březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Underground v té nejsyrovější podobě a přesto co píseň, to hit! Kapela, která vznikla v roce 1987 v Olomouci nikdy neopustila své kořeny, sice se občas měnilo obsazení...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

JAROSLAV ERIK FRIČ & ČVACHTAVÝ LACHTAN - JSI ORKNEYSKÉ VÍNO

part I. (Skřípavé ticho zdí...)
part II. (Samozřejmě, že jsem viděl arcibiskupa z Canterbury...)
part III. (Vím, je to proto...)
part IV. (Mraky pomalu jdou...)
part V. (Večerní anamnesis...)
part VI. (Život jako by unikal...)
part VII. (Nikdy nepíšeme přesně...)

Sugestivní hudba i text vznikla spojením charismatického básníka Jaroslava Erika Friče s o generaci mladším alternativním objevem Čvachtavý lachtan, obé z Brna. Symbióza moravské zpěvnosti a nejlepších tradic českého undergroundu tvoří neopakovatelnou kulisu k "básnickému chrlení" sedmidé poémy "Jsi orkneyské víno".

Stalo se dobrým zvykem, že nás Guerilla Records zásobuje solidními depresemi. A solidní muzikou. Nejinak je tomu i při spojení recitace J.E.Friče s náročnou, těžkou rockovo undergroundovou hudbou seskupení Čvachtavý lachtan. Doporučujeme. (Z nabídky internetového hudebního zasilatelství NemaDema)

 

 

Souvislosti 1/2004

Po několikaleté přestávce vyšel roku 2003 opět Box…..

Valná část nového Boxu je totiž zasvěcena Fričovu odedávnému, ale ve starém Boxu nepřítomnému tématu, tedy českému undergroundu normalizačního dvacetiletí a jeho méně známým postavám: zesnulé Marcele Pintnerové-Stárkové, Liboru Krejcarovi – a samotnému vydavateli-redaktoru Fričovi. Frič zde odpovídá na dotazy svého undergroundového kolegy „Lábuse“, tiskne svou poému Okneyské víno a tutéž přílohu přikládá k časopisu v podobě (hodinové!) nahrávky na CD, v níž Frič sám Orkneyské víno do hudby svých přátel recituje.

Ne, nemyslí si, že je to neúměrná sebestřednost. Box je nyní časopisem jednoho muže, J. E. Friče, jako byl předtím časopisem jednoho muže, Jiřího Kuběny. Ti je legitimní postup….

Orkneyské víno mne zaujalo. ne čtené – teprve slyšené, Fričem rytmicky recitované; kdo chce říci „rapované“, může. Jistě, toto všechno už jako bychom slyšeli mnohokrát, u Ginsberga, u Ferlinghettiho, u Hraběte a tolika dalších. Chrlení, míšení jazyků, stesky na psí život, na alkohol, na marné lásky, na ztracený ráj dětství, na těžké dospívání, na nejistotu fyzickou a metafyzickou… Ale když slyšíte konkrétního člověka, jak vám vypráví svůj životní příběh – je to v TU CHVÍLI cosi původního. Jistě, je krajně nejisté, zda tato poezie vstoupí do dějin poezie. Ale sám princip nabídnutí vlastního hlasu básníkova, podepřeného hudbou – to je určitá cesta, to je určitá šance.

                                        Martin C.Putna

 

MD DNES, 14.11.2003
Brněnský básník a nakladatel, s padesátkou na krku, recitující sedmidílnou poému, a o generaci mladší hudebníci z téhož města, kteří k tomu hrají, aniž jsou pouhými podkreslovačí. V pravdě symbióza, Fričovy volné verše i zastřené posazení básníkova hlasu, obsah i intonace téhle vážné promluvy v sobě nesou zkušenost bytostně prožitého, čehosi lidsky rozhodného i tápavého, z buněk těla nevyrabovatelného, přitom křehkého. Zde slyšíme, proč autorská recitace může být nezastupitelná: ve šťastných chvílích je totální zpovědí tvůrčí bytosti, již nemůže zastat sebelepší „profi“ recitátor. Šramblband Čvachtavý lachtan v prvních tónech evokuje atmosféru českého undergroundu 70.let, ale „plastikácký“ dojem se v posluchači naštěstí záhy rozplyne: příbuzný nástrojový rejstřík se rozezní ve službě J. E. Friče roku 2003, nikoliv uctivého epigonství undergroundové legendy.

Hodnocení: 90 ze 100%

Josef Chuchma

 


HOST BRNO, 2001/7, Martin Strohr
30. července 2001, asi 21 hod. V nabitém sále HaDivadla končí předposlední pořad Měsíce autorského čtení. Básník Jaroslav Erik Frič přednáší ze své skladby Jsi orkneyské víno za doprovodu rockové formace (nutno zmínit, že muzikantů o generaci mladších). Jeho uhrančivě "nemocný" hlas se prolíná s magickými figurami houslí, saxofonu, akordeonu, basy, bicích a kytary až v drásavě dokonalé komunikaci. Po vteřině ticha se strhne mnohaminutový bouřlivý potlesk. Spolu s přítomnými jsem přesvědčen, že jsem právě zažil možná nejlepší autorský přednes za poslední léta. Pocit zvláště hřejivý, neboť bylo stvrzeno, že básník, se kterým jsem na jaře a v létě připravoval tento korespondenční dialog, bezesporu patří k nejzajímavějším osobnostem české poetické scény…

Martin Strohr


Brněnský věstník
Brněnský básník a vydavatel J. E. Frič čte do skladeb Tomáše Vtípila a spol. drsným hlasem svou poému, ve které nechal vyrůst vínu na nehostinných skalnatých skotských ostrovech. Surový text se prolíná se stejně surovou hudbou plnou překvapivých zvratů a nevšedních momentů, z kterých by si mohl vzít příklad mnohý skladatel dnešní tzv. vážné hudby. Místy na nás dýchne atmosféra beatnických čtení či české undergroundové legendy DG 307, ale nahrávka je skutečným originálem, skvostem v oblasti prolínání mluveného slova a hudby.

 

FREEMUSIC 25.12. Igor Nováček vs. Oves
Starý versus mladý, tak lze zjednodušeně popsat generační střet nejen mezi skupinou Čvachtavý lachtan a o mnoho let starším J.E. Fričem, ale také mezi dvěma recenzenty, Igorem Nováčkem a mnou. Překvapivě však na obou kolbištích dochází ke vzácné shodě. Ještě bych se rád omluvil za značné zpoždění, ke které došlo z mojí strany. Nejen proto nejprve předávám slovo kolegovi...

Spojení básníka a zakladatele a šéfredaktora nakladatelství Vetus Via v jedné osobě- Jaroslava Erika Friče s o generaci mladší brněnskou "post-undergroundovou" skupinou Čvachtavý lachtan by mohlo na první pohled vyvolávat řadu otazníků, vždyť kromě vzdálené spojitosti s undergroundovými kořeny (Frič nejenom, že je vydává, ale zároveň je velkým přítelem básníků I.M.Jirouse a P.Zajíčka, na druhé straně v hudbě Čvachtavého lachtanu jsou zřetelně cítit plastikovské reminiscence) jsou (a zákonitě musí být) jejich umělecké pohledy i generační spojitosti rozdílné - zatímco čtyřiapadesátiletý Frič se ve svých básních často dívá směrem do minulosti, Čvachtavý lachtan se s mladickým elánem a temperamentností teprve formuje, v dobrém slova smyslu vzhlíží k výšinám.

Přesto všechno zhudebnění rozsáhlé Fričovy poémy Jsi orkneyské víno vzniklo spontánně, bez okázalých uměleckých ambicí a po několika "koncertních nastudováních" je nyní i zakonzervováno v podobě kompaktního disku. A není to spojení jen tak bůhvíjaké, bezprostřední muzikálnost a živelnost Čvachtavého lachtanu tvoří pro rozevláté, bohatou životní zkušeností prostoupené volně plynoucí Fričovy litanie skutečně hřejivé a organické "zázemí".

Jindy hravá a někdy až nevyzpytatelná hudba Čvachtavého lachtanu tu na jedné straně ustupuje vážnějším polohám, zachovává si však přesto všechny své hlavní rysy - lehkost a přímočarost, zároveň jistou rafinovanost a um nepateticky se vypořádávat s nemálo inspiračními hudebními zdroji. I na této nahrávce je lze sice snadno vystopovat - např. díky zvolené formě třeba plastikovské postupy z dob "Pašijí" a "Koní" (pomalejší pasáže, především pak repetitivní houslové motivy) nebo typický brněnský sound 80.let se znervózňující "odsekávanou" kytarou (Ještě jsme se nedohodli). Nemálo (především houslových a akordeonových) partů je naopak prostoupeno tradiční moravskou melodikou (sahající v šestém zpěvu takřka až do divokosti maďarského čardáše a v závěru zpěvu pátého plánovitě vyvěrající do podoby nefalšované "dekadentní" dechovky) - vždy tu však vítězí obsah nad formou. Ta jakoby nepřináší nic nového, ve výsledku je však v kombinaci s přesvědčivou Fričovou recitací vlastních textů navýsost sdělná a aktuální.

Přes drobné (a především mimořádně citlivé) hráčské finesy a kapelou naprosto samozřejmé zvládnutí dramaturgie skladeb (střídání volnějších, ryze doprovodných pasáží umně se držících daného melodického motivu a gradujících ploch plných nabroušených kytarových riffů či divokých atonálních sól á la Vráťa Brabenec) je samozřejmě zásadním prvkem Fričova recitace, jež by však sama o sobě nebyla ničím bez ony osobité a horoucí poetičnosti, mísící v sobě volným proudem minulost s přítomností či třeba reálie domova se vzdálenými kraji. Fričův niterný ponor do vlastního světa - skutečného života, vykresleného bez příkras, plného pocitů, zkušenosti, zranitelnosti, hořkosti, ale především lásky a pochopení je zřídka slýchanou ukázkou (zde navíc zvukově zachyceného) poselství o stavu vlastní duše. Navíc u málokterého autora je v jeho tvorbě tak organickým způsobem vtělen vnitřní filozofický pohled na svět (jinak nezastíraný Fričův katolicismus)...

Aniž bych chtěl snížit kvality jiných, alespoň z mého pohledu jde jednoznačně o nejsvébytnější domácí nahrávku letošního roku, svoji hloubkou a žánrovým přesahem v našich krajích souměřitelná snad jen s Dg307 a aktivitami Pavla Zajíčka. Závěrem už jen krátký vzkaz (s poděkováním) směrem k vydavateli nahrávky: "Lábusi, jen tak dál...".

Igor Nováček

 

Spojení s básníkem a hlavní postavou nakladatelství Vetus Via Jaroslavem Erikem Fričem je, alespoň dle data vydání, prozatím poslední etapou pozoruhodného dění okolo inspirativního klubka muzikantů sdružených v brněnské skupině Čvachtavý lachtan. Ti už dokázali, že jsou hudebníky políbenými nejen nemalou dávkou invence, ale především hlavami otevřenými. Stačí se ohlédnout za přehlídkou Malá Alternativa, kde slavili úspěchy v různých letech v různých sestavách, nejen s vlastním pohledem na dění v domácím alternativním rocku (Čvachtavý lachtam, Květy), ale také jako tvůrci trackové hudby, kombinující laptopy (bezpochyby jim v těchto sférách patří, když ne prvenství, alespoň titul tuzemských průkopníků) s živými nástroji.

Čvachtavý lachtan samotný se se svým obdivem k tradici domácího undergroundu nikterak netajil, ale zatím pokaždé se infůze vlastních nápadů a v neposlední řadě také humoru a nadhledu do oběhového systému osvědčených schémat zdařila. A ani tentokráte by tomu nebylo jinak, nebýt znatelného respektu k poémě samotné. Ale to výsledku jen prospělo.

Pokud lze mít ještě námitek k původnosti nápadu (pro srovnání se nabízejí komponované programy Plastic People), k pochybám nad kvalitami alba nejsou vymezeny ani centimetry prostoru. Kostru nahrávky tvoří bezpochyby Fričův text a především přednes. Na první poslech sice dost možná odrazuje neatraktivní barvou svého hlasu, na druhý však jeho syrovou uhrančivostí proniká až hluboko do morku kostí. Sugestivitu jeho heslovitých příběhů, propletených napříč ubíhajím časem, pak podrhuje mimořádně citlivý hudební doprovod.

Sám o sobě přináší "jen" standard, na který jsme si u Čvachtavého Lachtana již zvykli, tedy na repetice krátkých kytarových riffů, stručné ostináto i neobvykle melodické linky baskytary, bicí, saxofon, housle nebo akordeon v barově klidných, i divoce expresivích rolích. Udivující je však dokonalá symbióza s dějem poémy, obnažující vedle dobrého průměru, rozprostřeného po celé ploše alba, i několik opravdu silných míst, ve kterých se doslova tají dech, jakkoliv může toto přiznání působit pateticky. Pokud totiž lze vyzdvihnout zásadní přednost tohoto alba, tak je jí mimořádná přesvědčivost. Taková, že si o ní mnohé jiné, zvukově, aranžérsky či jinak mnohem současnější a dotaženější nahrávky mohou nechat jen zdát.

Oves

HOST BRNO, 2004/3
Underground. Česky jednoduše - Podzemí. Pod Brnem se proplétají nervy elektrických kanálů, cévy vodovodních trubek i střeva kanalizace. A metro? Ne, to ne. Ale hlavní výpryvčí svou funkci přesto dostal. Jaroslav Erik Frič. JEF. Z nástupní stanice nočního baru vydává se každou noc do práce. Vysloví vstupní heslo - a světlo se rozsvítí. Jsi orkneyské víno. Takové je heslo. Nedá se na ně přijít ani náhodou. Nedá - přestože v sobě uhrančivý smysl ukrývá. Smysl skal, které jak nezdolní berani Severní moře na rohy nabírají…

Soustava chodeb pod staropanským městem brněnským. Sem prameny Ponávky splavují mour až odněkud ze Slezska, zlaté louče světla z Bítova sem - zesláblé mnohými odrazy - sotva pronikají. Tady ve výklencích s netopýry přespává minulost. Tudy jak černé bludičky přeběhnou stíny lásek. Až sem doléhá volání dalekého, pozemského světa.

Brněnské metro. Pro širší veřejnost zatím nepřístupné. Dnes je však noc otevřených dveří. A z nástupní stanice „Skleněná louka“ se vyvolení mohou projet sedmi vlakovými soupravami, které se zde ve zkušebním provozu kříží. Z amplionu je provází výpvačího sípavý hlas…

Skledby znějí, JEF sedí na křižovatce cest v houpacím koni šera a přehazuje výhybky děje, aby se soupravy řítily každá svým směrem. Škrceny smyčkou času, vracejí se znovu a znovu do centra děje, před naše uděšené tváře. Každá souprava skřípe ve vysoké rychlosti svou ojedinělou melodii do podzemního ticha. To, jak kola v zatáčkou třou o koleje, které je proti jejich vůli nutí zatáčet, a tak opisovat dráhu taktovkou autorovou vytyčenou. Sbor podzemních živočichů přispívá k provozu nemalým hlukem. Důlní poník tluče do prázdných hrnců, netopýr vlasy houslí napíná a macarát jeskynní po žebrech dřevěných plic akordeonu čvachtá. A potkani. Občas přeběhnou po nástrojích muzikantům a jinak poněkud kakofonická hudba se s harmonií náhle potká. Vůbec - ta podzemní hudba jako by s textem srůstala.

Nasedl jsem postupně do všech souprav a následující vyslechl.

I.souprava
Básně - poplenice, do nichž odhazujeme svůj život. A pak je hladoví vybíráme. Jak je ti? Jak dlouho mě tu, pane, ještě necháš? Chrapot chůze v naší chudobné čtvrti světa. Odkud zmizel Brouk a Babka. Je sobota - v neděli úklid a dál už nic… Slova. Slova za životem, jako by mohlo být návratu do dětství plného hlavatek. Jen ty zbýváš, Pane. Ty, mé okoralosti útočiště, jsi Ty, Pane, navždy orkneyské víno…

II. souprava

Ještě že něžnost přebývá. Stále jen sever na střelce kompasu. Čokoládoví ježci do dlaně. Řekni, na co umíráš? Noc kráčí rovnoběžně s naší touhou. Rovnoběžně s popůlnočním strachem. What are you dying for? Na co umíráš, Ty? I když tě kameny z edinburské skály těsně minuly. Teta vdechuje winstonky bez filtru a zápal plic už vymyslil, jak skončíš. Rather cheap…

III.souprava

Skanzeny mého života. Až do hloubi morkových kostí cizí. Mně i bezdomovcům. Jejichž slepý pláč jakoby dětský. Slabiny, tvé slabiny. Slavonice, tvoje slabiny. Mám já tě už nikdy nevidět? Koupím si pastelky na Braillovo písmo, abych nikdy nezmeškal horizont. Na konci světa jsou tvé slabiny…

IV.souprava

Trčíš v chatrči svých slov. A mraky pomalu jdou. Přes visuté zahrady cizí moudrosti.
Přelomené karty. Plovoucí perutě neznámého Vznešena….

V.souprava

Ne, není veselo pod frýdeckým zámkem. kde se s tvou přítomností nijak nevleču. Tvá pleť bělokorá je ti závojem svatebním. Ty jsi orkneyské víno mé zmatenosti a smutku. Tvá plať bělokorá v chladivém baltickém písku. A v maringotce kostely, samé kostely. To jsem to neříkal? Že je to napsáno v mé večerní anamnsis…
VI. souprava

S jedinou větou. Jedinou mantrou fialokové země: život, když někde uniká, objeví se jinde.

VII.souprava

Nikdy nepíšeme přesně, přesně můžeme jen milovat. Požehnání už nemusí být. Jsme zkamenělé rybičky v rosolu, na které stáří stojí frontu. Hraniční kameny lemují beznaděj. Lodě vzlínají krvavě ke prameni stejně jako tramvaje na kolotoči rozkomíhané. Kdo žílu otevřel, kdo sbírá úvahy Sebe Vražedné…

S hlavou jako po hodinové jízdě kolotočem vystupuji. Odcházím. Vyfárávám před Skleněnkou ven. A na průvodním letáku CD čtu báseň osmou. Složenou z názvů básní:

Nepíšeme přesně/

protože život nám jako by unikal/

Vím, je to proto/

že arcibiskup z Canterbury/

krokem jak mraky jdou/

skřípavým tichem zdí/

až k večerní anamnesis/

došel…/

Tak za jinou realitu zatahal a zvolal:

dýchal bych za tebe, ale ty, Pane, jsi orkneyské víno, navěky orkneyské víno…

Již přežil svou Těžkou hodinu i své Vyšné Hágy. Přesto se se Smrtí dál vodí za ruku neustále. Ale proč ne. Myslím, že neblufuje. Že Ona je skutečně jeho hlavní můzou. A že náhončí její - Čas. A nemyslím to morbidně. Naopak. Vždyť je to vlastně Ona a On, kdo jsou naším vlečným lanem na cestě k budoucnosti…

Underground. Podzemí. JEF. Výpravčí brněnského metra. Bez červené čepice, indiánsky prostovlasý a místo plácačky vstřícnou pravici k cestujícím nataženu. Výpravčí brněnského podzemí. Výpravčí a možná také král…

Vladimír Šrámek

 

 

HIS VOICE ???
Skupinu Čvachtavý lachtan si můžeme pamatovat jako jednoho z vítězů Malé Alternativy v roce 1999. Brněnští poučeni undergroundem, alternativní scénou svého města a skutečností, že inteligentní humor cti netratí tehdy na Deltě předvedli opravdu zábavný koncert (jedním z vtípků frontmana Tomáše Vtípila byla svérázná hra na CD rozezněné rozkousáním). Tři ze členů skupiny se na Malou Alternativu o dva roky později vrátili s projektem cs_zvuk - první laptopovou vlaštovkou v Čechách - a opět zaznamenali vítězství.

Na albu vydaném labelem propagátora undergroundu a žurnalisty Vladimíra “Lábuse” Drápala se skupina setkává s verši přibližně padesátiletého básníka Jaroslava Erika Friče. Jeho “pásmo” Jsi orkneyské víno je rozděleno do sedmi “partů” (tak jsou označeny na obalu a jejich jednotlivé názvy jsou incipity) a je jakýmsi “filmovým pásem života, vzpomínek, okamžitých metafor, obrazů” - trochu beatnicky volným, bilancujícím textem. Autor zde vzpomíná na zemřelého otce a babičku, reálie dětství, lásky, dotýká se tématu víry (občas jako východiska, jindy pochybovačně) a poučeného (občas rezignujícího) stárnutí.

Jako interpret vlastních textů Frič nezklamal. Má to štěstí, že vládne přesně tím hlasem a přednesem, který jeho slovům odpovídá - vládne mohutným, lehce (“bluesově”) chraplavým barytonem s vadami na kráse tak drobnými, že vůbec nevadí. Možná jsou dokonce k dobru věci. Nabízejí se vzdálené paralely s litanickým přednesem Vratislava Brabence či lehkým pocitem somnambulnosti kořeněných zpovědí Filipa Topola. Vzhledem k rozdílnosti hlasů a textů všech jmenovaných je to však podobnost čistě náhodná.

Valivý proud básníkových slov může místy připomínat hospodské zpovědi do sklenice, v textu však pro “výčepní banalitu” není místo. Přestože spontánně se tvářící, je text, zdá se, pečlivě ošetřen a mnohokrát zvážen. Hudba, jejímž autorem je především Vtípil (zde kytara, housle, trubka, jinak hlavní zpěvák skupiny) čerpá, stejně jako ostatní produkce skupiny, z odkazu undergroundu. Tentokrát však ne parodicky, ale s pozoruhodnou vážností, kázní a ponorem. Pochopitelně by se zde dalo přirovnávat - mnohdy se dočkáme ozvěn Plastic People z období Pašijových her a programu Co znamená vésti koně. Celou nahrávku však zjemňuje a zároveň zasycuje akordeon hostujícího Radima Babáka, jemné motivy kytary a táhle melodické motivy dechů (saxofon a klarinet Tomáše Doležala). V několika místech, kde se tyto party setkávají s rychlým doprovodem s dominující kytarou, lze vzpomenout klidnější pasáže tvorby Už jsme doma (v páté život jako by unikal navíc okořeněné častuškou). Za zmínku stojí rovněž čtvrtá večerní anamnesis, kde po odeznění recitace s klidným doprovodem propukne řádně dechovkový valčík (jak říká Magor - dechovka je královnou hudby) končící čímsi velmi freakoutovým. Konečně závěrečná nikdy nepíšeme přesně zamrazí pomalým, postupně zahušťovaným motivem a tklivým saxofonovým partem - asi nejlepším na celém albu.

Pocity, o kterých album mluví, jsou spíše neradostné. Radost ovšem rozhodně lze mít z mezigeneračního souznění aktérů, suverénního zvládnutí ne zcela tradiční formy a z toho, že výrazové prostředky hudby zvané “androš” lze ještě stále uchopit tak, aby nepřiváděly v rozpaky a zněly současně.

 

Petr Ferenc

Doporučená cena v obchodě250,- Kč
Cena od nás225,- Kč
zavřít