březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Underground v té nejsyrovější podobě a přesto co píseň, to hit! Kapela, která vznikla v roce 1987 v Olomouci nikdy neopustila své kořeny, sice se občas měnilo obsazení...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

AKTUAL - CHOVÁM V KLECI BOLŠEVIKA

1. Androš chcíp (nová píseň)
2. Atentát na kulturu + Miluju tebe a Lenina
3. Narkomanova milostná
4. Vana rumu
5. Koks
6. Popěvek (nová píseň)
7. Milujte jižní Čechy
8. At hihg noon (nová píseň)
9. Hudba je škodlivá (nová píseň)
10. Staňte se prasetem
11. Chovám v kleci bolševika (nová píseň)
12. Svatozář (nová píseň)

Videobonusy:
Lucerna Music Bar 9. 12. 2012 (Apoštolové, Vyslanci z kosmu, Do víka nekopat a Ándoš chcíp)

Zastavte všechny války ze zkušebny z roku 2005 (ještě se Zdeňkem Rytířem a Ernem Šedivým).

Kapela, která psala dějiny českého undergroundu, vydává nové CD - co dodat víc? Milan Knížák pevně drží opratě svého bandu, který je tentokrát (na rozdíl od začátků) postaven na dobrých muzikantech, i když syrovost a hutnost v žádném případě nezmizely. Náplň alba tvoří jak staré písně, které nebyly dosud nikde nahrány (včetně legendárního Atentátu na kulturu), tak i písně nové, neméně provokativní. Digipack i potisk CD z dílny Milana Knížáka.

LIDOVÉ NOVINY - 22. 6. 2013

9. prosince 2012 zazněla na koncertě Aktualu v Lucerna Music Baru píseň Androš chcíp. Dokonce dvakrát, jednou v rámci programu, podruhé jako bujarý přídavek. Nyní vychází na CD Chovám v kleci bolševika, které bylo předevčírem (čtvrtek 20. 6.) pokřtěno v Paláci Akropolis.

Frontman skupiny Aktual a autor veškerého jejího repertoáru Milan Knížák dokáže ve svých písních udeřit hřebík na hlavičku několika dobře mířenými ranami. Jistě, český underground dvacet let po pádu komunismu leckomu a lecčím oprávněně připomíná abiturientský večírek nebo přehlídku konečně zasloužilých umělců. Jistě, Knížákův skandovaný verš „píp, píp, androš chcíp, bez androše bude líp“ je především vyjádřením přesvědčení, že společnost, ve které podobná „veselá ghetta“ nemusejí vznikat, je přeci jen zdravější. Čas je ale mocný pán a po třiceti letech obnovený Aktual hraje především pro pamětníky a milovníky androše a jeho starší i nové nahrávky vycházejí u lounské značky Guerilla Records, která je nejpilnějším androšským labelem u nás a vycházejí u ní archiválie i nové řadovky Plastiků, Dégéček a mnoha dalších.

CD Chovám v kleci bolševika je ale vůbec prvním albem Aktualu, které obsahuje aktuální materiál, tedy písně vydané bezprostředně po jejich vzniku a navíc tematicky současných. Je jich třetina z tuctu, kromě Androš chcíp i titulní píseň Chovám v kleci bolševika. Knížák v médiích v poslední době opět ve zvýšené míře varuje před nebezpečím návratu „bolševiků“, zde tak činí formou říkankovité nadsázky: bolševik v kleci zpívá Internacionálu a kolem kdákaj slepice Píseň práce. „Asi ho vrátím, do rezervace,“ zní závěrečný rým textu, který neděsí hrůzami příslušného režimu, ale s vtipem upomíná na demenci společného juchání a vyvěšování praporků. Knížák ve svých písňových textech vlastně nikdy explicitně nestrašil; nedílnou součástí jeho písniček je humor a zkratka nikterak vzdálená lidové tvorbě.

Aktualu, skupině, kterou založil koncem šedesátých let v Mariánských Lázních, byla díky využívání nehudebních nástrojů, jako jsou vrtačky, motocykl či barely přiřknuta nálepka jedné z prvních industriálních skupin světa – samotný žánr industrial music byl pokřtěn (tudíž vlastně oficiálně založen) až v Británii v polovině sedmdesátých let. Jiní mluvili o punku a i zde bychom našli několik styčných bodů, především co se týče stručnosti a jednoduchého hudebního doprovodu. Přesto je Aktual zcela ojedinělou kapitolou dějin rockové hudby.

Milan Knížák na konci šedesátých let nijak netoužil zapojovat se do i v Čechách propuknuvší bigbítové horečky: měl v té době za sebou zatím spíše tajný vynález takzvané destruované hudby vznikající přehráváním nejrůzněji preparovaných gramodesek, zkušenosti na poli současné vážné kompozice a byl světově respektovaným tvůrcem na poli happeningu a členem hnutí Fluxus usilujícího o vytvoření nových uměleckých forem (mail art, happening) a s ním spojenou změnu v nahlížení na uměleckou tvorbu coby součást každodenní zkušenosti.

Když jej oslovila skupina přibližně o deset let mladších začínajících bigbíťáků, aby se k ní přidal, zjistil, že chlapcům kromě zpěváka a bubeníka chybí především hráčský um a jakákoli představa hudebního směřování. Hrát coververze bylo díky nesmělému seznamování se s nástroji vyloučeno, a tak vzal Milan Knížák kapelu pevně do rukou a začal pro ni psát jednoduché písně, v nichž se rudimentární beat mísil s nehudebními hluky, skandováním i ozvěnami vesnické kutálky. „Cage i Kmoch,“ vystihl to v jednom ze svých pozdějších textů; pracoval s monotónními rytmy i výpůjčkami z lidovek typu Vyletěla holubička, při kompozici využíval náhodu a tvůrčím způsobem nakládal s nehudebnictvím některých členů skupiny, jsa si dobře vědom toho, že nemuzikant nikdy nepadne do tenat virtuózních klišé a jeho řešení jsou vždy neotřelá. Tvůrčí imperativ byl jasný a platí dodnes: vyjádřit se umělecky tady a teď, nežehrat na nemožnost, nečekat na lepší příští v podobě finančně nedostupné aparatury či podobně nereálného brzkého pádu režimu.

Skupina si pohrávala s názvy Jezuiti, Děti bolševizmu a Apoštolové, nakonec se ale stala součástí Knížákova dodnes stěžejního tvůrčího plánu, totiž usilování o co nejdokonalejší jednotu mezi uměleckou tvorbou a každodenním životem, a získala název Aktual. Knížák tehdy toužil po uměleckém hnutí / komunitě, jaké znal z USA, kde v roce 1969 díky pozvání zakladatele Fluxu Georga Maciunase krátce žil a přednášel na univerzitách v Lexingtonu a Los Angeles, a svému programu říkal aktuální umění. Aktual, psal v šedesátých letech v jednom letáku/manifestu znamená „provádět/pořádat procházky, obědy, výlety, slavnosti, cesty tramvají, nákupy, sporty, rozhovory, módní přehlídky, atd… jen trochu jinak.“ Z přibližně stejné doby pochází i otázka/krédo: „Znamená umění učit člověka žít?“

Na kost ohledaný aktuálovský beat rovnoprávně doplněný skandovanou recitací, sirénami, vrtačkami, štípáním dříví či túrováním motorky sloužil jako doprovod nekompromisním textům, jejichž úryvky později zlidověly: „Miluju tebe a Lenina“; „Probuďte pátera Koniáše“; „Staňte se prasetem“; „Chtěl bych mít vanu rumu a atomovou pumu“… Taková kapela, obzvlášť na malém městě, jako jsou Mariánské Lázně, samozřejmě nemohla dlouho vydržet. Rozpadla se po několika koncertech někdy na začátku sedmdesátých let, kdy jí bylo policií znemožněno byť jen zkoušet pod širým nebem.

Její existence ale výrazně ovlivnila český underground. Plastic People po setkání se syrovostí Aktualu opustili anglický repertoár a kosmickou psychedelii, o něco později vznikly Knížákem přímo ovlivněné skupiny DG 307 a Umělá hmota. Konečně název Knížákovy písně Atentát na kulturu se o několik let později při mediální štvanici na underground a Chartu 77 stal titulkem nactiutrhačného článku a televizního pořadu věnovaného Plastikům a spol. Coby plastikovské texty v něm byla citována slova písniček Aktualu, proti čemuž se Milan Knížák ostře ohradil několika dopisy. Undergroundové společenství považoval za poněkud sektářské sdružení kolem vrchního „ideologa“ Ivana Magora Jirouse a – přesvědčen, že tudy cesta nevede – odmítl pozvání zahrát na jednom z androšských Festivalů druhé kultury. Poslal jen pásek s nahrávkou písně Kvůli pospolitosti seru na pospolitost, na níž nyní tak trochu navázal výše zmiňovanou Píp, píp, androš chcíp.

Po raném Aktualu mnoho nahrávek nezbylo. Když je před deseti lety vydala již neexistující brněnská značka Anne Records, potěšilo to asi především zájemce o českou hudební historii: originalita hudby totiž jen málokdy zvítězila nad zvukovou kvalitou dobových záznamů. O dva roky mladší, již guerillovské, Děti bolševizmu nahrané ve zcela nové sestavě (kromě Knížáka v ní není nikdo z původních členů) konečně naznačovaly onen pestrý, veselý a přitom drsný zvuk, jaký si Knížák v Aktualu představoval. Těch ruchů a dechovky mohlo být ještě víc, jde v podstatě o kytarový bigbít, ze starých písní, které jsme si díky nekvalitním snímkům a četným legendám představovali jako rozervané dekadentní hymny, se ale najednou staly veskrze příjemné hity.

Nejinak je tomu i v případě nového alba. Obžaloba české anální alpinistiky s refrénem „Kde domov můj, kde do zadku díra, hory páchnou hovnem, voda samá síra“ je natolik chytlavá, že hrozí nebezpečí broukání v nejnepatřičnějších situacích, kompozičně a zvukově náročnější starší kusy (Vana rumu, Milujte Jižní Čechy) díky své stručnosti svižné tempo alba neshodí.

Z trochu jiného soudku je jen závěrečná novinka Svatozář, bolestně bilancující tklivá píseň dávající svým zvukem vzpomenout na Knížákovo dvaadvacet let staré dvojalbum Obřad hořící mysli, kolekci písní napsaných s myšlenkou na jejich ztvárnění českými zpěváky pop music. Nakonec je Knížák působivě nazpíval sám a na albu, které se stalo jeho nejpestřejším, jej kromě bigbítové kapely, dechovky a cimbálovky doprovázejí tak nečekaná jména, jako je Lucie Bílá, textař Zdeněk Rytíř v roli kytaristy a někdejší adept popové slávy a klávesista Vašek Vašák (posledně jmenovaný hraje nyní i s Aktualem, Rytíř na své členství musel ze zdravotních důvodů rezignovat). Téměř nesehnatelný Obřad hořící mysli, na nějž navázala čistě syntezátorová písničková kolekce Navrhuju krysy, by si jednoznačně zasloužil další reedici a je dobrým doplňkovým poslechem k Aktualu. Knížák se zde zmocňuje role baladýra, zpěváka dechovky i náboženských písní i hudebního klauna, aktuálovský „punk“ je vystřídán košatějšími aranžmá a tiššími polohami.

Písně jsou jen jednou částí rozsáhlé Knížákovy hudební tvorby. Výše zmíněná destruovaná hudba (broken music), tedy hudba rozbitých desek, později i partitur a CD, se brzy dožije půlstoletí od svého vzniku a Knížák je díky ní ve světě uznáván jako průkopník „jiného“ hraní na gramofon. Nahrávky broken music vyšly v nejrůznějších podobách, bylo by ale hezké, kdyby se Guerilla, která vydavatelsky často spolupracuje s orchestrem Agon, pokusila zpřístupnit i Knížákovu vážnohudební, zdánlivě tradiční tvorbu, která na žádné reprezentativní autorské kolekci zatím zastoupena není. Byl by to cenný díl do dodnes neuspokojivě nekompletního obrazu současné české kompozice.

A konečně je tu Knížákova aktivita z roku 1978, totiž hudba myšlená, tušená. Ta je samozřejmě vždycky nejkrásnější.

Petr Ferenc

Doporučená cena v obchodě250,- Kč
Cena od nás225,- Kč
zavřít