DÁŠA VOKATÁ - BOJOVNÍCI SNŮ

A2 1/2009
Dáša Vokatá patří k zásadním postavám českého undergroundu. Mimo něj je však těžké chápat její výjimečnou pozici, kterási značné míry stojí na mimohudebních kvalitách. Sílu pevné, ale komplikované osobnosti plné života je navíc těžké zachytit do sledu nul a jedniček. Její styl zpěvu a způsob artikulace na každému konvenuje, obzvláště když interpretka bývá s intonací občas na štíru. I její repertoár je nevyrovnaný, navíc řada jejích písní je obrácená jen dovnitř komunity, kterou ve své tvorbě reflektuje. I nové album ukazuje, jak bytostně je spjata s tímto pomalu mizejícím světem. Bojovníci snů nesporně patří k jejím nejzdařilejším nahrávkám. Vokatou se podařilo usměrnit, aniž by ji to svazovalo, a tak je z alba cítit její síla. Album poodhaluje složitou osobnost autorky, která sice zpívá pajána na opata Anastázie Opaska, lidská přirozenost jí však není cizí a radosti života si neodříká. Když zpívá „zlaté náramky já nechci, nesnáším cetky všech bab, na mém těle ať s elejská pořádný chlap“, dobří ví, co říká. To dokazuje i verš z Veselky: „Karásek nám káže, že láska hříchy maže“. Vokatá je možná nekonzistentní, ale rozhodně upřímná. Album též ukazuje, jak široké jsou její inspirační zdroje. Karel Kryl, ale také tuzemský folklor, zejména písně o vojákování, cikánské melodie či život v Ostravě a tamní nářečí.

Alex Švamberk

ROCK & POP XI/2008
Některých lidských bytostech stačí napsat, že jsou opravdové, protože o tom svědčí jejich činy i výpovědi. Druhé tuzemské album Dáši Vokaté (nepočítáme-li exilovou nahrávku pro Šafrán), písničkářské ikony „původního“ undergroundu, chartistky, či prostě ženy s kupou životních zkušeností, se vzpouzí samozvanému hodnocení. Ať už se Vokatá v textech obrací na dávné kamarády Karla Kryla či Anastázie Opaska, nebo se věnuje ohlasům lidovek, poselství znamen8 víc než písně samotné. Některé texty asi nejsou pochopitelné mimo undergroundovou komunitu, melodie dýchnou naivismem, ale kampak s recenzí a opravdovost.

Tomáš S. Polívka

www.freemusic.cz, 9.11.2008
Dáša Vokatá, písničkářka, která podstatnou část svého života prožila v rakouském exilu, vydala v srpnu své třetí album. Čtrnáctipísňová novinka dostala jméno Bojovníci snů a vyšla na lounské značce Guerilla Records, azylu českého undergroundu.
Dáša Vokatá stála a nejspíš i vždy bude stát mimo hlavní proud folkových písničkářů. Její tvář mezi ty protěžované nikdy patřit nebude, její písně si najdou omezené množství věrných. Věřím ale, že komerční ohodnocení svých aktivit rozhodně nestaví na první místo. Jsou lidé, kteří zkrátka hrát a zpívat ke svému životu potřebují, a to bez ohledu na míru ovací, jakou sklízejí. Dáša Vokatá je bezesporu jednou z nich.
Netvrdím, že jsem se z jejího teprve třetího alba za její dlouhou „kariéru“ posadil na zadek. Znám spoustu hudebně inovativnějších záležitostí čerpající z akustického písničkářství. Nečekám, že Dáša Vokatá bude po vzoru postarší anglická písničkářky Vashti Bunyan celá říčná po spolupráci s elektroniky a experimentátory. Tohle se tu moc nenosí. Na předchozím eponymním albu z roku 2000 si ostatně spolupráci s jinými hudebníky vyzkoušela a podle všeho jí tahle poloha nesedla.
Na Bojovnících snů se vrátila k prověřenému modelu „já, moje kytara a vlastní písničky“. V téhle poloze, bez aranžérských kejklí se cítí nejlíp. Kytara v jejích rukou má své limity, nestaví se na odiv, slouží základní beglajtovou prací zpěvným melodiím a především textům. Právě texty, které Dáša Vokatá sděluje příjemně sytým civilním hlasem, jsou nejdůležitější součástí alba. Potvrzují výlučnost a zároveň i jakousi vyděděnost na tuzemské hudební scéně. Texty plné přírodní a milostné lyriky, víry i odkazů na přátele z undergroundu a exilu. Mnohé z nich čerpají z folklórního dědictví, některé jsou natolik osobní, že se jejich zdánlivou naivitu neodvažuji kritizovat.
Jako by Dáša Vokatá ani nepatřila do této překotné a agresivní doby. Na tuzemské scéně působí jako jakýsi ženský protějšek Dona Quijota. Přesto, zkuste se zastavit, vykašlat se na trendy a módní styly a poslechnout si jednu upřímnou a sympaticky anachronickou desku, jež má ale potenciál něco podstatného vyslovit.

Pavel FFF Sajfert

P.S. Osobně mě ale stejně nejvíc baví klipová stopa, která z větší části dokumentuje Dášu Vokatou před dvaceti lety. Výjimkou je aktuální lyrická poklona Vysočině v níž se mihne i guru českého undergroundu Ivan „Magor“ Jirous. Oproti současnosti má Dáša Vokatá na archivních snímcích z konce osmdesátých let celkem logicky více energie a její hlas nezapře vlivy gospelu a blues. Vedle ní si z amatérských záběrů připomenete Karla Kryla, Svatopluka Karáska nebo Charlieho Soukupa.

M-Guide
Přestože se Dáša Vokatá píše své písně již skutečně hodně dlouho, Bojovníci snů je její teprve třetí album, a první, které vychází u nás. Vokatá neoslňuje hráčskou virtuozitou, v jejím případě to však není ke škodě, jednoduchý kytarový doprovod si dobře rozumí s jejími texty, nevadí ani civilní zpěv. Naopak, nucení se do nějakého okázalého prožívání by vše posunulo do šarže, Vokaté jistě nebytostné. O čem zpívá? Při poslechu se vyloupnou základní témata: je jimi především láska a její upřímná vyznání, je jimi i víra, nestavěná na odiv. Zajímavé je zařazení písní, věnovaných konkrétním osobám: Karlu Krylovi, opatu Anastázi Opaskovi, Zdeňkovi Adamcovi a Čuňasovi. A samozřejmě, byť není jmenován, Martinu Jirousovi. „Asi to byla chyba, už není kdo mě líbá,“ zpívá Dáša Vokatá v písničce Není už kdo mě líbá. Jistě to ale není pravda, a přejme jí, aby také již nikdy nebyla.

Zlatý hřeb: Cetky

Zní to: jako jedna hodně upřímná ženská

Josef Rauvolf (Instinkt)