březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...
Underground v té nejsyrovější podobě a přesto co píseň, to hit! Kapela, která vznikla v roce 1987 v Olomouci nikdy neopustila své kořeny, sice se občas měnilo obsazení...
Zobraz všechna CD...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_cd.png

DG 307 - ŠEPOTY A VÝKŘIKY

1. Šepoty a výkřiky
2. Kdo tulákem po hvězdách
3. Starý piáno v rohu hraje falešně
4. Už je noc
5. Krůpěje potu
6. Zvuky sirén a zvonů
7. Štěkající sny
8. Kdo s koho?
9. Ono je to snadný
10. Je to na obloze, má to barvu krve
11. O čem to mluvíš
12. Na kus plechu napsal ti báseň

Jedná se opět o hudbu, v které se mísí „šepoty a výkřiky“ s rytmy, zvuky, melodiemi, hudebními kolážemi, písněmi a to vše je rámováno strhující poezií Pavla Zajíčka. Základ týmu tvoří osvědčené sestava ze „Siluet“, ke změně došlo pouze na postu basové kytary a bicích. Všechny ostatní „ochranné známky“ hudby Dg 307 zůstaly zachovány, dokonce jsou rozprostřeny na ploše téměř 73 minut.

STEREO A VIDEO
Skloubit rockovou hudbu a poezii se pokusila celá řada umělců, ovšem málokdy takováto symbióza dopadla skutečně přesvědčivě. Existují však výjimky. Uvědomuji si to takřka pokaždé, slyším-li nahrávky dnes již undergroundové legendy, skupiny Dg 307. Kombinace sugestivně odříkávaných textů Pavla Zajíčka a syrového hudebního doprovodu totiž i přes různé obměny dokonale funguje již takřka deset let, kdy k reinkarnaci tohoto tělesa po dlouhé době došlo. V dnešní podobě je hudba Dg 307 mnohem víc hudbou očistnou než bolestnou, jak tomu bylo v letech sedmdesátých. Platí to v plné míře i pro poslední album Šepoty a výkřiky, a co se týče obou složek, kromě toho, že jsou ve vzájemné harmonii, obě nabyly více rozměrů. Zajíčkovy texty jsou opět jakási načrtnutá či nedořečená zvolání (či šepoty a výkřiky…), avšak umělcův pohled na svět kolem sebe je přece jen zřetelně zjitřenější a vstřícnější. Nabízí se až jakási paralela s posledním albem Psích vojáků, už i pro pár momentů, ve kterých Zajíčkovo frázování Topola mírně připomíná. Určitě společné pro obě alba (nebo alespoň některé skladby) je však postupné vyrovnávání se s životem bez blízkého přítele Mejly Hlavsy, s kterým Zajíček právě v Dg 307 dříve spolupracoval a jehož originální hudební postupy se zřetelně odrážejí i na této nahrávce. Šepoty a výkřiky jsou i díky většímu zapojení smyčcových nástrojů albem mimořádně muzikálním, především však neobyčejně autentickou uměleckou reflexí na dnešní svět kolem nás.

Igor Nováček

HIS VOICE 2003/3
Čtyři roky po majstrštyku Siluety představili DG 307 dlouhohrající kolekci dvanácti písní nahraných v nové sestavě. Oproti (ve velkých uvozovkách) „popové“ tváři předchozího alba jejich zvuk potemněl a zahalil se do závoje introvertní mlhy. Přestože instrumentář skupiny zůstal téměř nezměněn, přístup k tvorbě písní se v mnohém odlišuje. Namísto kratších pečlivě strukturovaných kousků nestydících se za chytlavou melodii nás čeká tucet na první poslech rozskřípaných zvukových krajin. Páteř většiny z nich tvoří v počátku načrtnutá figura jednoho z nástrojů, kolem níž se zdánlivě bez ladu a skladu vinou útržkovité party ostatních instrumentů, které tuto páteř tu obalí funkčním svalstvem, tu podtrhnou anebo zpochybní její funkci chvilkovým převzetím velení. (Album bylo natočeno za pouhé tři dny - jaký podíl zde hraje improvizace?) Posluchač tak vstupuje na neznámá místa, kde vše záleží jen na jeho intuici, jakou cestou se dát. K jeho počátečnímu zmatení pak nemalou měrou přispívá i nepříliš kvalitní zvuk nahrávky. Toto lo-fi je patrně nedopatřením, s náladou skladeb a textů však, s výjimkou mnohdy příliš ztlumeného a podivně naschovaného hlasu Pavla Zajíčka, podivuhodně koresponduje. Je ovšem nutné chvíli si na něj zvykat - přehráváme-li si celou kolekci popořadě, nebudeme nikdy zcela uspokojeni úvodní (a titulní) písní.

Ovšem hned následující Kdo tulákem po hvězdách? je pro změnu asi nejlépe stravitelným chodem. Hudebně stojí na houslové figuře rané skladby DG 307 Očišťování. Kombinace dvou stop hlasu, harmonia a elektrických kláves z písně dělá opravdu chytlavý kus s hitovým potenciálem. Jinde je chytlavost naopak hubena. Je to na obloze, má to barvu krve je vybavena veselou figurou houslí a „hrdinskou“ elektrickou kytarou, které se navzájem velmi rafinovaně ruší; z obou celkem prvoplánových stavebních kamenů tak vzniká velmi zneklidňující směs. Krůpěje potu se o hitovost pro změnu očividně snaží, mizerný mix jim to bohužel nedopřeje. Škoda, s úžasným refrénem „Z tvejch očí vyplouvaj koráby“ a zvonící elektrickou kytarou mohly stanout po boku slavného Tygra.

Většina skladeb na Šepotech a výkřicích ovšem takové spekulace vylučuje. Záměrně skřípou a vyvíjejí-li se nebo gradují-li, je to jen jakoby mimochodem. Zajíčkovým cílem zde, zdá se, bylo jakési zastavení času, kdy se jen prach chvěje ve starých, občas dokonce beatnických kulisách - text písně Starý piáno v rohu hraje falešně či klimpr v O čem to mluvíš? budiž důkazy. Většinou však slyšíme vrzající chuchvalce zvuků s občasným metronomem bicích, vybrnkávané kytary či monotónní baskytary, které jsou stejně uzavřené jako Zajíčkovy (od dob Siluet ještě neproniknutelnější) texty. Při převažující delší stopáži písní občas hrozí lehké nebezpečí únavy.Tak nevím, co je zde záměr a co nedotaženost, co touha po minimalistickém vyjádření a co nedostatek invence. Vím jen to, že Šepoty a výkřiky jsou vzhledem k řečenému překvapivě přitažlivým albem, jehož záhady stojí za to rozkrývat. Ta deska se mi líbí, i když vlastně nevím proč.

Petr Ferenc

 

ZASTAVSE 6.5.2003
Občas se kdesevzalatusevzala odkudsi vynoří překvapivá otázka, jestli „underground“ ještě žije. Když chceme odpovědět seriózně, zjistíme, že tu panuje velké terminologické zmatení, co si pod pojmem „underground“ vůbec představovat. Od objevení se tohoto pojmu a jeho projevů v 60. letech (kapela Velvet Underground) prošel mnoha kotrmelci a travestiemi. Dokonce bývá zpětně vztahován i na některé kuklturní projevy 50. let (u nás E.Bondy, Vl.Boudník…) Proto se logicky mnoho navzájem se hanících teoretiků i „teoretiků“ předhání v efektním i efektivním definování. Nejčastěji bývá chápán jako ne-kultura, kontrakultura, antikultura, „druhá kultura“ (I.M.Jirous), jediná pravá kultura, negace kultury, „velesvátek universálního vyprázdnění“ (Václav Černý), jako „podzemí“, jako svět odlišné mentality než má „establishment“ (další problematický výraz!), jako kritické vymezení vůči světu, jako aktivita umělců, jejichž dílo je nepřijatelné pro establishment, a kteří v této nepřijatelnosti netrpí a nejsou pasivní, ale snaží se o destrukci establishmentu, jako přechodná životní „vývojová fáze postpubertálního zespolečenšťování“ (Ivan Sviták) apod.

Ale protože já píšu hudební recenzi, spokojím se s úžením jeho významu, ať je jakýkoliv A budu o „undergroundu“ hovořit jako o více méně ustáleném hudebním žánru. Což je samozřejmě také poněkud problematické (ostatně jako u každé hudební či jiné škatulky), ale pro naše účely to postačí. V tomto ohledu se tedy můžeme shodnout, že poslední cédéčko kapely DG 307 nazvané Šepoty a výkřiky je živoucím projevem hudebního undergroundu.

Hudební skupina DG 307 vznikla až po legendárních „Hlavsových“ Plastic People of the Universe „v létě 1973 okolo Petra Zajíčka a Mejly Hlavsy“ (dle Jirouse). Ale nechci tu rozebírat její složitou, spletitou a přerušovanou historii. Faktem je, že „dégéčka“ brzy zaujala pozici No. 2 v Top Ten českých undergroundových souborů 70. a 80. let. A toto čestné místo jim zůstalo a asi už zůstane navždy. V této souvislosti za zmínku jěště stojí „Knížákova“ happeningová a industriální kapela Aktual (nedávno jí vyšlo výběrové CD Atentát na kulturu. Anne records 2003), která podle některých vyvedla tuzemský underground z vlivu Velvetů a ovlivnila i „dégéčka“.

Než dlouhý příběh DG 307 je z dnešního pohledu zajímavější jejich nedávná minulost a žhavá současnost. Jen navenek přelomovým rokem pro existenci podobných souborů byl rok 1989. Mnozí undergroundoví hudebníci řešili dilema- jak dál? Ti prozřetelnější věděli, že pro ně se nic nezmění, ti vypočítavější zavětřili šanci. Když opadla úvodní naivní vlna polistopadové euforie, jedni se v klidu vrátili do „podzemí“, druzí ho opustili a vystoupili na zasloužené „popové výsluní“. Oddělilo se zrno od plev, jak by nechtěně dvojsmyslně poznamenaly příručky o poučení z krizového vývoje. I muzikanti okolo „Plastiků“ a DG 307, těchto dvou různě propojených, proplených, štěpících se a rozpadajících se kapel si dali oddech. Doháněli, co zatím nestihli: vydávali desky se starým materiálem, hádali se a usmiřovali, cestovali. Mezi tím však také hráli a skládali nové písně. Jak už jsem napsal, a přede mnou mnoho jiných, nemuseli svůj projev nijak radikálně měnit, protože o žádné téma nepřišli. Nikdy netvořili politické umění- politikum z nich sekundárně udělali až represivní složky tehdejšího režimu.

DG 307 bylo (nebo ještě je?) název psychiatrické diagnózy pro „přechodné situační psychické poruchy“, kterou měli či ještě mají ve svých lékařských záznamech mnozí, kteří se v předlistopadových časech chtěli vyhnout vojenské prezenční službě či se v různém stupni nedobrovolnosti ocitli v „blázinci“. Sečteno a podtrženo: nálepka pro „individua“ (v tom hanlivém i lichotivém významu), s nimiž si „společnost“ prostě nevěděla rady a pro něž musela vytvořit zvláštní chlíveček. Zmapovat jména všech těchto „individuí“, kteří prošli jmenovanou kapelou, není v mých silách. Budu proto vycházet z toho, že se o skupině mluví jako o „Zajíčkově“.

Básník Pavel Zajíček byl a je konstituujícím prvkem celého orchestru a bez jeho patetické deklamace s charismatickým zabarvením hlasu a osobitým důrazem si koncertní a studiový projev „dégéček“ nedovedu představit. Podobné je to na jejich poslední desce nazvané podle úvodní písně příznačně Šepoty a výkřiky. Na této nahrávce se okolo něho seskupili tito hudebníci: Oto Sukovský- baskytara, Pavel Cigánek- kytara a viola, Tomáš Schilla- violoncello, Přemek Drozd- bicí a Josef „Bobeš“ Rössler- klávesy a harmonium + hosté (Jiří Alexa- trubka a bubeníci Tobiáš Jirous a Antonín Korb).

Dvanáct písní „dégéček“ na Šepotech a výkřicích si plně zasluhuje označení „underground“- jak z hlediska tradičního českého estetického hudebního chápání, tak z pohledu kulturní sociologie. DG 307 šli na desce cestou destrukce hudební harmonie i verbálního sdělení. Výsledkem je přes sedmdesát minut trvající zvuková a hlasová koláž. Vznikají útržky hudby a vět, které jsou s různou mírou jemnosti přikládány k sobě a přes sebe. Vykradu-li lehce ironicky odborné názvosloví Jiřího Koláře, můžu psát o „muchlážích“ (od muchlat), trhlážích (od trhat) a „drásážích“ (od drásat). Přesto však k sobě tóny přiléhají a navzájem se neruší, naopak umocňují se. To je způsobeno tím, že v popředí bývá nápadně výrazná melodická či nemelodická linie (někdy reprezentovaná jen rytmem úderů a smyčcovým vrzáním) s nápadným Zajíčkovým hlasem. Onen neklid a disharmonie na povrch s různou intenzitou probublává z tajemně zastřeného spodního proudu, který jen jen se vylít z břehů…

Pouze několik skladeb, např. Cigánkovy Krůpěje potu, které aspirují na největší hit desky, splňuje předpoklady pro běžně chápanou píseň. Zde se Zajíčkův šepot do křehkého vybrnkávacího začátku postupně rozvlňuje akusticky znějícím kytarovým rifem, aby se rozlil až do závratných smyčcových ploch: „Krůpěje potu na tvých zádech/ jako rosa v ranní trávě“. Vůbec houslové a violoncellové smyčce drží většinu písní na vodou, aby se úplně nepropadly do naprosté hudební demontáže jako např. v songu Starý pjáno v rohu hraje falešně, působící jako by jí zahrál právě ladící orchestr, do jehož vrzání ospale vypráví Zajíček o „básníkovi, co píše báseň o dvou slovech- ANO-NE“.

Dalším charakteristickým rysem desky je její litanický charakter, a to textově i hudebně (Šepoty a výkřiky, Zvuky sirén a zvonů, Kdo s koho?, Je to na obloze, má to barvu krve). Litanická forma- báseň a píseň původně zaříkávacího, později prosebného charakteru, jakoby vyrovnávala disharmonii, zdánlivou roztříštěnost slov i tónů a někdy až nihilistický Zajíčkův „zpěv“. Zmatky a útržky nálad a pocitů, změť protichůdných smyslů a nesmyslů, jimiž je dnešní člověk dennodenně bombardován, jsou vyslovovány starobylým způsobem, dříve používaným pro oslovení přírodních sil a božstev. DG 307 tak nepřímo a oklikou docílili magična a dramatičnosti. Zaklínají slova a tóny, z nichž nutkavým a drtícím opakováním lisují olej prchajících smyslů a významů, nálad a pocitů. Neoslovují přírodu a božstva, oslovují a vyvolávají skryté významy a emoce napjaté k prasknutí. Jako v písni Kdo s koho? složené z litanie otázek, v níž se melodické smyčky táhnou do výšky, pak pozvolna klesají až do banality a rozladěnosti: „Kdo s koho? Kdo s kým? Kdo proti komu? Kdo sám?“ Nebo dramaticky melancholické Zvuky sirén a zvonů. Tichým laděním a jamováním se prokousává silná melodická klávesová a smyčcová linka: „Nechat to padat! Nechat to téct! Nechat to růst! Nechat to žít!“ Anebo s Topolovou novelou Anděl paralelní skladba Je to na obloze, má to barvu krve. Naléhavé až nesnesitelné smyčce a klávesy, z jejichž ubíjejícího rytmu se dělá nevolno. V popředí neúprosný rytmus, v pozadí zmatek lidské duše: „Má to barvu krve, barvu noci.“

Přes všechnu dramatičnost však je hudba „dégéček“ obvykle tichá. Už několikrát jsem naznačil příměr s říčním proudem. Kvanta kalné vody se zádumčivě valí rozlehlým korytem. Unášejí vše, co jim stojí v cestě, a trpělivě podemílají břehy, z nichž se mohou kdykoliv vylít. Skrývají spodní proudy, nebezpečné víry i hluboké tůně. Což dokazuje pomalu se do břehů vsakující Už je noc, začínající výrazným rytmem a končící zkreslenými kytarami rozplizlými ve tmě. Podobně můžeme ve Štěkajících snech chápat tekoucí vodu jako neúprosně ubíhající čas. Nad zkomolenými smyčci a kytarou doznívajícími až do naprostého ticha se klene jediná jistota- metronom ukusující čas: „První vánoce bez Mejly./ Uklouz sem po šupinách.“ S náhlým vzedmutím se vrací energie, nemilosrdná kytarová a smyčcová smyčka žene skladbu ke konci, ke smrti. Jak je vidět a slyšet, „dégéčka“ se tu s nebezpečím monotónnosti vyrovnaly vcelku se ctí. A když už to bez ní nešlo, jako např. v ubíjejícím, možná až existenciálně jednotvárném opusu Ono je to snadný, narušily ji oživujícím prvkem, který kradmo v písni převzal nosnou úlohu. Skomírající a zase dech nabírající plamínek drásavé jazzové trubky se tu prodírá skrze tajemné klávesy a sinusoidu smyčců.
Z desky se trochu vymykají poslední dvě písně. Na baskytaře a Zajíčkových úderech postavená O čem to mluvíš? se skoro rozpustilými až countryovými klávesami, která upadá do letargie až úplně na konci. A nejprojasněnější Na kus plechu napsat ti báseň s countryově „podlazenou“ kytarou.

Kapitola sama pro sebe jsou Zajíčkovy texty složené ze sloganů, otázek a útržků vět. Z „šepotů a výkřiků“, které vzájemně ani tak nespojuje obtížně znatelný náznak příběhu, jako spíše totožný pocit, nálada. Jak už jsem uvedl, s kolážovitostí hudby plně korespondují, v monotónnosti a statičnosti ji dokonce předčí. Tomu napomáhá spousta sloves v infinitivu, nadbytek podstatných (hlavně abstraktních) jmen a nedostatek spojovacích slov. Každý verš tak stojí obvykle sám o sobě a dotýká se předchozího či následujícího jen oním společným cílem- vyvolat pocit, náladu, popř. společnými silami znovu vykutat ztracený význam. Ani motivicky nejsou nijak dynamické. Stále se točí v kruhu- „ráno“ (nejlépe „nedělní“) a „noc“, „básník“ a „krev“. Jediné, co jim jakžtakž vdechuje život, je jejich hovorovost. Zajíčkova slova tak ještě umocňují tíživost doprovodné hudby. Nebýt jí, byly by k neunešení…

DG 307 desku připsali kultovní osobnosti českého undergroundu Mejlovi Hlavsovi. Ten by z ní měl jistě radost. Ale radost z pozitivistického hlediska, že vůbec vznikla. Jinou radost z ní mít nelze. Neboť vyvolává napětí, neklid, zmatek, ale i jakési vytržení. Vtáhne vás do sebe a nepustí.

Rozebírat teoreticky jejich „hudbu“, jak jsem to právě předvedl já, je ovšem slepá ulička. Je to jako popisovat jednotlivosti, když nám uniká celek. Nelze bez popisnosti vylíčit hudební koláže, kde každá maličkost je „s“ nebo „proti“ celku. Proto zaujme jen pozorné a vnímavé posluchače, jen ty s otevřenýma „očima“. Pro ty, kteří si u hudby chtějí odpočinout,bude tato deska milosrdně nesnesitelnou nudou.

P.R.Pout

Doporučená cena v obchodě300,- Kč
Cena od nás300,- Kč
zavřít