březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět až do...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete obrátit přímo...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu novým programem...
Zobraz celý blog...
Snad není ani třeba tuto legendární nahrávku představovat, ale málokdo si uvědomil, že letos to bude 50 let (!), co kapela tajně nakráčela do Hradu Houska a tam začala v zimě 1974 nahrávat...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

JOSEF VONDRUŠKA - ROCK´N´ROLLOVÝ MILÁČEK

CD 1 - Umělá hmota III

1. Apoštolové        
2. Démon alkohol
3. Konec světa
4. Nejistoty
5. Příšerný bytosti
6. Nemoce
7. Zase na cestě    
8. Radši bych byl z kamene

BONUS (pro PC) - THE DOM (film Aleše Havlíčka z roku 1980, 42 minut)

 

CD 2 - The Dom

1. Divný kluk
2. Krkavčí matka
3. Podivný cit
4. Promarňuje svoje mládí
5. Rnr miláček       
6. Tma
7. Víš, ono je to jiný
8. Anděla                
9. Brown Sugar     
10. Cucni si, cucni
11. Věřím ve zlo     
12. R´n´R zvíře
13. Promarňuje svoje mládí
14. Tma       
15. Věřím ve zlo

Konečně!  Souborné hudební dílo Josefa Vondrušky spatřilo světlo světa - a hned v kompletní podobě!  Z archivních vykopávek doslova archeologicky pitval zvuk Štěpán Smetáček, díky Štěpáne!!
První disk zachycuje kompletní repertoár skupiny Umělá hmota 3, která patřila k těm „nejklasičtějším" souborům českého undergroundu, nahrávky pocházejí jednak z koncertu v pražském Labyrintu (1975) a jednak z festivalu druhé kultury v Bojanovicích (1976) (na obou koncertech hostoval u mikrofonu Egon Bondy).
Druhý disk obsahuje kompletní tvorbu skupiny The Dom, která naopak byla úplně první skupinou tzv. české Nové vlny a použité nahrávky jsou z „Dema" (1977, 7 skladeb), zbytek pak z koncertů v Krašovicích a Nové Vísce (oba léto 1979).
Booklet obsahuje 48 stran, vyplněných mimořádně působivými Vondruškovými kolážemi, korespondujícími s „příběhy" jednotlivých písní a obsáhlým sleevnote Martina Machovce. Na CD 1 je pro prohlédnutí v PC 42 minutový film Aleše Havlíčka z roku 1980, zachycující příběh skupiny The Dom těsně před Vondruškovou emigrací.
BONUS
ově si můžete od nás objednat výše zmíněný film na DVD-r za 100,- Kč, zvlášť je neprodejný a nebude ani v běžné distribuci.
Vše o Josefu Vondruškovi se dozvíte z jeho divoké autobiografie Chlastej modli se! (Torst 2006).

2 CD vychází 20.6.2010.

www.polipet.cz  - 29. 08.2011
Problémy s Vondruškou

S tvorbou Josefa Vondrušky jsou potíže. Sleduji ji od prvních vydání jeho próz i poezie v první polovině devadesátých let a opakovaně registruji, že ty potíže mají většinou lidé hlasící se tak či onak k androši, zatímco ti odjinud bývají nadšení. A týká se to literatury i hudby. Jeho v současné době pentalogie nazývaná v současné době Chlastej a modli se, se objevovala postupně od roku 1993 v různých variantách. Je to jedinečné svědectví doby (od počátku šedesátých let do počátku let osmdesátých) v Čechách i v australském exilu, ale je to také jedinečné svědectví o zrání autora. Cesta od prvotiny po vybroušenou závěrečnou část Nátrubek v rámci jednoho svazku o pětistech stranách. Vondruška se v textu chytá spousty asociací, odbočuje od jednoho líčení k druhému a opět se vrací. Zabíhá jako zabíháme v rozhovorech, což je styl jistě působící spoustu obtíží jak začínajícímu prozaikovi, tak čtenáři. Ale vyplatí se bitvu vybojovat, i Vondruška ji vybojoval úspěšně. Jediná nahrávka skupiny Dom (nepočítáme-li pár koncertních záznamů), v níž Josef Vondruška zpíval, byla původně vydaná na podomácku vyrobené, rukodělným obalem opatřené, kazetě pod názvem Rock´n´rollový miláček. Loni konečně spatřila světlo světa na cédéčku jako součást kompletu stejného názvu (i s těmi živáky). Málokterá hudba mě v životě tak posadila na zadek, jako tahle. Asi nejčastější asociací při poslechu budou Velveti, spíše na White Light / White Heat než na Loaded. Přispívá k tomu pekelná zvuková syrovost, o tón podladěné kytary (což odpovídá ladění Lou Reeda a spol.), témata textů, i některé konkrétní motivy (Podivný cit - Pale Blue Eyes). Ale surové vytahování strun ze správného ladění jde ještě dál, spíš evokuje bottleneckovou hru starých bluesmanů. Proti souvislosti s blues by jistě Vondruška protestoval, stejně jako protestuje proti souvislosti s Garáží. Ovšem: členové Plastic People v rozhovoru pro časopis Sado / Maso v polovině osmdesátých let na otázku, kdo je v současnosti na tuzemské scéně nejlepší, shodně odpovídali: "Garáž." Jen Ladislav Leština připojil, že je na Garáži jasně patrný vliv Domu. To je ale vedlejší, poslechněte si píseň Miss Florida! Je neopakovatelná! Vrchol mezi Vondruškovými popisy bezejmenných, o něž podle svých slov usiloval. A úvodní Divný kluk? To je vůbec první písnička, kterou jsem se kdysi naučil na kytaru. Takhle syrový, autentický rock´n´roll jsem od jiné české kapely neslyšel. Tady vůbec nejde o srovnávání, o to, zda je ta či ona parta více či méně slabší než americké vzory. U Domu se nejednalo o žádné napodobování oněch vzorů, jak je v kraji zvykem. Oni hráli, jako by těmi vzory byli.
Ještě přidám historku týkající se zmiňované příbuznosti s Garáží: Vondruška jednou, už po návratu z Austrálie, vykládal Ivu Pospíšilovi, že změnil svůj značně kritický postoj ke Garáži po té, co od nich slyšel výbornou písničku. Na otázku, která že to byla, zapískal Černé anděly.

Milan Holeček

 

www.freemusic.cz, 6. 12. 2010
Jednou z novinek Guerilla Records je i 2CD komplet tvorby kapel, jejichž hybatelem byl frontman Josef Vondruška. Zatímco CD Umělá hmota III se nese v duchu českého undergroundu 70. let, hudba The Dom z disku druhého navazuje na odkaz Velvet Underground.

Pominout úlohu kapel kolem Josefa Vondrušky, tedy Umělé hmoty (zejména té s římskou číslicí III) a The Dom, by znamenalo zanechat citelnou proluku v historických análech českého undergroundu. Není ovšem lehké do podstaty skladeb UH III a The Dom proniknout. Neusnadňuje nám to ani zvuková (ne)kvalita nahrávek, které byly sice vyčištěny, ale jaké asi tak můžete udělat zázraky s magnetofonovými pásky, které ležely bůhvíkde několik desetiletí?
Nicméně pokud vás neodradí první poslech, uvědomíte si, že kdyby měl tehdy Vondruška a jeho parťáci dnešní technické možnosti, nemuselo by to znít vůbec zle. Jistěže, hudebníci z UH III nebyli žádní instrumentální géniové a vliv jejich slavnějších kolegů PPU, jimž ostatně Vondruška dělal svého času bedňáka-rekvizitáře, za což se mu Milan Hlavsa a Josef Janíček později revanšovali několika skladatelskými příspěvky, je na několika místech nahrávky do uší bijící. Přesto tu najdeme dosti uhrančivých (ale i postradatelných momentů). Mezi ty zapamatovatelné momenty lze zahrnout třeba až překvapivě povedené kytarové sólo ve skladbě Démon alkohol. Celková působivost je podtržena o řád drsnějším, rockovějším soundem, než jaký vyluzovala řada jejich tehdejších, řekněme intelektuálněji naladěných souputníků.
Další kapitolou Vondruškova rokenrolového curriculum vitae je pak kapela The Dom, která se oprostila od chapadel českého undergroundu a se stejným nadšením se nechala vést odkazem The Velvet Underground a jejich velkoměstskou poetikou. Ani zde nezastihnete Vondruškovu kapelu v originální poloze, pokud tím ovšem nemyslíme repetitivní mátožná tempa, dokola se opakující klopotné a skřípající riffy a deklamace namísto zpěvu. Vliv „Sametového podzemí" kapela ostatně nikterak nezastírala - nakonec za název přijali jméno newyorského klubu, kde The Velvet Underground působili.
Na svou dobu a geografické kořeny museli být nicméně The Dom v tuzemsku zjevením. Tím, jak se odlišovali zvukem a ideovou návazností na punk a novou vlnu. Instrumentálně je na tom kapela snad ještě hůř než UH III. Jistě, i desky zbožňovaných The Velvet Underground zněly kostrbatě, nicméně obsahovaly to nejdůležitější - výrazné melodie a jako návdavek zvukové novátorství. Tyhle aspekty u nahrávek The Dom bohužel absentují. Skupina hudební delikatesy nenabízí, jen následuje vzor. Jestli se občas používá klišé o hudbě ohlodané na kost, tak u The Dom toto platí víc než u kohokoli jiného. Zůstává pak celkový výraz, který lavíruje na hraně muzikálního minimalismu, dekadence, nihilismu a velkoměstských storek s nepěknými konci. Hrdiny Vonduškových textů jsou vyděděnci stojící na okraji společnosti, asociálové, feťáci, děvky. Koneckonců jejich autor psal o tom, co dobře znal a co ho nejspíše nakonec donutilo emigrovat v osmdesátém roce do Austrálie.
Pokud je něco na obou kapelách originální, pak to jsou dozajista především Vondruškovy texty, které dokázaly provokovat a oslovit už v době vzniku. Vzhledem k tomu, že se většinou zaobíraly tématy, která jsou nadčasová, mají sílu i dnes. Pro ty, kteří by snad raději okusili přímo Vondruškovu literární tvorbu, nelze než vřele doporučit skvělou autobiografii Modli se a chlastej. Nesmíme zapomenout ani na pozoruhodné Vondruškovy koláže, které tvoří obsáhlý booklet, kde, jak již je u Guerilla Records tradicí, naleznete nejen texty, ale i sleevenote hned od několika spřízněných duší.

Pavel FFF Sajfert

 

Lidové noviny 30.7.2010
Vondruškova autentická zvrácenost

Dvojalbem Rock'n'rollový miláček, zachycujícím tvorbu skupin Umělá hmota III a The Dom, zaplnilo čilé vydavatelství Guerilla Records mezeru v obrazu tvorby Josefa Vondrušky, který v obou kapelách nejen zpíval, ale byl také výhradním autorem textů. Vondruška, básník, prozaik a hudebník, je přitom klasickým potvrzením Lautréamontova sloganu, že poezii bude jednou psát každý. Tvrzení, jež si ovšem okamžitě žádá korekci - ano, každý, ovšem pouze ten, kdo na to má, kdo je povolán. A hned se nám počet adeptů náležitě zúží, naštěstí.

Patří ovšem Vondruška mezi ony vyvolené? Zcela jistě. Vondruška, ročník 1952, oním „každým" skutečně byl - z řady důvodů se vyučil na „pouhého" malíře pokojů, celý život, jak v ČSSR, tak po emigraci v Austrálii i po návratu zpět, se živil manuální prací, vzdělání se dobral vlastní pílí. Rozhodně tedy žádný absolvent filozofické fakulty či kurzů tvůrčího psaní. Přesto jeho básně i texty písní vynikaly jak silou své výpovědi, tak leckdy velice poetickými pasážemi. Byť to nebyla poetika zrovna líbivá a hladící po srsti.

„Většina Vondruškových básnických textů," napsal literární historik Martin Machovec, „je zřetelně určena ke zhudebnění a anticipuje estetiku tzv. nové rockové vlny, punk-rocku začátku 80. let; jejími konstantami jsou provokativní barbarismy, tóny záměrně kýčovité a perverzní erotiky, vědomě odpuzující autostylizace, maximální upřímnost zpovědi narkomana, člověka bez naděje, reflektujícího existenciální ,dno'." Punkový kvas na pervitinu Podobně drásavá, při povrchním pohledu neumělá, byla i hudba obou kapel - zarážela především svou jinakostí, a to i v kontextu domácího undergroundu. Platilo to pro Umělou hmotu III, a ještě více pro skupinu The Dom (nazvanou podle newyorského klubu, kde zpočátku působili The Velvet Underground). Při zpětném pohledu můžeme prohlásit, že právě The Dom byl naprosto jasnou odpovědí na punkový kvas, odpovědí o to pádnější, uvědomíme-li si, v jakých podmínkách vznikala. Sám Vondruška přitom na čtyřicetiminutovém filmu, který o kapele v roce 1980 natočili Aleš Havlíček, Miroslav Vránek a Petr Ragan a který je na dvojalbu jako bonus, říká, že co bylo před založením The Dom, tedy i Umělá hmota, bylo navzdory hlasům o legendě „v podstatě nic". Ony kapely totiž „byly absolutně pod kontrolou, popřely to hlavní, co je pro rock důležitý - svobodu. Projev. Proč všichni máme rock rádi. My jsme chtěli dělat pro sebe, špatnou muziku - dá-li se vůbec použít slova muzika - ale ukázali jsme lidem, který umí hrát na kytary, že je možno dělat rock, tak jak má být, svobodnej."

To se The Dom skutečně dařilo. Jejich svoboda byla možná až šokující, tak, že například Milan Knížák, zvláště tehdy rozhodně žádný milovník konvenční hudby, Vondruškovi řekl, že „kdybych měl tu moc, tak Dom bych zakázal. Vy byste svojí morbidností a zlobou mohli být některým lidem nebezpeční." Odlišný názor měl Ivan Martin Jirous, který v listopadu 1979 napsal: „Vondruška je myslím první, kdo s Domem vyzpíval naplno osobní neštěstí lidí nezařaditelných, zcela opuštěných a odkopnutých, lidí úplně mimo jakýkoli sociální kontext pořád ještě přijatelný tzv. slušným lidem."

Takhle například popisuje pocity své generace v písni Nemoce, napsané ještě pro UH III: „Někdo chodí s berlí / jinýmu se mozek temní / Někdo má přes oči pásku / jiný hledá pořád lásku / Všichni jsme mrzáci / dojemní tuláci / co životem se potácí / Tisíce nadějí / tisíce zklamání / nebo čin zoufání / V ulicích plížení / šílenství v myšlení." Nejen Vondruška, ale celý The Dom byli tedy jistými párii i v našem undergroundu, jistě i proto, že se ocitli ve spárech závislosti na pervitinu, která je ještě více vydělovala. Droga možná přidala jejich hudbě i projevu ostří, zároveň je však, logicky, ničila, nemluvě o neustálé pozornosti StB. S mrazivou autentičností a básnivostí o tom ostatně Vondruška píše ve svém autobiografickém románu Chlastej a modli se (Torst, 2005), v náznacích je to cítit i z již zmíněného filmového dokumentu, přinášejícího vedle dlouhého Vondruškova monologu - a zcela „zkamenělé" kapely - také unikátní záznamy z vystoupení jak Umělé hmoty III, tak The Dom. Jako celek pak album, ale i Vondruškův román a básně nabízejí pohled na realitu, v níž jsme žili sice všichni, ne každý si ji však uvědomoval. Josef Vondruška mezi ně ovšem zcela jistě patřil - a básníkem byl též.

Josef Rauvolf

 

ROCK & POP, 8/2010

Konečně oficiálně vychází hudební dílo básníka, spisovatele, výtvarníka a rockera Josefa Vondrušky, spoluzakladatele Umělé hmoty  a autora geniální autobiografie Modli se a chlastej. Je tu vše. A nadmíru fascinující. První CD obsahuje repertoár UH3 hraný naživo po koncertech. Stále se trochu vychází z Umělé hmoty a PPU, ale jde o jinou, značně tvrdší, rebelující poetiku. Hudebně se blížíme k detroitské škole a chvíli táhlé motivy připomínají městskou odcizenost Iggyho Idiota. Dokonce se zde objeví i zpívající Egon Bondy. Druhé CD je věnované Domu. A to je úplně o něčem jiném. Perverzní něha, dekadentní elegance do surového zvuku, skvělé texty, z kterých mrazí, a celková melancholická melodičnost. Ať je to nasládlý spleen Miss Florida, euforie Brown Sugar, nebo pohrávání si s představou hitu jako u Víš, ono je to jiný, nebo Cucni si cucni. Dom opravdu stojí za to objevit. Desku provázejí magické koláže Vondrušky a zajímavý film rekapitulující Dom z roku 1980, který má nemalou dokumentární hodnotu. Nemluvě o nečekaně dobrém zvuku. Skvěle udělané kompilace, kterou by si jak milovníci českého undergroundu, tak i dekadentního punku neměli nechat ujít.

Tom Komárek

 

Jsou to div­ný klu­ci (text z roku 1979)

/.../ Dnes bu­de řeč o dal­ší ten­den­ci, kte­rá vy­vsta­la a kte­ré ne­všim­nout si by zna­me­na­lo, že nám unikl jeden z nej­vý­znam­něj­ších po­su­nů uvnitř undergroundu smě­rem k za­ujmu­tí no­vé­ho po­sto­je. Jde o ka­pe­lu DOM; ro­ku 1976 ji za­lo­žil ky­ta­ris­ta Standa Vo­koun, po­zdě­ji s ní za­čal zpí­vat Jo­sef Vondruška; v sou­čas­né po­do­bě sku­pi­na zkou­ší a vy­stu­pu­je od lis­to­pa­du 1978. Je-li un­der­ground žitím mi­mo, a o to nám dou­fám šlo, je ta­to ka­pe­la svr­cho­va­ně un­der­groun­do­vá. /.../

DOM je dal­ším po­su­nem, na kte­rý při­stou­pit bu­de pro mno­hé hla­ze­ním pro­ti srs­ti. Bo­hu­žel jsme za tři­cet let ži­tí v to­ta­lit­ním stá­tě tak na­sáklí autocenzurou, že se dě­sí­me všech oprav­du au­ten­tic­kých pro­je­vů, kte­ré z to­ta­lit­ní žum­py vy­vě­ra­jí ja­ko artéské vr­ty. Ži­jí­ce v per­verzním svě­tě, děsíme se neztajených vý­bu­chů per­ver­ze. To­lik jsme vy­ju­ka­ný z uměřeného mi­li­tant­ní­ho svin­ské­ho svě­ta, že hlí­dá­me svo­je vlast­ní re­ak­ce a stra­ší nás vystoupe­ní ka­pe­ly DOM, mís­to aby nás stra­ši­lo pro­stře­dí, v němž moh­la ta­to ka­pe­la vy­růst ja­ko zá­ři­vá zhoub­ná hou­ba.

Jo­sef Vondruška má za se­bou sku­pi­ny Umě­lá hmo­ta a Umě­lá hmo­ta 3. Jak­ko­li se ne­za­po­me­nu­tel­ně za­psa­ly svým kře­čo­vi­tým vry­pem do na­še­ho vědomí (a ostat­ně ne­ní ne­za­jí­ma­vé, že za­kla­da­tel DOMu Vo­koun pů­so­bil před­tím krát­ce v Umě­lé hmo­tě 2), jsem pře­svěd­čen, že te­pr­ve teh­dy, když za­čal Vondruška dě­lat s DO­Mem, na­šel ka­pe­lu, kte­rá s ním mů­že vyjadřovat je­ho perverzní ně­hu, hlubinné ne­štěs­tí je­ho by­tos­ti a ne­ga­tiv­ně me­siáš­ský ná­boj, kte­rý v so­bě ne­se.

Pro­to­že Umě­lá hmo­ta by­la rusti­kální. Na ji­ném mís­tě jsem ji ozna­čil za folklór un­der­groun­du. Navíc v ní by­lo na­pě­tí - i když zdra­vé - me­zi Vondruškou a Di­nem, kte­ré pře­rost­lo do roz­pa­du a vzniku UH 2 a UH 3. Vondruška dě­lal s UH 3 a by­lo to­ho hod­ně. Je­nom­že to - vcel­ku - ne­by­la kape­la pro ně­ho. By­li pří­liš fi­ka­ní (ja­ko ce­lek, jsou vý­jim­ky), přes­ně ta tvář mla­dých roc­ko­vých hudebníků, kte­ří jsou ví­ce­mé­ně schop­ní a ochot­ní pře­de­vším hrát; hrát; hrát.

Te­pr­ve teď na­šel Vondruška li­di, se kte­rý­mi, zdá se, mů­že dě­lat. Z těch ně­ko­li­ka má­lo kon­cer­tů, které za­tím mě­li, jsem vi­děl je­di­ný - na punkrockové pře­hlíd­ce v No­vé Vís­ce 30. červ­na 1979. Pe­pa Vondruška, peč­li­vě za­krý­va­jí­cí svůj neuro­tismus, pro­chá­ze­jí­cí se s mik­ro­fonem v ru­ce po po­diu jako zpo­ma­le­ně na­filmo­va­ná roc­ko­vá hvěz­da z pa­de­sá­tých let. Ne­dí­vá se na pub­li­kum, je odta­že­ný od ně­ho i od ka­pe­ly za sebou; zpí­vá svým drs­ně pravdivým hla­sem pís­ně o ne­štěs­tí, ne­lás­ce, o perverz­ní lás­ce, o hlu­bin­né še­di ži­vo­ta. Je­ho ne­zú­čast­ně­nost ve vzta­hu k pub­li­ku je až hrozivě odcizená. Za ním je ka­pe­la, ne­te­č­ná k Vondruško­vi a je­ho zpě­vu, a hra­je stej­ně ne­zúčast­ně­ně, ja­ko on zpí­vá; ja­ko­by pro se­be, ale ne pro se­be; ja­ko­by pro někoho v po­za­dí - ale ten tam ne­ní.

Ne­dáv­no to ře­kl Vondruška do­ce­la jas­ně: „Nej­rad­ši by­sme hrá­li v ka­vár­ně Al­fa. Tam, kde sou vekslá­ci a kur­vy; ni­ko­ho by na­še hud­ba ne­za­jí­ma­la; my by­sme hrá­li a ty veks­lá­ci by při­tom uzavírali svo­je kšef­ty, pa­sá­ci by si pás­li svý kur­vy a nás by si vů­bec ne­vší­ma­li."

Je ob­tíž­né sta­no­vit, proč ozna­ču­je­me DOM za po­sun k ně­če­mu no­vé­mu - po­ku­sí­me se o to opět srov­ná­ním s tím, co mu před­chá­ze­lo. Plasti­ci s sebou ne­sou - ať už vli­vem okol­nos­tí ne­bo sa­mi v so­bě - ja­ký­si mesianismus roc­ko­vé hud­by v pod­mín­kách, kte­ré jí ne­pře­jí. DG 307 překlenují stráz­ně naše­ho ži­tí od­ka­zem k mys­tic­ké zku­še­nos­ti. He­ver and Va­ze­lí­na skr­ze au­ten­tic­ky děl­nic­kou hud­bu do­ved­li sám po­jem dělnictví v tzv. děl­nic­kém stá­tě ad ab­sur­dum a tím ta­ké z těch, kdo je­jich osud sdílejí, se­třás­li část tí­hy, kte­rou ne­sou. Vondruška je mys­lím prv­ní, kdo s DO­Mem vy­zpí­val naplno osob­ní ne­štěs­tí li­dí ne­za­řa­di­tel­ných, zce­la opuštěných a odkopnu­tých, li­dí úpl­ně mi­mo jaýkoli so­ci­ál­ní kon­text po­řád ješ­tě při­ja­tel­ný tzv. sluš­ným lidem. Vondruška mlu­ví jen sám za se­be a za své brat­ry v to­tál­ním osob­ním ne­štěs­tí. Jis­tě­že, zhlí­ží se v Lou Reedo­vi - ale Lou Reed ži­je ve svě­tě svobod­né ko­mer­ce, kde je ko­neckon­ců mož­né ja­ké­ko­liv od­ha­le­ní.

U nás ne­ní mož­né žád­né od­ha­le­ní. Když jsme se­dě­li ve vaz­bě v ro­ce 1976 - Plasti­ci, DG a dal­ší -, je­di­ná na­še mož­ná obra­na zven­čí by­lo vy­tvá­ře­ní o nás co nej­lep­ší­ho lid­ské­ho do­jmu. Ne­ří­kám, že to ne­byl ob­raz prav­di­vý, ale jis­tě to ne­byl ob­raz úpl­ný. A co kdy­by­chom by­li tře­ba perverznější, než ně­kte­ří z nás jsou, by­lo by to dů­vo­dem k na­še­mu odepsá­ní? Zdá se mi, že Vondruška pro­kopl bu­ben - ta­bu. Ta ustra­še­nost, kte­rou v nás tři­cet let pěstujou, kte­rá brá­ní to­mu, aby­chom ve­řej­ně a vol­ně sdě­lo­va­li co­ko­li nás na­pad­ne bez sví­ra­vé úz­kos­ti, jak se to bu­de vy­klá­dat, ta na řa­dě z nás vykonala své ďá­bel­ské dí­lo.

Vondruška tím za­sa­žen ne­ní. Na­víc je­ho sta­ros­ti ne­jsou zdán­li­vě ze svě­ta sta­ros­tí postihnu­telných re­pre­sív­ním zá­sa­hem. Ale roz­vi­nul se ja­ko nádherný čer­ný je­do­va­tý květ de­ka­den­ce pozd­ních sedmdesátých let našeho sto­le­tí. Ji­nou chtě­li mít mlá­dež, ho­loub­ko­vé. Ji­né chtě­li mít je­jí umě­ní. Ale tak­hle to do­pad­lo: přes po­kus o ab­so­lut­ní blo­ká­du in­for­ma­cí samovolně vznik­la v Če­chách na kon­ci sedm­de­sá­tých let ka­pe­la, kte­rá ne­ní od­vo­ze­ná ne­bo epigonsky zá­vis­lá na Lou Reedo­vi a je­mu podob­ných, ale kte­rá spo­lu s ním - i když pod­mín­ky, v nichž vznik­la, jsou ne­sou­mě­ři­tel­né - zpí­vá o stejných vě­cech, ale svou violu má na­la­dě­nou hlou­bě­ji.

Vondruško­va sklad­ba Rock'n'rollo­vý zví­ře mi při­po­mí­ná jed­nu Škvoreckého po­víd­ku z Hoř­kýho svě­ta - ne­mám ji po ru­ce, ci­tu­ji ne­přes­ně -, jak se v pa­de­sá­tých le­tech po­tka­jí dva řízko­vé na­ho­ře na Vác­la­vá­ku, a je­den z nich, z po­sled­ních po­tá­pek, jde na ja­kou­si ta­neč­ní zá­ba­vu, kde ješ­tě hra­je jedna z po­sled­ních ka­pel, a ří­ká ně­co ja­ko „mě ne­do­sta­nou" - že se ne­změ­ní, že bu­de po­řád stejnej. Pak jde na tu zá­ba­vu a od­tam­tud ho vykopnou, za asis­ten­ce po­li­cie - ob­dob­ně ja­ko v Rock'n'rollovým zví­ře­ti: V kaž­dém no­vém pod­ni­ku / to pro ně­ho skon­čí stej­ně / vy­ha­zo­vač ho vykop­ne / a za­bouch­ne za ním dve­ře.

Vondruška Škvo­rec­ké­ho po­víd­ku asi ne­zná. Ale je­ho cit­li­vá ty­kad­la jsou vy­su­nu­ta tak, aby ohmatávala sou­čas­ný stav vě­cí stej­ně dob­ře, ja­ko to udělal jazzman Škvo­rec­ký před dva­ce­ti le­ty.

Nic­mé­ně ta­to sho­da by moh­la být za­vá­dě­jí­cí pro ty, kdo DOM ni­kdy ne­sly­še­li. Vondruška se to­tiž do­tý­ká so­cio­lo­gic­ké „rea­li­ty" v té­to od­ha­le­né podobě snad je­nom tam, kde to sou­vi­sí s rock'n'rollem, je­ho hlav­ní lás­kou. Ty tex­ty, kte­ré u ně­ho po­va­žu­ji za nej­pro­ni­ka­věj­ší a kte­ré ve mně při poslechu v No­vé Vís­ce vy­vo­la­ly sou­běž­né uchvá­ce­ní a nej­hlub­ší smu­tek - jsou pís­ně ja­ko Div­ný kluk, Ono to je všech­no ji­ný, Pro­marňu­je svo­je mládí... Pís­ně, pro něž jsem pře­svěd­čen, že si DOM a Vondruška zby­teč­ně křiv­dí, když se zhlí­že­jí v Lou Reedo­vi (to ne­ní útok, já Lou Reeda mi­lu­ju ta­ky). Obo­ha­ti­ly to­tiž svě­to­vou scé­nu - i když ta o tom ne­ví - o překvapivě zno­vu se objevují­cí ak­cent čes­ké de­ka­den­ce, byť i na prv­ní po­hled ne tak osl­ni­vé ja­ko je­jí za­hra­nič­ní paralely. /.../

Ne­mys­lím, že by v sou­čas­ném tzv. svo­bod­ném svě­tě by­la ka­pe­la, kte­rá by se vy­rov­na­la DO­Mu co do sy­ro­vé ote­vře­ně perverzní prav­di­vos­ti. Nemyslím, že by dnes­ka u nás by­la per­spek­tiv­něj­ší kapela. Ka­pe­la ote­vře­něj­ší bu­douc­nos­ti, kte­rá bu­de ne­po­chyb­ně zrůd­ná. Zrůd­ná ka­pe­la. Zá­ři­vá budoucnost. Hud­ba v Alfě. Hud­ba v Ome­ze.

Listopad 1979

/převzato z Magorova zápisníku, Torst, Praha 1997; redakčně kráceno/

 

Doporučená cena v obchodě400,- Kč
Cena od nás350,- Kč
zavřít