březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Legenda a průkopníci československé psychedelické scény The Primitives Group zazářili v roce 1968 na hvězdy české pop music nepřehlédnutelným plamenem. Sovětská vojska...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

ŽABÍ HLEN - ŽABÍ HLEN

Vivat Remek (1978)
Radiopalác (1978)
divadlo Ateliér (1979)
Měsíc (1980)
Jo! Ne! (1980)
* * * (1980)
Brno-Líšeň (1982)

 

Mýtická skupina, o které se spíše mluvilo, než aby ji někdo slyšel, nebo dokonce viděl. CD obsahuje průřez životem Žabího hlenu, obsahuje jak nahrávky ze soukromích seancí, tak z několika veřejných produkcí. Na vlastní uši tedy máte poprvé možnost slyšet na CD "Žabohlení" hudbu. Ta byla hlukovou symfonií různě strukturovaných a volně za sebe skládaných ploch recitování, křičení, řvaní, pískání, troubení, vrzání, lomození, mlácení a dalších zvukových komodit, které se o něco později staly základními elementy zahraniční i tuzemské industriální scény. Jednalo se o hudebníky i nehudebníky, kteří se dobrovolně rozhodli vystoupit z totalitní reality a vytvořit si svůj vlastní svět, v němž nejsou žádná omezení. Od začátku byl totiž Žabí hlen míněn jako nevážný hudební happening a zároveň zvukový experiment.
CD obsahuje takřka 80ti minutový výběr ze všech etap existence skupiny (1978-1982), kratičký (němý) videodokument o vystoupení kapely o 7. Pražských jazzových dnech a obsažný booklet, vybavený řadou fotografií i vzpomínkami přímých aktérů (je tam přetištěn např. i pamflet „Nová vlna se starým obsahem“).

KŘEST CD ŽABÍHO HLENU proběhne v bělohorském klubu Kaštan (www.kastan.cz) v sobotu 25.10. za účasti mnohých, přemnohých pamětníků, účastníků a protagonistů.
Speciální hosté Vráťa Brabenec & Joe Karafiát, po křtu žabím hlenem zahraje svůj koncertní set MCH Band.
Start 20:00 hodin, vstup 150,- Kč, pozor-omezená kapacita...

Sonický grimoár žlutozelené magie

Guerilla Records vydala archivní nahrávky improvizačního sdružení Žabí hlen.

HIS VOICE 2/2009

„Já myslel, že je to jen nějaký vtip, skupina Žabí hlen, že nikdy neexistovala...“, podivil se jeden redakční kolega. Název tělesa k tomu svádí, opravdu málokterá kapela se jmenuje tak

nepravděpodobně a přitom zapamatovatelně. Žabí hlen je prý název pro shooter sestávající rovným dílem z vaječného koňaku a peprmintového likéru, tzv. zelené. Před více než dvaceti lety ale termín „žabí hlen“ používalo několik mých táborových spolupionýrů, kteří tak označovali neuvařené špagety, jež s chutí konzumovali, kdykoliv se jim podařilo proniknout do z prken sbité táborové kuchyně.

Čert ví, kde to slovní spojení vzali. Od alternativního rodiče? Nebo je někde, podobně jako název undergroundové kapely Sen noci svatojánské Band, ve svých humorných prózách a promluvách použil Ivan Mládek? Coby příklad odstrašujícího názvu - a vůbec nesocialistického všeho - se Žabí hlen ocitl i ve známém článku Nová vlna se starým osahem (Tribuna 12/1983, jméno autora Jana Krýzla je patrně falešné; celý článek je otištěn v bookletu žabího CD). Díky pionýrskému táboru jsem se o Žabím hlenu dozvěděl o něco dřív než o Plastic People (zde bych rád poděkoval Československé televizi za pořad Atentát na kulturu).

Pražská skupina Žabí hlen vnikla před třiceti lety a - ačkoliv už více než dvě dekády nevyvinula žádnou aktivitu – její členové se stále cítí být součástí mnohohlavého celku, který otevřel dveře jejich nespoutané hudební (dost možná ne zcela tušené) spontaneitě. Společně s poněkud rockovějšími Kilhets, o jejichž sebraných nahrávkách jsem psal v minulém čísle, obohatil Žabí hlen pražskou alternativní scénu konce sedmdesátých let o hlas neidiomatické improvizace zcela ignorující jakékoli jazzové a bluesové kořeny. Po Žabím hlenu zbylo mnoho legend, knížka Žabohlenění (Trigon 1994) a – asi ani moc nepřeháním – desítky hodin nahrávek. Sedmdesát čtyři minut zvukového dědictví vloni na podzim zpřístupnilo vydavatelství Guerilla Records na CD nazvaném jednoduše Žabí hlen.

 

Proslýchá se

Legendy o Žabím hlenu se šíří ústním podáním, prostřednictvím zmíněné knížky, díky pamětem Mikoláše Chadimy Alternativa (Host 1992), knižnímu rozhovoru Michala Schonberga se sochařem Alešem Veselým Projdi tou branou (Torst 2006) a mluvícím hlavám díky několika členů sdružení v seriálu Bigbít. Spolek šílenců, v jehož řadách se ocitl opravdu kdekdo, se shromažďoval především v antikvariátu v Dlážděné ulici (žádný ze současných tří to prý ale není), odkud vyrážel hrát buďto na sporadické koncerty, pořádané především Jazzovou sekcí, nebo do podzemí Divadla Ateliér – dnešní Ypsilonky (kdysi Olympic, sál, v němž vznikal český bigbít) – kde nahrával své celonoční improvizace, mnohdy včetně zvuků cesty tam, pojídání okurek v pauze atd... Mikoláš Chadima zase vzpomíná na konstrukci podobnou „venkovskýmu hajzlu“ ověšenou plechovkami a stojící uprostřed pódia, do níž tu a tam někdo z hemžícího se mnohačlenného kolektivu vyluzujícího hluky na nejrůznější nástroje kopl. Prý to byla velká legrace a oddech po přetrpěných vystoupeních profesionálních jazzrockerů.

Z Žabohlenění a ostatních textů členů souboru ale jasně vyplývá, že o legraci šlo sice také, ale zdaleka na v první řadě. Improvizace Žabího hlenu nese určité znaky insitního umění (trochu připomíná například hudební experimenty Jeana Dubuffeta) a často operuje v oblasti hudby nehudebníků, rozhodně ale ve svém průběhu nepomrkává po (i kdyby jen) potenciálním publiku s vědoucím úsměškem „hle, sranda“. Právě naopak, i když vytváří sebevětší kakofonii břinání, pískání a hýkání, je z Žabího hlenu sylšet především hluboký, snad i hypnotizovaný ponor jednotlivých členů pracujících na vážném díle okamžiku.

Je zajímavé, že tohoto účinku neomylně dosahovala sestava tak různorodá a proměnlivá, jako právě Žabí hlen. K desítce kmenových členů, kteří se snad nikdy nesešli v kompletním složení, patřil někdejší antikvář, nyní nakladatel a hermatik Vladislav Zadrobílek, jeho kolega z antikvariátu Mirek Slavík, folkem ovlivnění Jan Hofman a Jiří Hromas a sochař Aleš Veselý, který z informelu zraňovaných hmot a povrchů přešel k monumentálním branám a pouštním instalacím – jeho raný přístup jako bych ale v hudbě Žabího hlenu slyšel rezonovat. K početnému zástupu jednorázových či pravidelných hostí patřili výtvarníci (Jiří Anderle), herci (Ján Sedal) a hudebníci z tak odlišných oblastí, jako byla virtuózní kytaristka a písničkářka Damar Voňková, která se v Žabím hlenu stávala violoncellistkou, kytrista s jazzových a folkových působišť Emil Pospíšil, plastikovští Vratislav Brabenec a Ivan Bierhanzl i hospodský harmonikář Pepíček Čečil. A zúčastnil se i pražský rabín Karol Sidon.

Kapelní provoz nebyl nijak zvlášť organizován – když se jednotliví členové začali setkávat v Dlážděné „podezřele“ často, bylo zřejmé, že uzrává další zvukové setkání – na koncertním pódiu, v nočním divadle, v bytech členů, na evangelické faře v Lysé nad Labem či ve Veselého ateliéru ve Středoklukách, kde se kromě opékání buřtů hrálo i na monumentální kovové sochy stojící v plenéru. Sochy přímo určené k hraní Veselý, jinak zdatný klavírista, netvořil, znamenalo by to, podle toho, co říká v Projdi tou branou pracné přehodnocování výtvarného výrazu, a tak Žabí hlen rozeznívá to, co zní dobře náhodou.

 

Slyší se

Hudba Žabího hlenu, jak už jsem naznačil, na první poslech zní jako chaos, který vznikne, popadne-li skupina nehudebníků „trumpetky a bubínky“ a další jednoduché zvuky na vyluzování zvuků – píšťalky, cinkátka, harmoničky – a jme se dělat hluk. Věřím, že by takové představení dospělých dětinů samo o sobě mohlo působit jako po čertech humorný happening, v hudbě Žabího hlenu je ale další, mnohem hlubší rovina: vážnost, neshazování sebe sama vtipkováním, vzájemné propojení hráčů, kteří – bez předchozích domnluv a příprav – v sobě vykopávají atavistické kořeny. Jednoduché rytmy, občasná náhlá kolektivní ztišení a zpomalování, výkřiky těch, kdo nemohli vydržet nevykřiknout... do značné míry jde o rituál pohanů, kteří ale místo džungle žijí v socialistické Praze, „městě Kafky a Švejka“ (odporné klišé, ale tady sedí), místu – jak dnešní sklobetonová manažerská éra rychle zapomíná - prosáklém dějinami i černým humorem. Zde není potřeba žádná stylizace, autentický prožitek by nepřikrášlila ani neshodila. Občasné masky či to, že Aleš Veselý se při jednom vystoupení „rozhodl stydět“ a na pódium přišel v dřevěné bedně od harfy (z níž koukaly akorát nohy a mikrofonní kabel a linul se nelidský řev), je asi tak stejně důležité, jako například skutečnost, že Filip Topol při koncertech Psích vojáků spotřebuje kvantum samolepek, jimiž si přidržuje texty. Může nás to pobavit, celkové vyznění hudby Psích vojáků to ale neovlivní. Ale zpět k věcem žabím: hlučné karty jsou rozdány, divoši rozdivočeni... a dalšími překvapeními je občas mohutný, div ne orchestrálně bouřlivý zvuk – a jinde zase skoro freejazzové výměny mezi jednotlivými hráči, kteří protentokrát nevyluzují všichni zároveň. Tahle skupina měla svůj jazyk, ne promyšlený, ale hluboce, vzájemně, beze slov procítěný.

 

Šíří se

Co ze žlutozelené magie Žabího hlenu dokázalo zprostředkovat CD? Jak již bylo řečeno, nahrávek skupiny je tolik, že by nosičů zabraly celou řadu. Výběr pro toto album provedl Mirek Slavík - „jiný člen Žabího hlenu“, jak se píše v bookletu CD, „by třeba vybral jiné. Tak to asi je. Tak někdo jiný třeba někdy příště...“ Beru tě za slovo, Lábusi.

Výběr se každopádně zdařil, každá ze sedmi ukázek (plus minutové video) ukazuje skupinu v trochu jiné podobě. Úvodní Vivat Remek je výsledkem předevších akustickokytarových improvizací Jana Hofmana, Jiřího Hromase, Václava Setničky, Mirka Slavíka a Petra „Pídi“ Votíka, z nichž někdo po dokončení kusu pronesl slovní spojení žabí hlen a uvedl kolos do chodu. Vivat Remek je legrační písnička (vždyť hudebníci byli členy skupin Pižďuši bluesbreakers Band a Přirození) věnovaná prvnímu československému kosmonautu. Nezúčastněný hlas nejprve oznámí hrdinův let a před intrumentální částí vypustí první smrtící pointu: „Kapitáne, kam s tou lodí?“ Závěr patří odpočítávání, které je – ať už vědomou či nevědomou – parodií na Bowieho kosmický hit Space Oddity - „pět - čtyři - tři - dva - jedna – hovno“.

Dvacetiminutový záznam z pražského Radiopaláce (7. 10. 1978 v rámci sedmých Pražských jazzových dnů) byl druhým veřejným vystoupením Žabího hlenu a ukazuje jej coby smečku rozjuchaných hudebních klaunů, kteří dělají především radostný kravál a jsou za to odměněni náležitým potleskem.

O rok mladší záznam z Divadla Ateliér ukazuje úplně jinou skupinu, tišší, soustředěnou, hrající jednoduché rytmy a jedoduché melodie fléten a foukacích harmonik. Podobně tiše proti Radiopaláci zní i trojice snímků pořízených roku 1980 v bytě Vladislava Zadrobílka.

První z nich, čtvrthodinový Měsíc, je rytmickým kusem především pro akustické kytary a cinkání a Zadrobílkovými ústy vydávané onomatopoické rytmické zvuky, z nichž se vyklube působivý odsekávaný text: „Atom - atom - atom - atom – půlnoc – půlnoc – půlnoc – atom – půlnoc – díra – díra – díra – díra – díra – ve tmě – ve tmě – Měsíc – Měsíc – Měsíc – je ta díra Měsíc – vidím – díru – velkou – k zemi – k nebi – hvězdy – Měsíc – letí – díra – pták – pták – tma – jdou – jdou – jdouuuuuuuuuuuuu – padají – padají – hvězdy padají – padají hvězdy – Měsíc – černá – bílá – padají – hvězdy – padají – padají – hvězdy – padají – Měsíc – dlouho – dlouho – dlouho – dlouho – černejch hvězd – hvězd – hvězd – jdi dom – jdi dom – pokrm – pokrm – v hloubce – pod zemí – pokrm – pokrm – skvrny – rubáše – plínky – od hrobu k hrobu – od hrobu k hrobu – padají – padají – papapapa – atom – atom - Měsíc – měsíc – Satur – Mars – zmar - Venuše – jednou – přijde – čas“ (přepis je jen přibližný, některá slova se pakují vícekrát, někde jsem možná nerozuměl). S rytmizováním slov pracuje a podobně, i když „kutálkověji“, zní i kratší Jo! Ne! - v tomto případě je to jediný srozumitelný text, opět se vyloupnuvší z neartikuloaných hlasů. Nejdrobivější rytmus s půvabným cinkáním zvonkohry má fragment nazvaný na CD ***.

Dost možná jediným mimopražským koncertem skupiny bylo vystoupení v Brně – Líšni, kde Žabí hlen 24. 4. 1982 v sále hospody Lidového domu předskakoval vynikajícímu freejazzovému kontrabasistovi Barremu Phillipsovi. „Nejlepší na konec“, píše Mirek Slavík v textu psaném přímo pro guerillovské CD, „Brno nás přivítalo s otevřenou náručí a tohle vystoupení bylo asi vrcholem našich veřejných produkcí. Veřejné produkce jsme ovšem brali vždycky jaksi bokem, vždy tam byla stopa provokace, v Brně ale jen nepatrná.“ Opravdu, intenzivní nápor Veselého klavírní hry v dramatickém dialogu s nahalenými bicími a „poplašnými“ signály flétniček tentokrát jen pětičlennou sestavu představují v nejtemnější, zároveň ale nejmuzikálnější podobě. Neustálý frenetický děj, detonace perkusí, výkřiky...

Nechme poslední slovo Mirku Slavíkovi: „Škoda, že se na z celkového kontextu vytržených nahrávkách nedá zachytit skutečná atmosféra našich seancí, pozvolné vznikání, přelévání se, přejímání, opouštění a zanikání nápadů přicházejících odkudsi v průběhu hodiny, několika hodin, celého dne nebo noci improvizovaného hraní (si), které se samo stane drogou, takže jiné drogy netřeba. V několika vybraných 'povedených' pasážích se tohle všechno ztrácí. Po Brně-Líšni se duch vytratil kamsi jinam, pár přístích setkání (poslední bylo na podzim 1986) zelo prázdnotou. Zbyl metrák nahraných pásků, štos fotografií a dobrý pocit. Budeme všichni vždycky 'Žabí hlen', ale společně už nevydáme ani hlásku, protože by to byla křeč. Leda, že by se duch vrátil. Pokud bude mít kam.“

Petr Ferenc

 

A2/2009
Guerilla vydala další cennou archivní nahrávku, která přepisuje historii české experimentální hudby a doplňuje část mozaiky, o jejíž existenci většina posluchačů neměla ani tušeni. Tedy v tomto případě vlastně ano – prostřednictvím mnoha legend, které vznikly i díky tomu, že Žabí hlen figuroval jako jeden z příkladů „zvráceného umění“ v neblaze proslulém textu Nová vlna se starým obsahem. Na vůbec prvním albu s produkcí tohoto souboru se nachází výběr z veřejných i soukromých improvizací, zachycujících jeho čtyřletou existenci. Z odstupu třiceti let od vzniku této skupiny se zdá, že vůbec nezestárla. Mnohem spíše než s industriální scénou, s níž je skupina spojována na stránkách vydavatelství, lze mluvit o specifickém pandánu ke scéně volné improvizace. V Žabím hlenu se střetlo mnoho lidí s odlišnými hudebními východisky včetně nehudebníků, a jejich muzika je proto radostná a spontánní, s rituálním kouzlem přístupu „tady a teď“. Neotřelé kompozice odkazují na tradici českého undergroundu (naivistická hrubost), najdeme zde ale i etnicky transovní rytmy, kladnější harmonické plochy i jazzové i freejazzové motivy. Ty jsou nejpatrnější v živelném záznamu z Líšně, kde těleso hrálo před freejazzovým kontrabasistou Barre Philipsem. Vše doplňuje vyčerpávající a informacemi nabitý booklet s dokumentárními fotografiemi. Jak se zpívá v jedné z písní: pět – čtyři – tři – dva –jedna – hovno.

Karel Kouba

 

Respekt 24.11.2008
Poprvé vychází hudba happeningového sdružení pro zcela volnou improvizaci. Komunistům tu pily krev osobnosti jako sochař Aleš Veselý či nakladatel a hermetik Vladislav Zadrobílek, jejich radikální hudba přitom nesouvisí s žertovným názvem.

Pavel Klusák


Hospodářské noviny 3.12.2008

Masky, ticho, agrese

Vyšly nahrávky Kilhets a Žabího hlenu - klasiků českého undergroundu
Téměř současně vycházejí archivní nahrávky dvou tuzemských hudebních seskupení, která měla hodně společného - skupiny Kilhets a Žabí hlen působily přibližně ve stejnou dobu, tedy koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let, oba projekty měly blízko k Jazzové sekci a byly trnem v oku bolševickému dozoru, kolem obou se vytvořila mýtotvorná legenda. A přestože koncertů Kilhets i Žabího hlenu bylo jako šafránu, vstoupily díky zprostředkovanému podání do povědomí o tehdejší scéně.
I ticho je hudební skladbou
Kilhets i Žabí hlen popírali způsob, jakým vytvářeli hudbu tehdejší nejen českoslovenští rockoví muzikanti. Velký důraz kladli především na improvizaci, a v případě Žabího hlenu i na "nemuzikálnost" členů této kapely. Pokud totiž na nějaký nástroj uměl člen Žabího hlenu dobře hrát, musel si zvolit jiný instrument.
Vstřícná nehudebnost
Žabí hlen se skládal z pohyblivého počtu členů, často výtvarníků - jádro pak, z těch známějších, tvořili antikvář Bohumír Slavík, vydavatel esoterních samizdatů Vladislav Zadrobílek či sochař Aleš Veselý. A přestože si Žabí hlen zakládal na své nehudebnosti, jsou jeho až třicet let staré nahrávky překvapivě vstřícné navzdory legendě, která vypráví o jejich "neposlouchatelnosti".
Inspirační zdroje můžeme hledat v textu, který o souboru vyšel ve zpravodaji Jazzové sekce - ovšem Žabí hlen zde uvedl tak široké spektrum oblíbených hudebníků, že jednoznačnou inspiraci ani pojmenovat nelze. Přesto například ze skladby Měsíc cítíme podobnost s experimenty německých Can či raných Amon Düül II.
Výkřik z Tribuny
Oba tituly, jak pětidiskový luxusní plechový box Kilhets, tak album Žabího hlenu, jsou příkladně edičně připraveny. Na reedici Kilhets se podílel dirigent Agonu Petr Kofroň, skladby Žabího hlenu vybíral Mirek Slavík. Tištěná příloha je doplněna sekyrářským článkem z bolševické Tribuny "Nová vlna" se starým obsahem.

Josef Rauvolf

 

Lidové noviny 4.12.2008
Vladimír Drápal řečený Lábus býval již před listopadem ’89 máničkou v malém městě, což s sebou neslo riziko mnohých nepříjemností. Dlouhý vlas neshodil, avšak v současné době v Lounech pracuje jako ředitel divadla a rizika kontaktu s undergroundem vyměnil za rizika vedení nezávislého vydavatelství. Jmenuje se Guerilla a za sedm let existence dalo spatřit světlo světa šestapadesáti albům
Značky, jako je Guerilla, jsou tím nejzajímavějším, co ve světě hudebních vydavatelství lze nalézt. Sympatické je, že malých firem, jejichž vydavatelská politika se řídí vkusem a uvážením majitele (často jediného zaměstnance), který svou lásku k hudbě často dotuje výdělkem z „občanského“ povolání, je čím dál víc. Zatímco mainstreamové hudební časopisy a vydavatelští giganti hovoří o krizi hudebního průmyslu, stovky jim neznámých drobných vydavatelů do své činnosti vkládají nadšení a vkus coby jistou záruku.
Kapitáne, kam s tou lodí?
Drápalovou láskou je, jak již bylo řečeno, underground - především ten, který si spojujeme se slovy disent, Charta 77 atd. Kromě alb jeho představitelů ale Guerilla vydává i alba současných skupin, a to nejen těch, které navazují na časy Plastic People a spol.
Největší radost muselo milovníkovi české předlistopadové alternativy udělat dlouho postrádané profilové CD sdružení Žabí hlen, početné skupiny, v níž se vedle nakladatele Vladislava Zadrobílka a sochaře Aleše Veselého mihli undergroundoví i folkoví hudebníci, ale i Karol Sidon či herec Ján Sedal. Improvizované hlučení mnohohlavého tělesa bylo uchováno na mnoha hodinách magnetofonových záznamů, sedm z nich nyní posloužilo jako ochutnávka pro veřejnost. Přelévání ruchů ústící do magické souhry je uvedeno krátkou improvizací Vivat Remek, v níž se skupina prvního československého kosmonauta táže: „Kapitáne, kam s tou lodí?“

Petr Ferenc

 

www.musiczone.cz 18.12.2008
Sedím uprostřed ruchu v práci, kolem je různý chaos a já se už hezky dlouho tvářím mimo. Do uší mi plyne příjemný chaos akustický, jazzíkem i industriálem nasáklý nojzík, který si občas ubírám a přidávám si tak do uší zdálky znějící zvuk neustále hrajícího rádia jedné nejmenované rádoby vtipné a "in" komerční stanice, kterou pouští kolegyně. V rámci toho, co mi jako hlavní plyne do uší, to ale nevadí. Stává se to jen součástí příjemné hry, kterou do mě pouští kapela Žabí hlen, hrající do sluchátek. Totálně parádní improvizing. CD dnes již dávno neexistující, mnohými legendami opředené kapely Žabí hlen, je další výsledek nesmírně pečlivé archivářské práce lounského labelu Guerilla Records a jeho šéfa Vladimíra Lábuse Drápala. Paráda!
Pokud jste fanoušky totální improvizace, neměli by jste tohle CD minout. Improvizace se dá pojmout, hrát a poslouchat různě. Dodnes se v tomto světě pohybuje spousty rádoby intelektuálně a vážně se tvářících pošuků, kteří nám všem tvrdí, že dělají "velké umění". Hovno! Tenhle přístup mi byl vždy poměrně odporný a konečný výsledek vždy stál za zlámanou grešli. Projekce kapely Žabí hlen, uskupení týpků, kteří (které) krom klasických nástrojů používali třeba tuby na výkresy, smyčce, lidský hlas, píšťaly nebo šokovali tím, že hráli i na svářenou industriální sochu. To je fakt tomu výše zmíněnému na hony vzdálený.
Žabí hlen to své hrají lehce, s nadhledem i vtipem a bez zbytečného hraní si na něco. Jejich hudba není žádným bezmyšlenkovým a křečovitým pokusem. Muzika Žabího hlenu si s vámi pohrává spíše zlehka a je tam cítit nesmírná pohoda (zde na CD jsou z let 1978 až 1982), která mezi členy kapely tehdy byla.
K improvizingu můžete jako posluchači přistupovat různě. Buď se od něj znechuceně odtáhnete a po chvíli vás přestane zajímat, nebo s radostí, lehkostí a nadhledem přijmete hru kapely a necháte se radostně unášet plynoucí energií a vtipem hry. U Žabího hlenu, alespoň u mne, rozhodně vítězí ten druhý přístup. Ostatně, kapela svými vystoupeními dokázala bavit i šokovat publikum i pořadatele proslulých Pražských jazzových dní, ale třeba i publikum, které se v roce 1982 sjelo do Brna na koncert jazzmana Barre Philips, kde byl Žabí hlen pozván jako host.
Poměrně věrně a vtipně atmosféru jejich muziky popisují vzpomínky jednoho z členů kapely, otištěné (u Guerilly jako vždy) ve velmi obsáhlém a atmosféru doby i tvorby kapely popisujícím bookletu CD.
"Produkce je v plném proudu. Na jevišti budík, natažený na patnáct minut. Eva Kafuňková objímá prádelní hrnec a ďábelsky tančí. Já buším železnými tyčemi do rezaté 'bicí sochy'. Další dva drtí kladivem talíře v hrnci. Náhle jsme zasaženi, socha a já, proudem světla. O ničem nevím, ale z hlediště bylo potvrzeno, že jsem v tu chvíli stál v apokalyptickém sloupu rezavočervené mlhy rezu vířící všude kolem. Na jeviště vtrhává pořadatel, aktivista Jazzové sekce Lubošek Sviták, ověšený páskami, plackami a symboly. Zmocňuje se mikrofonu, pokládá ho na zem, kleká si k němu s tamburínou na hlavě, nepopsatelně ječí a řve, buší dlaněmi o zem i do své tamburínové chřestící hlavy, střídavě vkládá do úst mikrofon a kyselou okurku... Někde v první řadě zahlédnu Mikoláše Chadimu, zvráceného na sedadle a řvoucího směrem ke stropu. Snad smíchy..."
No prostě krása, ne? Nutno podotknout, že muzika na CD (jak už jsem zmínil) působí o poznání klidněji, ta vnitřní energie je tam ale pořád.
Pokud patříte do okruhu lidí, kteří od muziky čekají absolutní muzikantskou a zvukovou dokonalost a sterilitu, míjejte tohle CD širokým obloukem a jako předvánoční radost si rozhodně pořiďte něco jiného. Pokud naopak patříte do okruhu "magorů", pro které je muzika a zážitky s ní spojené součástí života a naopak, myslím, že by vám CD kapely Žabí hlen, s nesmírně vtipnou poctou prvnímu českému kosmonautovi v úvodu desky, mohlo něco dát. Co? To nechám na vás. Jde přeci o improvizing, dámy a pánové.

Richard Kutěj

 

www.freemusic.cz 19.12.2008
Kvazi hudební společenství s impozantním názvem Žabí hlen se s křížkem po funuse dočkalo oficiální nahrávky, která je průřezem koncertním repertoárem z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Žabí hlen založil Mirek Slavík s několika přáteli jako nevázané společenství hudebníků i nehudebníků. Z počátku měly skladby písňovou strukturu, později se však těleso soustředilo na improvizované monotónní hudební plochy, kdy se nechával průchod momentálním náladám mnohačetných sešlostí. V kapele se vedle stálých hráčů mihli osobnosti jako Vratislav Brabenec, Emil Pospíšil, Karel Sidon, Dagmar Voňková a mnozí další.
Žabí hlen si zahrál i na slavných pražských jazzových dnech, které pořádala Jazzová sekce. Dokonce i na tak volnomyšlenkářskou akci to prý byla silná káva. Jistá návaznost na české hudební podzemí stačila, aby se jejich jméno objevilo v památném inkvizičním pamfletu „Nová vlna se starým obsahem“, který rozpoutal hon na nekomerční kapely. Někdy se o Žabím hlenu hovoří jako o tuzemských průkopnících industrialu, což je snad poněkud za vlasy přitažená charakteristika. Takových, co bušili do kovového harampádí a vydávali to za hudbu, by se našlo vícero. Nahrávka má bezpochyby dokumentární hodnotu pro archiváře a emocionální pro zúčastněné a pamětníky, ale těžko říct, kolik lidí je dnes ochotno pouštět si nekompromisní nahrávky Žabího hlenu z čirého zájmu.

Pavel FFF Sajfert

Doporučená cena v obchodě250,- Kč
Cena od nás225,- Kč
zavřít