březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Underground v té nejsyrovější podobě a přesto co píseň, to hit! Kapela, která vznikla v roce 1987 v Olomouci nikdy neopustila své kořeny, sice se občas měnilo obsazení...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

HOUPACÍ KONĚ - HAIKU

1. Topinka
2. Žaluzie
3. Čínský prsty
4. Pecka z olivy
5. Haiku
6. Alkoholy
7. Marseille - Oděsa
8. Kabaret Faust
9. Hotel Savoy
10. Kuli - gejša - rikša

Celkový čas 61:04 minut.

Nahráno v Národním domě v Ústí nad Labem 19.10.2004. BONUS: animovaný klip, skladba Houpací koně

Řádnou porcí energie, excelentní zvuk a osvědčený repertoár největších pecek i několik zcela nových skladeb obsahuje hodina živého záznamu severočeských Houpacích koní. Písně plné svébytné textařské poetiky a specifického autorského rukopisu noise-dirty-popového kvarteta (kdysi) průkopníků anglických kytarovek. Jejich současná tvář je však mnohem drsnější, syrovější a výživnější. Živé CD tuto skutečnost ještě násobí, melancholie studiových nahrávek je obohacena koncertní dravostí. Nutno podotknout, že deska se míchala bez jediného střihu a bezchybný výkon je dán desítkami odehraných koncertů po celé republice, navíc nahrával a míchal uznávaný producent Ondřej Ježek (OTK, Folk3mail, Priessnitz, Hm…, Činna a další). Bonusem CD je animovaný klip na skladbu Houpací koně.

Instinkt 3.11.
Ústečtí Houpací koně své nové album nahráli na koncertě, volba jistě dobrá. Živé provedení písním, které ve studiovém provedení přeci jen mohly tíhnout k jisté melancholii a sladkobolnosti hodně prospělo, kapela je žene kupředu, syrovost provedení, k níž přispívá nejen ostrá, někdy až zkreslená kytara, do popředí vytažená basa, nepřepínaný zpěv, se přitom krásně střetává se zmíněnou melancholií v textech, ze vzniklého napětí mrazí. Své písně popisují jako „hudbu ke svádění rozvedených servírek“, což berme jako bonmot, texty jako „povídej klidně, že je všechno jen vtip, stejně mi nebude líp“ z písničky Čínský prsty by ale mohly zabrat. Stranou pražské scény roste kapela, jež si rozhodně zaslouží pozornost. A to nejen díky tomuto výtečnému albu.

Josef Rauvolf


ROCK AND POP 4/2005
Odpusťte mi ryze osobní výlev hned na úvod, ale tato deska mě konečně zbavila letité fobie ze záznamů z koncertů. Dokonce jsem se na Haiku těšila a to hned z několika důvodů: současná koncertní kondice Houpacích Koní je výborná (neboli každý jejich koncert mi způsobí radostnou náladu, přeji si, aby nikdy neskončil a už předem se bojím následujícího rána) i bez ohledu na počet návštěvníků na jednotlivých štacích. Dále: obecněji řečeno nejedná se o vycpávku diskografie, způsobenou momentální tvůrčí impotencí bandu; konkrétně Houpací Koně mají oficiálních alb jako šafránu (přesně tři desky, od vydání první je to letos deset let) a každý přírůstek do rodiny je tedy srdečně vítán.

Tak ho tady zvážím a změřím: výběr desítky nej, které se nakonec na záznamu z října 2004 z ústeckého Národního domu objevily, nejspíš nebyl - vzhledem k vyváženosti současného repertoáru - snadný. Nicméně výsledná směska starších (až třeba Čínské prsty z desky Houpací koně, 1995) i nejnovějších je překvapivě funkční a pestrá a na druhou stranu nepůsobí zmateně. Ze stále aktuálních Písní z bistra (2003) se podařilo nakonec zařadit čtyři skladby. Desku otevírá Topinka natřená netradiční klávesovým dresinkem, dále se umístila třeba hypnotizující Marseille – Oděsa, končí se zajímavým, drsných emocí plným příběhem Kuli - gejša – rikša. Konečně se také vešla oficiálně nepublikovaná a „v předpeklí upečenáAlkoholy.

Hodinová stopáž desky na deset písniček by znalce kapely neměla zarazit: Jestli se někdo ke Koním nachomejtne prvně, nechť vytočí volume doprava a nechá se lapit atmosférou a autentickým zvukem. Někomu nestačí vnímat pomocí první signální, ale pak se jistě chytí na chytré a nahé texty (nebudeme se zde více rozepisovat o badatelských snahách a úspěších páně Imlaufa na poli poezie, ve které se třicátník může tak snadno nalézt a mladší ročník intelektuálně realizovat). Závěrem ještě můžu vychvalovat nadupanou kapelu, která přežila všechny přílivy i odlivy kytarovkových nálad a pořád jiskří i přes blbé nálady a okolnosti. Je-li chvalozpěv málo vzletný, nezbude mi než pohlédnout na hvězdné nebe o druhé ráno s příjemně načatou lahví červeného, naleznout Kasiopeu, napočítat pět hvězd a další slovo raději přenechat Houpacím Koním.

Veronika Schmidtová

 

Muziczone 7.7.2005
Severočeské kvarteto nejenže nepatří k žádným začátečníkům, ale má leccos za sebou, a dá se na něm snadno vyzkoušet, jestli se na domácí hudební scéně opravdu orientujete, nebo si to jen namlouváte. Nepřevlékají kabáty a tak se kuriózně stalo, že ne že oni následovali nějaký trend, ale naopak aktuální trendy zastihly na jejich dlouhá leta prošlapávané cestě je. Kdyby byli z Prahy, budou na ně – soudě podle reakcí na některé jejich méně zdatné kolegy – všichni pět ódy. Ale jsou z Ústí a tak mnozí ohrnují nos.
První dvě alba ještě byla v duchu nevyzrálosti a zvukového tápání, ale na třetí desce "Písně z bistra" z roku 2003 se představili jako hotová skupina, která má jasno. Kytarová energie, ve které nelze neslyšet americké party typu Pixies či Sonic Youth, ale zároveň i melancholiky typu Tortoise či šansonem provoněné zádumčivosti pánů Cavea či Cohena – to jsou Houpací koně posledních let. Páteří zachyceného koncertu jsou pochopitelně písně ze zmiňované desky, které jsou vhodně proložené dosud nenatočenými skladbami, ale i třeba letitou skladbou "Čínský prsty" z eponymního debutu. Výsledkem je směsice romantiky, dekadentní rozervanosti, svébytné poetiky i nepředstírané a pózyprosté syrovosti.
Koncertní záznam má pochopitelně nevýhodu absence studiové zvukové čistoty a vyrovnanosti. Ale pokud si na to zvyknete, zachycená atmosféra vám to bohatě vyváží. Odsekávající "Topinka" za sebou nechává uťápnutou studiovou verzi o několik koňských délek, titulní, na akustických zvucích postavená "Haiku" má v sobě až bolestnou otevřenost. Drásavé "Alkoholy" prozrazují osobní zkušenost a prožitek, které jsme mnozí absolvovali také, ale málokdo je zpětně schopen je takto charakterizovat a věcně pojmenovat. "Marseille – Oděsa" je zase velmi zajímavě zpestřená hostujícím akordeonem a perkusemi, a pověstnou třešničkou na dortu budiž coververze letitého kusu "Hotel Savoy" písničkáře Oldřicha Janoty, která zachovává původní náladu, ale obohacuje ji o další rozměry.
Živák Houpacích koní postrádá ony stadiónové ovace, které známe ze zahraničních koncertních alb. Je prostý, obyčejně nekašírovaný, nenabubřelý a přirozený. Což v dnešní době, kdy se image vydává div ne za nutnost, rozhodně není málo. Přičteme-li si k tomu zajímavý rozostřený booklet, povedený výběr skladeb a v propagačních materiálech zdánlivě nenápadnou informaci, že celá deska byla smícháná bez jediného střihu, máme před sebou

Antonín Kocábek

 

ÚSTECKÉ PŘEHLEDY 7/2005
Tak nevím, jestli Houpacím koním hodně pomůžu, když řeknu, že je to podle mýho vysloveně intelektuálně orientovaná kapela, jejíž (Imlaufovy) texty jsou podepřeny postgrungeovým rachotem, který - kdyby nepřišel tak pozdě - mohl se svýho času využít při demolici vybydlených domů v Trnovanech (více informací viz hesla: Bible, trubky, Jericho, husitskej chorál a další). Koncert, který proběhl 19. X. 04 v Nároďáku v UL, byl natočen a letos i vynešen na světlo tržního poznání. Zaplať Pámbu či Příroda - jak račte. První živák Koní po 10 letech jejich gramo-aktivit, to je vlastně ostuda všech vydavatelství, ale aspoň že teď. Pamatuju si některý z jejich akcí, jako třeba křest studiové ‘dvojky’ ve stejném sále, z něhož pochází tato nahrávka. Tenkrát se nám od přívalu zvuku dělaly placatý čela a odstálý uši. Doufám, že je tomu tak i nadále, od tý doby jsem je neviděl. Doma se to dá trochu dohnat vytočením čudlu, ale člověk má bobky - ty nový paneláky nevydržej asi to, co předválečný stavebnictví. Nicméně potichu je poslouchat nedoporučuju - to si radši něco hezkýho přečtěte… No a když tak s tím tulamórem v ruce ležím v obýváku na zemi (protože jinak mě tlaková vlna stejně povalí) a ty dřevěný zvířata se přese mě houpavě valej na balkon a dál do teplickýho Harlemu a Bronxu, tak si říkám, že tohleto je ten pravej cross undergroundu, grunge, punku, beatnický poezie i prózy a možná ještě něčeho. Není to opakování předchozích modelů, je to zas jinak, ale špinavej zvuk si nechali - tohle bude určitě moje oblíbená deska! Z 10ti skladeb jsou čtyři z ‘trojky’, jenom jedna z debutu, žádná z druhý desky - a PĚT novejch! Skvělá zpráva je, že ty právě patří k nejlepším. Jízda - jestli to takhle půjde dál, Pámbu s náma! Texty jako vždy předtím zajímavý, na ten i ten způsob vyložitelný (třeba ‘Žaluzie’). Dříve již vydané písně dle očekávání vykaleny do ocelova. Třeba ‘Pecka z olivy’. Akustika drnčivější, elektrika žahavější. Zavalení posluchače zvukem (ostatně specialita kapely). ‘Marseille - Oděsa’ - letošní rychlík jede proti předloňskýmu s větší razancí, víc houká a taky víc duněj koleje. V pravidelnejch intervalech zatáčka, v ní se zvýrazní neodvratnost jeho řítící se hmoty, někam do tmy, za štěků akordeonu na každém spoji kolejnic. Titulní ‘Haiku’ (i když to teda není žádný opravdický japonský haiku, aspoň ne formálně, ale asi pocitově a zkratkovitostí sdělení, vlastně minimalismem), je asi nejdecentnější skladbou, co kdy měli. Z dalších novinek: ‘Alkoholy’ moc zajímavá rytmicky, riffová pro HK netypicky, napětí od začátku do konce, gradace i bez zesilování. ‘Kabaret Faust’ - jedna z nejzvláštnějších textově i hudebně, divadlo v jedný písničce. Závěr tvoří ‘stará známá’ ‘Kuli-gejša-rikša’, typická pro kapelu po všech stránkách, tepající, bzučící, drhnoucí, to všechno už v r. 2003, ale teď víc. A víc taky rikša uhání. Jako by už spěchali domů, napadlo mě. Ale to je opravdu nepodezřívám. Je na závěr desky moc dobrá. Graduje. Zpěv Imlauf & dkp přes sebe, každej mele svoje - skvělej nápad. A navíc vyšel i zvukově. Tak deska dohrála. Škoda. Mami, já se chci ještě pohoupat!

Yarda Pichlík

 

Mladý svět
Jediný český zástupce na dnešní dvoustraně. Ovšem pozor! Zatímco dorostenci po klubech už zase objevují kytary, nedocenění ústečtí veteráni 90. let mají náskok. Koncertní album stojí na předloňských Písních z bistra, s několika nuggety, které se na něj nevešly (Kabaret Faust) a výtěžky ze starších geologických vrstev ( Čínský prsty z deset let starého debutu). Kapela ve své šťastné hodině.

P.S. Kolik českých rockových desek má smysl poslouchat kvůli slovům? Tuhle ano.

Radek Diestler


Freemusic 21.4.2005
Na live albech se hodnotí především koncertní provedení a to, jak se kapele podařilo přenést energii vydanou na koncertě do digitálního záznamu, resp. drážek vinylu. Nezanedbatelnou měrou se na výsledku podílí i adekvátní zvuk. A právě ten není -slovy výrobce potravin pro ortodoxní Židy- na živáku Houpacích koní úplně košer.

Hned v úvodu první skladby (Topinka) vás vnímavější za uši zatahá poněkud vytažený vokál frontmana Jirky Imlaufa. Ten se sice po čase trochu srovná (nebo si na něj zvyknete), ale i tak to není zcela ono. Jistě, texty "Houpáčů" nepatří mezi ty, které by v rachotu nástrojů měly zůstat přeslechnuty, naopak, tvoří podstatnou část toho, co dělá z Houpacích koňů trademark poctivě budovaný po patnáct let, ale čeho je moc toho je příliš. A vůbec, zvuk nahrávky se mi celkově jaksi nepozdává a neptejte se mě proč, nejsem odborník a nevím, zda na výsledek měl větší dopad nevhodný akustický prostor či práce zvukaře a "mixážníka" (a pak že Ondřeje Ježka na stránkách FreeMusic jen chválíme).

I přes tento handicap je z desky slyšet to, čeho si pravidelní návštěvníci jejich koncertů drahnou dobu cení - vyzrálosti party, která po léta trpělivě staví svůj model z kostiček kytarové pop melancholie i zuřivých noise cákanců, přičemž si je směle můžete založit do stejného šuplíku jako slavnější a kdysi nerozlučné severomoravské duo Priessnitz & Prouza. Kapele, která vyrůstala na deskách Sonic Youth, Pixies i britských kytarovek a později našla spřízněné duše v dEUS a jak je patrné z playlistu koncertu, chladné je nenechal ani Janotův legendární Hotel Savoy, její Ústečané rozumí (nahrávalo se v Národním domě v Ústí nad Labem 19.10.2004) a HK se ze sebe na domácí půdě evidentně snažili vymáčknout maximum, což je patrné zejména v Čínských prstech nebo desetiminutové verzi Pecka z olivy. Pokud bych měl hodnotit pouze hudbu&texty&podání, procenty bych tolik neškudlil, ovšem -a je mi to upřímně líto- jako živý záznam se Haiku mezi mé oblíbené nevměstná.

FFF

65%
P.S. O tom jak relativně může být vnímána zvuková kvalita, svědčí na příkladu živého alba HK reakce mého kamaráda, jenž si novinku ústeckých naopak nemůže vynachválit. Tak a teď aby se v tom prase vyznalo!
P.P.S. Stále netuším, co znamená titul desky! Jediné co mě při vyslovení toho slova napadá, je zábavná asociace na věrného druha náčelníka Apačů - Hatátitlu, když už jsme u těch koní ...

Haiku - Bašó, dnes, ve 06:30, IP 213.226.208.100
Haiku je malá forma poesie, která patří k vrcholům japonské literatury a k nejtypičtějším projevům japonské moderní městské kultury a umění vůbec.

 

Novinky, 12.4.2005
Houpací koně prokázali své kvality až na živém albu

Houpací koně patří už léta k reprezentantům temného kytarového rocku, mezi jehož příznivci mají své skalní fanoušky. Jsou stylově čistí, nechybí jim patřičná dávka smutku ani rozervanosti, navíc mají dobré texty. Teprve živé album Haiku však plně ukázalo jejich kvality.

Na pódiu se totiž dokázala kapela odvázat tak, jak se jí to ve studiu nikdy nepodařilo, a nahrála svoji nejlepší desku, protože k výše zmíněným atributům dodala ještě obrovskou dávku energie a nezměrné nasazení. V neobyčejně syrovém místy až vysloveně garážově noiseovém podání jehož "špinavý zvuk" zdůrazňuje brutálně zkreslené basa, získaly písně Haiku, Čínský prsty, Marseille - Oděsa či Kuli - gejša - rikša na naléhavosti. Zejména Alkoholy se až bolestivě zarývají pod kůži.

Haiku tak nejen konečně odkrylo obrovský potenciál v severních Čechách už kultovcní party, ale taky potvrdilo, jak těžké je ve studiu zachytit energii kapely.

Alex Švamberk

Doporučená cena v obchodě250,- Kč
Cena od nás225,- Kč
zavřít