březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Underground v té nejsyrovější podobě a přesto co píseň, to hit! Kapela, která vznikla v roce 1987 v Olomouci nikdy neopustila své kořeny, sice se občas měnilo obsazení...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

DG 307 - LIVE

01. Úvod
02. Nic zvláštního
03. Básníci ticha
04. V tvojí kůži taky
05. Křídlo anděla
06. Papírový aPsolutno
07. A co?
08. Rozlitý vody nelze sesbírat
09. New York, Praha, Paříž
10. Štěkající sny
11. Kdo s koho
12. Už je noc
13. Šepoty a výkřiky
14. Procházím se krajem střepů
15. Několik verzí jednoho příběhu

(17.4.2005)
Několik verzí jednoho příběhu, několik tváří

K této nahrávce není příliš co dodat… Jeden z nejzajímavějších a nejpřesvědčivějších souborů české hudební historie vydal „živé“ CD, na kterém je takřka 80 minut jeho současného repertoáru, včetně tří dosud neuveřejněných skladeb. Nahrávka pochází z letošního dubna, kdy skupina DG 307 odehrála svůj komorně laděný jarní koncert pod názvem Nebe – pták – pes – černý opál – okolí psa… v Divadle Na zábradlí. Mimořádně vydařený zvuk představuje v míře dosud neslyšeně ostrý zvuk symčcových nástrojů (housle a violoncello), který tvorbu skupiny ukáže z nového úhlu i jejím skalním fandům. A navíc jeden hit za druhým…

MUSICZONE.cz 9.6.2006

DG 307- Několik verzí jednoho příběhu, několik tváří (LIVE)

Tahle deska má nádhernou atmosféru. Parta magiků, která zní nesmírně silně, aniž by u toho musela divoce prát do nástrojů. Uhrančivý projev deklamátora i zpěváka Pavla Zajíčka a stejně uhrančivě působící tu minimalisticky, tu melodicky, či psychedelicky, znějící doprovod klasických rockových nástrojů, kterým nejčastěji velí smyčce a doplňuje je i trubka. Live nahrávka pražské kultovní kapely DG 307, pořízená loni v pražském Divadle Na Zábradlí, určitě patří mezi ty desky, ke kterým se člověk může vracet klidně i po dlouhých letech, aniž by ztratily cokoli ze své síly, uhrančivosti a atmosféry.
Kapelu DG 307 asi většině z vás není potřeba příliš představovat. Legenda českého undergroundu, která, myslím, o to být legendou nikdy ani netoužila. Přesto se jí stala. Bez tlačení na pilu, přirozeně, budujíc si autoritu svou originalitou i postojem. Pro mladší ročníky tak už jen připomenu, že kapela ušla k svému dnešnímu zvuku řádný kus cesty, lemovaný prvotními nadšenými hlukovými experimenty pánů Zajíčka a Hlavsy v hloubi sedmdesátých let, lemovaný také několika přestávkami a pauzami, aby se zrodila do podoby, jak jí známe dnes. Kapela, která si stále buduje svůj vlastní xicht a patří mezi ojedinělé a nádherné skvosty nejen naší hudební scény.
Ale dost keců. K hudbě. DG 307 nám na svém živáku servíruje, jak už to bývá, jakýsi výběr toho nejlepšího, co od nich v dnešní době na koncertech můžeme slyšet. Uslyšíte tak starší kusy, které Pavel Zajíček skládal ještě s Mejlou Hlavsou, jako třeba "Básníci ticha", nebo psycho textem obdařené "Papírové aPsolutno". "Chtěl bych mít světy z papíru, a taky papírový lidi. A trochu benzínu a nastrouhaný slídy. Škrtátko a sirku... Nejdřív bych podpálil! Papírový továrny, papírový pakárny..." Stejně tak jsou zde zastoupeny písně mladšího věku, které Zajíček složil s některými současnými členy DG 307.
Ačkoli tak jde vlastně o jakousi menší retrospektivu dlouholeté tvorby souboru, skladby spolu přes to tvoří jeden celek a na jednotlivých kouscích se v živém podání doba jejich vzniku neprojevuje. Kdo někdy viděl DG 307 na živo asi ví, o čem hovořím. Magická, potemnělá, psychedelická koláž hudebních obrazů a sugestivní, expresivní i niterné texty Pavla Zajíčka, který je sám tu deklamuje, tu zpívá, tím svým místy až chmurným, přes to tak podmanivým, projevem.
Pokud můžu ještě odcitovat mnou oblíbené songy a nejsilnější místa nahrávky, pořízené 17. dubna 2005 ve zmíněném pražském divadle, jsou to určitě "Křídlo anděla", "A co?", či "New York, Praha, Paříž". Takto bych ovšem mohl pokračovat i dále, protože již zmíněnou magií a uhrančivostí je obdařeno všech patnáct kousků této hodinu a čtvrt trvající kolekce.
Závěrem si tak již jen dovolím podotknout, že já osobně se po živých záznamech koncertů mých oblíbených kapel nikdy nijak zvlášť nepídil. Vydávat živé nahrávky je totiž vždy tak trochu sázkou do loterie. Atmosféru koncertu si v obýváku stejně nevytvoříš, navíc tyhle záznamy často trpí nejrůznějšími zvukovými nedostatky. Pravda, dnes se sice již většinou upravují ve studiu. Při tom mi ovšem zase uniká smysl toho, proč takové patvary vlastně vůbec vydávat.
Guerille Records, kapele samotné i lidem kolem nahrávaní se ovšem v tomto případě povedl zase jeden z husarských kousků, kdy nahrávka netrpí žádnými výše psanými neduhy. Takto se může stát důstojnou součástí hudební kolekce každého fanouška kapely, který už ví, co jej asi čeká. Stejně tak ovšem může otevřít cestu do světa DG 307 i těm, kteří na první políbení a setkání s kapelou teprve čekají..

Deska, která se neoposlouchá. Záznam hypnotického vystoupení kapely, která je dnes již kultem, aniž by o "kultovnost" kdy usilovala. Potemnělá hudba i texty, které vám vplují rovnou do srdce.

Richard Kutěj

 

Magazín UNI
DG 307 prošli dlouhým vývojem a jejich současná podoba je jakýmsi postundergroundovým mainstreamem v tom nejlepším slova smyslu. Nahrávka LIVE s podtitulem Několik verzí jednoho příběhu, několik tváří (Guerilla Records, 2005, 75:29) je záznamem z koncertu z Divadla Na zábradlí ze 17. dubna roku 2005 a zachycuje kapelu ve vrcholné formě. Co k tomu zbývá dodat? Snad jen to, že se tady DG 307 dotkli určité nesmrtelnosti a svůj ,příběh‘ odvyprávěli od počátku do konce. Přesto jsem přesvědčen, že není všem dnům konec a že se můžeme dočkat ještě dalších historek z podsvětí šedých zákrutů mozkových, které protagonista Pavel Zajíček dokáže napsat se syrovostí tlačící na dřeň kosti a zároveň lehkostí, která vzbuzuje v člověku závratě. Je to nádherná rekapitulace, která jakoby ponoukala k tomu chtít otevřít stránky další knihy psané chaosem v duši básníka par excellence, jehož imaginace obepíná celý markokosmos.

Petr Slabý


FREEMUSIC 8.11.2005
Dg 307
vystupují živě skutečně sporadicky a vidět jejich koncerty patří většinou mezi výjimečné zážitky. Jedním takovým bylo i vystoupení Pavla Zajíčka a jeho spoluhráčů v dubnu letošního roku v Divadle Na zábradlí. Dg 307 se zde představili v mírně pozměněné sestavě a můžeme-li věřit jedné z vět vydavatelovy anotace k albu (opět lounský label Guerilla Records), šlo možná o jeden z vůbec posledních koncertů v takto širokém hráčském obsazení.
Dg 307 svůj koncertní set orámovali dvěma novými skladbami delší stopáže, které navozují na velmi povedená Zajíčkova autorská čtení s hráčským doprovodem, zde však samozřejmě v přece jen poněkud méně subtilním provedení. V ostatních třinácti písních se dostalo prakticky na to nejlepší (respektive nejznámější) z epochy znovuobnovených Dg 307 z let devadesátých (vyjma letitého Papírového aPsolutna), takže se svým způsobem dá hovořit i o albu rekapitulačním.
Nabízí se možná i srovnání s "živákem" Dégéček vydaným brněnskými Indies v roce 1999, oproti tehdejšímu zvuku zde však Zajíčkovi i jeho spoluhráčům leccos schází. Jejich sporadickou koncertní činnost nelze srovnávat s klasickými šňůrami většiny jiných rockových kapel (včetně post-mejlovských Plastic People), kdy se vše vypiplává do posledního detailu. Naopak Zajíčkovou snahou je neustálé variování známého repertoáru, takže některé z dříve napsaných skladeb se postupem času mění takřka k nepoznání. A to je někdy kamenem úrazu. Můžeme tak být svědkem výjimečných zážitků (atmosférou sahajících až k jakési obřadnosti), jindy je to už o poznání horší.
Záznam z Divadla Na zábradlí pak tuto tezi skutečně naplňuje. Velmi silný materiál, včetně několika neodmyslitelných kousků z Hlavsova pera (Nic zvláštního, Básníci ticha, New York,Praha,Paříž) se pozitivního ohlasu u publika dočká asi pokaždé, přes (nebo právě pro) veškeré souznění s hudbou Dg 307 si však neodpustím několik výhrad. Začnu u hráčského segmentu. Jako vždy, absolutorium snese velmi citlivý Tomáš Schilla u violoncella, jehož velmi dobře s houslemi doplňuje Dalibor Pyš (až na pár zbytečných country-folkových úletů v Kdo s koho). Kromě precizní basy Oty Sukovského lze kladně ohodnotit i nově příchozího Marcela Pindela za bicími i úspornou kytarovou hru Honzy Pokorného. Naopak svoji kritiku musím namířit k "Bobeši" Rösslerovi, jež si opět neodpustil zbytečně nadnormativní zásobu Manzarekovských motivů a třeba dříve emocemi prosycenou Rozlitý vody nelze sesbírat nastartoval až kamsi do barového bigbítu. Skutečně diskutabilní je ovšem vklad Jiřího Alexy na trubku, jež se zvukem DG307 absolutně nesouzní a jeho free "štěbetání" zní v několika případech (V tvojí kůži taky) vyloženě rušivě.
Kdybych to chtěl shrnout celé, Dégéčkám tentokrát schází patřičná nálada, přesvědčivost a to tolik potřebné mrazení v zádech. Snaží se sice o barevnost zvuku, skladby jako Rozlitý vody nelze sesbírat či New York,Praha,Paříž se však své původní síle a vyznění blíží jen z uctivé vzdálenosti. Ne vždy přesvědčivě vyznívá i jindy naprosto podmanivý Zajíčkův přednes jeho vlastních textů (jakoby někam spěchal) a tak nad celým albem visí jeden velký otazník. Kromě pěkné úpravy Hlavsovy Nic zvláštního bych dal jednoznačně přednost dříve nesčetněkrát slyšeným (či zaznamenaným) verzím a paradoxně tak nejvíce pookřívám u již zmíněných dvou nových skladeb. Co takhle vybrat dosud nevydané věci (většinou úvody koncertů) a sestavit z nich jakési "out-takes" album?

Igor Nováček

 

Hlas básně a hlasy básníků/HOST duben 2006
Divácký postřeh z nedávného čtení poezie: Poslouchám zvučný hlas jednoho z přednášejících a cítím, jak mě k recitovaným textům táhne právě básníkova dikce, „příběh“ jeho hlasu, všelijaké úmyslné výpichy i nechtěné šumly a další zvukové lomenosti; je to živé, poutavé, ale přece mě hlas docela nepřetáhne na stranu básníkovy poetiky. Ještě tu zbude odstup. Vzápětí na pódiu další autor ohlásí, že na doplnění přečte pár čísel z nové knížky, již předešlému kolegovi dnes čerstvě přivezli z tiskárny.

A náhle je tu hlas docela jiný, odlišný témbrem i volbou akcentů, je tu jiná povlovnost i narůstání smyslu - a ta samá poetika pro mě najednou získá poslední, rozhodující valér a strhne si mě k sobě. Hlas (jiného) básníka pro mě objevil „hlas“ básně. Z večera odcházím s knížkou v kapse. Příští den ji ale otevřu – a prozměnu tu není ani jeden z hlasů včerejší noci, aby mě provedl neúprosným „tichem“ potištěné stránky; zase je tu odstup a hned si všímám i míst hlušších... Jako by báseň byla jakási jímka hlasů, jímka různým hlasům se nabízející, hlasům více či zas méně definitivním.

A když už jsem takhle osobní, z toho večera ještě jednen vjem, tentokrát účinkujícího, neboť jsme s pár spřeženci mezi čtením improvizovali hudební předěly. Básně té noci nebyly dvakrát „mélické“, mířily vždy spíš k robustním detailům, lapidárním pointám - a tak jsem si v našich vstupech vždy tajně vychutnal ten bezhlavý skok od slov, která vždy něco znamenají, do hudby najednou slastně nesmyslné, významy nespoutané, rozlité jen do „němoty“ svých barev a témbrů, svého pulsování a nezobrazování.

Hudba slov – hudba beze slov; odstíny významů a témbry bez významu; rytmus řeči a rytmus mimo řeč – k jakým srážkám dojde, jsou-li tyto všelijak se křížící a ovlivňující elementy připuštěny k sobě? Zamyšlení nad podobnými aspekty nabízí i pár pozoruhodných hudebně básnických nahrávek, nedávno vydaných nakladatelstvím Guerilla Records.

Zajíček (zbylé recenze u CD J.E.Frič & J. Klíč – S kým skončila noc a Brabenec & Karafiát – Začni u stromu)

CD Několik verzí jednoho příběhu několik tváří legendární undergroundové kapely DG 307 vzniklo jako záznam komorního vystoupení v divadle Na zábradlí v dubnu 2005. Tentokrát tedy žádné recitování poezie, ale regulérní „rockový“ koncert, kapela s basou a bicími, písničky... Jenže zároveň je frontmanem DG 307 Pavel Zajíček, básník, a texty jsou volně říkány přes vcelku zhruba nahozený doprovod, až „písně“ připomínají spíš lyrický (loureedovský?) rockový recitativ.

Zajíčkovy klasické texty z poloviny 70. let jsem miloval a dodnes pro mě mají naléhavé kouzlo. Současné kusy, zachycené na Zábradlí, ale už nechápu, nedovedu se vmyslet do jejich stylu, výrazu, obsahu, nasazení. Z patnácti textů sotva vyberu pár veršů, které by se mě zpříma lidsky dotkly, zadržely by mě a upoutaly, bez pompy či zbytečné nadnesenosti. Nechci být ani vtažen do žádné „hry“ o to, do jaké míry tu jde o stylizaci - po pravdě řečeno tuším, že o žádnou nejde. Jenomže zároveň nepoznávám ani rovinu upřímnosti této tvorby. Kdesi tu stále vězí ryzí touha po výkřiku, po záblesku pravého bytí, jenže pro mě nepochopitelně utopená v jakémsi vše obestírajícím – málem bych řekl osudovém - ostychu z vlastních slov a gest, ostychu přesto přebíjeném rozpačitě drsňáckým přednesem.

I v Zajíčkových starých textech šlo nalézt charakteristickou vypjatost, byla však součástí apelu, jejž tehdejší písně nesly. Apel je pryč, vystřídán podivnou, nervně blazeovanou nejistotou, která si sice stále pohrává s tématy společenské rebelie („příběh umělce/ kterej sere na umění“), životního vyvanutí či zcizení („napsal jsem příběh/ kterej jsem spálil“) anebo zas tlumených zášlehů ryzího života („po tvym těle píšu příběh/ jemnej jako mořská bouře“ - jedny z mála veršů, za kterými „bych se vydal“); vnitřní pravdou této nejistoty je ale spíš jen sklíčené těkání od jednoho velkého slova k druhému. „Ráno v posteli na polštáři/ s cigaretou mezi rty/ o bohyních jsem asi snil… výkřiky ulic jsem žil/ když s cigaretou mezi rty/ zpíval jsem píseň lásky falešně…“ Drsňácký a zároveň odtažitý hlas zpěváka (mimochodem příšerně „koupelnově“ sejmutý) jen ještě umocňuje nepříjemné dosebezahledění veršů, v nichž existenciální rozměr jaksi nelze naroubovat na klišovitou rekvizitu „cigarety mezi rty“, ani na následující „svět babylonských představ“, „rozhraní světel a časů“, „ozvěnu vyrvanou z útrob přítomnosti“…

I hudba se po pár úvodních hypnotických plochách (kde nad uhranutými smyčci zvlášť působivě bloudí „tibetská“ trubka Jiřího Alexy) radši uchýlí do bezpečných vod – hádám – velvetovského rockového songu, bohužel bez velvetovsky ukrutného vnitřního skřípění. Děje se tu vůbec něco mezi hudbou kapely a „hudbou“ recitujícího hlasu? Splétá se tu nějaký vzájemný „příběh“? Mám pocit, že hlas i hudba se navzájem jen decentně „stínují“, kapela frontmanovi slibně nabízí omšelou eleganci, přízračnou temnotu či ambientní ztroskotání, on ale zůstává zvláštně intaktní, vede si svou a odříkává každou píseň týmž způsobem, jen s minimální reakcí na puls vzešlý z textu nebo z muziky kolem.

Rozpaků nad albem je mi moc líto, tím spíš, že vzadu stále tuším plát starý, důležitý oheň. Navíc je mi proměna kdysi strhující kapely malou, ale podstatnou generační záhadou. Proč zrovna po takovýchhle cestách? Čím to, že básník, jehož tvorba byla nesena tak autentickým nábojem, se zároveň utápí v dutých slovech a přetažených gestech? Záhad je víc, třeba Zajíčkova fascinace pojmem „příběh“, který je tu ovšem užíván jen jako vágní, statický znak. A přesto se do textů úporně vrací jako jakési přitažlivé zaklínadlo. Ale zaklínání koho, čeho, před čím? Nevím, tuhle nit jsem docela ztratil.

Amerika

A ještě - Amerika; její motiv se tak či onak vynořuje na všech třech albech. U Friče se uvnitř ostravských reminiscencí mihne pár anglických slov (snad podprahových vzkazů in margine světu whitmanovského či ginsbergovského vlání?), závěrečná Americká antologie je ovšem, „vzdor“ svému transatlantickému titulu, spíš horečnou jízdou skrz potrhaný (a vlastně též svým způsobem nedostižný) básníkův kontinent osobní, niterný. Je pozoruhodné, že Klíčova stejnojmenná violoncellová skica svou dravostí a naléhavou rozpolceností, včetně vloženého kašle či furiantských citací, upomene na rozevlátou americkou rozvernost takového Charlese Ivese.

Zajíček v Americe žil a město New York pro něj zřetelně znamená důležité médium (vize z něho uložil třeba do své Knihy měst). Ve svých písních však magickou formuli jména metropole jen párkrát odříká, zůstane u pouhého fascinovaného sloganu. Pravá americká tma se rozlije až u Brabence, jenž také strávil roky v exilu, prozměnu kanadském. Tma prérijních halucinací, tma šamanů vymřelých i zmutovaných do nepravděpodobných převleků. Tma jazzu a blues, ale ještě spíš prérijních dupáků, přičemž Karafiát místy připomene blouznivé kytaristy Kapitána Beefhearta. Tma netvorné svobody i nevyhnutelnosti, tma vydanosti chladu i tma ochranitelská, její popínavé gesto. „Svou paží břečťanem zakrývat rány…“ Tma věčného komolení, tma jazyka, za jehož nehty se dere „zem“ už navždy jiného, rozpadavého světa. Tma otázek, u nichž se na odpovědi (s jurodivou noblesou) netrvá. „Mraky si nepamatují nic, nebo všechno?“ Vrchovatá tma utopeného kontinentu, která nezadržitelně vše požere a sežvýká, ale i tma dost neprostupná a obživlá na to, aby jí kdesi vrávorala monstrózní, archaická, nadějná anima. „Moje volská hlava nadutá/ má v soubě moudrýho mamuta/ a mamut tělo z pavučiny“. Tma temná tak, že snadno dohmátne až k Horním Počernicím.

Jan Štolba

Doporučená cena v obchodě300,- Kč
Cena od nás250,- Kč
zavřít