabenec a členové PPU, Václav Malý, Petr Placák, Andrej Krob, František Rudl, Ladislav Heryán, Jaroslav Erik Frič, John Bok, Ida Saudková) doplňují přátelé z Košic, Bratislavy a mnoho dalších. Délka 120 minut, oproti filmu DVD navíc obsahuje řadu bonusů a fotografií, digipack a booklet jsou sestaveny z obrazů Davida Němce, průvodní texty napsali Jaroslav Erik Frič, Vladimír Lábus Drápal, Oliver Malina Morgenstern a Vitek Zavadil. Přílohou je audioCD s Magorovým autorským čtením básní, které Jirous dedikoval svým přátelům.
Předpremiérově byl film uveden 24. 11. 2012 v Divadle Archa na festivalui Pocta českému undegrourndu II./Pocta Magorovi.

DVD vychází 6. 11. bude pokřtěno opět v Arše v sobotu 8. 11. na Poctě českému undergroundu III.s  podtitulem Magorovo Vydří v Arše.

Text Jaroslava Erika Friče z bookletu DVD:

Tak nerad zklamávám v něčem, co bych měl, a nějak nemohu. Jako by sil nebylo, energie, bujarosti, která by člověka vzpružila jako zamlada. Ale Lábus urguje, trpělivý, laskavý. Vstávám dnes naněkolikrát, nakonec až po poledni. Prý dnes něco bych měl poslat. Co? ... Ale měl jsem sen, vlastně poslední ze snů, dnes právě o Magorovi. Zdá se mi o něm často. Ve snech vystupuje klidně, vyrovnaně, smířlivě. Tak jak jsem ho znával v poslední době. Na festival Potulný dělník vždy dorazil mezi prvními a v neděli, mezi posledními, odjíždíval. Jakož i na dalších festivalech, na něž jsem ho zvával. Byl solidární, ač síly ubývaly.

Na posledním Potulném dělníkovi, tři týdny před smrtí, už ani nevystoupil. Odcházeje a odjížděje směr Praha, řekl mi s úsměvem (karlohavlíčkovoborovsky): „Na letošním festivalu Potulný dělník – jsem ani nekvík." Bylo to naposled, kdy jsem ho viděl živého.

Poslední dobou se probírám dávnými malými bločky, do nichž jsem si zapisoval záznamy cestou, takové cestovní deníčky. Je v nich často řeč o Magorovi, sem tam se objeví i jeho písmo (k těmto zápisům se průběžně dostávám a snažím se je definizovat do závěrečné podoby, abych se k „zpracovaným" bločkům už nemusel vracet). Nedávno jsem při tomto prohlížení opět narazil na Magorovo písmo. Něco – snad jako – blues, které M. miloval:

„Vem mě Bože k sobě blíž / hlava klesá níž a níž / chlastám celou noc / a celej den / ach Bože vem mě / z toho svinstva ven // Vem mě Bože k sobě blíž / hlava klesá níž a níž / sem jen starej černoch vždyť mě znáš / přece mě v tom svinstvu nenecháš."

Už vzal. Nenechal. Už odešel služebník Ivan Martin. Nám ovšem nepřestane chybět. Na naše vlastní záda dosedlo další břemeno a je stále těžší. Kdysi před lety, když jsem po Martinovi na přání přátel převzal „moderování" festivalu Magorovo Vydří (M. tou dobou – znaven přípravami – spal), jsem se sice o to poctivě, ale zcela neznale snažil, sundával děti z rozpadávajících se zídek, aby se nepřizabily, uklidňoval kapely pod pódiem jejichž „lídři" mi rozčileně sdělovali: „Měli sme vystupovat před pěti hodinama!" – jednu chvíli se pak M. objevil opět pod pódiem, bylo už po půlnoci, M. zbrocený vodou z pumpy, kterou na sebe lil, aby se probral, mi s úsměvem podává na pódium ruku a křičí na mě v hluku mnohohlavého davu posluchačů: „Tak, jak je psáno! Druhých břemena nosme!" a opět mizí.

A tak jsme zůstali sami. Už ani nevím, jaká břemena neseme, stále nachýlenější a unavenější. Ale jsme-li zde ještě, je to stále vyznamenání. A někdy se ani po člověku nechce, aby něco „dělal", aby něco dokázal, aby podával nějaký „výkon". Jakub Deml píše v jednom dávném dopise Josefu Váchalovi toto:

„Skrze spisy Bl. Kateřiny Emmerichové pochopíte nejrychleji, co myslím. A pochopíte pak i to, že mnohdy není na světě co dělat, a všechen úkol kněze a křesťana že spočívá často jedině v tom: aby prostě stál. Aby jedině: byl. A že nemusí kromě této ‚činnosti' (jest to činnost!) nic jiného dělati, a bude při tom hrozným jako pes, který leží u schodiště svého Pána.

Jsme-li tím, čím býti máme, tedy pracujeme, i když o tom nevíme. Kateřina Emmerichova má o této situaci jedno krásné vidění: lodice zmítaná bouří, plavci zděšeně běhají sem a tam, napínají síly – a několik osob v lodi klečí na jednom místě, sehnuti k zemi jako zosobněný tlak či odpor, modlíce se. A těchto několik ‚nečinných' zachránilo poutníky a loď.

Ti ostatní svým rozčilením, běháním a námahou podobali se mořským pěnám na hřbetech vln." (Rosnička, 1912)

Milý Lábusi, chtěls „trochu teho duchovna", snad i to se mi do tohoto mého připomenutí přítele I. M. J. dostalo. Aspoň bych si to přál.

S pozdravy ze srdce – jako vždy – j. e. f.

(Psáno pro Lábuse, v Pasáži Alfa, v neděli 27. července 2014, asi tři hodiny s poledne)

 

 

Kompilace ohlasů z tisku:

Dokumentární film Rok bez Magora připomíná evangelium. Příběh o životě a smrti básníka Ivana Martina Jirouse sice nemohl končit vzkříšením, přesto za něj lze považovat celý snímek režiséra Olivera Maliny Morgensterna.
Jako by právě dvouapůlhodinový, informačně hutný dokument s několika tuhými, jen ilustrativně hranými sekvencemi chtěl být rozměrnou freskou zobrazující v kopuli sakrální stavby Jirousovo nanebevstoupení. A s ním i tušení věčné Jirousovy přítomnosti.

Je to vlastně jakýsi pozdrav od přátel někam nahoru, básníkovi, který zemřel předloni 9. listopadu. Nejde o kdovíjak hluboký nebo překvapivý portrét, spíš zajímavý vzorek názorů rozličných lidí, jimž Jirous vstoupil svérázným způsobem do života.

Jirouse ukazuje v širším záběru – mezi Plastiky, na večírcích, při autorských čteních, s novináři. Ohlédnutí za dobou undergroundu vzniklo pomocí hraných dotáček. Připomene jeho ocenění, setkání se Zappou, koncerty Plastiků, boj s establishmentem. I fakt, jak se mu Karel Schwarzenberg postaral o byt („Aby největší český básník neměl kde bydlet! Nepřijatelný!"). Roztomilé jsou vzpomínky ženy Juliány a dcery Marty, třeba na Magorovu pověstnou nepraktičnost a roztěkanost („rozkopal na zahradě kompost, šel na chvíli k sousedovi a přišel druhý den"). A samozřejmě přináší četné úryvky z básníkových děl, jeho nekompromisní politické i kulturní názory, morbidní citace („doma seš tam, kde se oběsíš") i různé excesy, kterých věru nebylo málo. Rozčílit ho šlo snadno, stačilo promluvit během jeho četby nebo položit místo konkrétní novinářské otázky slovní „vatu"…

Film ho ukazuje poctivě v celé šíři vrstevnaté osobnosti – nejen jako cholerika s věčnou sklenicí v ruce („být opilý a necítit břemeno času") a oponenta režimu, ale i jako člověka s citem pro krásu. Surovce, který dokázal napsat překvapivě něžné a emotivní texty, podobně jako třeba Hemingway.

Vlastně by se dal promítat středoškolákům jako solidní úvod do tématu underground, disent a počátky Charty 77 v hodinách občanské nauky. Čímž nemá být řečeno, že by se jednalo o snímek školometsky nezáživný nebo snad "přehnaně výchovný".

Jirous a jeho okolí jsou v něm ztvárněni objektivně, tedy nejen jako mimořádně talentovaní umělci a nepochybní  hrdinové odporu proti totalitní moci, ale i jako lidé se svými slabostmi a chybami.

Morgenstern, který má na kontě například filmový dokument o trutnovském hudebním festivalu nebo videoklipy některých současných kapel, vypráví v první části o "svém Jirousovi" zejména prostřednictvím vývoje Plastic People Of The Universe.

Ten je jednak dokumentován dobovými filmovými záběry a hudebními nahrávkami, jednak čtením z Jirousovy knihy Pravdivý příběh Plastic People v původně rozhlasovém podání autora a herce Oldřicha Kaisera.

Druhá polovina snímku pak klade důraz především na vyprávění kamarádů o Jirousovi a sestřih dalších dokumentárních záběrů hlavně z pozdějšího, porevolučního období. Mezi lidmi, kteří na Ivana Martina Jirouse vzpomínají, jsou osobnosti nejrůznějších profesí, generací i společenského postavení.

Od ministra zahraničí Karla Schwarzenberga přes současné kulturní celebrity Davida Kollera či Davida Černého až po hudebníky, literáty a výtvarníky z "androše". Velké slovo má na plátně spoluautorka námětu a Jirousova životní partnerka v posledních bezmála dvaceti letech života, písničkářka Dáša Vokatá. Druhý autor námětu František Stárek, řečený Čuňas, se naopak na plátně víceméně jen mihne.

Rok bez Magora sleduje možná až příliš mnoho motivů, útržků, tváří a historek, od politických po pijácké, včetně Silvestra s hosty z ulice. Nicméně k jeho přednostem patří, že nechává zaznít Jirousovu výjimečnou schopnost, jak zacházet se slovy. Zkrátka že muž s pověstí výstředníka je v dokumentu stále ještě v první řadě básníkem.

Doporučená cena v obchodě400,- Kč
Cena od nás350,- Kč
zavřít