březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Legenda a průkopníci československé psychedelické scény The Primitives Group zazářili v roce 1968 na hvězdy české pop music nepřehlédnutelným plamenem. Sovětská vojska...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

LIBOR KREJCAR - LESNÍ HŘBITOVY (REEDICE 2009)

1. Noční vidění
2. Nebeská
3. Jakoby
4. Anděl
5. Něha
6. Naděje
7. Poslední den
8. Kruhy
9. Samota
10. Dobrou noc

Jeden z našich nejzajímavějších a nejoriginálnějších titulů – Libor Krejcar a jeho The Tamers Of Flowers – je po pěti letech kupodivu vyprodán. Přesto, právě u vědomí jeho výjimečnosti a nedoceněnosti jsme se rozhodli pro jeho reedici. Tentokrát CD již není v exkluzivním dvojjazyčném digipacku, ale v „normální“ plastové krabičce s českým bookletem, fotografie Krejcarových koček v něm jsme zachovali – a je tedy opět k mání v množství (relativně) hojném.
Bonus v podobě videoreportáže z vernisáže Krejcarovy výstavy v mosteckém kostele Nejsvětější trojice zůstal zachován – uvidíte třeba recitujícího Ivana Jirouse, foukajícího Vráťu Brabence a další figury (já jsem tam taky!).
Ještě letos by mělo vyjít DVD, které tuto etapu Lesních hřbitovů uzavře a na začátku roku příštího CD s novými skladbami.

Kapelu uvidíte a uslyšíte třeba na www.youtube.com/tamersofflowers, nebo na www.bandzone.cz/tamersofflowers, Liborovu uměleckou tvorbu můžete případně nakupovat na www.liborkrejcar.com

HOSPODÁŘSKÉ NOVINY 20. 1. 2005

ŠOKUJÍCÍ KREJCAR
Naprostým překvapením je album Libora Krejcara Lesní hřbitovy. Krejcar, žijící v Heřmanově Městci, je především sochař, jehož plastiky lze najít v našich sbírkách, od 80. let však zároveň vytváří velice zvláštní hudbu, v níž slyšíme ozvěny improvisingu, syrového odkazu českého undergroundu i současné elektroniky. Krejcar své texty-básně podobně jako Zajíček polomluví, polozpívá, slyšíme předtočené pasáže i smyčky - nic z toho není dnes nějak převratné, celkové sesazení činí z Krejcarova projektu zcela ojedinělou záležitost.
Josef Rauvolf, autor je redaktorem týdeníku Instinkt

Lesní Hřbitovy – Od Libora milému Magorovi s láskou. Lékaři mi oznámili, že nepůjdu-li do týdne na operaci páteře, do dvou měsíců ochrnu. Žena mi utekla s jiným mužem a Lábus mi dal k recenzi album Lesní hřbitovy. Takže idylka.

Ty první dvě věci bych si klidně odpustil a nikomu je nepřeju (snad jen komunistům a to jestě jen těm špičkám), zato neseznámit se s tou třetí by byl neodpustitelný kulturně duševní hřích.

To, že si strejda Lábus lebedí medí v emocemi, depresí, ponurostí avšak krásou nabité hudbě, je všeobecně známo. A nejen že si medí, on ji i za značného duševního vypětí a finančních ztrát vydává. Což je sice velmi bohulibé, avšak v dnešním komerčním, zglobalizovaném a vůbec tak nějak zkurveném světě nepochopitelné až neodpustitelné. Snad to za dvěstě let ocení víc lidí něž hrstka nás, co ho máme rádi už za živa.

Lesní hřbitovy jsou dárek. Dárek od výtvarníka Libora Krejcara a jeho přátel jejich společnému příteli k šedesátinám. Tím šťastlivcem je asi nejplastičtější plastik Magor. Poslech alba jak už bývá u Guerilla records není snadnou záležitostí, byť obsahuje na Guerilla records „pouze“ 38 minut zvukového záznamu. Ale jakého. Neoposlouchatelná hudební sesmyčkovaná koláž. Temně rocková, vpravdě undergroundová hudba je unášena pomocí minimalistických až industriálních vsuvek do ještě temnějších zákoutí lidských duší pomocí textů. Syrově jednoduché bicí, dívčí chóry a telefonní rozhovory podtrhují bizarnost a syrovost skladeb.

K textům : „ Mým obličejem proletěl pták, krev tlející v žilách jako listí na bílých stehnech jezera, jakoby marnost nebrala konce, stopy prázdna v ulicích, ve stínu zabitých svítí urny, krev tělo srdce jazyk duše, srdce plný citu a hrůzy, mé jméno můj stín jsou vlci, černý prapory vlají nad krajinou, jen vítr kreslí díry na můj obličej.“ Toliko náhodně vybráno z textů. Doporučují čtyři z pěti sebevrahů. Doporučuje pět šílenců ze čtyř.

Ono prosím pozor přátelé. Máme co do činění s uměleckou nadsázkou. Kdo z Vás to bude brát tak nějak úplně vážně, je na nejlepší cestě k Chocholouškovi. Pan Krejcar je zřejmě normálně veselý chlapík, pokud však texty odhalují jeho nitro v poměru 1:1, věru nechtěl bych s ním mít dvojdomek.

Album Lesní hřbitovy je nesnadno poslouchatelné. Je krásné. Obsahem i navenek. Booklet obstaral sám autor v podobě živých a i trochu chcíplých kočiček s mrtvě mrazivými výrazy a považte, obsahuje českou i anglickou knížečku textů, přičemž každá má nepatrně, ale zásadně pozměněnou titulku.Sic, to muselo stát peněz.(viz. odstavec 3) Navíc album obsahuje i video bonus v podobě 25. minutového záznamu z vernisáže Krejcarovo kočiček v mosteckém odsunutém kostele.Hudbu k vernisáži obstaral plastik Brabenec a mluvené slovo plastik (oslavenec) Magor. Samozřejmě vše černobílé, roztřesené, rozmazané. Jako za stara.

Páně Krejcarovi & spol. děkuji za rašplovité pohlazení po duši hudební, literární, jakož i výtvarné (viz odd.booklet), strejdovi Lábusovi za jeho nekonečný (a marný) boj proti hudebnímu zlu. Magorů znám mraky (stačí kouknout na zprávy), toho s velkým M osobně nikoliv, přesto si za něj troufnu tvrdit, že se mu dáreček líbil. Vždyť dárek, který někdo vyrobí, udělá větší radost než kupovaný, že. Navíc něco jako Lesní hřbitovy jen tak nekoupíš.

Ale stejně. Kdyby tak ten Lábus vydal jednou něco skočnějšího. Byl by bohatší a my veselejší. A nebo ne ?

Dan Eminger (distro NemaDema)

 

Rock and Pop 3/2005
U nahrávek, jako je tato, za níž stojí sochař Libor Krejcar a hradecký muzikant Petr Vyšohlíd (ex-Meat House Chicago I.R.A.), mě vždycky nejvíc zajímá, jak je to vlastně celé myšleno. Osobně se při poslechu docela dobře bavím: ta změť standardně i nestandardně (rozuměj převážně industriálně) hudebních hluků, zvuků a ruchů, kytarových vazeb, samplů všeho od vytáčení telefonu po záznam mše Tomáše Halíka, a to vše spojeno s recitací textů či skorobásní, plných undergroundového haraburdí (smrt, oheň, vlci, andělé apod.), je podobná spoustě jiných projektů, kterými se více či méně hudebně talentovaní tvůrci bavívali za pomoci páskových magneťáků už před desítkami let. Dnes, s levnými studii, minidisky, samplery a počítači už to přirozeně mají mnohem jednodušší a cílená androšská ´totální demokratizace umění´ (kdy jej má právo dělat každý, kdo má chuť) je jak houska na krámě. Není divu, že album je věnováno „Magorovi k šedesátým narozeninám“ (to to letí, co...?).Ale co mě zajímá: berou se tyhle lidi vážně, nebo je v jejich produkci aspoň špetka nadhledu?
Mám důvod (chci?) věřit, že Libor Krejcar je ten druhý případ. Když například uprostřed ´pohřební písničky´ Poslední den zazní v pozadí sampl s výkřikem „´di už do prdele s těma urnama“, mluví mi tak trochu z duše. Ale říkám si, že Krejcarovi asi taky, když jej použil. To nemění nic na tom, že hlavně textově se mu tu a tam nějaký obrat či obraz opravdu podařil. Třeba to, jak „po nebi plují hořící kříže/tvář obletující sen/zlaté nymfy/jako stádo bílých okřídlených/muflonů“ je sice undergroundový kýč jako prase, ale...úplně to vidím...
Za zmínku stojí i pěkný obal s fotografiemi Krejcarových vysochaných kočiček. Inu, androš si takovéhle věci vždycky uměl ohlídat.

Ondřej Bezr

 

Lidové noviny 10.1.2005 (příloha Kultura)

Když výtvarníci malují hudbou
Petr Nikl a Libor Krejcar se představují na dvou pozoruhodných albech. Přední čeští výtvarníci Petr Nikl a Libor Krejcar se rozhodli ztvárnit své představy hudební formou.
(……………………….)
Nic nemůže být vzdálenější bezelstnému výrazu rozčepýřeného Petra Nikla než ocelově chladné a tvrdé album sochaře Libora Krejcara. Leccos napovídá už obal, na němž zlověstně vyhlížející kočičí madona s výrazem ustrnulým někde mezi kamennými strážci lesních chrámů v Jižní Americe a maskou Darth Vadera z Hvězdných válek kolébá v náručí kostru svého vetřelčího koťátka. A název cédéčka - Lesní hřbitovy - také neslibuje žádnou procházku růžovým sadem. Zaposlouchejme se do mrazivě deklamovaných veršů a zjistíme, že "průzračný šílenství samoty ubíjí duši jak srdce bronzovýho zvonu, oči plný jedu, v zádech finský nože, Vltava mlčí, nic neříká, andělé smrti létají jak květy topolu..."
Je-li Niklův lehce halucinogenní výlet do rozbujelé přírody jistým odkazem na pěvecký a hráčský výraz Václava Koubka, Ivy Bittové či skupiny Vltava, Krejcarova těžkotonážní výpověď patří spíše do hájemství německého industriálu "šlehnutého" plastikovým undergroundem pražské hudební periferie. Ne náhodou deska vychází u firmy Guerilla Records specializující se na oprašování archivů kapel typu DG 307 či Umělá hmota a je dedikována básníku Ivanu "Magorovi" Jirousovi, "kterému se podařilo zkazit jednu z generací, do které on patří".

Muzika (jde-li vůbec o muziku v klasickém slova smyslu) zde nahrazuje lidský tep, klarinet bolí jako náhlý nervový impuls vyslaný z paty až k hlavě. Slyšíme hučení temných samplů, vytáčení telefonního čísla, jež neexistuje, jako ze sna k nám připlouvá hlas největšího černokněžníka mezi tuzemskými kněžími - Tomáše Halíka.
Lesní hřbitovy nelze poslouchat ani neposlouchat - nejlepší by asi bylo uvést se po vzoru astronautů z Planety opic do stoleté hibernace a vnímat je spíše podprahově, jako signály z vesmíru, nebe, pekla, odkudkoli. Jinak budou naše smysly po této zvukové soše donekonečna bloudit s nevyřčenou otázkou, kde je zakopán pes. A neříkejte, že na lesním hřbitově hlídaném sněhobílými kočičími predátory.
HODNOCENÍ LN: ****

Michal Bystrov


Respekt 10.1.2005
Objevil se další pozoruhodný projekt původně výtvarného umělce. Sochař Libor Krejcar vydal u Guerilla records CD Lesní hřbitovy. Jsou na něm dobře patrné inspirace českým unedrgroundem, zvláště Plastic People a DG 307, ale obsahuje také množství samplů a krátký dokumentární film o jedné z Krajcarových výstav. CD nese věnování „Magorovi k šedesátým narozeninám“. Velmi pěkný dárek.

Jaroslav Pašmik

 

TÝDEN 4/05 (24.1.2005)
Osobní neklidné i vzývající zpěvy, sochař obklopený spřízněnými (ne)hudebníky. Ozvěna světového noise i českého undergroundu: věnováno Ivanu Jirousovi k šedesátinám.

kul

 

Divadelní noviny 2/05 (25.1.2005)

Soukromé apokalypsy.
Nakladatelství Guerilla records vydalo CD východočeského sochaře a restaurátora Libora Krejcara (1961). Jde o třetí „inkarnaci“ jeho zvukových performancí, jimiž se příležitostně zabývá od roku 1982, poprvé však vycházejí na oficiální nahrávce. Zvukově, atmosférou i celkovým charakterem je CD blízké českému undergroundu typu DG 307 či PPU, jen je hudba ještě víc formálně rozvolněná, nestrukturovaná a využívá i konkrétních zvuků ulice a přírody. Tím navazuje na experimenty současné vážné hudby. Texty se vyžívají v depresivních pocitech, přírodní symbolice a archetypální mystice. Spolu s Liborem Krejcarem, který je složil a kromě zpěvu či spíše recitace hraje na elektickou kytaru, se nahrávání zúčastnilo umělecky spřízněné společenství hudebníků The Tamers od Flowers. Hudbu pak ve svém hradeckém studiu Victory dotvářel Petr Vyšohlíd, syn hudebníka Jiřího Vyšohlída z Draku. CD, jež je věnováno Magorovi k šedesátým narozeninám a obsahuje i půlhodinový dokumentární film o loňské Krejcarově výstavě v kostele sv, Ducha v Mostě dokazuje, že proslulý český underground jen tak nevymře.

Vladimír Hulec

 

Freemusic 24.1.2005
Setkat se v dnešní době s domácím albem, jež vám po několika minutách poslechu takřka vyrazí dech, rozhodně není běžnou záležitostí. Mně se taková situace přihodila při poslechu alba Libora Krejcara Lesní hřbitovy. Jeho jméno bylo totiž dosud (pro mne) známé především z pozice kontroverzního výtvarníka (série pálených kreseb Krajinou výčepu, jež tvořily ilustrace ke knize Vratislava Brabence Vážený pane K.) a sochaře (výstava s názvem Krajiny paměti v pražském Mánesu). Libor Krejcar je však jednoduše velmi výraznou uměleckou osobností vycházející z undergroundového prostředí, jež se ke svému okolí vyjadřuje rozličnými vyjadřovacími prostředky. Jedním z nich je hudba, což dokazují Krejcarovy archivní nahrávky z let 1982 a 1992 (kdy spolu s Luborem Bendou pod názvem The Tamers of Flowers odehráli na 20 koncertů včetně vystoupení na českém Woodstocku v Trutnově). Nejnovější hudební aktivitou Libora Krejcara je právě nahrávka Lesní hřbitovy (Forest Graveyards), jež spatřila světlo světa na sklonku loňského roku jako vůbec jeho první oficiálně vydané album v podobě výjimečně provedeného CD, jež navíc obsahuje i dvaadvacetiminutový filmový dokument se záznamem ze zahájení Krejcarovy výstavy, jež se pod stejným názvem pořádala v kostele sv. Ducha v severočeském Mostě (mj. za účasti Ivana M. Jirouse a Vratislava Brabence).

Pakliže sám Krejcar svoji bezmála čtyřicetiminutovou nahrávku označuje jako samostatnou zvukovou sochu či souhlasí s názorem, že se jedná vlastně o jakýsi zvukový záznam jeho vlastního života, máme zde klíč k uchopení celého alba. Jedná se totiž skutečně o velmi podivuhodnou zvukovou koláž tvořenou elektronickými zvuky, jen místy prokládanými klasickými hudebními nástroji jako saxofon či foukací harmonika. Od začátku až do konce má posluchač co do činění s valící se zvukovou vlnou, z níž vystupují na povrch spíše tušené než skutečné formy jakýchsi načrtnutých bizarních písní (zejména díky "erupcím" takřka electrotrashových rytmů či klasičtějších rytmických bigbítových schémat). Melodické linky naprosto chybí, epické napětí vzniká spíše "formou puzzle skládanek" se zvuky kostelních zvonů a různých hlasů (mj. kněze Tomáše Halíka), vytáčení telefonu a zvuků z telefonních ústředen, útržků "kotlíkářského" hraní či destruované sólové kytary (právě samotný Krejcar), nad čímž vším se v různých hlasově zabarvených odstínech proplétá Krejcarův hlas a jeho ryze osobní a velice temná poezie (sám se prý za básníka nepovažuje, dle mého názoru jsou však jeho verše velmi svébytné a mrazivě naléhavé).
Přesto po několika posleších z této zvukové masy dešifrujete jednotlivé "písně", přičemž nelze nezmínit pár - jedním slovem - ojedinělých delikates. Skvělý je například čtvrtý track se signifikantním názvem Anděl, plný tajemné gotické nálady, lehce kontrastující s poněkud tanečnějšími jungle rytmy. Zvláštní zklidněnou atmosférou se ze sousedství přece jen poněkud drsnějších a údernějších tracků-skladeb vymyká (opět v duchu svého názvu) Naděje s dominujícím pianovým motivem a reminiscencí na underground 70.let (dechy). Pro uchopení hudební a duchovní podstaty alba je pak zřejmě nejpříznačnější velice silná Samota, jež začíná i končí jakýmisi "homeless fieldrecordings", plnými chrčení a kašlání, ve které jakoby společně zaznívala někdejší Umělá hmota a Nine Inch Nails najednou. Tedy vzdálené a nepopíratelné kořeny v českém undergroundu mísící se s moderními technologiemi využívaných hudebními teroristy nemilosrdně pranýřujícími současnou civilizaci. Nebo ještě jinak řečeno - a platí to pro celé Krejcarovo album - je tu přítomno, jak výstižně pojmenovává duše Guerilla Records (tedy vydavatelství, jež album na sklonku roku vydalo), Vladimír Drápal řečený Lábus, "nebe i peklo" najednou.
P.S.: Album bylo věnováno k šedesátinám Ivanu Martinu Jirousovi, jež byl pro Libora Krejcara tím, "kterému se podařilo zkazit jednu z generací, do které on patří". Ne náhodou jsou asi fotografie soch jeho série koček součástí jak krásně vyhotoveného třípanelového digipacku alba Lesní hřbitovy (včetně dvou bookletů s českými a anglickými texty uvnitř), tak i přebalu poslední Magorovy sbírky Rattus norvegicus.

Igor Nováček

Doporučená cena v obchodě250,- Kč
Cena od nás225,- Kč
zavřít