březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Underground v té nejsyrovější podobě a přesto co píseň, to hit! Kapela, která vznikla v roce 1987 v Olomouci nikdy neopustila své kořeny, sice se občas měnilo obsazení...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

DĚTI KAPITÁNA MORGANA - S ROZKOŠÍ VYLIZUJI OMÁČKU

1. Člověk z města
2. Jeskynní mìsta a lidé Kámasútry
3. Kejklíři
4. Loď bláznù
5. Každý chlap má trojky kozy
6. S prostě
7. Sestřičky
8. Havrany vymyslel Oumulu Bubuku
9. Špinavej
10. Strašidlo
11. Svatba
12. Tiše
13. Privát je v centru, dá se parkovat...

Zjevení z Brna, které katapultovalo mezi podzemní autsajderskou elitu jejich debutové album, přichází po roce s rovnocenným materiálem. Hudební vzorec, na který vsadili a který je skutečně pozoruhodnou směsicí žánrů (jazz, blues, jarmareční popěvky, šanson, rock a „co vás napadne“), dodrželi i tentokrát a výsledkem je osobitá svébytnost, kterou jsou Děti kapitána Morgana s jejich "autsajdr popem" rozpoznatelní ihned. Kříženec Toma Waitse, kapitána Beefhearta a moravské melodičnosti zprzněné banjem a country popěvky tvoří skutečně nebezpečně autsajdrský pop! Třešinkou na dortu je pak neučesaný Záděrův zpěv, protože mu můžete všechno, co zpívá věřit. Jak je obvyklé, texty jsou vybrány s vkusem kapele vlastním: opět Homér a opět Kozelka. Obal digipacku vytvořil Mistr kresebné zkratky Marian Palla a booklet mj. obsahuje kopie původních Homérových strojopisů.

http://www.youtube.com/watch?v=hh_9EcToQUg

FULLMOON.CZ 15. 3. 2014
Z jejího lůna Děti kapitána Morgana vzešly

Děti, děti, ty děti... Možná by se dalo mluvit o přirozeném dospívání. O tom, jak pubertální rozjívení, vzdor a chuť se vyřádit přechází ve fatální touhy, plánované cesty a vzývání Boha. O uchopení pomíjivosti a adoraci požitků. O střetu se strýčkem Tomem. O výčepu po zavíračce, ponurosti, vypěstování návyku, o radosti, kterou nám dělají, o otevření se světu...

Děti kapitána Morgana si hned na začátku ujasnili jednu věc - když už se rozhodneme vydat cestou k albu, musíme vždy jiným směrem. Nekorzovat po vyšlápnuté trase, nevracet se na stále stejná letoviska. Mířit do neprobádaných vod. Vstříc dobrodružstvím. Dobrá volba, slastně vzrušující, načichlá sebevražednými i sebevědomými sklony. Takže - po prvním, folkovo-undergroundovo-šramlovitě excentrickém albu se dalo čekat cokoli. A přišla deska z opačné strany. Namísto nespočetněkrát v kontextu s prvotinou zmiňovaném vlivu Toma Waitse přichází stylotvorný vliv ruchomagického Toma Vtípila. Kuchyňský zvuk tak nahradil prostorově vyšperkovaný sound s desítkami drobných detailů. Snad jen čtveřice písní Sestřičky, Každý chlap má trojky kozy, Svatba a S prostě vytvoří snadnější přechod od prvního alba - podobné nálady a na první poslech i sound. Trefně jsou umístěny až po zatěžkaném, skoro by se chtělo říci bezvýchodném začátku (Člověk z města), který jasně ukáže, že světla a přátelských břehů jaksi ubylo (Kejklíři, Loď bláznů).

Banjo se z nosného riffového nástroje přesunulo na pozici jemného zdobení, hlavní roli hrají vrnící a vibrující plochy, basové linky a rytmus (jedno, zda bicí nebo noiseové prostřihy). Výraznou úlohu získal akordeon – střední tóny malující ležérní vlny na tmavém podkladu (úchvatná, až caleovsky gradující Havrany vymyslel Oumulu Bubuku a pouličně noční vyznání Špinavej). Jaroslav Záděra III. je vokálně civilnější a, nečekaně, náhle i barevnější. Veškeré nedohmaty a přehmaty spolu s využitím studiových dozvuků, syntetických zvuků a ruchů či další elektronické špíny zní živočišně, přirozeně a albu dávají punc organické, tepající hmoty. Pitoreskní, posmutnělý svět je opět utvářen především Homérovými texty s efektivním dokolorováním Milana Kozelky a jednou textovou koláží samotného Záděry.

Tahle deska je velká. Aranžérsky, zvukově, dramaturgicky, autorsky i interpretačně. Zdejší undergroundová rodina ji považuje za svoji (ostatně z jejího lůna Děti kapitána Morgana vzešly) a dozajista je s ní spjata. Ale nyní má otevřené cesty všemi směry. Kamkoli.

mArcElkrIz

 

UNI č. 10/2013
Tuzemských odpovědí na Toma Waitse jsem pár slyšel, ale všechny postrádaly tu pravou atmosféru špinavých uliček odvrácené strany velkoměsta. Chyběl jim ten pach levného jídla z vývařoven, moče a splašků. Temná zákoutí, kam nikdy nepronikne sluneční paprsek, zato tam bují drobná kriminalita jako zhoubné nádory na kůži spálené sluncem. Nepulzovaly životem plným špíny. A je jedno, že názvuky blues, jaké se objevují v úvodním Člověku z města, vystřídá zparchantělá country, která v Kejklířích zní, jako by ji hrál Zoot Horn Rollo. Akordeon spíš sípe nebo napodobuje neumětelsky hrané indické harmounium jako v Lodi bláznů, kde se snoubí s karibským rytmem.
Děti kapitána Morgana nefascinují ohromujícími instrumentálními schopnostmi a není na první poslech patrné, co všechno mají naposloucháno, i když je toho určitě dost. Zběsilé S prostě má uhnaný rytmus hard coru, zní v něm i překreslená pokroucená kytara a táhlé tóny tuby. Děti kapitána Morgana chvíli znějí jako Kvartet dr. Konopného, aby vzápětí vystřihli čistou countryovku i s nezbytným banjem, nebo alternativní Každý chlap má trojky kozy s absurdním textem jak Majkl Džekson sbalil na Broadwayi Boženu Němcovou. Klopotný dechový valčík Svatby s textem jak od Daniila Charmse vystřídá alternativní Tišé, hrané za kobylkou a na preparované piano.
Děti kapitána Morgana dobře vědí, jak důležitý je výraz a náznak, mnohdy nechají motivy nedopovězené, jen nahozené a pouze vzácně je nechávají vyznít celé, aby se od nich zase oprostily, jako ve Strašidlu postaveném a riffu kytary.
I když se propojení s Waitsem nedá popřít, zřetelné je v ideovém po jetí i výrazu, záběr kapely je širší a její kořeny sahají jinam, někam k městskému fólklóru, k žižkovským odrhovačkám přefiltrovaným Brechtovým dvorním skladatelem Kurtem Weillem. Děti kapitána Morgana nabízejí třígrošovou oepru dneška.
Zřetelné jsou ohlasy undergroundu, patrné v melodeklamativním naléhavém vokálu, ale hlavně v zájmu o vše, co je na okraji, opomíjené, nenablýskané, špinavé, ale živé. Nejzřetelnější je to v textech, ukazujících periferii života. Špinavej je dokonalým vyjádřením undergroundového postoje, o který se mnoho androšů celý život marně snaží. Však jich taky část psal Milan Kozelka, který má blízko k opravdovému undergroundu spojenému s drsným světem Hrabalových dělníků z Kladna.
Děti kapitána Morgana s lehkostí dosáhly hospodské pravdivosti pábitelů, o jaké Tři sestry nanejvýš jen tiše snily. Ani Martin Kraus nebyl nikdy tak kupřímný. O smrti zpívaji přirozeněji než Radůza a jsou undergroundovější než většina undergroundu.

Alex Švamberk

 

WWW.FULLMOON.CZ - 28. 11. 2013
Děti kapitána Morgana a krystalicky čirý destilát

Vezměte zvukomalebnost bouřlivácké poezie křížené s akustickým nástrojovým obsazením toho nejlepšího z neslizké větve československého folk-rocku posledního půlstoletí, nechejte ji užívat si s těžko uchopitelným duchem nikdy neporaženého undergroundu, prolejte ji s citem a vášní lihovinami a antidepresivy, nabijte elektřinou a nechejte po celé léto vegetovat u kiosku. Věřte, že i z téhle kopulace vzejdou krásné děti. Děti kapitána Morgana.

Sem tam se někdo o podobné křížení pokusí, ale v případě alba Lživé oživlé je výsledek omračující. Snad díky znamení čtyř pevných bodů. Především díky výběru extra vydařených textů Pavla Homéra Ambrože a Milana Kozelky, které společně vytváří onen skvělý mix cynismu, černého humoru, vzteku, prožitků a sexu všemohoucího. V případě již zesnulého Homéra ožívají poetické obrazy bizarního světa, občas až hraničící s kouzelně zvrhlou báchorkou, u plynoucím časem nezahořklého Milana Kozelky pak vyvěrají ostřejší prameny, léčící vředy společnosti jejich demonstrativním vyhřeznutím. Nekompromisní, slastné. Pak je tu nepřeslechnutelný, dokonale samorostlý deklamátor textů Jaroslav Záděra III., občas dokonce až koketující se zpěvem, v každém případě plující několik decimetrů nad zemí ve vlastním tempu a s temperamentem celoživotně migrujícího pouličního herce. Nálady a myšlenky mají ostré linie, barvy jsou pastelové a hlas má sílu lomcovat v kterékoli části světa. Třetí jistotou je zmiňovaný mix všemožných vlivů, naprosto vyvážený a filigránsky jednoduše nástrojově zaranžovaný. Žádné ortodoxní staromilství či přehnaná progrese, žádná narcistní nabubřelost – pěkně živočišně, jistě a s čitelným názorem. Čtvrtým pevným bodem jsou rockem, jazzem, blues i bluegrassem obdařené riffy Ivana Manolova, využité v tomto případě zcela originálně, bez ohledu na zmiňované žánry a vůbec jakékoli předsudky – dokonale srostlé s ostatními spoluviníky a nástroji. Vše do sebe zapadá, doplňuje se, neční a tepe a tepe… Žádný papouškovitý koktejl – to spíše několikrát řádně přepálený a dostatečně dlouho uchovávaný a hýčkaný krystalicky čirý destilát.

Tenhle hudební originál, zaznamenaný stylově v kuchyni rodinného domku ve Šlapanicích u Brna, si nenechejte ujít – hodí se na pohřby i křtiny, do hospod i stroboskopických varieté. Dusejte, naslouchejte, popíjejte, vlňte se a řvěte: say good bye!!!

Marcel Kříž

 

TÝDEN.CZ 13. 10. 2013
Kapela z Brna a okolí na sebe upozornila už svou první nahrávkou Lživé oživlé, druhé album s názvem, který ve zkratce nádherně vyjadřuje podstatu její tvorby, ji už představuje jako vyzrálou a sebevědomou, s jasným výrazem i názorem. Důležitým prvkem vyjádření pro ni je poezie Milana Kozelky a Pavla "Homéra" Ambrože.  Je protkána syrovým černým humorem, plná surreálných vizí (skladba Každý chlap má trojky kozy o tom, jak Michael Jackson sbalil Boženu Němcovou), alkoholicko-pokleslé dekadence, neotřelých nápadů, ale  i vyloženě křehkých a něžných obrazů (Tiše, Havrany vymyslel Oumulu Bubuku).

Neméně stejně jako texty je ale zajímavá hudební složka, jejímž autorem je pilíř kapely a kytarista Ivan Manolov, hudebník, kterého znají jak artrockeři (Progress 2), posluchači pop-rocku (Burma Jones), jazzu i šansonu (Minach) i undergroundu (aktuálně zároveň i DG 307). Nejčastěji vychází z bluesových motivů, ale nebojí se ani folkrockové čistoty, rockových riffů i hospodského šramlu a nástroje jako tuba, akordeon či občasné banjo výsledné podobě dodávají až nečekanou barevnost. Nepřekvapí tak ani hostování nadžánrového Tomáše Vtípila.

Deklamace i občasný zpěv navozují občas až šansonovou atmosféru, vzdálenou zahořklosti i časové ustrnulosti mnohých undergroundových kolegů. Ne, není tu snaha o urputnou a někdy až směšnou rádobyprogresivitu, ale zároveň ani stopa častého staromilectví. Vše se prolíná zcela organicky a přirozeně, v až nečekaně proaražovaný originál, funkční a působivý. Někde jako by vykukoval Tom Waits, z domácích vod se nabízí společný jam kapel Rudovous a Ladě, ale berte to jako jen velmi nepřesné nasměrování. I na obalu uvedená vtipná škatulka "autsajdr pop" je vlastně přesná.

S ironickou nahrávkou dobře korespondují i malůvky Mariana Pally na digipacku. Ilustrují nadhled i zdravý odstup. Děti kapitána Morgana na své letošní nahrávce představují autentickou a zcela současnou výpověď lidí, kteří už mají něco za sebou, ale ještě to zdaleka nehodlají zabalit a jen nadávat na poměry. Nedbají na přílišnou uhlazenost, ale také se nuceně nestylizují do pozice lůzrů na okraji společnosti - i proto jsou jejich písně tak uvěřitelné, prosté zbytečných póz. A i proto stojí za to tuhle nenápadnou desku nepřehlížet.

Antonín Kocábek

 

MESTOHUDBY.CZ (5. 9. 2013)
Děti kapitána Morgana a rozkoš ze zbytků

Děti kapitána Morgana natočily své druhé album S rozkoší vylizuju omáčku a svůj styl na obalu označují jako autsajdr pop. Pokud už se chceme vůbec bavit o nějakých žánrech, asi by to mohlo vyhovovat, ale proč se tím vůbec zabývat. Myslím, že i ze strany kapely je to spíš ironie, ať už jakkoliv trefná. Škatulka, do které je potřeba se vtěsnat, se tady rozhodně neřeší.

Děti kapitána Morgana, jejich hudba i texty vylézají z kanálů a jiných podzemních prostor, ale neulpívají v nich. Dívat se na hudbu a věci kolem sebe zespodu je pro ně spíš úhel pohledu než životní styl. To ale neznamená, že by s ním alespoň někteří členové neměli autentickou zkušenost, přinejmenším zpívající Jaroslav Záděra hrával na bicí v kapelách Černá vdova a především Idiot Crusoe. Především říkám proto, že s touto kapelou jsou Děti propojené skrze texty básníka Pavla Ambrože (1964–2011), obecně známého jako Homér. Jeho básně mi někdy přišly trošku banální, když jsem je měl číst, jako písničkové texty ale fungují dokonale.

Děti kapitána Morgana – respektive autor hudby Ivan Manolov – s nimi nakládají pestřejším způsobem než mnohem přímočařejší Idiot Crusoe. Na jejich základě vytvářejí hudbu, která se víc blíží k písničkářskému pojetí, i když z tohoto hlediska musím říct, že se mi z celého alba překvapivě nevyděluje potenciální hit. Nejblíž by k tomu asi měly Sestřičky, ale pořád to není samozřejmost, s jakou se třeba z Waitsových Rain Dogs vyloupne Downtown Train. Toma Waitse samozřejmě nezmiňuji náhodou, spřízněnost s jeho typem písničkářství je zcela zřetelná. Hudba si bere prostředky z každého žánru, který se zrovna hodí, a sjednocuje ji garážově-jazzový zvuk. Ten není nikdy příliš uhlazený, ale taky neklouže k agresivitě, dokonce ani v punkově našlapané S prostě. Do jednotného zvukového kabátu se ale vejde jak country (Sestřičky), tak dechovka (Svatba).

Jaroslav Záděra má u svého jména na bookletu uveden alibisticky pouze hlas, a ne zpěv – zůstává opravdu někde na půli cesty mezi zpěvem a výraznou recitací. Připomene tím dávná Homérova vystoupení, ale zároveň se dostáváme k věcem, které nás z waitsovského světa poněkud vytrhují a obracejí zpět k našemu undergroundu. Záděrův projev je zcela přesvědčivý, to je celkem mimo pochybnosti, ale má svoje hudební meze a dost možná s nimi souvisí i zmíněná absence hitu. Kapela s takovým nezpěvákem se pochopitelně nesoustřeďuje na výrazné melodie, ale nebylo by vůbec od věci tento problém nějak vyřešit. Za absolutní vrchol alba pokládám předposlední píseň Tiše s jemně proaranžovanými perkusivními zvuky a opravdu tichou recitací textu. Bylo by ale fajn, kdyby měla někde na albu svůj melodický protipól.

Kromě Homérových textů se na albu objevují tři zhudebněné básně Milana Kozelky, jejichž osamělý a svérázný svět se s Homérovým v mnohém myšlenkově stýká. Jestli by případně stačily na celé album, je jiná otázka, ale je potřeba si ji položit. Využívat Homérovu pozůstalost nebude možné donekonečna a hledat stejně kvalitního textaře může kapelu v budoucnosti dostat do nepříjemné situace. Závěrečná Záděrova koláž z erotických inzerátů Privát je v centru, dá se parkovat... je zcela nebulvárně vtipná, ale problém budoucích textů by podobné postupy asi celkově nevyřešily.

Obal digipaku se pěkně schází s hudbou alba – nakreslil jej Marian Palla a mám (fakticky nepodložené) podezření na jeho vliv i při vymýšlení titulu S rozkoší vylizuju omáčku (jedná se o verš z písně Špinavej). Booklet obsahuje texty – část jako naskenované strojopisy z Homérova archivu, část je dosázená v grafickém studiu. Použití různých písem a celkové zpracování zřejmě úmyslně evokují domácí grafické kutilství, dojem autenticity posilují ručně dopisované poznámky, akordy a podobně.

Děti kapitána Morgana natočily album písniček, které si sami asi nezazpíváte. Poslouchat se ale bez problémů dají i několikrát po sobě.

Boris Klepal

Doporučená cena v obchodě250,- Kč
Cena od nás225,- Kč
zavřít