březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Dějiny míní, ale člověk mění. A tak tomu je i v případě Jiřího Káry, původně bezvýznamné figurky z pražské Letné. Ovšem jeho svatba v roce 2000 za asistence kuriózních...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE - KOMPLET 6 CD

Konvolut všech šesti zásadních "studiových" programů. Při jeho zakoupení na vás při správném složení vykoukne portrét Ivana Martina Jirouse, včetně jeho nehynoucího sloganu "Hlavně aby nezmizela radost". Následovat budou další nahrávky, kompletní živé záznamy Pašijových her (Hrádeček 22. 4. 1978), Jak bude po smrti, Klímovský koncert na Nové Vísce u Kadaně (říjen 1979), Co znamená vésti koně v posléze Státní bezpečnosti vypáleném domě v Kerharticích (15. 3. 1981), až po veleslavný návrat mezi "stejné ksichty, jen do jiné stodoly", tedy do Španělského sálu Pražského hradu (10. 1. 1997). A samozřejmě připravujeme i něco z dalších koncertů před rokem 1989 i po něm ... Stejně tak by oněch šest programů mělo postupně vyjít na LP deskách, ale to bude vzhledem k dlouhým výrobním lhůtám a zběsilým, stále se zvyšujícím, cenám lisoven ještě chvilku trvat.
Vydání jsou vybavena anglickými překlady. / The editions are fully equipped with English translations.
OBJEDNÁVEJTE NA info @guerilla.cz - pošleme číslo účtu a varibilní symbol.

LIDOVÉ NOVINY 5. 1. 2022
Ondřej Bezr

Nikdy předtím nezněli tak svěže jako dnes. Plastic People s novým zvukem stojí za poslech

V dějinách české populární hudby snad není druhé kapely, na kterou by byly tak rozdílné názory. Plastic People of the Universe jedni adorují jako to jediné, co stálo v 70. a 80. letech na domácí scéně za pozornost, druzí se jejich hudbě vysmívají jako falešné, neposlouchatelné, slavné jen tím, že jejich členové byli komunistickou mocí popotahováni. Nová edice základních šesti plastikovských alb možná aspoň trochu náhledy na tuto tvorbu upraví.

Zcela novou reedici plastikovských nahrávek na šesti CD (časem by měly následovat i vinylové LP verze pro obzvláštní fajnšmekry) si vzalo na starost hudební vydavatelství Guerilla Records, které pečuje už léta nejen o to, co z českého undergroundu zbylo v archivech, ale mapuje i tvorbu, která z těchto kořenů vychází.

Výkonným producentem kompletu byl majitel vydavatelství Vladimír Drápal řečený Lábus, digitalizaci nahrávek provedl hudebník a jednu dobu také člen Plastiků Ivan Bierhanzel a lví podíl na aktuálním zvuku nahrávek má Ondřej Ježek, který nahrávky pokud možno z původních pásů v podstatě rozložil na prvočinitele a znovu sestavil. Plastici nikdy předtím nezněli tak svěže jako dnes.

Předchozí pokusy

Samozřejmě se – vzhledem ke slávě a vlivu skupiny – nejedná o první vydání dnes už de facto neexistující kapely. Pro připomenutí, před několika lety se rozdělila na dvě poněkud znepřátelené party, z nichž jedna vloni ukončila činnost, druhá, snad, ještě hodlá pokračovat.

Nepočítáme-li průběžná vydání plastikovských alb v reálném čase vzniku v zahraničí (zejm. Kanada a Velká Británie) a doma v samizdatu, první, kdo se pokusil nahrávky zkompletovat, bylo zkraje 90. let vydavatelství Globus. Byl to jistě počin záslužný, už v době vydání se ale vědělo, že poněkud ušitý horkou jehlou.

Další, editorsky mnohem pečlivější soubor, sestavil přední odborník na underground Jaroslav Riedel opět pro Globus ve druhé polovině 90. let a na začátku následující dekády. Jedenáct cédéček obsahovalo kromě studiového materiálu i živé záznamy a nejrůznější rarity, snahou bylo vydat od Plastiků prakticky všechno. Zvuková úprava byla ovšem poplatná nejen dobovým možnostem, ale i tomu, že řadu originálních pásů se nepodařilo dohledat.

Co dřív nebylo slyšet

To může laickému posluchači připadat jako marginálie, ale právě srovnání předchozích vydaných verzí alb, a to nejen těch nejstarších, jako je plastikovský debut Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned, ale také nahrávek z 80. let Hovězí porážka či Půlnoční myš, kdy už přece jen byla nahrávací technika na poněkud vyšší úrovni, dokazuje, jak důležitá pro výsledné znění hudby je právě práce zvukaře, který výslednou zmixovanou hudbu upravuje pro vydání.

 

Nejde ale zdaleka jen o „čištění“. V době, kdy se ve světě začaly bleskurychle zlepšovat technologie k zvukovým úpravám často i velmi starých nahrávek, stávalo se, že v okouzlení novými možnostmi z nich úpravci „vydestilovali“ zvukově sice výborný výsledek, který ale ztratil hodně z původní atmosféry a syrovosti. Důkazem mohou být některé „devadesátkové“ reedice nahrávek meziválečných bluesmanů či jazzových orchestrů.

V dnešní době se už pracuje s archivy obecně citlivěji a hlavně, do těchto prací se pouštějí skuteční odborníci, kteří mají cit nejen pro zvuk, ale i pro hudbu samotnou. V tomto smyslu byla volba Ondřeje Ježka velmi správná, protože se jedná o zvukového mistra proslulého právě tím, že dokáže skvěle pracovat se syrovým výrazem, se značně neortodoxními zvuky a hudebními postupy – což je všechno případ i Plastic People of the Universe.

Ježkovi se tak podařilo nahrávky nejen jaksi zpřehlednit, ale také z nich vytáhnout na mnoha místech rysy, které ani posluchač, který má plastikovskou hudbu v uchu dlouhá léta, příliš nevnímal. A tím vlastně přeneseně ukázat, že hudba Milana Hlavsy a spol. v sobě nese mnohem zaumnější polohy než ty obecně vnímané. A že třeba i jednotlivé netuctové souzvuky nástrojů, třeba dechových i klávesových, v sobě nesou mnohem víc než nějakou, odpůrci kapely tolikrát opakovanou, „falešnost“. Což je samo o sobě poněkud mimo cíl mířící střela, víme-li, že kromě dalších inspirací byla u kořenů hudby Plastic People soudobá avantgardní hudba, která s neobvyklými harmoniemi pracuje programově.

Mise splněna?

Opětovné připomenutí hudby Plastic People of the Universe je přínosné i pro celkový postoj společnosti vůči těmto legendám. Samozřejmě nemá smysl si dělat iluze, že se ve větší míře tento komplet dostane k lidem, kteří jejich hudbou opovrhují. To se ostatně velmi často děje na základě pouhých kusých informací, bez skutečného vhledu. Zvlášť u starších odpůrců je zřejmé, že dobová komunistická propaganda v tomto případě zapůsobila skutečně spolehlivě. Jiný případ jsou „váhavci“, případně lidé, kteří se doposud s hudbou Plastic People neměli možnost seznámit. Ti ji teď dostávají skutečně v úhledném balíčku, který prostě bude k dispozici a hudební hledači třeba i mladší generace mají možnost ji dostatečně prozkoumat.

V tomto ohledu může ostatně sehrát pozitivní roli i to, jak celý komplet vypadá, totiž obálky jednotlivých alb. Jsou to díla šesti výtvarníků, mezi nimiž jsou nejen staří undergroundoví exponenti jako David Němec, ale také dnes doslova kultovní malíř (a samozřejmě především hudebník) Jakub König. Pokud by například díky obalu objevili fanoušci jeho projektů Kittchen nebo Zvíře jménem podzim jím zkrášlené album Půlnoční myš, byla by poznávací mise splněna.

Ondřej Bez


UNI 1/2022

Alex Švambwerk
O významu Plastic People není pochyb, a to nejen tom politickém, kdy pomohli sjednotit disent a rozšířit jej o další skupiny, ale i kulturně uměleckém. Představovali skutečnou kontrakulturu nejen vůči normalizační popové, ale i vůči západnímu rockovému mainstreamu s jeho idolem hvězd. Navíc se dokázali vyvíjet po spirále od písní z debutu Egon Bondyʼs Happy Hearts Club Banned, kde byl ještě hodně patrný vliv velvetů i raných Zappových alb přes monotematická koncepční rocková melodramata Pašijové hry a Jak bude po smrti k osobitému zvuku se smyčci a dechy na chmurných kolekcích Co znamená vésti koně a Hovězí porážka, kde už byl patrný návrat k písním, jenž vyvrcholil na Půlnoční myši. Záběrem připomínali Johna Calea, který po odchodu z velvetů spolupracoval s minimalistou Terry Rileyem a stál za experimentální nahrávkami Nico, aniž by rezignoval na písně.

Tato alba ukazují kvalitu Plastiků, která se v posledních dvou dekádách ztrácela v záplavách desek z vymetaných archívů. Vycházelo všechno bez ohledu na kvalitu, což paradoxně posilovalo komunistické hodnocení Plastiků jako ožralých neumětelů. Ožralí mnohdy byli a smyčce ne vždy ladily, ale skladby ukazují jejich mimořádnou invenci a osobité pojetí, které se jim dařilo rozvíjet navzdory rostoucímu tlaku režimu.

Opětovné vydání klasických alb má smysl, byť se už v roce 1992 objevil box osmi LP a zvukově tupých CD doplněných několika živými záznamy, a opakovaně vyšla v několika remasterovaných verzích, až to zavánělo snahou se přiživit na známém jménu. Nyní poprvé však byly digitalizovány záznamy z původních pásů, takže postrádají typickou podzemní zahuhlanost. Na druhou stranu se zvukaři Ondřeji Ježkovi podařilo vytáhnout dříve neslýchané detaily – třeba v zappovské kingkongovské instrumentální mezihře Zácpy. Inspirace Zappou je zřetelná, a to i jeho jazzrockovými opusy nebo vyprávěným Billy The Mountain. Patrné jsou i paralely s francouzským Gongem a Henry Cow, ale lze najít i styčné body s Residents. Plastici však dokázali absorbovat aktuální trendy, což je vidět na Půlnoční myši ovlivněné novou vlnou. Ta ukázala, že undergroundové pojetí nebylo pouhou z nouze ctností, ale vědomou volbou, protože kapela zvládala i mainstreamovější přístup – Kanárek a Špatná věc jsou hity, které by měly znít z ČRo.

Hovězí porážka ukazuje, že cesta návratu k písňové formě byla po odchodu Vráti Brabence logická, vyčištěný záznam projasnil aranžmá a ukázal, jakou roli v nich hrály vedle dechů a smyčců i syntezátory. Objevem je studiová verze Jak bude po smrti, program byl dosud znám jen z nepříliš povedeného koncertu z Nové Vísky.

Trochu vadí nepůvodní obaly. Ne že by nebyly povedené a edici odlišují, ale desky jsou spojené s původními. Taky chybí sleeve note, který by odhalil, jak se povedlo získat původní pásy. Mrzí i odbyté track listy, autorem hudby Půlnoční myši asi nebude Milan Milan a překladatel Josef Hiršal ji rozhodně nearanžoval.


web HIS VOICE 27. 12. 2021
PETR FERENC
PLASTIKY PŘEDEVŠÍM POSLOUCHEJME, PŘÁTELÉ

Je pravda že Plastic People odstartovali Sametovou revoluci?“ napsala mi někdy letos americká novinářka. Na e-mail plný podobných otázek jsem odpovídal celé dopoledne. O týden později dokumentarista z jiné části světa vystřelil otázku: „Co je na Plastic People nejdůležitější?“ Odpověděl jsem: „Jejich hudba, poslechněte si ji,“ a už o režisérovi nikdy neslyšel.
Hudební vědec Jan Blüml na olomoucké jarní konferenci 
Brave New World, kde se probíraly proměny populární hudby před a po „plyšáku“, prohlásil: „Bylo by dobré nezapomínat, že hudba jsou i noty, ne jenom historie a sociologie.“ Nemohu souhlasit více a nepřestává mě udivovat, že se i hudební publicisté, jež považuji za příčetné, občas nechají slyšet, že „to nebyla primárně hudba, ale provokování bolševika.“
Vladimír „Lábus“ Drápal, který už dvacet let jednomužně vede nejvýznamnější „androšské“ vydavatelství Guerilla Records, je zjevně stejného názoru. Studiovými nahrávkami Plastic People ze sedmdesátých a osmdesátých let svůj bohatý katalog korunoval až letos a rozhodl se poukázat touto edicí na to zásadní – hudbu. Šestici studiových alb – 
Egon Bondy’s Happy Hearts Club BannedPašijové hry velikonočníJak bude po smrtiCo znamená vésti koněHovězí porážka a Půlnoční myš – z nichž čtyři za „onoho času“ stihla vyjít ve Francii, Kanadě, resp. Velké Británii a všechna porůznu putovala tuzemskými samizdatovými cestami, z originálních magnetofonových pásů či (ve dvou případech) jejich prvních kopií nově digitalizoval někdejší člen kapely Ivan Bierhanzl a masteroval Ondřej Ježek. Kromě nového zvuku série láká i na nové obaly z dílen spřízněných malířů Martina Frinda (Egon Bondy’s…), Davida Němce (Pašijové hry velikonoční), Petra Švestky (Jak bude po smrti), Josefa Žáčka (Co znamená vésti koně), Pavla „Sysla“ Kirchnera (Hovězí porážka) a Jakuba Königa (Půlnoční myš). Hřbety správně seřazených šesti CD odhalí kreslený portrét duchovního vůdce skupiny, Ivana Martina Jirouse, a jeho slogan „Hlavně aby nezmizela radost!“ Vzhledem k nejvýše líčenému je to připomínka navýsost patřičná. Dodejme, že šestice alb se v následujících letech dočká i vinylových edic, začínat se prý má Pašijemi. A že se k vydání chystá i řada koncertních záznamů z různých období existence Plastic People.
Plastický Globus
Plastikovské nahrávky vyšly nejednou. Před rokem 1989 vycházely na značce Boží mlýn, kterou Plastikům v Kanadě po svém vyhoštění z ČSSR založil Paul Wilson. Debut Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned vydala francouzská Scopa, poslední Půlnoční myš zase britští Recommended Records, byť pod „krycím názvem“ Freedonia, jenž byl použit proto, aby šéf labelu, bubeník Chris Cutler, nepřišel o možnost navštěvovat Československo, kde čile komunikoval například s Jazzovou sekcí.
První „povolenou“ tuzemskou edicí byl limitovaný osmialbový box vydaný v roce 1992 značkou Globus International, jedním z prvních nezávislých labelů v porevolučním Československu; založil jej navrátivší se androšský emigrant Karel „Kocour“ Havelka. Nadšeně přijatý, brzy vyprodaný soubor trpěl zvukovou i dramaturgickou nekonzistencí a bylo jasné, že k souboru plastikovských nahrávek bude třeba přistoupit důkladněji.
Úkolu se, opět v režii Globusu, chopil redaktor Jaroslav Riedel, který v letech 1997–2002 připravil soubor jedenácti CD s obšírnými doprovodnými texty a edičními poznámkami. Kde mohli, pracovali Riedel a zvukař Jan Obitko s originálními pásy, ne všechny ale byly dostupné, proto bylo v několika případech nutno uchýlit se ke kopiím, někdy digitálním. Několik alb řady je sestaveno z koncertních nahrávek různé provenience, proto nebylo možné udržet u nich jednotný „zvukový design“. Riedelova badatelská a editorská práce, jejímž výsledkem je kromě zmíněného souboru i kniha 
Plastic People a český underground (Galén 2016), je dodnes nejlepším zdrojem informací o plastikovských nahrávkách. Jednotlivá jím redigovaná alba po zániku Globusu porůznu a spíše nahodile vycházela u Monitoru či Levných knih (obzvláště odstrašující je kompilace s názvem Underground Souvenir From Prague), důstojné reedice se jim dostává až nyní.
Master tapes versus originální pásy
Čím se guerillovské reedice liší od předchozích vydání? Ze srovnání Riedelových edičních poznámek s guerillovskými informacemi vyplývá, že Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned je Ondřejem Ježkem masterována z originálního pásu, jenž v době globusovských reedic nebyl k dispozici. Tento originální pás není použit poprvé; v roce 2010 vyšlo album u EMI v podobě SACD masterovaného Karlem Kourkem a redakčně připraveného Jaroslavem Riedelem. Guerillovská edice přináší patnáct skladeb nahraných v letech 1974–5 na hradě Houska, podobně jako na SACD tedy vynechává dvě jinde nahrané písně z téže doby, které ale najdeme na verzi, jež v roce 2001 vyšla v jedenáctialbové globusovské řadě. První vydání alba z konce sedmdesátých let je desetipísňové, písně následující po Jó, to se ti to spí lze tedy považovat za bonusy.
Pro 
Pašijové hry velikonoční byly v edicích Globusu použity master tapes připravené již pro vinylovou edici v roce 1980 – pro každou stranu desky jeden pás. Vzhledem k jejich stavu Riedel a Obitko leccos „vyspravili“ i starším digitálním přepisem pásu. Ondřej Ježek pro Guerillu pracoval s první kopií originálního pásu.
Program 
Jak bude po smrti vyšel u Globusu (v boxu pod změněným názvem Slavná Nemesis) v živé verzi – kapela prý nahrávku z domácího studia nepovažovala za zdařilou. Guerilla ji ale nyní vydává a domnívám se, že na ni skupina byla zbytečně přísná. Domácí nahrávka vznikla v létě 1979 (dle Guerilly) nebo 1980 (dle Riedela) u Lubomíra Nováčka. Booklet aktuálního guerillovského alba uvádí, že jde o první vydání studiové nahrávky, zde je ale nutno připomenout, že týž záznam, v úpravě a masteringu Vojtěcha Komárka, Guerilla vydala již v roce 2009 coby bonus k albu Obešel já polí pět, což je interpretace programu Jak bude po smrti Plastiky a orchestrem Agon. Komárek zde nahrávku zkrátil o jedenáct minut, což dle Riedela „není žádná velká škoda, protože skladby obvykle nekončily, ale rozplývaly se v chaosu.“ I když na tomto postřehu něco je, jsem za kompletní vydání rád i proto, že nabízí nepředžvýkanou možnost udělat si o programu, na který měli různí Plastici diametrálně odlišná mínění, vlastní názor.
Album 
Co znamená vésti koně vyšlo v Kanadě v roce 1983 zkrácené o dvě písně. Riedel a Obitko podobně jako u Pašijí pracovali s dvojicí master tapes, chybějící písně pro vydání v globusovské řadě doplnili z nejlepších dostupných kopií. Ondřej Ježek měl pro aktuální reedici k dispozici originální pás.
Hovězí porážka u Božího mlýna již nevyšla, o jeho první vydání se postaral Petr Cibulka. Milan Hlavsa v rozhovoru pro Revolver Revue uvádí, že mu to ani tolik nevadilo vzhledem k nezáměrné, ale pozoruhodné podobnosti úvodní Šel pro krev s písní Henry Hudson, kterou na albu Drama of Exile vydala někdejší velvetovská chanteuse Nico. Základem globusovské reedice nicméně opět byla dvojice master tapes, z nichž Obitko odstraňoval především lupance. Ondřej Ježek opět pracoval s originálním pásem. Guerillovskou reedici doplňuje trojice instrumentálek, jež zbyly z připravovaného programu Souostroví Gulag, který skupina mj. z důvodu emigrace Vratislava Brabence nedokončila. Z instrumentálky Sociálně blízcí se na Hovězí porážce stala píseň Kanárek, z Metastází se staly Papírový hlavy a ze skladby Kolejnice duní píseň Nenávist vola k řeznickýmu psu. Zatímco Riedel trojici „gulagovských“ instrumentálek umístil s dalšími „příležitostnými“ skladbami na album Kolejnice duní, Lábus se rozhodl navázat jimi bezprostředně na Hovězí porážku, což kvituji jako dramaturgicky velmi zdařilý tah.
Album 
Půlnoční myš rekonstruoval Jan Obitko opět z dvojice master tapes, zatímco Ondřej Ježek měl k dispozici originální pás. Guerillovské CD je doplněno dvojicí již dříve vydaných videoklipů, které k písním Z kouta do kouta a Ruka / Co zde sním a co zde vypiju v roce 1985 natočil Blumfeld S. M,
Syrověji, zřetelněji, propleteněji
Každý mastering je tvůrčí interpretací, ten Ježkův není výjimkou. Namístě je tedy otázka, zda současná reedice šesti plastikovských alb není vzhledem k předchozím edicím, jichž se chopili Jan Obitko, Karel Kourek a Jiří Hradec, nošením dříví do lesa. Mám za to, že není. Plastici podle Ondřeje Ježka znějí velice dobře. Nechybí jim typická syrovost a rozskřípanost, nahrávky ale získaly hybnost a zároveň jaksi zprůzračněly, takže si můžete dlouze vychutnávat zejména aranže dechových nástrojů.
Mně tyto reedice konečně pořádně objevily 
Půlnoční myš, album stručné, odlehčené, v čemsi jaksi „novovlnné“. Kouzla proplétajících se linek pozounu, klarinetů a syntetizéru Korg, který v instrumentáři skupiny definitivně nahradil primitivnější klavifon a byl používán i coby efektová jednotka, se mi odhalila až nyní a žádné jiné album z nové řady jsem si nepouštěl častěji. Podobně, i když ne tak „z čistého nebe“ na mě zapůsobila Hovězí porážka. A v Pašijových hrách byla radost objevovat, jak promyšleně desetičlenná sestava skupiny doprovází zpěv a slovo, o něž se program opírá ze všech plastikovských realizací nejsilněji.
Trochu mě překvapuje, že Guerilla tam, kde to bylo možné, nepoužila původní obaly alb. Její strategii „vnímat alba jako alba, ne jako historické dokumenty“ by totiž využití původních materiálů lépe odpovídalo, i když použitá díla nejsou špatná. Vysloveně „neštymuje“ snad jen 
Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned. Co se bookletů týče, nabízejí řadu fotografií z nahrávání alb, prospělo by jim ale bedlivější redaktorské oko. To snad jako káně zakrouží nad vinylovými edicemi.
Na závěr ještě zmiňuji, že letos Plastikům na CD i 2LP (prvním guerillovském vinylu) vyšlo i koncertní album
Magické noci 1997, tedy záznam koncertu z comebackové šňůry zmíněného roku. Zrychlené verze starých pecek – méně repetic, a přitom více tance – doplněné o neúnavně sólující, „nepatřičnou“ elektrickou kytaru na mě tehdy působily doslova magicky a přislibovaly nové začátky. Dnes už zase dávám přednost tempům a barvám sedmé a osmé dekády.

 

Doporučená cena v obchodě-
Cena od nás1500,- Kč
zavřít