DG 307 - HISTORIE HYSTERIE (2CD)

Z dopisu, který poslal Josef Škvorecký Martinu Machovcovi (26.11.2004) jako reakci na zaslání CD Historie hysterie, o které J. Š. požádal:

…

Děkuju za dvojCD. Je to jak píšete: pro mnoho lidí to bude těžko snesitelné, nejenže „specifické duševní rozpoložení“ jako za Husáka už je záležitostí minulosti, a zdůrazňuju to „specifické“, protože vyjadřovat se k přítoomnosti slovy nevhodnými k jídlu, to jistě existuje. Druhé CD je technicky znatelně lepší a líbí se mi velice některé texty – např. „Podoba“, to jsem kdysi citoval v knize Samožerbuch, přibližně v té době, co ji DG zpívali.

Ale zvuk té kapely je zajímavý, ta směsice nástrojů, na které dokonce obstojně hrajou, a nenástrojů, které do směsi dodávají nečekanou barvu, extrémní přednes sólisty i sboru, to všechno dělá příznačnou atmosféru. Jako hudební dokument základního aspektu, spíš pocitu té doby je to neopakovatelné. Musím říct, že mi to říkalo víc než leccos na LP Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned, ačkoliv jsem u vzniku toho LP vlastně byl, jak asi víte, Paul Wilson je můj překladatel a Egon Bondy je autor Sixty-Eight Publishers.

Tak Vám i panu Drápalovi děkuju, pozdravuju pana Zajíčka a srdečně zdravím,

Josef Škvorecký

Hlasy ze záhrobí
Nestane se často, ba nestává se vůbec, abychom naslouchali písním starým třicet let a po zádech nám běhal čerstvý mráz.
Rané písně DG 307 k nám dnes mluví drtivou silou. Dvojí drtivou silou: aleatorickými hudebními postupy, jež jsou v nich zživotněny víc než v esoterických formách dostupných pouze zasvěceným intelektuálům – ale především přímou apelativní výzvou, vrženou do tváře všem nám, kteří jsme v té době žili. A kteří jsme přežili a žijeme v naší době.
Zoufalá pokora („sežral jsem všechnu moudrost v podobě hovna – nemám velkou radost z toho hovna zrovna“), chirurgicky přesná analýza reakce citlivých lidí na příšernou společenskou situaci, v níž jsme tehdy žili, texty morální, odsuzující a varující.
Hlasy volajících na poušti – dnes zčásti hlasy ze záhrobí. Kukalova a především Mejlova smrt jim dodaly zvláštní naléhavosti. To, co říkají, již nelze opravit ani vzít zpět. A není k tomu sebemenší důvod. Neboť svět, v němž žijeme, je čím dál hnusnější.
Tehdy jsme měli aspoň naději. Jakou naději mají citliví mladí lidé dnes?
Předpověď „až nebude kam jít, až nebude kde snít...“ se začíná naplňovat s apokalyptickou hrůzností.

Magor, 10.9.2004

Na koncertě DG 307 11.11.2004 bylo v pražské Akropoli pokřtěno retrospektivní CD Historie hysterie. Na fotografii PZ za DG 307, Jana Hlavsová jako kmotra a Lábus za Guerilla records.

Studentský list Babylon
Znepokojivý návrat do časů minulých

S urputností, na první pohled ne nepodobnou pověstnému házení hrachu na zeď, se lounské hudební vydavatelství Guerilla znovu a znovu vrhá po hlavě do detailního mapování domácích undergroundových kořenů. Další nedávno vydanou a výtečně zpracovanou konzervou z jejich produkce, jsou ranné nahrávky dnes již legendárních, leč stále fungujících DG 307. V sleevenote archívního dvoucédéčka Historie hysterie píše jejich zakladatel a protagonista Pavel Zajíček: „Je jiný čas, jiní lidé, jiné situace, jiné souvislosti...“. Dva disky, sahající do hluboké historie let 1973-1975 by jiná věta ze současného úhlu pohledu jen těžko vystihovala přesněji. Pomalu, ale jistě přibývá těch, pro které je podobná nahrávka čímsi jen těžko pochopitelným, a nejen proto, že nezažili ani onu dobu, podmínky, ani tehdejší atmosféru. A zprostředkovaný zážitek je v tomto případě jen slabým odvarem skutečnosti. Nicméně těm, kteří o to stojí, se tu ta možnost na podnose nabízí. Mimo jiné i proto, že samotnou podstatu zub času nenahlodal ani trochu. I po letech z poslechu těchto sice technicky nekvalitních, ale jinak stále znepokojujících a provokujících nahrávek běhá mrazení, a to nejen po zádech.

Jak už je obvyklé, zmapován je prakticky všechen dostupný materiál. Jestliže mnohé fragmenty této kolekce již samizdatovou distribucí dlouhá léta obíhaly, dosud nikdy se ještě neobjevily v takovémto rozsahu a pohromadě, navíc doplněné o detailní dokumentaci, včetně řady fotografií a některých dosud nerozšířených skladeb. Z nahrávky čiší hravost, nápaditost, naprostá nechuť „dělat umění“ a naopak neutuchávající snaha tvořit nově a nevyzkoušeně. A neohlížet se při tom všem na většinový vkus a mínění. Zatímco první disk obsahuje koncertní záznamy, na druhém najdeme pozdější domácí nahrávku z hradu Houska, a to vše chronologicky uspořádáno. Jasně tak lze vystopovat vývoj i postupnou proměnu přístupu k materiálu z autorské dílny ústřední dvojice Hlavsa – Zajíček.

Vedle nich a dnes již zesnulého fotografa Jaroslava Kukala se pak objevuje další množina osob, z nichž s některými – namátkou Ivo Pospíšilem či Janem „Saharou“ Hedlem - se pak domácí posluchači setkávali i později. Na úplném počátku se hodně pracuje s náhodou, zúčastněným programově přítomným nehudebníkům je ponechán velký prostor k vlastnímu přínosu a vyjádření, skladby působí velmi improvizovaně, a texty jsou prakticky jen recitované. Čím pozdější datum vzniku, tím pevnější struktury, promyšleněji rozdělené deklamované party, propracovaná aranžmá, a občas i zpěv. A pochopitelně tím víc stravitelnosti i pro běžného, nezasvěceného posluchače.

Teprve se znalostí pozdějšího hudebního vývoje si lze uvědomit, nakolik skupina předběhla dobu. Jsou tu i minimalistické rytmické vzorce, zpětné vazby a mnoho dalšího průkopnického. S naprostou samozřejmostí se tu pracuje s železy, kameny a plechem či nástroji typu vrtačky, magnetofonového rádia, vysavače, tedy obvyklým „nástrojovým parkem“ pozdějších industrialistů. Jenomže třeba Throbbing Gristle vznikli až krátce poté, co vznikla tato nahrávka, o pár let později vzniklých Einstürzende Neubauten ani nemluvě.

Netřeba zastírat, že pro spoustu posluchačů bude tohle album neposlouchatelné i s časovým odstupem od doby vzniku. Tak jako spoustu lidí znechucovala skupina svou samotnou existencí již tehdy, tak jistě bude provokovat i dnes. Bylo by asi bláhové se tvářit, že veškerý tu zachycený materiál je bůhvíjak skvělý – najdou se tu pochopitelně i místa zavánějící slepou cestou, kde hledání a autentičnost vyhrávají nad výsledkem. Ale přesto všechno si troufám tvrdit, že každý, kdo se zajímá o mimomainstreamovou hudbu, by si měl tohle album alespoň jednou poslechnout – třeba jen proto, aby si sám se sebou ujasnil své názory. A každý, kdo se pokouší sám provozovat jakoukoliv formu hudby, které jsme uvykli říkat alternativní či experimentální, by měl obsah těchto dvou disků brát jako jeden ze základních stavebních kamenů. Protože bez jejich znalosti bude dříve či později v pozici punkera neznajícího Sex Pistols či Clash nebo písničkáře, který ignoruje Boba Dylana či u nás Karla Kryla. Tedy přinejmenším směšně.

Antonín Kocábek