březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Underground v té nejsyrovější podobě a přesto co píseň, to hit! Kapela, která vznikla v roce 1987 v Olomouci nikdy neopustila své kořeny, sice se občas měnilo obsazení...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

SCHWARZE AUSSIG - CIZÍ HLAS

1. Cizí hlas
2. Konec manšestrového věku
3. Tenkrát v Paříži
4. Landscapes
5. V přítmí vagónů
6. Mon caoer est...
7. Se soumrakem
8. Lunataun
9. Stránky ze zápisníku
10. Vampýr

Album deseti křehkých písní, v jejichž ozvěnách můžete slyšet Boba Dylana i Tima Buckleye, Tindersticks i Beatles, francouzský šanson i britskou nezávislou scénu, Houpací koně i španělku k táboráku. Akustická kytara, příjemně podbarvená rockovou ozvěnou a citlivě smíchaná Michalem Ditrichem (Hypnotix). Nostalgie, splín, smutek, samota, dálky… Rockový šanson temného severočeského velkoměsta, města s nejvyšší úmrtností a nejnižší vzdělaností. Deska pro dlouhé zimní večery, když jste sami a dobře víte, že nikdo už nepřijde.

UNI 11/2003
Až neuvěřitelně propletené jsou osudy, personální obsazení i samotná muzika tří severočeských skupin, jejichž osazenstvo se rekrutuje z Ústí nad Labem a z Mostu. Jmenují se Houpací koně, Bez peří a Schwarze Aussig (seřazeny od té „služebně“ nejstarší po formaci, jež se na scéně pohybuje zatím nejkratší dobu), všechny tři vydaly v rozmezí zhruba půl roku nové album u téže firmy a kromě této skutečnosti a osoby jednoho jediného bubeníka Jana Strnada je spojuje ještě mnohem víc věcí. Ostatně basový kytarista a zpěvák Bez peří David K. Pomahač hraje i v Houpacích koních, kde působí také frontman Schwarze Aussig Miloslav Kolenatý, v „jehož“ Schwarze Aussig pro změnu basuje kytarista Bez peří Markéta neboli Marcel Ďurica... Dosti zamotaná situace, není-liž pravda? Tvorba jednotlivých spolků však zdaleka tak nepřehledná není.
Svým způsobem nejtemnější ze všech tří formací jsou Schwarze Aussig – zdá se, že právě oni mají nejvíc v oblibě třeba právě zmíněné Tindersticks nebo některé „kvazi folkrockové“ spolky z okruhu kultovního vydavatelství 4AD. Jak dále ukazuje jejich dlouhohrající premiéra CIZÍ HLAS (Guerilla Records, 2003, 47:59), jsou zároveň také hudebně nejkřehčí, nejakustičtější (důležitou roli v jejich soundu hraje akustická kytara a sem tam též akordeon)..., ale také nejvíc uspávací. Na rozdíl od BP a HK totiž jejich muzika působí poněkud nevzrušivě, což platí i pro zpěv Miloslava Kolenatého – ten za svými kolegy od mikrofonu obou spřízněných kapel, tedy Davidem Pomahačem a Jiřím Imlaufem, významně zaostává. Obecně vzato, i zdánlivý poklid lze dělat o něco barevněji a energičtěji. Třebaže Lunataun je fajnový nářez a třebaže spravedlivě nutno uvést, že zajímavé hudební i textové okamžiky tady nechybějí.

Petr Korál


MUSICSERVER 29.11.2003
Hlas možná až příliš tichý
Hrát v současnosti rock (či spíše v tomto případě mix rocku, folku a šansonu), který jde navíc zcela mimo jakékoliv vlivy módních trendů, je menšinovou záležitostí více než kdy jindy. Zájemců z řad posluchačů o podobnou hudbu ubývá (o zájmu o nová jména ani nemluvě), prostor, kde se dá koncertně provozovat také, takže není divu, že ti, kteří to myslí vážně, dost často vytvářejí různá propojená společenství. Opravdu aktivní jedinci pak často hrají ve více formacích. Platí to i o severočeské trojici Houpací koně, Bez peří a Schwarze Aussig. A ačkoliv žádná ze zmiňovaných nemá v obsazení méně než čtyři členy, celkem ve všech třech spolcích působí pouhých sedm lidí. Schwarze Aussig jsou ze zmiňovaných vyzbrojeni nejmenšími zkušenostmi a aktuálně se představují svým albovým debutem.
"Rockový šanson temného severočeského velkoměsta, města s nejvyšší úmrtností a nejnižší vzdělaností. Deska pro dlouhé zimní večery, když jste sami a dobře víte, že nikdo už nepřijde," charakterizuje je sám vydavatel. Temných spolků, u kterých je od prvních momentů jasné, že jim doma z poliček vykukují na hřbetech cédéček Nick Cave, Leonard Cohen, Tindersticks a další, u nás nikdy nebylo málo. Přinejmenším rozhodně víc než programových optimistů. A lze pokaždé jen znovu spekulovat, kde končívá póza a stylizace a kde začíná opravdový prožitek a vyjádření pocitů. Dost často takové rozhodování končí rozpačitým dojmem a u kapely, která má výchozí bod všeho už přímo v samotném svém názvu, tomu není jinak.

V triumvirátu s americkými kytarovkami ovlivněnými Houpacími koňmi a britsky poprockovými Bez peří jsou Schwarze Aussig bezesporu nejkřehčí a nejkomornější. Vedle akustické kytary (sama kapela o sobě občas hovoří jako o "temném folku") rozhodně stojí za zmínku použití akordeonu, který je dnes v podvědomí zakořeněný spíš jako ryčný nástroj "balkánských dechovek", než coby tvůrce teskných ploch, jak se prezentuje tady. Ovšem má to celé háček - Miloslav Kolenatý, klávesista, kytarista a hlavní tvůrce repertoáru v porovnání s výše zmíněnými světovými bardy není ani obvyklý písničkář v klasickém slova smyslu, ani vyčnívající sebevědomý leader. Nejde snad ani o to, že mu chybí v této hudbě nezbytné výraznější charisma, ale jakoby z jeho zpěvu i písní samotných vyzařovala namísto klidu nejistota a pochybnosti o jejich smysluplnosti. Písně v jeho podání jsou často spíše jen náznaky pocitů i nálad než skutečně dotažené útvary. Na jedné straně se tak posluchač neubrání pocitu, že tady by přece mělo jít o něco víc než jen o náladu, na straně druhé tu je výsledek, který plyne jakoby samovolně a zcela přirozeně. Chtě-nechtě se tak tím stává kulisou, která na sdělení sama rezignuje již předem. Kolenatý jen naznačuje a snad ani nechce dávat jasnou odpověď. A je opravdu jen náhodou, že jedna z nejpřesvědčivějších skladeb desky ("Mon Coeur est...") je ve francouzštině?

Bylo by nespravedlivé vyloženě říci, že se debut ústeckým romantikům nepovedl. A to i přesto, že silných momentů je tu méně než těch, které uspávají. Ale podezírání z laciné pózy i úvahám o nevyzrálosti se zřejmě zatím nevyhnou. K větší přesvědčivosti jim chybí ještě trochu více sebejistoty, trocha chuti rozdělit se o to, co je zatím v jejich písních snad až příliš zabaleno. Já osobně si počkám s o to větší zvědavostí na příště - Schwarze Aussig zatím řekli jen část své věty a bylo by škoda ji nedopovědět.

Tonda Kocábek

 

Nové ústecké přehledy
Nové album ústecko- mosteckého bandu Schwarze Aussig (dále jen SA) „Cizí hlas“ vyšlo v září u lounské značky Guerilla records, která se orientuje na vydávání převážně severočeské alternativní hudby. CD obsahuje 10 písní, přičemž 5 z nich již bylo nahráno na neoficiálním eponymním demo-CD, které SA vypustili vypustili do oběhu před cca. dvěma roky. SA, kteří u ústeckého hudebního publika zatím kvantitativně příliš nebodují, nehrají ani folk, ani rock, ani pop; nejblíže jsou asi francouzskému šansonu, který má díky účinkování boomáče Pavla Nepivody trochu britský, pozdně beatlesovský šmrnc. Na albu „Cizí hlas“ jsou zachyceny vesměs ty skladby, které SA už dlouho drilují na zkouškách a hrají na koncertech. Díky tomu je CD souborem kompozičně propracovaných písní, ve kterém jsem nenašel zbytečná či hluchá místa. Z hlediska hudební složky alba mi zvláště přitažlivé přijdou kytarové vyhrávky leadra skupiny Miloslava Kolenatého a Pavla Nepivody v závěru „Konce manšestrového věku“, v „Tenkrát v Paříži“, „V přítmí vagónů“ a dalších skladbách. Potěšil mě experimentální rytmus, který bych označil jako junglový valčík, samply smyčců a hlasové efekty v písni „V přítmí vagónů“. SA jsou především písničkáři, a tak těžištěm hudby je její vokální složka. Dominantní Kolenatého hlubší, ponurejší a v rozsahu poměrně monotónní hlasovou linku decentně doplňuje- především v refrénech- vyšší a optimističtější hlas Nepivody.. Nejtypičtější charakteristikou hudebního i  vokálního projevu SA je melancholie a melancholická jsou i slova skupiny, kterými ji vybavuje Miloslav Kolenatý. Kromě dvou osvěžujících výjimek- francouzské a anglické- jde o  texty v naší mateřštině, jež se svou vysokou literární hodnotou přibližují básním. Jednotlivé kousky podávají poměrně ucelený obraz vnitřního světa- možná trochu stylizovaného- autorského alter ega- citlivého mladého intelektuála: „Co se to stalo našim tvářím?/Co se to stalo s tou něžnou září?/Po ránu v zrcadle nám to dochází …/Že něco odešlo a něco rychle přichází…/První nespavost a první lhostejnost/Poslední radosti spíš menší než větší/A dražba citů, kde ostatní jsou bohatší …“- „Cizí hlas“. Nadčasový obraz tohoto světa, jenž bychom v různých variacích nalezli v plejádě individuálních i kolektivních literárních stylů a programů (např. v romantismu, v ruské klasice apod.), je v textech SA invenčně zasazen do kontextu konkrétní generační skupiny „manšestrového věku“, která si u nás svých deset minut slávy odbyla zejména v první polovině devadesátých let minulého století. Výsostným tvůrcem,  reprezentantem a téměř posledním mohykánem labskoústeckého „manšestrového věku“ jsou podle mě Houpací koně, resp. jejich leader a textař Jiří Imlauf, který zřejmě Kolenatého hodně ovlivnil. Ostatně mezi Houpáčema, ale také skupinou Bez Peří a SA panuje jakási personální unie, která těží z generačního souputnictví a přátelství členů těchto skupin. A jak sebe jakožto „manšestráka“ reflektuje Kolenatý?- „Tolik ses snažil být dospělý a kolik lahví na to padlo/V knihách stovky podtrhaných vět/Dni byly krátké a nestačil Ti dech/Ve starém svetru, v manšestrovém saku/ S rozevlátou hřívou, po kapsách knihy básníků …“- „Konec manšestrového věku“. Album „Cizí hlas“ doplňuje krásný černobílý booklet na tvrdším papíře s obrázky Jany Jungmannové, které motivicky harmonují s celkovým, výše nastíněným vyzněním alba. 

Jaroslav Balvín


LN, 27.1. 2004
Debutové album skupiny Schwarze Aussig vydává Guerilla Records. Poslední ze tří personálně propojených hudebních projektů Bez peří, Houpací koně a Schwarze Aussig se dočkal vlastního cédéčka. Hudbu ústeckého písničkáře Miloslava Kolenatého a jeho spoluhráčů ovlivnil Leonard Cohen a Nick Cave, ale také Vlastimil Třešňák či Psí vojáci. Křehké písně, označované trefně za "rockový šanson z temného severočeského velkoměsta", charakterizuje čistý zvuk akustické kytary, drásavé housle a naléhavý zpěv. Poetické texty jsou leckdy nevyrovnané, výjimky (Tenkrát v Paříži, V přítmí vagonu) však odhalují netušené tvůrčí rezervy.

myst 


Právo, 23.10.03
Spisovatel a výtvarník Ivo Vodseďálek uvádí, co jej v poslední době zaujalo v kultuře. Redakčními tipy jsou debutové album skupiny Schwarze Aussig a výstava Miroslava Houště.

Schwarze Auusig jsou asi nejméně známí z trojice spřízněných ústeckých kapel, kterou dále tvoří Bez peří a Houpací koně. Přestože jsou navzájem provázané a hrají v nich stejní muzikanti, má každá odlišný zvuk. Schwarze Aussig jsou z nich nejvíce ovlivněni písničkářstvím, i když ani oni nezapřou vliv ostrovní nezávislé kytarové scény. Jejich tvorba je však stylově pestřejší než nahrávky známějších Bez peří. Jestliže titulní píseň nepostrádá temnou strunu zdůrazněnou zkreslenou kytarou a Lunataun je vysloveně tvrdý, Tenkrát v Paříži má šansonové názvuky. Vrcholem je pak drsný závěrečný Vampýr s akordeonem.

Debut Schwarze Aussig ukazuje, že tuzemský písničkářský rock má nového originálního tvůrce - Miloslava Kolenatého, který nejen skvěle vládne jazykem, ale má i cit pro melodii a dokáže podtrhnout náladu každé písně.

Alex Švamberk

 

Ústecký deník - 8.10.2003
Schwarze Aussig křtí album Cizí hlas
Dvojkřest zažije dnes večer Národní dům. Spřízněné rockové skupiny Bez peří z Mostu a domácí Schwarze Aussig (SA) křtí nová CD, vydaná lounskou firmou Guerilla Records.

Na debut Schwarze Aussig nazvaný Cizí hlas přispělo i město Ústí, album v rozhovoru přiblížil zpěvák, kytarista a textař Miloslav Kolenatý, učitel Fakulty životního prostředí UJEP.

Desítka písní Cizího hlasu je posmutnělá, osm českých textů je ryzí poesie.

"Text ve francouzštině nebudu komentovat; francouzsky je proto, že bych se takové věci v češtině styděl říct," tvrdí autor.

Smutek prý ke kapele patří, atmosféra Ústí k tomu přispívá. Zdrojem inspirace je pro Mílu Kolenatého Leonard Cohen, Tindersticks, Nick Cave, francouzský šanson, nikdy se ale s kapelou nesnažil kopírovat nějaký styl.

Schwarze Aussig se jmenují podle své písně.

"Byla inspirovaná Ústím a vším, co k němu patří: Střekovské nábřeží, uličky na Klíši, most přes Labe, který vypadá jako tělo obrovského dinosaura, nekonečná nelidská panelová sídliště, zapomenutý park a rozpadlý zámeček na Větruši, opuštěný přístava další místa, která na nás působí svou poetikou. Vztah k Ústí byl pro nás vždy zásadní. Narodili jsme se zde a prožíváme tu naše životy," řekl zakladatel kapely.

Cizí hlas obstojí vedle toho nejlepšího, co v ČR vzniká. Má pěkný booklet a podmanivou hudbu, Schwarze Aussig vyzráli v osobitou kapelu, s níž je třeba počítat. Své písničky stejně zahrají i živě a slibujíli na závěr koncertu i coververze, zahrané s Bez peří, je o důvod více si je nenechat ujít.

Radek Strnad

 

Mladý Svět, 43/2003
Dva z jednoho těsta
Guerilla na podzim – případný doplněk dnešního českého recenzního bloku: podzimní várka lounského vydavatelství Guerilla dílem vyplňuje bílá místa na hudební mapě severních Čech, dílem připomíná zdejší neprávem opomíjené nuggety.

Mostečtí Bez peří mohou skvěle antikvovat svůj debut u Indies Jablečné pyré. Novinka Noční vidění se konečně dočkala slušného zvuku a nápadité písničky nezastírající inspiraci u britských kytarovek (těch temnějších) tak vyznějí daleko lépe než v minulosti. Takhle se to dělá, Radečci! Albu by ovšem prospělo krácení.

Schwarze Aussig (Cizí hlas) je nejméně nápadný a možná i nejméně přístupný vrchol personálně propojeného trojúhelníku Houpací koně – Bez peří – SA. Introvertní písně někde (zjednodušeně řečeno) mezi sólovým Markem Laneganem, elitními sbory 4AS a Tindersticks kolem alba Curtains sice troch popravuje prkenný zpěv, ale pro sychravé podzimní večery se najde málo tak sugestivních nahrávek.

Radek Diestler

MF Dnes, 08.10.2003
VE VŠECH ODSTÍNECH ČERNÉ
Šanson je náladová, pocitová píseň. Posluchač od ní očekává, že mu zjitří nitro a zanechá hluboké vrypy v mysli. Ale tolik melancholie a tesknění, jimiž přetéká Cizí hlas, album ústecké kapely Schwarze Aussig, by si mnohý ostřílený kabaretiér nesvedl ani představit, natož zazpívat.

Míla Kolenatý, autor i zpěvák, to však zvládá precizně. Jako by slisoval všechny podoby truchlivé nálady do kotouče desky: provází dávno minulým přátelstvím, nechává nahlížet do zápisníku svých nálad i prožívat své vlastní smutnění. Se slovy se mazlí, nechá je povalovat po jazyku jako jemný opar (Konec manšestrového věku, Tenkrát v Paříži), ale umí je i nečekaně vystřelit proti posluchači jako šíp (Se soumrakem). Občas, jako v písni V přítmí vagónů, maluje se zvláštní přesvědčivou dikcí obraz, jehož rámem je prázdnota (vlak sténá a zní to jako podivná řeč / a v té řeči / jenom jedním vládnem slovem / a tím slovem / je sbohem), jindy ještě naposledy vyhlíží "lepší příští" (Stránka ze zápisníku).

Hudba stojí naoko v pozadí, jemnými tahy však skladby dokresluje a podtrhuje jejich náladovost. Titulní píseň zdobí lehce neurotická kytara, v Lunataunu kapela tepe podobně jako Ústí, jehož obrysy se vynořují zpoza tónů. Závěrečný Vampýr lavíruje na jemné lince akordeonu.

Právě toto spojení dělá z Cizího hlasu vzácnou perlu. Pouze s obvyklým šansonovým klavírem by písně působily matně, ale díky kapele se najednou začnou třpytit všemi odstíny černé, jsou více uvěřitelné, osobní a prožívané.

Jiří Needrle

Doporučená cena v obchodě250,- Kč
Cena od nás200,- Kč
zavřít