březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Underground v té nejsyrovější podobě a přesto co píseň, to hit! Kapela, která vznikla v roce 1987 v Olomouci nikdy neopustila své kořeny, sice se občas měnilo obsazení...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

PAVEL ZAJÍČEK - KAKOFONIE CESTY/AUTORSKÉ ČTENÍ

Hotel Saigon 13:58
Omnia Porta Cadunt 6:26
Pokleslá zábava 10:13
Na pozadí toho dne .. Ne-pohádka 9:11
Sen o zmizelé žene .. Fantasmagorie 8:10
Kakofonie cesty 14:19
celkový čas 62:17

Neuvěřitelně nitěrná, osobní a zejména přesvědčivá výpověď básníka a hudebníka Pavla Zajíčka, zakladatele a leadra skupiny DG 307. Syrová zpověď, studiově nahraná za pomoci několika přátel. Melancholie i divokost, naděje i prohry, klid i nervozita, cesta i spočinutí…. Originální vidění světa podané mimořádně vnímavým a citlivým básnikem.

www.diycore.net - 5.3.2008

Spirály. Možná to není nejpřesnější obraz, ale Zajíčkovo psaní se vyznačuje návraty a variacemi motivů. - Opakovat! Donekonečna! - Ze setkávání, které je podobně náhodné jako to příslovečné setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole, vznikají podivná spojení. Orfeus, mlíko, cigarety a možná kafe. V těch místech se rodí překvapení a taky humor, což může někomu ve spojení s tvorbou P.Z. připadat absurdní. Je to ale humor, u kterého se netlemíte od ucha k uchu. Skrytý, tichý smích – takový, jaký patří k životu, tomu každodennímu - žádná estráda, žádná pokleslá zábava. Ke ztajenosti nebo neefektnosti Zajíčkova psaní jako další přirozený paradox patří i romantika. Skutečně: z šedých dnů i snů vyrůstají rudé růže. Co na tom, že ty něžné květy občas připomenou otevřené maso?
  Vypadá to, že ze všech těch undergroundových veteránů je právě Pavel Z. nejméně poutaný svou minulostí. Plastici v tom horším slova smyslu taky, za to Brabenec se drží svého sága jako čert kříže a třeba Umělá hmota je roztomilá – a skvělá! – fosílie. To je jen pár příkladů za všechny. Sakra, neříkám že je to špatně, ale na tvorbě P.Z. oceňuju to, co v ní vlastně bylo také přítomno od začátků: chuť experimentovat, zkoušet různé věci, nezvyklá spojení. Tento pól undergroundu jsem vždycky oceňoval víc. Ale už Bondy v Sourozencích napsal, že k věci patří i ten bigbít, lidová zábava v tom nejvlastnějším smyslu. Vlajkovou lodí toho experimentálního pólu byli Dg 307 vždycky. Už v dobách, kdy ovlivnění Aktualem a Novou hudbou předjímali industriál.
   V současnosti je P.Z. s malou pomocí přátel zase na hraně dění. Klasické rockové nástroje na této zatím poslední nahrávce doplňují jak nástroje ještě klasičtější, akustické: klavír, housle, tak nástroje upravené nebo i nalezené: plastikové láhve. Nechybí laptop. Analogii s tímto přístupem můžeme najít v tom nejsoučasnějším dění ve světě. Tady mi Kakofonie připomíná, ne tolik hudebně, ale právě tím přístupem, různé další „zasloužilce“: revitalizované Throbbing Gristles, Girovy Angels Of Light, pozdní Current 93 nebo Coil z posledních desek.
   V době všeobecné hudební dostupnosti si nekupujeme pouhé „hudební nosiče“, ale objekty nebo artefakty. Kakofonie obstojí i z tohoto pohledu. Úsporný design bookletu obstaral osvědčený František Štorm za použití stylově mázlých fotek Ondřeje Němce. Tak případné propojení obsahu a formy není pravidlem. Minimál, funkčnost...
   Kakofonie cesty není nová deska Dg 307 a jde to poznat. Zvukově se podobných oblastí zatím nedotkli. A to i přesto, že hudebníci, kteří za nahrávkou stojí už s Pavlem Z. vesměs dříve spolupracovali. Celá deska se nese spíše v poklidném tempu. Mohlo by se zdát, že jde o jednu dlouhou skladbu, je jich však šest, a to co je spojuje, je spíše jednolitá nálada, tep. Každý kousek dá vyniknout jiné složce celkového zvuku. U jedničky vás zaujme nástup až jazzově uvolněných bicí, dvojka Omnia Orta Cadunt je postavená na zajímavě rozvrstveném klavírním rifu, ve třetí skladbě na sebe upozorní pro změnu housle. Poklidný tok hudby však nenarušují žádné muzikantské exhibice. Je dobře hráčsky zvládnutá, nenápadně pestrá, hustá. Díky použití laptopu je protkaná různými ruchy, šumy a cvrkoty. To vše ale slouží jako podkres k recitaci, a dá se říct, že nálada hudby odpovídá té, kterou evokují texty: je minimalistická, nenápadná, ale plná zajímavých detailů.

val.k

 

 

 

BABYLON 5/2007
Pavel Zajíček není jen dlouholetou duší DG 307, snad jediného hudebního seskupení u nás, spojujícího invenčně pojetí undergroundu v minulosti a dnes, ale i především osobitým a výrazným literátem, jehož texty mají sílu, se kterou by se hravě obešly i bez hudebního doprovodu. Nicméně pokud ho mají, je jejich vyznění ještě více umocněno. Na albu zachycený tvar autorské interpretace podbarvené hudbou vlastně – ač prezentován jako Zajíčkovo sólo – není zásadně vzdálen tvorbě současných DG 307. Ze všeho nejlépe vše charakterizuje na obalu uvedený terminus technicus „de-lirická slova“, sám Zajíček ostatně oněch šest zachycených rozsáhlých útvarů za básně v klasickém slova smyslu nepovažuje. Navíc hudební složka tu rozhodně není jen pouhým doprovodem, ale citlivým projevem výrazných osobností, které posouvají vše o kus dál. Vedle Zajíčkových kolegů z DG 307 či dlouholetého souputníka Tomáše Schilly, tu může překvapit i třeba účast vynikajícího basisty Michala Kovala (ex-Načeva). Album tak střídá nálady, není prvoplánově depresivní, melancholie se v něm prolíná s energií spodních proudů, něžnost s pohlazením drsnou rukou, nervozita se stavem vyrovnanosti. Vedle silných textů tu zbývá čas i na otevřenost zvukovým experimentům. Tohle putování labyrintem slov po cestě, která je sama cílem, rozhodně stojí za to. Vydavatelství Guerilla již představilo několik podobně koncipovaných projektů, ale tenhle je všechny výrazně převyšuje. Pozoruhodná záležitost!

Antonín Kocábek

 

MUSICZONE 24.4.2007
Rudé růže, které usychají v tvém bělmu, opadaly. A ostny na vrcholcích těch okamžiků, o kterých mluvíš, se ti vryly do kůže, nasákly krví. Kapky rudé krve! Jako růže v rajské zahradě, kde se nějaké bytosti objímají. Ve chvíli, kdy jsem toto poslouchal, začaly znít kostelní zvony a působily jako nejlepší soundtrack okolí k tomuto albu.
Jsou desky, u kterých je úplně jedno, kdy vyjdou. Jsou desky, které nemají ambice stát se něčím výjimečným, či revolučním ve své době. Přes to se o nich, alespoň v některých kruzích, bude mluvit ještě po dlouhých letech a ti, kdož si jí v době vydání opatřili, je určitě budou moci pouštět dalším generacím bez pocitu jakéhokoli archaismu. Těmhle deskám se říká ojedinělé.
Mezi takové patří zcela určitě i textově autorské album člena DG 307 Pavla Zajíčka, které nese název "Kakofonie cesty" s podtituly "De-Lirická slova", "Obyčejný hlas".
Popsat "Kakofonie cesty" několika málo slovy je úkol stejně nelehký, jako se někdy naplno věnovat jeho poslechu. Ne. Tady nejde o nějaká super složitá hudební vyjádření, či nesrozumitelnosti některých hudebních rádo by géniů. Na tomhle albu jde navíc o hudbu až jaksi v druhém, ovšem ne méně důležitém!, plánu. Tím prvním jsou slova básníka, který, jak je tomu u Zajíčka často, opustil veršovanou formu. Své příběhy zde vypráví zcela volně, jako by jste naslouchali čtení kapitol jakéhosi románu. Pokud si chcete z tohoto alba odnést to hlavní, doporučuji zcela soustředěný poslech, nejlépe s nádherně udělaným bookletem v ruce a současném čtení si textů z něj. Jedině takto si toto dílo vychutnáte plně. Dílo plné samoty uprostřed velkých měst, plné cest někam a kdesi, plné emocí i příběhů.
Zvláštní kapitolou je pak i povedená zvuková stránka alba. Pokud jsem mluvil o hudbě jako o něčem, co je zde až v druhém plánu, vězte, že i tento se povedl znamenitě. Znalce a fanoušky již zmíněných DG 307 hudební doprovod víceméně nepřekvapí. Konec konců, mezi sedmi hudebními přáteli Pavla Z., kteří ho zde doprovázejí, jsou i členové jeho domácího ansáblu. Všichni pak již tradiční podmanivý, drsný až syrový projev Zajíčkův doprovázejí tak akorát. Tak akorát, aby hlas nepřebili, zároveň ale atmosféře toho kterého textu dodali ten pravý doprovázející podklad.
O podobných albech je zvykem psát, jak jsou vhodná pro dlouhé večery, o samotě, s čajem.... "Kakofonie cesty" je albem pro čas jakýkoli. Pro čas, kdy se chcete otevřít a vpustit si do uší něco mohutného, charismatického, znepokojujícího, zneklidňujícího i silného. Hezký poslech.

Richard Kutěj

 

Ex 15/07 (Reflex 15)
Ten pytel se trhá a trhá. Letošní rok snad bude ve znamení sólovek. Jarvis z Pulp, Damon z Blur, Brett ze Suede… Pavel Z. z DG 307. Co deska, to touha dokázat, že to jde i bez té staré party. V případě Pavla nejde zas o tak dramatickou změnu soundu, jako spíš o personální obměnu. Prakticky po každé desce se DG 307 rozpadají, odehrají rozlučkové turné a pak, jako když mávneš kouzelným proutkem, jsou tu zas. Zprvu jsem nechápal, až později mi došlo, že je to vlastně geniální způsob jak se šetrně, bez emocí vyhnout vyhazování spoluhráčů z kapely. Pavel si prostě rád nechává otevřené dveře (někdo by naopak mohl říct, že narad zabouchává ty staré), ale to je vcelku jedno, důležité je, kam ho ty únikové cesty vedou. Na nové desce se ani jednou neobjevilo slovo KUNDA, DĚVKA, dokonce ani MRDAT. Neslyšíme prskavé zvuky stékajících slin po vzteky poplivaném mikrofonu. Je tohle ještě underground? Nemohl jsem si vzpomenout, co mi to připomíná. Až po několika hodinách bolesti hlavy mě zamrazilo v zádech. Jim Morrison! Jeho posmrtně vydané album recitovaných básní. Pavel rytmicky odříkává texty, jako by osekával dokonalá antická torza na kost. Zastavuje věty několik slov před pointou, mlží, nechává nás bloudit labyrintem protichůdných významů a nakonec nám místo klíče ukáže další obraz. melancholie nedořečeného. Hudba hraje a slova jdou, jako by se bála, že když hlas utichne, všechno skončí. Robert Musil napsal knihu s názvem Pozůstalost za života. Pavlovi Z. se podařilo natočit její pokračování. Mejla Hlavsa by měl radost.

Tobiáš Jirous (m.j. ex-bubeník DG 307)

 

IDNES.CZ, 23. března 2007
Charismatický Zajíček nemá jen Dg 307

Jedna z předních postav českého uměleckého undergroundu, básník Pavel Zajíček, vydal album Kakofonie cesty, pohybující se mezi autorským čtením a hudební nahrávkou.
Zajíček je znám nejen jako literát, ale především jako protagonista skupiny Dg 307, tedy vedle Plastic People Of The Universe jedné ze dvou nejzásadnějších domácích undergroundových kapel. Není přitom náhodou, že spoluzakladatelem "Dégéček" byl Milan Hlavsa a Zajíček naopak tu a tam spolupracoval s "Plastiky".
Zatímco Plastic People dodnes víceméně udržují setrvalou linii své tvorby, Dg 307 ušli co do výrazu velký kus cesty - a s nimi pochopitelně i samotný Zajíček.
V počátcích se kapela stylizovala do až barbarské podoby a - aniž by to tušila - byla vlastně zakladatelkou české industriální hudby. Dnes se věnuje většinou spíše libozvučnějším, jakkoli temně odstíněným hudebním plochám, na jejichž podkladu více vyzní Zajíčkova polorecitace-polozpěv.
A jak se tedy liší Zajíčkovo sólové album od soudobých nahrávek Dg 307, zvlášť když podstatná část hudebníků vystupuje v obou kontextech? Vlastně nikterak výrazně.
Dalo by se říci, že zatímco "Dégéčka" na plochu hodinového alba vměstnají, řekněme, deset skladeb, z nichž některé mají blízko k písňové formě (i s náznaky refrénů), na Kakofonii cesty je šest rozměrných částí (od šesti a půl minuty po bezmála čtvrthodinu).
Zajíček své texty, psané bez výjimky volným veršem, čte do hudebních ploch, které mají spíše dynamický než ryze hudební vývoj. Přesto by i ony do repertoáru Dg 307 bez problémů zapadly.
Ačkoliv Pavel Zajíček není hudebníkem v pravém slova smyslu (jakkoli se zde doprovází na preparované piano a preparovanou citeru), z jeho projevu je znát obrovský cit nejen pro napětí, které je výsledkem souladu hudby a obsahu básní, ale také pro rytmus slov, textových frází a vlastně i myšlenek, který si s hrou muzikantů velmi dobře rozumí.
Ve svých osobitě a rozpoznatelně lyrických básních neskrývá charismatický Zajíček silnou osobní strunu (v tomto smyslu se zdají být nejvíce "jeho" texty Na pozadí toho dne...Nepohádka a titulní Kakofonie cesty), ale pracuje i s citacemi, ať už Ivana M. Jirouse nebo Allena Ginsberga.
Albem kakofonie cesty rozšiřuje lounské vydavatelství Guerilla Records záslužnou řadu představování básníků undergroundové generace. Na hudebním podkladu tak v nedávných dobách četli svá díla už Jaroslav Erik Frič či Vratislav Brabenec. Byly to vždy mimořádně silné zážitky - a ten se Zajíčkem není výjimkou.

Ondřej Bezr

 

Salon Práva 22.3.2007
De-lyrická slova, útržky monologu vychrleného z vnitřního přetlaku ve zcela osobitém přednesu autora /Pavla Zajíčka/ během několika říjnových dní roku 2006. Hudební, spíše zvukovou koláží, obohatili příležitostní hudebníci i někteří kmenoví členové DG-307. Dokonale vyprecizovaný digipack /typografie F.Štorm, foto O.Němec/ několikajazyčný buklet. Vyjímečnou nahrávkou a uměleckou úrovní obalu je toto CD z produkce Guerilla records srovnatelné s produkcí mnichovské labelu ECM Manfreda Eichera.

Tomáš Mazal

 

Freemusic 16.3.2007
Pavel Zajíček je kromě působení v Dg307 znám především jako originální básník, jehož nečetná autorská čtení přitahují velkou pozornost nejen undergroundových příznivců. Šest rozsáhlých poem Pavla Z. zachycuje nyní studiová nahrávka nazvaná Kakofonie cesty.
Pakliže se nejstarší básně Pavla Zajíčka v době prvopočátků legendárních Dg307 zařezávaly do posluchačova nitra stejně jako ostré úlomky skla, o to niterněji a intimněji začala působit Zajíčkova poezie v druhé polovině 70.let. Jednalo se však stále ještě o kratší básnické útvary, limitované přece jen možnostmi uplatnění v rámci hudební složky.
Po návratu z emigrace, kdy Zajíček znovu obnovil Dg307, žily jeho texty pro kapelu a vlastní, ničím neohraničená básnická tvorba jakoby každá svým vlastním životem. Bytostný umělec Pavel Z. se však nechtěl spokojit s uvězněním své existenciální poezie na listy popsaného papíru a svá slova na něj vržená (v jeho případě doslova a do písmene) začal vyslovovat nahlas před širším publikem. Nevím, co bylo pro Zajíčka impulsem k tomuto kroku, ale pokud si dobře vzpomínám, se svými autorskými čteními (klub Kaštan, kostel U Salvátora, ale i mimopražské kluby) se Pavel Z. na veřejnosti objevil záhy po smrti jeho nejbližšího přítele Mejly Hlavsy.
Od té doby se zvuková podoba Dg307 a příležitostných seskupení, doprovázejících jeho autorská čtení začala v určitém spektru nenápadně přibližovat. Jasně to deklaruje muzikantský a umělecký „kompromis“ v rámci hudebního doprovodu k němému filmu Nosferatu, nalézající se zvukově někde mezi volným improvizovaným hudebním tokem a rockovým drajvem Dg307. Jakoby tím šlo zároveň o potvrzení faktu, že mnohem větší dobrodružství i autentický hudební zážitek skýtají čerstvé Zajíčkovy postupy a nápady, což deklarovalo i společné vystoupení Dg307 a Agonu v červnu loňského roku, kde odvážné orchestrální verze letitých skladeb Dégéček umělecky převýšily běžnou koncertní podobu skupiny (stejně tak bych to viděl i se zařazením čas od času nových nevypilovaných skladeb do koncertního repertoáru kapely).
Z tohoto úhlu pohledu se více než dobře jeví čerstvá Zajíčkova nahrávka, jež je vyjma záznamu autorského čtení z knihy Zvuky sirén a zvonů z června roku 2001 z kostela U Salvátora realizovaného prostřednictvím ostravské Galerie Černý pavouk, prvním vydaným albem pod jeho jménem. Kakofonie cesty skrývá šest dlouhých, hudbou podbarvených Zajíčkových básní, z nichž každá z nich dýchá zvláštní, neopakovatelnou atmosférou.
Zatímco hned úvodní Hotel Saigon působí místy až poněkud překotně (možná až příliš výrazné a rychlé rytmy, několik nadbytečných kytarových motivů, zato vkusné zapojení elektroniky a zvuků praskajících plastových lahví), zbytek alba je skutečně krásnou ukázkou vyváženosti mluveného slova a hudebního doprovodu. Nebudu zde rozebírat nádhernou, niterní Zajíčkovu poezii, recitovanou jeho neopakovatelným hlasem (na této nahrávce mezi jednotlivými skladbami až překvapivě variabilním), musím se však alespoň letmo zastavit u jednotlivých skladeb.
Velmi silně a podmanivě působí hned následující Omnia Orta Cadunt, jejíž komorní ráz podtrhují jímavé cello Tomáše Schilly a pěkný klavír v podání Alexandry Ledinské. V Pokleslé zábavě a v Na pozadí toho dne… Ne-pohádce dostanou větší prostor Zajíčkovi spoluhráči z Dg307 (Honza Pokorný na kytaru, Dalibor Pyš na housle, Přemek Drozd na bicí a Tomáš Vtípil na baskytaru). O poznání klidněji zas vyznívá skladba Sen o zmizelé ženě… Fantasmagorie… s křehounkým pianem, bicími a zvuky preparovaných nástrojů, to nejlepší nás ale čeká až na závěr v eponymní Kakofonii cesty. Její éterický začátek, jež jakoby utekl z nahrávek islandských Sigur rós, střídají decentní Pokorného kytara a elektronické výboje Tomáše Vtípila, jež pomohl nejen této skladbě, ale prakticky celému albu svým moderním expresivním duchem, zdravě vyvažujícím přece jen poněkud konzervativnější pojetí ostatních spoluhráčů.
V dnešní době, kdy se - alespoň na první pohled - zdá, že poezie již vymřela a nemá koho oslovit, album Kakofonie cesty jakoby chtělo tyto pesimistické vize rozptýlit. A není to naštěstí poprvé ani naposledy. Díky vydavatelství Guerilla Records, jehož prostřednictvím spatřila světlo světa nejen tato nahrávka, ale již dříve i podobně laděná díla Jaroslava Erika Friče či Vráti Brabence, se posluchači snad letos konečně dočkají i zdokumentovaného básnického díla Ivana Martina Jirouse. 

Igor Nováček

 

Co dodávat k básníkově sympaticky umanuté cestě za vlastní podobou? Pavel Zajíček ušel od dob, kdy se s DG 307 oddával v druhé polovině 70. let zběsilému, ne vždy posluchačsky vstřícnému experimentování, pořádný kus, po návratu z emigrace DG 307 sice obnovil, sympaticky však odmítl stavět na staré slávě a produkovat klony dřívějších aktivit. Zároveň začal vystupovat se svou poezií, doprovázen různými muzikanty, jindy zcela sám. Na tuto nahrávku, s příznačným názvem – cesta jako taková je pro Zajíčka zřejmě klíčovým pojmem –, si přizval celou kapelu, jež k jeho přednesu vytváří rytmicky pulzující doprovod. Nejde o pozadí, obě složky, hudební i textová, a samozřejmě i hlasová, jsou zde zcela v souladu. Na rozdíl od svých povětšinou kratších textů zde Zajíček čte texty dlouhé, které působí spíše jako úryvky dopisů či deníkové záznamy než to, co si běžně pod slovem poesie představujeme. Tak tomu ale bylo v Zajíčkově případě vždy.
Zlatý hřeb: Omnia orta cadunt
Zní to jako: Pavel Zajíček a nic jiného

Josef Rauvolf (Instinkt)

 

ROCK & POP 4/2007
Pavel Zajíček je hudebníkem i výtvarníkem, ale už když před čtyřiatřiceti lety zakládal skupinu DG 307, bylo zřejmé, že je hlavně básníkem. A kdo někdy viděl představení, v němž DG 307 hrají ke klasickému němému filmu Friedricha Wilhelma Murnaua Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, si asi při žádném dalším zhlédnutí filmu nedokáže odmyslit sugestivní Zajíčkovo předčítání mezititulků. Zajíček je totiž nejen mimořádný básník, oscilující mezi buřičskou provokativností a drásavým sebezpytováním, ale také skvělý recitátor. Je to niterné, znepokojivé a často velice temné album. Jak ale Zajíček říká v jedné básni: „I v pustinách, kde jsem se ocital, bylo možné spatřit krásu.“ Instrumentální doprovod stojí zřetelně v pozadí, je střídmý, plně podřízen básníkově hlasu, zároveň však velmi efektivní; spíš barvy, případně hypnoticky rytmické figury než výrazné melodie. Zajíček se doprovázel na preparované piano a citeru, mezi jeho spoluhráči najdeme hlavně členy DG 307. V obsažném a typograficky vytříbeném bookletu jsou básně otištěny také v angličtině, francouzštině a němčině.

Jaroslav Riedel

 

 

 

HARMONIE CESTY - HIS VOICE

Petr Ferenc

Sólové album Pavla Zajíčka, básníka a vůdce legendárních DG 307, vyšlo začátkem letošního roku, prý proto, že – podle tiskové zprávy vydavatelství Guerilla Records - nemá cenu ušmudlat tak kvalitní materiál pochybnou atmosférou hektického vánočního trhu. Vzhledem k tomu, že alba Guerilly neaspirují na bleskurychlý prodej a jsou spíše opatrně dávkovány undergroundovým fajnšmekrům, nehrálo zpoždění vskutku žádnou roli. A co se týče kvalit alba, tisková zpráva rozhodně nepřeháněla, spíše naopak, byla poměrně skromná.

 

I.

Byl jsem tam! Byl jsem svědkem toho dění, toho života, o kterém jsem měl právo vyprávět! Mohl jsem mluvit v obrazech toho jakéhokoliv okamžiku, v jakýchkoliv obrazech, třeba i smyšlených jsem mohl mluvit. Vždyť život, o kterém se mluví, bývá plný smyšlených obrazů a příběhů… (Hotel Saigon)

 

Zajíčkova již tři dekády domovská skupina prodělala mnohé kotrmelce stylové i personální; ty poslední dobou převažovaly. Od posledního řadového alba DG 307 Šepoty a výkřiky nás dělí již pětiletka, soundtrack k němému hororu Nosferatu byl spíše příležitostným zastavením. Koncertní činnost skupiny je, dá se říci, také příležitostná; při nečetných vystoupeních se většinou dočkáme úprav důvěrně známých písní. A nyní je zde sólové CD Pavla Z. s názvem Kakofonie cesty a podtituly Obyčejný hlas a De-lirická slova (osobně bych vzhledem k obsahu alba volil termín de-lyrická), na kterém se podílí několik členů DG 307, přesto se však nejedná o album skupiny. Proč? Možná pro intimnější charakter Zajíčkových textů, které zde nemají typickou formu mnohdy repetitivních, abstraktních básní stavějících svou výpověď z obecných pojmů. Některé z právě uvedených charakteristik tu sice zastoupeny jsou, celková atmosféra šesti drobných próz, které jsou na Kakofonii cesty doprovázeny hudbou, má spíše deníkový charakter s několika dobře určitelnými místy a postavami (majitel olomoucké hospody Ponorka Cipís s chotí Simonou, vinohradský bar Euforie) a svým vyzněním připomínají Zajíčkovy záznamy života vydané nakladatelstvím Torst pod názvem Jakoby… Svět v zrnku písku… v roce 2003. Jako z trochu jiného světa tu znějí dokonce i fragmenty textů DG 307: růžová mlha a holubi-andělé; slovní spojení ohledávaná tak nějak z jiné perspektivy. Literárnímu charakteru alba nakonec odpovídá i aranžmá; hlas hraje v závěrečném mixu prim, což v Zajíčkově případě rozhodně není samozřejmost - vzpomeňme na jeho jen občasné vynořování ze zvuků hudby na albech Kniha psaná chaosem a Šepoty a výkřiky – hudební složka Kakofonie cesty je jednoznačně doprovodná (což ji v žádném případě nestaví do role nějakého muzaku).

Čtení doprovázená hudebníky z okruhu DG 307 Zajíček koná poměrně často, velmi často při nich čte aktuální „deníkové“ texty. Živé CD z autorského čtení v kostele sv. Salvatora, které vyšlo v roc 2001, je však postavené na sbírce Nénie. Studiovou nahrávku podobného druhu asi málokdo čekal. Na jejím křtu úplně jiná sestava hudebníků předvedla úplně jiný repertoár - staré písně DG 307 v téměř unplugged provedení.

 

II.

Když vše vzniklé zaniká a Orfeus hrál a zpíval ptákům a zvířatům a jeho hlasu stromy a květiny naslouchaly. Když Orfeus hrál a zpíval. Nezapomenout koupit mlíko, cigarety atd. Možná kafe atd. Ty důležité rekvizity atd. Co se děje za příběhem, za zrcadlem, za kulisou, za obrazem? (Omnia orta cadunt)

 

Takovou otázku si Zajíček nekladl vždy. V dřívějších inkarnacích DG 307 (budiž zde proměny skupiny považovány za zrcadlo protagonistových vnitřních změn) stavěl před publikem strohý obraz místy až surrealistických, nehostinných krajin a jejich obyvatel (řeka citu, lidi krve, stařec s bičem), myšlenky umístěné do takového prostředí působily silou obecných pravd, tyčících se jako Zajíčkovy oblíbené skály nad propastmi. V plné kráse bylo toto odosobnění prezentováno v programu Dar stínum v roce 1979 – koncertní scéna tehdy sestávala ze sešitých prostěradel, za nimiž se hrálo. Šlo zde asi mimo jiné o únik z dřívější estetiky DG 307; v prvních letech své existence se skupina (jak ji zachycuje guerillovské 2CD Historie hysterie) stylizovala do, s velkou nadsázkou, smetištně-prepunkově-radostné podoby ovlivněné Knížákovou skupinou Aktual – srovnejme si Knížákovo Probuďte pátera Koniáše se Zajíčkovým Zničte historii probouzející prostituci… Bylo zde i místo pro konkrétní reálie (jména undergroundových kumpánů Mejla, Pavel a Banán), které v artificiální neproniknutelnosti dokonalého tvaru Daru stínum již neměla místo. Dokonalý monolit se však patrně zdál neopakovatelným. Ve stejném roce 1979 DG 307 na stejném místě (Nová Víska) představili program s názvem Pták utrženej ze řetězu. Prostěradla byla roztrhána, otvory bylo možné nahlížet dovnitř, velká témata Daru stínum (utopická, ekologická) byla proložena erotickými motivy. Ty se v roce 1980 staly hlavním tématem dalšího programu skupiny, díky Zajíčkovu odchodu do exilu nedokončeného později nazvaného Torzo. Ve stejné době jako soubory Dar stínum a Pták utrženej ze řetězu však vznikaly i další texty, které byly v roce 2003 shrnuty do torstovské knihy Zápisky z podzemí. Zejména pásmo Šedej sen je svým charakterem deníkové v dosti neveselém duchu: jako by těžká léta undergroundu (Charta a nátlaková akce Asanace zaměřená na vysídlení co největšího počtu protagonistů undergroundu za západní hranice) proměnila záznamy o sdílené radosti v úporné pokusy o sebedefinici, nalezení místa v nepřátelském světě i sebemýtizaci. Srovnejme veselé a obsažnější první části memoárů Milana Hlavsy (Bez ohňů je underground) a Ivana Jirouse (Pravdivý příběh Plastic People) líčící radosti let 1969 – 1975 s ponurými, útržkovitými vzpomínkami na těžká léta undergroundu tamtéž. Ostatně, poslední část Jirousova textu je – v nesouladu s názvem textu – výhradně o Zajíčkově osobě a díle.

Zajíčkův návrat k civilnosti plně propukl v exilu. Labyrint jeho nového domova, New Yorku, byl nejspíš natolik pohlcující, že se město stalo hlavní postavou mnoha Zajíčkových textů – jmenujme například Knihu měst. (Předtím se v textech často objevovaly Mařenice – obec s chátrajícím barokním kostelem.) Působivý jazyk koncertů za oponou však neopustil a oba světy – civilní i umělý – působivě spojuje, což je obzvlášť efektní u příběhů míst a osudových žen. A pokud z množství náznaků novějších Zajíčkových textů vykoukne konkrétní jméno, místo, událost, může se čtenář radovat z toho, že má v Zajíčkovi například objevitele téměř zapomenuté magické Prahy (rodiště a místa, které musel opustit; Jsem tady, v Praze, v tom městě drahokamů, poblitejch rohů a zvláštní paměti. V tom městě jsem se narodil, říká například v Hotelu Saigon) či muže vyprávějícího svůj subjektivní cestopis. Slyšme alba znovuustavených DG 307 z devadesátých let: Uměle ochuceno, Kniha psaná chaosem, Siluety, Šepoty a výkřiky.

Současné Zajíčkovy texty, mám pocit, míchají imaginaci s reáliemi v podobném poměru jako tomu bylo v začátcích DG 307. A že se například texty Hudebníků z konzervy a Růžové mlhy liší? Inu, z nadšeného mladého básníka referujícího o sobě i svém podnětném okolí se stal muž opatrně vážící každé slovo, muž, který soustavným vnitřním průzkumem s definitivní platností objevil společné kořeny každodennosti a imaginace.

 

III.

Za tento druh pokleslé zábavy platit nebudu! Pokoušel jsem se něco nového říci, snad. (Pokleslá zábava)

 

Pravidelní čtenáři His Voice mi snad odpustí, že se v předchozí kapitole opakuji a předkládám skutečnosti zmíněné již ve starších textech, které jsem Pavlu Zajíčkovi a DG 307 věnoval. Na Zajíčkově práci mě ovšem nepřestává fascinovat kontinuita; souvislosti mezi jednotlivými (umělými) zastaveními jeho cesty v podobě alb a knih. Jako by tvořil stále se rozvíjející příběh, v jehož jednotlivých kapitolách reflektuje svůj život, setkávání a prožitky z různých úhlů daných časem. U málokoho mám tak silný pocit, že každé zveřejněné dílo dovysvětluje ta předchozí. Navíc je mi nadmíru sympatické Zajíčkovo dnes již solitérství (kde je ostatní underground?) a umanutost, s níž se ve své tvorbě řídí jen sám sebou a programově odmítá přílišnou záplavu informací – i odtud pramení zmíněná, téměř hmatatelná kontinuita.

IV.

Velká slova ne! Vyslovuji svůj obdiv k barvám podzimu a k jistým lidem. To, že jsou, kdesi, jako padající listí, sami sebou… (Na pozadí toho dne… ne-pohádka)

 

Nyní již k textům Kakofonie cesty samotné. Album se skládá z šesti částí – próz doprovázených hudbou. Každá z nich vzbouzí pocit neohraničenosti, jako by se jednalo o výsek z proudu myšlenek, sled momentek z filmu probíhajícího Zajíčkovou hlavou. Téměř filmový střih je také uplatňován v rámci jednotlivých textů, v nichž soubory asociací víří kolem naznačené páteře. V úvodním Hotelu Saigon se mluví o cestách, návratu do Prahy, vztahu paměti a fabulace; do toho prosvitne záblesk erotické scény mezi skutečností a snem. Pokleslá zábava je podobně střihovým „cestopisem“, v Na pozadí toho dne… ne-pohádce Zajíček z možných destinací vybírá jednu oblíbenou a asociuje na pozadí specifické poetiky a paměti místa a jeho obyvatel. Z vířivého chaosu myšlenek a příběhů vystupuje ústřední téma cesty k odpočinku a uvolnění mysli - Páté přes deváté mnou zní a zápletky se staly srozumitelnější. O nic v nich vlastně nešlo! Následující Sen o zmizelé ženě je nejfragmentárnější – střepy snu jsou redukovány na jednotlivé střídající se věty; v nejrytmičtějším z textů alba dojde i na asonanci: Jako noc a den, ze spánku náhle probuzen… Jsem! (…) V paradoxu zrcadlových síní uzavřen (…) V matných stopách zachycen! Titulní Kakofonie cesty dokumentuje Zajíčkovu trvalou snahu o co nejpřesnější vyjádření zakoušených pocitů: O kráse mluvit? V obrazech? Snad více šetřit slovy! Mluvit se o tom stejně příliš nedá. Každý má jinou představu krásy. A to nejsilnější, co to bylo? Co to bylo? Barvy! Bylo toho hodně, hodně barev a hodně z těch barev, pocitů, bylo také zapomenuto… Ví přitom, že tok času pokračuje klidně dál, nevšímavě. Mimo obrazy, o kterých chceš mluvit, mimo slova, která používáš. Troufám si tvrdit, že je to jen hrané ulehčení, které Zajíčkovi nezabrání psát další kapitoly svého hledání.

Zajíčkova „klíčová slova“ (příběh, obraz, sen) značící neúnavné hledání spojnic mezi žitým a tvořeným zde, jak je vidět, nechybí, reálie autorova života jimi probleskují coby oživující ilustrace i odlehčující odbočky. Zajímavě se proměnil Zajíčkův jazyk – již není tak slangový jako v sedmdesátých letech, kdy Zajíček ignoroval spisovné koncovky, v délce hlásek se řídil vlastní výslovností (viz Dar stínum) a rád dopad svých slov zesiloval vulgarismy. Dnes má jeho jazyk o něco méně zvláštností: občasné používání tvarů „mojím“, „tvojím“ a „svojím“ (na albu se ovšem nevyskytují) místo „mým“, „tvým“ a „svým“, nedokončování vět (když pračka doprala, ráno, které zářilo, cigareta, která dohořela…), tvar mezi Erosem a Thanatosem (v bookletu alba je správné skloňování). Typické anafory (kdy každý verš začíná stejným slovem či skupinou slov: Degenerace náhle se vzbouzící, degenerace do očí bušící…) na Kakofonii cesty díky prozaickému charakteru textů nenajdeme.

 

V.

Požáry, které jsem kolem sebe založil, jsou tvořivé, myslel jsem si nejdřív… (Sen o zmizelé ženě)

 

…písně znějící rachotem kovů, bezuzdným experimentem a nervydrásajícími vícehlasy byly v devadesátých letech vystřídány melancholickými, melodickými kusy pro tichou recitaci, jemný tep rockové rytmiky a spoustu pro underground tak typických smyčců. A je tomu tak i na Kakofonii cesty; album rozhodně není vykročením jiným směrem od zvuku domovských DG 307, o čemž vypovídá již seznam zúčastněných hudebníků. Z alb a koncertů DG 307 známe Tomáše Schillu (violoncello), Přemka Drozda (bicí), Honzu Pokorného (kytara), Dalibora Pyše (housle) a Tomáše Vtípila, mladého brněnského multiinstrumentalistu, protagonistu moha sestav i sólových aktivit, který se na Kakofonii cesty zhostil houslí, elektroniky a baskytary. Nečlenové DG 307 jsou v sestavě jen dva: klavíristka Alexandra Ledinská a baskytarista Michal Koval (nejsem si ovšem zcela jist, zda se někdy v nějaké koncertní sestavě neobjevil).

Hudba doprovázející Zajíčkův přednes se odvíjí od decentního tepu rockové rytmiky – od odchodu efektního hráče Antonína Korba Zajíček spolupracuje s úspornými hráči na bicí; před Drozdem to byl Tobiáš Jirous. Stručné vyhrávky kytar a houslí odměřují čas po mnohem delších úsecích než rytmika, jejich chytlavost (zejména kytara v závěrečné titulní skladbě) zachraňuje čtení před možným pádem do nechtěné monotónnosti, k němuž za celých dvaašedesát minut (skladby trvají od šesti do čtrnácti minut) nikdy nedojde – lehký pocit zdlouhavosti se dostaví jen v úvodním Hotelu Saigon, kde je proud hlasu a rytmu dvakrát přerušen stručnou mezihrou.

Od většiny se liší dvě skladby (Omnia orta cadunt a Na pozadí toho dne… ne-pohádka), jejichž rytmická struktura je méně zřejmá a role bicích se v nich omezuje na basové ornamenty zdobící táhlý rytmus vedený jinými nástroji. Elektronická ambientní předehra závěrečné skladby má lo-fi kvalitu repetic Philipa Jecka a je nejdelší instrumentální pasáží alba, jinde Vtípil elektronikou nahrazuje klávesové nástroje, zejména zvuk elektrických varhan.

Samotný Zajíček, který se při koncertech nevzdal občasného zvuku nehudebních nástrojů (kusy kovů atd.) na nahrávce sporadicky rozezní oblíbený preparovaný klavír (na rozbité piano natočil v Británii během svého exilu pozoruhodnou improvizovanou verzi Eliotovy Pustiny, která stále čeká na vydání), preparovanou loutnu, z níž po směru struhy tahá táhlé drnčení a mačkané pet lahve. Své oblíbené harmonium tentokrát nepoužil.

 

VI.

Cesta, po které jsem šel, nebyla ničím zvláštní. Byla to vlastně obyčejná cesta, pouze vedla jiným směrem než cesta někoho jiného. (Kakofonie cesty)

 

Neokázalost v hudbě i slovech a síla mnohdy až podprahová, jako například při mumlavém čtení titulního textu, kdy slova vycházející z téměř zavřených úst často přejdou téměř do šepotu. Žádné výkřiky. Nejlepší Zajíčkovo album od deset let starých Siluet.

 

 

 

 

Ahoj Pavle,

jen tak pár listů o Tvé práci – hudbě – obrazu – slovu…… Vytrženo Mladé fronty Dnes, z časopisu Host a z His Voice… Možná jsi to četl, možná ne. Posílám to jako trvalejší otisk času, v němž se potkáváme! Jako důkaz, že existují uši – oči – ústa, které Tě sledují… A naslouchají.
Buď zdráv a šťastný!

Srdečně a v hluboké úctě
Tvůj

Doporučená cena v obchodě300,- Kč
Cena od nás300,- Kč
zavřít