březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Legenda a průkopníci československé psychedelické scény The Primitives Group zazářili v roce 1968 na hvězdy české pop music nepřehlédnutelným plamenem. Sovětská vojska...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

VLADIMÍR FRANZ - HA-HAMLET!!!

Tento titul je trochu nezvyklým v naší „dramaturgii“, nicméně není o nic méně zajímavý, než ty ostatní. Na ploše 60 minut je zachycena hudba, jejíž převážná část byla napsaná pro divadelní inscenaci Hamlet Klicperova divadla v Hradci Králové a v roce 2001 byla také oceněna Cenou Alfréda Radoka jako nejlepší původní hudba k divadelní inscenaci. Pestrá koláž gotického umělce a zřejmě i mimoztemšťana Vladimíra Franze líčí ve 28 obrazech ukřižování Hamleta. Obal ve stylu komixu odlehčuje celkovou tíhu zaznamené hudby, post-moderní ironickou shakespearovskou svitu o tragických věcech s komickým podtextem. Nebojte se toho.

Co zatajíš a sevřeš (Divadelní noviny, únor 2006)

VLADIMÍR FRANZ

V povídce Reelní podnik Jaroslav Hašek objevil, že se nejvíce vyplatí neukazovat NIC. Ostatně i náboženství, která disponují nezobrazitelným bohem, prokázala dějinně silnější kontinuitu nežli ta jiná. Podobně je to s náboženstvím současné společnosti – televizními soutěžemi. Ty tam jsou doby, kdy soutěžící něco musel umět či prokázat nějakou znalost anebo dovednost. Nová »náboženství« jsou nastavena tak, aby »obyčejný člověk« pilně se přičiňující o blaho společnosti a běhající jako křeček v bubínku na trase sektorový dům - firma - hypermegasupermarket získal pocit, že pakliže hlasuje a pakliže se identifikuje se »soutěžícími«, podílí se na životě společnosti, že ten život sám utváří. Omyl je nasnadě. To, že se soutěžící drbe zubním kartáčkem na zadku a že má plíseň na levé noze, je sice důvodem, že se k němu přihlásí mnoho podobně postižených, ale duchovnímu vývoji lidstva, potažmo národa, potažmo nějaké sociální skupiny to rozhodně nenapomůže. Tvůrci soutěže si mnou pracky, neboť lid navalí prachy, a politici jsou také spokojeni, neboť lid nezlobí. Nemá cenu lamentovat nad skutečností, že podobné záležitosti existují. Dobré a zlé bylo na světě vždycky, záleželo však na jejich proporci. Příčina tkví v jiném problému, že veškerá komerční a popová kultura se o sebe dokázala vždy velice dobře postarat. Vezmu-li namátkou hudbu, když skupina učňů dejme tomu v Mladé Vožici nabuší jednoduchý čtyřčtvrteční rytmus a na podkladě tohoto rytmu vyskuhrá svou nespokojenost s poměry dejme tomu na Táborsku a tato a jí podobné skladby vyjdou na cédéčku, může se snadno stát, že zasvěcený rozbor tohoto nosiče zachytíme minimálně ve dvaceti časopisech zabývajících se popovou nebo rockovou hudbou. Když naopak někdo napíše symfonii nebo operu, hudební teoretici se buď tváří, jako by dotyčný pouštěl větry v dobré společnosti, anebo vyjde malá noticka kdesi pod čarou, stejně výrazná jako inzerát, že někdo prodá brusle. Navštíví-li člověk výtvarné bienále, vidí přehlídku bezmezné nudy a ptá se, zda šikovní lidé vymřeli? Ne, nevymřeli. Problém je pouze v tom, že se na bienále, kde se jde doktrínou řídkého, nikoho neoslovujícího akademismu plného ledabyle namalovaných obrazů, rozostřených, velkoplošných fotografických banalit, donekonečna omílaných vtípků na instalační činnost šedesátých let či zrnění videoartu, to vše je jakoby nezúčastněné a hlavně neobtěžující, takže se zkrátka ten, který zastává jinou estetickou normu, na bienále prostě nedostane. Vezměme svět divadla, kde jsme si uvykli, že na některých místech se produkuje geniální divadlo a jinde ne. I kdyby v Hradci tloukli hlavou do hrnce, je to a priori nesmrtelné, zatímco když v Chebu v letech 2001 až 2005 proběhla jedna z nejvýznamnějších etap tamějšího divadla (období uměleckého šéfování Věry Herajtové), nikdo to téměř nezaregistroval, protože tam jednoduše skoro nikdo nepřijel. Kdyby měla symfonie, román, divadelní hra či socha stejnou publicitu jako reality show, nemuseli by intelektuálové toliko huhlat po kavárnách. Společnost by jasněji reagovala, objevovali by se i kulturnější sponzoři. Lidé by se zkrátka nenechali jenom vláčet a nesnižovala by se míra rozlišování, neboť velmi brzy nastane doba, kdy bude možno jen velmi těžko vysvětlit, proč je Bach dobrý a Lunetic třeba ne. Kvalitativní kategorie se totiž posunují. Hrdinové reality show »nezemřou« se skončením soutěže, ale posléze se jich chopí intelektuálové dle hesla Co zatajíš a sevřeš, to zítra sníš a nezemřeš a začlení je do svých hrátek. Můžeme mávnout rukou, že se nízká kultura té vysoké vůbec netýká. Omyl je pravdou. Jedná se o dvě rovnoběžné roviny, a je-li jedna nakloněná, nakloní se i ta druhá. Rozhodně nebude platit skutečnost, že oč oni budou horší, my budeme lepší. Opak je pravdou.


Vladimír Franz se svým vydavatelem pod obřím plátnem Zdeňka Sýkory

 

Místo pro Hamleta

Hamlet. Jelen se zlatými parohy uvízl v hustém začarovaném lese. Lese-labyrintu. Smečka. Halali. Ha. Ha-Hamlet. Smečka tančí. Tančí. Dobové tance. Trhá. A ještě dobovější. Tělo na tělo na zpocené tělo… V labyrintu, jehož strop stále klesá. V těsném souprostoří polepeném obrázky pro pobavení. Na tělo! Kde: Vyznání víry vypadá jako dort přeplácnutý přes zábradlí. Je nám třeba Hamleta? Opravdu ho potřebujeme? Ano. Je pro něj místa? Ne. Kdo za to může?

Hon na Shakespeara

Rostoucí hněv bobtná pod ladnými pohyby. Hledáme viníka. Zdánlivě ležérně. Nadzvihnem cípek masky. Tančíme dál, ale o to úporněji. Viník? Konečně, máme ho. Začíná hon. A hned tak nepřestane… Shakespeare odhazuje masku, prchá. Shakespeare? Dost možná šlo jen o obyčejně vylekanou kočku.

Buďte zdráva zviřátka.

Poselství tohoto času

Zvířátka, buďte pozdravena. Jakpak se máte? Zdravím vás, Hamlet. I hlasatelé z médií. Stejně stupidně a nesrozumitelně. Labyrintem se zdvihá, mizí na divadelních tazích. Jsme sami. Lamento nepomáhá. Sami v arktickém bezčasí, prostoru bez vrcholu. Lamento?

Konec druhořadého hollywoodského slaďáku!
A jelikož je opravdu pozdě, králíček s medvídkem Vám přejou: Dobrou noc.

Vladimír Franz

 

 

Koláž z rozhovorů, jež VF poskytl tisku
(zdroj: www.vladimirfranz.cz)

V jednom časopise vás nazvali "mužem gotiky". Cítíte se jím?
Gotika je úžasná, já osobně považuji cestu za ideálem za důležitější než praktické záležitosti profánního světa.

Měl byste chuť navštívit některé primitivní kmeny, které se zdobí podobně intenzivně jako vy?
Mezi primitivy člověk vyráží denně a potkává jich neuvěřitelná kvanta (smích)... Je otázkou, jestli bych nepůsobil jako šlechtic, který si hraje na sedláka. S břemenem, které si člověk vleče na svém hrbu, raději ne.

Máte přátele mezi umělci?
Tak jako v erotickém salonu nevzniká láska a na ministerstvu kultury kultura, nemyslím, že v uměleckém světě musí vznikat umění. Každý tvůrce je zaměřen sám na sebe, protože tvorba je vynášení krvavých energetických kvant ze sebe sama, taková zvláštní forma prostituce. Proto stýkat se s destabilizovanými, rozrušenými a zničenými lidmi by bylo nošení dříví do lesa. Samozřejmě pár přátel umělců mám, ale musíme se obohacovat a vzájemně VYZAŘOVAT, nesmí jít jen o popíjení s malíři. Taková vztažnost mezi lidmi musí energii přinášet, a nikoli krást.

Jste v umění konzervativní, nebo rád experimentujete?
Říká se o mně, že jsem konzervativní. Nemyslím si to. Jen nemám rád, když jsou věci udělané pouze v prvním plánu. To mě mrzí na spoustě moderních realizací. Je v nich nápad, jenže člověka automaticky napadne dalších dvacet variant, kam by ten nápad mohl dojít, a to tam chybí. Takové umění je nudné. Je mi celkem jedno, jestli je něco z exkrementů, z trávy, nebo jestli je to klasická malba. Na prostředcích nezáleží.

Hudba k Hamletovi, kterou jste složil ke královéhradecké inscenaci Vladimíra Morávka, zní velmi pompézně; fascinuje vás pompéznost?
V Hamletovi tvoří hudba jakési totalitní mantinely. Ubíjející mez či hranice, v nichž se potácejí křehcí lidé se svými problémy. Pompéznost je zde záměrně použita jako prostředek nonverbální dramaturgie. Pompéznost je od toho, aby fascinovala. Vzpomínám si, jak jsem četl Studené slunce od Jiřího Muchy, kde popisujem jak ráno, když umřel Stalin, stáli vězni v lágru u šachty, přes těžební věž se valil dým a do toho zněl Wagnerův Soumrak bohů. Nebo když mi můj kamarád, šéf opery ve Phoenixu, vyprávěl, jak dělali Wagnerův Prsten Nibelungův čtrnáct a půl hodiny v coloradském kaňonu.

Jakou muziku posloucháte sám?
Ve vážné muzice vše od gregoriánů po současnou tvorbu. Mám rád múzickou, či lépe muzikální tvorbu. Snažím se nacházet její východiska. V jazzu například ten původní z New Orleansu - to byl velký muzikantský moment, nešlo ještě o spekulace o umění. Asi před rokem jsem na Deltě viděl hrát kalifornský pankáče. Byli rozhněvaní, mysleli to vážně, a byť hráli na tři akordy, mělo to pro mě energetické sdělení.

Jak coby skladatel vnímáte současné postavení vážné hudby?
Je to velmi špatné. Populární písničky, jichž se zmocnil průmysl, mají nepoměrně lepší podmínky, počínaje publicistikou. Je těžké apelovat na kulturnost lidí, když jsou od rána do večera masírováni a manipulováni obchodně-manažerskou produkcí, která vyrábí uměle umělecké vibrátory. Celé se to odvíjí od přístupu k hudbě. Hudba je móda. Když se dnes lidé seznamují, mezi první otázky patří - jakou posloucháš hudbu? Někomu stačí rytmus a skandování slov, někdo má radši příběh. V horším případě se hudba stává zvukovou kulisou pro lidi, kteří se bojí ticha. Vážná muzika ruší, protože má sílu, vyžaduje pozornost a práci na sobě samé. Ale když se všichni naučili na počítači, mohli by se naučit i vnímat hudbu.

Náš rozhovor asi nemůžeme začít jinak než otázkou přímo na tělo: Neznám v Čechách tak tetovaného člověka, jako jsi ty. Proč jsi se rozhodl stát se nadosmrti maskou? Co tetování pro tebe znamená?
Je to vyrovnání se s civilizací, takže to nemusím zdůrazňovat ve svých hudebních nebo výtvarných projektech. Zkrátka, tetování je jednou ze zviditelněných částí mého soukromí.

Změnit tak výrazně a neodvolatelně svůj vzhled mi připadá nesmírně odvážné, neboť nejen na první pohled viditelné, ale hlavně na celý život dané.
Zajímá mne trvání, nikoli pomíjivost. Jsem pomalý chodec, ale jdu neustále. Občas za sebou zavřu vrátka nebo spálím lodě tak, jako kdysi Cortéz, abych nemohl zpátky. Umění, ať malování nebo muziku, jsem vždycky chápal naprosto vážně. To neznamená, že bych byl suchar a postrádal hravost nebo dokonce jistou dávku infantility, ale umění považuji a vždycky jsem považoval především za projevení vlastního názoru, za zřetelně formulovaný postoj k vezdejšímu.

Asi nejsem sama, kdo měl z vašeho vzhledu strach. Bojí se vás třeba děti, na které můžete působit dost hrůzostrašně?
Samozřejmě se setkávám s různými reakcemi na to, jak vypadám. Ale nemyslíte, že děti by měly mít strach z něčeho jiného, třeba z pána, co je skvěle učesaný, má kravatu a sako, a přitom se z něj vyklube masový vrah? Popravdě řečeno, i když jsem tetování ještě neměl, stále jsem v životě narážel na průměrnost, vždycky jsem se s ní dostávala do konfliktů. Tetování v tom nehraje žádnou roli.

Vy asi průměrnost nemáte zrovna v lásce?
Průměrnost je děsivá, ubíjející. Lidé touží po silných zážitcích, ale jsou pro ně ochotni dělat čím dál méně. Vždyť dnes stačí zapnout televizi a máte, samozřejmě ve vší průměrnosti, "silných zážitků" plný byt. Když už tomu tak je, proč tedy tento vizuální, fantaskní, neexistující svět nepromítnout do každodenní reality - mě by se třeba strašně líbilo, kdyby tak, jako ve filmu neustále někdo pobíhá ve skafandru, pobíhal v takovém skafandru někdo třeba po Praze. To by přece bylo úžasné. Experimentování v životě je ostatně povinností každého člověka.

Svůj vzhled také považujete za určitý experiment?
Možná ano. Rodíme se a umíráme ve stejné podobě a já se domnívám, že náš život je tak krátký, že bychom se v jeho průběhu přece jen mohli trochu proměňovat.

V poslední době se vám přihodilo, že jste se stal téměř módním skladatelem hudby k divadelním inscenacím. Bez vaší spolupráce se mnoho divadelních režisérů už neobejde...
Mám rád muziku, která je spojena s akcí, s dějem, která vytváří situace. Mám samozřejmě rád i hudbu absolutní, o to nejde, ale mám jisté dramatické cítění, díky němuž se zabývám divadelní hudbou. Platím za to tím, že nemám čas na ostatní věci. Hudba pro divadlo je vlastně užité umění - inscenace se dohraje a zapomene se na ni. Fůra tematiky, která mě při skládání napadá, by mohla být určena třeba do opery, ale takhle mnoho materiálu vlastně vyhazuju oknem, pokud bych měl vulgarizovat.

Proč to tedy děláte?
Proč? Je to služba a tvůrce by měl sloužit. Rozpor mezi uměním a užitým uměním nastal až v minulém století, do té doby bylo veškeré umění užité. Bachova chrámová hudba, mše nebo kantáty sloužily. Když dostal Reiner zakázku na fresky nebo Brokofna sochy, vytvářeli užité umění, které bylo součástí architektury. Fakt služnosti přece umění nesnižuje. Druhý aspekt je hmotný: život jest dnes nákladný. Skládáním hudby pro divadlo jsem se osvobodil v jiných oblastech tvorby, například v malování. A také jsem člověk netrpělivý. Oratorium mi leží doma devět let, než uslyším jeho provedení, zatímco hudbu pro divadelní inscenaci složím a za dva měsíce ji z jeviště slyším.

Vaše scénická hudba je velmi různorodá. Jak vzniká?
Mám štěstí, že skladba inscenací, které dělám, mi dává odpočinout si od jednoho žánru. Zemitá, rituální vážná hra je vyvážena lehkou, drsná romantickou a podobně. To je zdravé. Po přečtení textu se zeptám režiséra, co si od hudby představuje. Na to, co mi vyloží, hned zapomenu a snažím se vytvořit podle struktury a temporytmu hry její odraz v muzice. Je to oblouk, jehož uzlové body realizuji. Nejedná se o zalepování děr, jde o stejnou práci, jako bych komponoval operu nebo balet s tím, že propracuji akcentovaná místa. Je zajímavé, že ne vždy se tyto úseky nakonec dostanou v inscenaci na to místo hry, kde jsem zamýšlel, ale tím spíš dochází k zajímavému kontrapunktu. Pro mě je podstatné, aby vznikl hudební celek, aby bylo lze vytvořit ze scénické hudby třeba suitu.

Mám z vás pocit, že obecně do tohoto světa moc nepatříte. Vy si zde se svými názory a koneckonců i se svou image někdy nepřipadáte poněkud nepatřičně?
Do této doby asi vskutku nepatřím. Ale po pravdě řečeno, průměrnost a demence tu byla vždycky, vyplývá to asi z lidské podstaty, takže bych se tomu asi ani v jiné době a na jiném místě nevyhnul. Možná i proto dělám umění, protože umění by vlastně mělo být přenos pozitivní energie, umění by mělo pomáhat lidem v tom průměrném, dementním světě nějak smysluplně přežít a dávat jim naději. A tak se o to tak trochu snažím i já svojí hudbou nebo prostřednictvím svých obrazů

Jak je těžké si zachovat svoji tvář?
To je další otázka, kterou si člověk klade - nakolik přijímat věci a podněty, které přicházejí. Nakolik je akceptovat a nakolik odmítat, aby si člověk zbytečně neubral energii. Nakonec dospějete k tomu, že se máte vyjadřovat, jak cítíte, a na všechno ostatní se vykašlat. Se zdánlivě stále se rozšiřující svobodou, s novými podněty, jsou lidé stále sešněrovanější, stále více se bojí. Je to zvláštní paradox. Bojí se sami sebe, každý sobě splácí daň ve formě citového mrzáctví a strachu. Počínaje například americkými milionářkami, které radši všechno odkáží želvě než škole nebo hladovým dětem nikoliv proto, že by tu želvu měly raději, ale proto, že želva nebude mít vůči nim zpětně žádný citový projev, se kterým by si nevěděly rady. Takže raději volí želvu nebo králíka, protože ten bude chroupat dál a bude mít miliardu dolarů. Tato forma se projevuje i v umění, kdy se lidé zoufale bojí jít cestou, která by někoho oslovila. Nezainteresovanost, která je typická, mi vadí. Stejně jako řídkost - tolik příznačná pro dnešní umění - není pro mě akceptovatelná... A tam začíná to, co je styčné pro tuto dobu - nuda. Před civilizačním přesycením, ze strachu před citovým projevem, a otupělostí z neustálého lovu silných zážitků volí společnost sen - uniká do pohádky, která má různé podoby. Například není reklama na prací prášek, na auto, pojištění nebo na zubní pastu, aby nám ji nenabídla plyšová zvířátka, medvídci, nebo malé děti. A filmy nejsou nic jiného než naturalizovaná forma pohádky, jenom v pohádce se tak dlouho neukazuje, jak princ řeže hlavy.

Často zmiňujete apokalypsu - jak si ji představujete?
První stupeň by byl fyzický, jako když raketa vynese družici na oběžnou dráhu. Pak by následoval psychický teror v muzikálním tvaru. Třetí stupeň by byl hodně krutej - všechny sbory by si strčily ruce do kapes a začaly by pískat.

Doporučená cena v obchodě250,- Kč
Cena od nás225,- Kč
zavřít