UMĚLÁ HMOTA II. - VE SKLEPĚ (2CD)

Staré pozdravy z podzemí
Studentský list Babylon

Je všeobecně známým faktem, že pojem ´undergroundová hudba´ má v České kotlině úplně jiné naplnění významu než kdekoliv jinde. Vysvětlení tohoto jevu ponechme muzikologům, sociologům a jiným badatelům - své v tom jistě sehrála i ideologie předlistopadového režimu, které nejen, že se například podařilo většině národa vsugerovat přetrvávající představu o tom, že bratři Mašínové byli cosi na způsob dnešních blízkovýchodních teroristů, ale rovněž i poskytla většině spokojených občánků vizi undergroundového hudebníka coby zhýralého asociálního individua, závislého na alkoholu a jiných drogách, muzikantsky sice impotentního, ale zato činného v podvracení státu. Že realita byla poněkud jiná, bylo a je známo komukoliv, kdo nezavírá před realitou oči a nezacpává si uši.

Jestliže však s odstupem času bývá stále častěji zjednodušována undergroundová scéna sedmdesátých let minulého století na dvojici kapel The Plastic People Of The Universe a DG 307, je to určitě nespravedlivé, protože i když další interpreti nedosahovali jejich úrovně ani proslulosti, rozhodně mnozí z nich stojí přinejmenším za připomínku. Platí to i o dodnes (byť s přestávkami a mnoha personálními obměnami) fungujícím spolku Umělá hmota. Oficiální nahrávky jim vyšly až po zmrtvýchvstání v roce 1989, ty původní byly dosud dostupné jen v samizdatově  šířených kopiích. Přístupné komukoliv se objevily až nyní, nově vydané na vzpomínkovém dvojdisku, Ve sklepě - 1976 / 77 , a to díky nadšenci a majiteli malého, ale agilního lounského vydavatelstvíčka Guerilla,  Vladimíru „Lábusovi" Drápalovi.  A exkurze do minulosti je to rozhodně zajímavá.

Jeden „studiový" ze sklepa a dva koncertní záznamy shrnují celé prvotní období.  Digitální vyčištění nahrávkám výrazně prospělo, nekoncertní část disponuje kvalitou záznamu na svou dobu a okolnosti vzniku až překvapivou. Na rozdíl od Plastiků, kteří se inspirací odkazovali k Velvet Underground,  Umělá hmota nepřeslechnutelně  čerpala z The Fugs s jejich neagresivním a víceméně akustickým zvukem, důrazem na deklamaci a zpěv. Teprve  v pozdějším období, zde zastoupeném nahrávkou koncertu na Hrádečku u Václava Havla z roku 1977, které první disk uzavírají,  se objevuje vliv psychedelických kapel. Trefná je i v bookletu zmíněná připomínka  Frankem Zappou objeveného psychopata Larryho  „Wildmana" Fischera. Stejně tak mohl být ale klidně zmíněn třeba David Peel;  se svou údernou jednoduchostí může album totiž také sloužit coby slabikář českého punku - tedy toho nevykalkulovaného a myšlenkově ryzího.

Zachycené skladby mohou mnohému nezasvěcenému posluchači ( i když lze s úctou pochybovat o tom, že by se k někomu takovému ještě dnes dostaly) připadat jako noční můra.  Z hlediska klasického chápání hudby coby umění jsou značně neumětelské - Dino Vopálka nikdy nebyl  a dodnes není zpěvákem v pravém slova smyslu, a ani ostatní jeho spoluhráči si na excelentním zvládnutí nástrojů sotvakdy zakládali. Zato z nich ale dýchá přímo excelentní ukázka autentického, konvencemi nezkaženého a svobodnéh vyjádření. A jakkoliv mohou písně zachycené na tomto kompletu dnes vzbuzovat pousmání svou určitou naivitou či myšlenkovou jednoduchostí a přímočarostí textů, na jejich podstatě to nic nemění.

Co je vcelku zajímavé, ačkoliv nahrávky pocházejí z doby vzniku Charty 77, procesu s Plastiky a zahájení konečného řešení undergroundové otázky státní mocí socialistického Československa, vůbec nevyznívají nijak depresivně.  Zatímco třeba PPU už tehdy směřovali ke svým Pašijovým hrám velikonočním, tvorba UH vyznívá ve výsledku odlehčeně, bezambiciózně, a nelze pochybovat, že spíše než snaha vytvořit nějaké dílo byla jeho motivací pouhá snaha se prostě bavit.  Odhaluje se tak ono staré známé pravidlo, že mnohé kapely si do své opozice režim sám dotlačil.

Umělá hmota se krátce poté, co vznikly nahrávky zde zachycené, zhruba na deset let odmlčela, aby se nejprve Dino Vopálka vrátil na scénu s kapelou Litinovej Pepa & průmyslovej plyn, a pak těsně před Listopadem obnovil Umělou hmotu v podstatě v předrozpadové sestavě. Po dvou albech se však postupně všichni původní Dinovi spoluhráči vytratili a duch i hudba dnešní Umělé hmoty jsou úplně jinde. Takže dnes není ojedinělý názor, že právě tyto prapůvodní nahrávky jsou to nejlepší, co za sebou skupina zanechala. V konfrontaci s jejich aktuálním vydáním bych se přikláněl k tomu, že na tom něco bude.         

Antonín Kocábek

FREEMUSIC 18.12.2003
Umělá hmota patří mezi ryze undergroundové kapely, které v době svého vzniku již moc dobře věděly, že budou moci veřejně vystupovat jen velice obtížně, a to jen pro omezený počet posluchačů. Umělá hmota ve své původní podobě spatřila světlo světa vlastně z vnitřního přetlaku aktivních souputníků - bedňáků The Plastic People of The Universe. Asi rozhodující impuls začít se aktivně hudebně projevovat však vzešel od Milana Knížáka, jehož Aktuál členům Umělé hmoty ukázal jasně cestu, jakou by se mohli ubírat. Skupina tak začala hrát ryze bez hudebních nástrojů, ovšem postupně dostala přece jen tradičnější rockovou podobu. Díky vnitřním neshodám, zejména mezi dvěma hlavními lídry Josefem Vondruškou a Milanem "Dino" Vopálkou, došlo záhy k rozdělení na dvě frakce - vlastně dvě skupiny stejného jména, které se lišily pouze číselnou koncovkou - vznikly tak formace Umělá hmota II a Umělá hmota III.

My se v našem krátkém ohlédnutí budeme věnovat té první, kde měl kromě Vopálky hlavní díl na zvuku a směrování kapely kytarista a autor veškeré hudební složky skupiny Ota "Alfréd" Michl. Umělá hmota II zažila svůj největší rozkvět v letech 1976 a 1977, tedy v době konce "radostně-naivního" období undergroundu, ukončeného až známými persekučními akcemi komunistického establishmentu. Právě tvorba z této etapy vývoje kapely je náplní dvojalba archivních nahrávek, kterou pod výstižným názvem "Ve sklepě" (1976/77) vydalo agilní lounské vydavatelství Guerilla Records (jako další z volně pojaté série věnované domácí undergroundové scéně). Jeho základem je po dlouhá léta známý a v nejrůznější zvukové kvalitě šířený záznam pořízený kapelou ve sklepě na pražském Vyšehradě, v domě, ve kterém bydlel zpěvák "Dino" Vopálka. Ten je na prvním z obou kompaktních disků doplněn o čtyři písně z Havlovy chalupy na Hrádečku z r.1977 a necelá půlhodina druhého disku je věnována o rok a půl staršímu koncertnímu záznamu UH II z legendárních Bojanovic.

Co je pro všechny skladby dvojalba společné, a co neztratilo nic ze svého půvabu ani po takřka třiceti letech, je odzbrojující jednoduchost, zvláštní pochmurná, ale na druhé straně ne depresivní nálada či nic nepředstírající texty, v pravém slova smyslu generační výpovědi, to vše dohromady Magorem trefně pojmenované jako autentický městský folklór vznikající uprostřed socrealismu tehdejšího Československa. Z hlediska hudebních postupů se ve zvuku UH II zvláštním a veskrze originálním způsobem mísí některé tehdejší (tušené či netušené) inspirační vlivy - kromě již zmíněných The Plastic People of The Universe a Aktuálu zejména nehudební poetické postupy amerických The Fugs, protopunkově přímočarý atak Davida Peela, ale třeba i spacerocková psychedélie britských Hawkwind, jejíž otisk je dobře patrný třeba v úvodní kytarové pasáži jedné z nejznámějších písní skupiny Brouci.

Velmi dobrá je zejména sklepní "studiová" nahrávka, jejíž remasterovaná podoba navíc překvapí i velmi slušně zrestaurovaným zvukem. Kromě již zmíněných Brouků má podobné, v mnohém však ještě o poznání psychedeličtější vyznění vynikající Zimní noc, obdobně dlouhá My dva a kněz (vydaná v poněkud odlišné podobě i na stejnojmenném albu v roce 1993) je zase zvláštní především svým vizionářským vyzněním a netradičně pojatou apelativností. Typičtější jsou ale spíše jednoduchým způsobem zpracované písně kratší délky, vyznačující se křičenými Dinovými "prolettexty" a výraznou rytmikou jako Alkohol z vodovodu nebo Temný noci, přičemž ještě syrovější a na dřeň holé Šílený věci nebo Vymykání nejsou svým formálním vyzněním daleko od tehdejšího zvuku souputníků Dg307.

Hudebně zdatnější jedinci zřejmě kapele nikdy neodpustí absenci větších hudebních schopností, jež se v podobě řady chyb a falešných tónů zřetelně projevuje v některých pasážích zejména z bojanovického koncertu. Předností této kapely však bylo vždy něco jiného - autentičnost, nevykalkulovanost a snaha po vlastním hudební vyjádření. V tomto smyslu se to Umělé hmotě, alespoň co se týče nahrávek zachycených na tomto dvojalbu, mimořádně zdařilo. Její hudba je navíc prostoupena zvláštní podmanivou melodičností, těžko definovatelným fluidem, činíc z ní tak kromě Plastic People a Dg307 nepřeslechnutelný fenomén domácího undergroundu, ale i celé české nezávislé rockové scény. Myslím si, že to rozhodně není málo.

Igor Nováček

Křest alba Uměla hmota II. "Ve sklepě" (1976-77), Praha-klub Vagón, 7.12.2003
Dnes již klasická kapela pražského undergroundu Umělá hmota byla vždy tak trochu ve stínu slavnějších The Plastic People of The Universe. A když už po roce 1989 mohla konečně zintenzivnit svoji činnost, zájem o tento druh hudby přece jen ochabl. Navíc když svůj dřívější syrový dřevní "androšský" sound v posledních letech vystřídala hutným kytarovým bigbítem a z původní sestavy kapely zbyl pouze její služebně nejstarší člen - zpěvák Milan "Dino" Vopálka, mnozí pravověrní o kapele hovořili spíše z hlediska minulosti a nejeden z nich s nostalgií zavzpomínal na staré "sklepní" nahrávky z roku 1976. Ty se právě nyní díky labelu Guerilla Records (společně s živým záznamem z legendárního bojanovického koncertu) dočkaly konečně vydání na oficiálním nosiči v podobě dvoj-CD pod názvem "Ve sklepě".

Událo se tak v době 30. výročí založení kapely, takže plánovaný koncert se stal zároveň křtem nového alba a příznivci Umělé hmoty se mohli těšit hned na tři podoby sestavy kapely. V klubu Vagón se pak 5. prosince večer po předkapele Alfredo Schluntzcki na jednom pódiu skutečně postupně vystřídaly Umělá hmota II. v první sestavě (identické s legendární nahrávkou), Umělá hmota "model 1990" a tatáž kapela ve své nejaktuálnější podobě.

Alfredo Schluntzcki vystupují spoře a v proměnlivém obsazení s několika známými tvářemi z různých undergroundových seskupení - s Umělou hmotou ji pak spojuje osoba lídra kapely, kytaristy Otakara "Alfréda" Michla. Při květnovém předskakování Knížákovu Aktuálu se v kapele například objevil Pavel Cigánek z Dg307 a jako host i Jiří Kabeš z Plastic People, nyní byl asi nejznámější postavou na pódiu hostující Mikoláš Chadima na saxofon, zdá se však, že pro zvuk skupiny měl asi největší vliv příchod sólového kytaristy, jinak známého novináře Martina Schulze. Možná, že i díky jeho zpěvu ve stylu Michala Prokopa se projev kapely přiblížil jakémusi sladkobolnému a barově pojatému "pop-undergroundu".

To nejstarší podoba Umělé hmoty II. v klasickém původním obsazení i s Ivanem "Váňou" Bierhanzlem u basy měla mnohem větší náboj. Zahrála sice jen pět svých klasických songů (mj. slavné Brouky, Vymykání či neodmyslitelný Alkohol z vodovodu), její úžasné nasazení, vitalita a bezelstná chuť zahrát si vyvolávala ducha atmosféry oněch dávno zašlých dob zpátky. Však tomu také odpovídalo radostné křepčení již notně prošedivělých mániček pod pódiem. K báječné atmosféře přispělo i vtipné a smysluplné moderování příjemně naladěného Ivana "Magora" Jirouse, ale i třeba poněkud drsnější způsob křtu kmotra Milana Knížáka, který energií překypujícího "Dina" častoval prudkým přívalem chmelového moku přímo do obličeje.

Podobný náboj nepostrádala ani druhá, jen mírně pozměněná sestava z roku 1990, rozšířená opět o Mikoláše Chadimu. I tady bylo jasné, že písně typu Zběsilej svět tvýho žití, Druhej svět či Temný noci oplývají jakousi samozřejmostí a podmanivou, lehce psychedelickou náladou, z nichž možná až po letech vyzařuje neokázalý skladatelský "Alfrédův" talent. Jednotlivé hráčské party sice zdaleka neoslňovaly hráčskou suverenitou (viz třeba "Pickova" hra na Panovu flétnu), mnohem důležitější však byla jen málokdy vídaná bezprostřednost a energie.

O poznání v jiném duchu se nesla třetí "umělohmotná" formace, ve které z předešlých sestav osiřelého "Dina" doplňovali tři o generaci mladší hráči v klasickém rockovém obsazení basa/kytara/bicí. Samotná hudba již tak přesvědčivá nebyla. Jednak postrádala nenapodobitelné kouzlo starých nahrávek a jejich svéráznou instrumentaci, navíc nacvičené motorheadovsko-stoogesovské riffy jsou přece jen z pocitově jiných teritorií, takže asi nejenom já jsem dal nakonec přednost odchodu na poslední metro, vědom si tak nutnosti brzkého pondělního vstávání.

Jako celek byl však tento nedělní koncert takovou jednou bezvadnou undergroundovou party, plnou uvolněné a bezstarostné nálady. Navíc vidět na jedné akci tolik významných osobností z této oblasti se také nestává každý den, takže asi jen málokterý z návštěvníků mohl odejít bez pocitu výjimečného zážitku. Skutečně nádherný večer...

Igor Nováček