březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Legenda a průkopníci československé psychedelické scény The Primitives Group zazářili v roce 1968 na hvězdy české pop music nepřehlédnutelným plamenem. Sovětská vojska...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

HOUPACÍ KONĚ - PÍSNĚ Z BISTRA

1. Topinka
2. Houpací koně
3. Delta Dunaje
4. Rybí bistro
5. Muž, který se jmenuje "Ten, který nemá indiánské jméno"
6. Přepadení v Manhattan Bank
7. Kuli - Gejša - Rikša
8. Marseille - Oděsa
9. Alabaster Pizza
10. Pecka z olivy

Téměř hodinu máte na to, abyste sbalili rozvedenou servírku. K tomu jí můžete převyprávět svůj život, plný neopětované lásky, spletitých cest a podivných příběhů, naplněných hořkostí a prázdnotou, s jakou se setkáte před zavírací dobou jen u umakartových ubrusů v rybím bistru.. Ostrý a syrový zvuk nepostrádá napětí, pozoruhodná hudební koláž je dokonale propracovaná, to vše podtrženo přínosnou produkcí Ondřeje Ježka (OTK) a zdrsnělým soundem studia Jámor.

 

MF DNES, 9. 1. 2004
Tohle album je z těch, jež dokazují zvrhlost zdejších kulturních poměrů. Anebo to možná právě takhle má být: vydavatelští giganti a vlivná média zde fedrují nejprostřednější ze středních proudů, rozmělňují již rozmělněné, poněvadž jsme malá země s nevůlí k velkorysosti. Tudíž desky jako Písně z bistra existují na periferii institucionálního zájmu, byť potenciál Houpacích koní oslovit publikum daleko přesahuje Ústí nad Labem, kde kapela v roce 1991 vznikla a dodnes působí. Většina z deseti písní jejího třetího alba má slova a melodie, jejichž naléhavost a opravdovost vystupují s každým dalším poslechem. Texty zpěváka, kytaristy a skladatele Jiřího Imlaufa obsahují tak pěkná místa, jako je trojverší v úvodní Topince ( Domů se vracím kolem jedné/ světla je v noci/ víc než ve dne ), celé desítky! Zvukově jde o „kytarovku“ s decentně využitými klávesami, náladově o melancholii a povznášející tíhu; pro spřízněnost a kontext můžeme připomenout skupinu Priessnitz. Vytknout lze „nastavenost“několika písní a odvozenost topografie Petra Kurandy – jako by písmo na obal vybíral Karel Haloun.

Josef Chuchma

PRÁVO 6.1.2004
Hudba
Scenárista a režisér Zdeněk Zelenka uvádí, co jej zaujalo v kultuře. Redakčními tipy jsou album skupiny Houpací koně a kniha Muse a kniha o kameramanovi Josefu Hanušovi.

Houpací koně jsou nejznámějšími představiteli ústeckolabské scény. Album Písně z bistra ukazuje proč: jejich projev je nejvyzrálejší. Kytarovému rocku skupiny nechybí nejen působivá atmosféra lehce oděná smutkem, ale ani patřičné nasazení. Hranice stylu sice soubor neposouvá ani výrazně nepřekračuje, ale v jeho rámci patří zcela určitě do špičky. Skladby jsou vyrovnané a sevřené a povedené Imlaufovy texty plné překvapivých přirovnání.

Alex Švamberk

NOVÉ ÚSTECKÉ PŘEHLEDY 6/2003,
HOUPACÍ KONĚ JEDOU
Kdo si počká, ten se dočká - a na další CD Houpáčů se čekalo opravdu hodně dlouho. Až na nějaké to demo jsme se mohli s kapelou setkat leda na vystoupeních, ale není to nakonec dobře? Během let koncertování a nemalých změn v personálu si ujasnili pohled na věc a na to, jak najít sami sebe. Alespoň se ve stylu, který se opravdu nedá zařadit do škatulí, ze kterých čouhaj cáry tzv. komerce, řádně zabydleli. Po velmi zdařilém komorním křtu 'Písní z bistra' v 'zatopené' a zaplněné litoměřické Hospůdce U Letního kina (4. 4. 03) jsem se vrátil do zatopeného baráčku v Olšinkách, prostřednictvím bývalého houpáče a zároveň ochránce a kámoše - Honzíka Brambůrka (odvezl mě svým novým car). Já si to nepamatuji, jelikož to byl křest v duchu 'nekecej a chlastej'. Chtěl jsem si pustit nově získanou a dlouho očekávanou desku a nebrat ohled na to, v jakém stavu se nacházím. Nešlo to! Pustil jsem si jí až ráno, ale za to asi čtyřikrát za sebou. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že je to možný. Co? No přece to, že mám potřebu si tu věc pouštět pořád a pořád dokola. Pokud si pamatuju, tak tuto potřebu jsem neposled pocítil při poslechu druhý desky PLACEBO (nesrovnávám!). Kdysi pan Korál napsal, že pánové chtějí být ostří a zahloubaní… i akurátně chytlaví. Ano! Jenže dnes je to poněkud jinak. Vlastně - VŠECHNO je jinak. Koně se asi rozhodli (konečně) vsadit na jistoty (děj se co děj?). A vyšlo jim to. Použili věci-hitovky, aniž by otevírali šuplík zavřenej bůh ví jak dlouho. Nevím a taky nedokážu posoudit, jak hluboko sáhli. (I když případě titulu 'Houpací koně' však museli nadzvednout nejspíš i stůl… a udělali dobře. Je to totiž jedna z nejsilnějších věcí na desce.) Deset 'Písní z bistra' jsou všechny do jedné chytlavými kousky, každá výborně graduje a neustále se vyvíjí - od prvního tónu až k poslednímu úderu. Hudební (autorská) pečeť je na většině kompozicí připsána již zmíněnému J. Brambůrkovi a Jirkovi Imlaufovi. Album otextoval opět J. Imlauf… a - všechna čest - texty výborně korespondují s muzikou, jsou její nedělitelnou součástí a díky své i její poetičností se od ní mohou sotva oddělovat. Slovní hříčky (zcela jasné jsou jen rodilému Ústečáku), postřehy nebo veršíčky k melodice výborně pasují. Trošku jsem se ovšem zarazil při recitační vložce u 'Muže, který se jmenuje...'. Ale asi tam patří, lze si na ní zvyknout… Je možný, že jsem teď přestal poslouchat U2 a Van Morrisona, Placebo nebo třeba Pražskej výběr?… Nebo… asi jsem je poslouchat nepřestal, jenom jsem je odložil na druhou kolej. Voni se na mě zlobit nebudou. Na první koleji je totiž momentálně někdo jinej… Musíte si to poslechnout taky! Udělejte to!!

PAN KLOBOUK

PS: Jenom jestli jsem je moc nepřechválil!
PSS: Toto není klasická recenze, ale jen můj postřeh a potencionální nejasnosti, které mohou vzniknout jsou zapříčiněny mou sklerózou a neinformovaností...

 

FREEMUSIC 16.5.2003
Festina lente, pospíchej pomalu. Možná by si to heslo mohli vepsat do znaku, kdyby nějaký měli. Protože Houpací koně, kapela ošlehaná všemi větry, které v devadesátých letech vály nad veselým hřbitovem v Ústí nad L., si se svým třetím podáním dali velmi načas.

Ta kolekce je i není nová. Jedna písnička - poznáte ji, mezi ostatními působí jako chudá příbuzná - je stará skoro jako Koně samy, nejméně čtyři další pocházejí z doby, kdy dnes takřka zapomenutá alba Houpací koně (MN Production, 1995) a Záříjen (dtto, 1996) byla nepříliš vzdálenou minulostí. Zbytek najdete na demu Labutí písně z roku 2001. Písně z bistra jsou tedy svého druhu pozdní sběr.

A jak ctitelé hodnotných vín vědí, pozdní sběr je víno s "přívlastkem", lepší, ušlechtilejší než obvyklý standard. Houpací koně si takový predikát zaslouží: písně lety vyzrály - na akustickou kytaru Miloslava Kolenatého ze Schwarze Aussig se opravdu vyplatilo počkat -, album je kompaktní, nápadité v aranžích i produkci. Koproducent a vrchní zvukomalíř alba Ondřej Ježek je, zdá se, na Freemusic za milostné zvířátko, ale při znalosti nevalného zvuku předešlých desek HK nelze než vyseknout mu zde cca třístou šedesátou osmou poklonu. A last but not least, Imlaufovy texty jsou v současnosti jedny z mála, které stojí za to, aby jim byla přinejmenším věnována pozornost. Poslechněte si třeba nové album Alice Springs a začnete si takových lidí jako on vážit.

Kdybych do toho měl co mluvit, nutil bych kapelu ke kratším písničkám. Někdy jsou zbytečně nastavovány (Přepadení v Manhattan Bank, Muž, který se jmenuje...), někdy se Koně únavně dlouho prokousávají k meritu věci (Marseille - Oděsa). Snad by stálo za hřích víc využívat kombinace obou zpěváků. Všimněte si, jak se ve skvělém - až na výše zmíněný detail - Přepadení... pan Imlauf a pan Pomahač doplňují. A budiž řečeno, že "lead vocalist" si přeci jen občas ukrojí větší krajíc, než zmůže (viz Topinka).

Zapomeňte na ústecké Pixies, na jejich vyznání k dEUS, Houpací koně jsou tady sami za sebe a i když se to asi nikdo nedozví, alespoň v tomto pololetí není tolik veskrze dobrých a zajímavých desek, jako je tato.

P.S.: Ten Imlauf musí být docela gurmán.

Petr Pustina

UNI 11/2003
Až neuvěřitelně propletené jsou osudy, personální obsazení i samotná muzika tří severočeských skupin, jejichž osazenstvo se rekrutuje z Ústí nad Labem a z Mostu. Jmenují se Houpací koně, Bez peří a Schwarze Aussig (seřazeny od té „služebně“ nejstarší po formaci, jež se na scéně pohybuje zatím nejkratší dobu), všechny tři vydaly v rozmezí zhruba půl roku nové album u téže firmy a kromě této skutečnosti a osoby jednoho jediného bubeníka Jana Strnada je spojuje ještě mnohem víc věcí. Ostatně basový kytarista a zpěvák Bez peří David K. Pomahač hraje i v Houpacích koních, kde působí také frontman Schwarze Aussig Miloslav Kolenatý, v „jehož“ Schwarze Aussig pro změnu basuje kytarista Bez peří Markéta neboli Marcel Ďurica... Dosti zamotaná situace, není-liž pravda? Tvorba jednotlivých spolků však zdaleka tak nepřehledná není.

Ačkoliv Houpací koně hrají melancholický, skoro až zasněný kytarový rock, ani na svém třetím albu PÍSNĚ Z BISTRA (Guerilla Records, 2003, 54:28) nepůsobí jako nějaký mnohonásobně použitý a vyvanulý sáček anglického nezávislého čaje. Houpací koně mají relativně osobitý zvuk, ozvláštňovaný občastnými zpestřujícími klávesami, a neméně osobité texty, plné neobvyklých a ve své neuchopitelnosti zdravě zneklidňujících metafor a asociací („V rychlíku Marseille-Oděsa sakura znovu kvetla, svět se s ní otočí v jediné otáčce / Ruka co studila je zase teplá, láska je brusinka v svíčkové omáčce...“). Tuhle desku nelze poslouchat takříkajíc s vypnutým mozkem: o tom, co vám to Houpací koně vlastně zpívají, musíte nepřetržit přemýšlet. Co se hudební stránky týče, na svých prvních dvu albech Houpací koně a Záříjen (obě vyšla už před drahými sedmi roky!) byli melodičtější, zpěvnější, dalo by se říci veselejší, ne tak zasmušilí (de facto jedinou příjemnou výjimku v tomhle směru představuje píseň Přepadení v Manhattan Bank, která se blíží starší produkci HK), nicméně na druhou stranu, dnešní tvář kapely působí poněkud dospěleji. Jistým problémem nahrávky tudíž je toliko přílišná rozvleklost některých skladeb.

Petr Korál

MUSICSERVER 29.4. 2003
Sever je temný? To se jen zdá...

Houpací koně, momentálně fungující jako kvarteto, jsou z Ústí nad Labem a vznikli v dobách porevolučních. Původně kytarová kapela (spíš v americkém než britském pojetí) se vypracovala do pozice regionální hvězdy, debutovala eponymním albem, po kterém krátce následovala i dvojka "Záříjen" v roce 1996, aby si zhruba před pěti lety konečně vypracovali svou současnou originální tvář. Ta v sobě skrývá jak melancholicky temnou písničkovost takových Mission, tak i ostrou nabroušenost Pixies či Sonic Youth v melodičtějších momentech. Ne že by obě dřívější alba byla vyloženě špatná, ale s odstupem času je jasné, že žádné převratné zářezy to nebyly. S novinkovým třetím kouskem by to mohlo být jiné.

Jednak se totiž na něm konečně v adekvátní zvukové kvalitě odráží reálná podoba posledních řekněme pěti let, která je dost odlišná od původních začátků, a jednak jim přeje doba. Houpací koně totiž svou vlastní cestou dospěli tam, kam současné rockové trendy ve světě, a tak patříte-li k příznivcům nové rockové vlny (obzvláště těm, kteří nezůstali u vcelku melodických The Strokes či Supergrass), reprezentované jmény jako White Stripes, Black Rebel Motorcycle Club, Trail Of Dead a dalšími, měli byste hodně zbystřit. Protože ač to nejspíš pánové ani neměli v úmyslu, tady máte českou odpověď č. 1.

Chce to ovšem trošku trpělivosti. Tohle není materiál na první, a dokonce bych si dovolil tvrdit, že ani na druhý poslech. Navíc první dvě skladby jakoby byly jen jakýmsi intrem, úvodem do tématu, určitým předznamenáním zbytku nahrávky. Pokud žijete prvoplánovitostí, která udeří do uší hned s prvními momenty, nejspíš budete zklamáni. Ale když vás atmosféra vtáhne, pak vás jen tak nepustí a tlačítko repeat se stává nebezpečným - na podruhé jsem desku slyšel v zátahu čtyřikrát po sobě. A nejde jen o hudbu, která často jakoby manipulovala svou magičností. Podivuhodný svět textů, které vás často nepustí k tělu, opisující konkrétní místa či vážící se ke konkrétním událostem či momentům - ať už z reality, či třeba literárního světa - které pochopitelně 99 % posluchačů nezná, onen průnik do světa Houpacích koní rozhodně neulehčují. Přesto stojí za to jim věnovat zvýšenou pozornost - některé obraty bezesporu koketují s poezií: "Pomalu otvírám ledničku/ pak z Novy na Dvojku, z Dvojky na Jedničku/ Pomalu zavírám noviny/ Nejde to spát, vinný střik je nevinný/ Pomalu zavírám oči a půjdu spát/ domů se vracím kolem jedné/ Světla je noci víc než ve dne..."

Docela důležitým momentem je důkladná a povedená produkce - tedy to, co se v Čechách zatím moc nenosí (kolikrát jste už někde v rozhovoru od kapely slyšeli, že producenta nepotřebuje?). V praxi se konkrétně projevuje třeba i tím, že oproti koncertům je na nahrávce trochu potlačená jinak dominantní kytara, čímž vznikl velký prostor pro to, aby skvěle mohly vyniknou všechny aranžérské nápaditosti, kterých je tu požehnaně. A nebo třeba tím, že i s opakovanými poslechy je stále co objevovat. Zanedbatelná není ani účelnost ve využití hostů - ženský hlas či trubka znějí bezchybně přesně tam, kde mají. A při tom všem skupina nesází jen na samotnou náladu a atmosféru, ale posluchači předkládá vedle složitých mnohovrstevnatých a řadou témat i motivů prošpikovaných skladeb ("Muž, který se jmenuje >Ten, který nemá indiánské jméno<") i řadu jednoduchých, ale o to působivějších písničkových nápadů ("Rybí bistro" nebo geniální závěrečná "Pecka z olivy").

Deska ve výsledku není zdaleka tak depresivní, jak by se mohlo zdát, i když se pochopitelně nedá ani říci, že by byla programově či prvoplánově veselá. Nabízí výlet do zvláštního světa, kde leccos není tak, jak napoprvé vypadá. Probouzí fantazii a nutí podívat se na slovo optimismus z jiného úhlu. A záleží jen na vás, jestli jí dovolíte, aby vás dostala.

Tonda Kocábek

ROCK POP 6/2003
Tak takhle bych si představoval pop. Obyčejné písničky s neobyčejnou atmosférou a ještě více neobyčejnými texty. Houpací koně vždy dokázali dostat do své hudby určitý tajupný, či spíše temný rozmar. Ale spíš si s ním jen tak vespod pohrávali a pouze občas ho povystrčili vpřed. Tato deska má včechny tyto atributy v sobě zakódovány s promyšlenou (ale ne kalkulem!). kapela sem dokáazala dostat takřka cuerovskou sladkobolnou radost. Smích skrze slzy, dalo by se říci. V mnohém připomíná tvorba Houpacích koní brutální škleby pardubické vypsané fiXy. Hudba zde sice není tak našlapaná (jají síla tkví spíše v zasutých spodních významech), ovšem textová stránka má podobný rozměr. Pohráváním si se slovy vytváří kapela takřka surrealistické koláže slovních obratů. Na příklad: „O kousek dál sedla si gejša, kde sedím já?, o kousek dál kde sedí ta gejša, Kuli se ptá, o kousek dál Bajaja s klíčem, Ivan Palúch, koho by se bál, herr Lucifer nebo herr Bůh?“

 

Ano, takhle bych si opravdu předszavoval pop. Pop, který by hrála rádia. Inteligentní písničky, které nejsou jen výplní vysílacích schémat. Houpací koně takvou hudbu umějí.

Jan Šída

Houpací koně - Písně z bistra
Zas jeden koncert, co mě potěšil a následně vytažené CD z poličky. Většinou sice přeskakuju první dva kousky, ale tentokrát jsem si to zas sjel s kolegou repeatem třikrát za sebou. Mńamka s peckou namísto třešničky. Nikomu nevnucuju, ale stejně jsou skvělí.????? (z internetové pošty)

 

 

 

MFD 3.4. 2003
Ústecká bigbítová kapela Houpací koně debutovala v roce 1995, o rok později vydala druhé album Záříjen. Hudba, pohybující se v rozpětí od anglické kytarové vlny až po zachmuřené gotické náměty, si získala značný okruh příznivců nejen na severu Čech. Nikdy se jí však nepodařilo, částečně i kvůli vleklým personálním problémům, prorazit na úplné výsluní. Název nedávného demosnímku Labutí písně byl více než příznačný. Změnu by ovšem mohla přinést třetí studiová deska Písně z bistra. „Skladby téhle kapely obstojí i v silné konkurenci, byť nejsou ani primitivní, ani stupidní. Právě naopak - ostrý a syrový zvuk nepostrádá napětí, pozoruhodná hudební koláž je dokonale propracovaná a při pozorném poslechu vyniknou i detaily, jako například sborový zpěv či jemné předivo kytar. Současný repertoár je především o smutku a hořkosti, o osamění a hledání, ale o to je upřímnější a působivější. Je znát, že muzikanti již překročili třicítku a vyzráli,“ uvádí Vladimír Drápal. Dohled nad kapelou měl producent Ondřej Ježek, člen uznávané alternativní formace OTK. Podobně jako Wanek v případě Radosti dokázal písně o neopětovaných láskách a spletitých lidských cestách a příbězích ještě o třídu povýšit. „Dokázal jednotlivým skladbám dodat potřebný poměr mezi vnitřní tvrdostí a nasazením vůči vnější křehkosti a citlivosti, což je možná právě ta rovnováha, která na předchozích nahrávkách Houpacím koním chyběla,“ přemýšlí Drápal. Texty pocházejí jako již tradičně z pera kytaristy a zpěváka Jiřího Imlaufa. Ten jediný vydržel v kapele od jejích začátků až dodnes. V poslední době hrál spolu s bubeníkem Janem Strnadem a baskytaristou Davidem Pomahačem z mosteckých Bez peří, od nynějška se ale znovu vracejí ke čtyřčlenné sestavě. „Novým členem kapely je Míla Kolenatý, akustický kytarista, kavárenský šansoniér, angličtinář - melancholik a milovník Tindersticks, který hraje už několik let v jiném ústeckém souboru Schwarze Aussig,“ doplnil Jiří Imlauf.

Jiří Nýdrle

Doporučená cena v obchodě-
Cena od nás300,- Kč
zavřít