PŮLNOC - KNIHA NOCI - VYPRODÁNO

Rozhovor s Tomášem Schillou (Půlnoc) pro časopis MUZIKUS

1. Když jste se po všech těch letech dali znova dohromady, byla ta úplně původní idea vystoupit na koncertu věnovaném vzpomínce na Mejlu Hlavsu a zase kapitolu Půlnoci uzavřít. Nakonec je těch koncertů ale přeci jen více. Co se tedy stalo a co bylo tím hlavním impulsem, že se Půlnoc rozhodla hrát i ty ostatní akce?

Koncert v Akropoli měl velmi příznivý ohlas, začaly se objevovat nabídky ke hraní. No a nám začalo byt lito, že by program, který jsme nazkoušeli, měl být zahrán jen jednou. Domluvili jsme se, že ještě rok to spolu vydržíme.

2. Ten vzpomínkový koncert byl natolik povedený, že se někde v tisku dokonce objevil i názor, že vám to tam hrálo líp, než před lety, kdy Půlnoc fungovala jako řekněme regulérní kapela. Myslíte si, že je něco takového vůbec možné, nebo šlo spíše o přehnané nadšení daného pisatele? A jak jste si tenkrát vůbec takové hraní po letech užili vy sami?

Za sebe si myslím, že jsme si koncert velmi užili, byla skvělá atmosféra, hodně lidí a výborný zvuk. To jak jsme hráli ať posoudí někdo jiný, za sebe si myslím, že Půlnoc odehrála výborný koncert.

3. A pojďme do současnosti. Půlnoc hraje několik koncertů a festivalů. Nenapadla vás v téhle souvislosti už i myšlenka vrátit Půlnoci status normálně fungující kapely a prostě obnovit činnost, byť třeba jen v podobě projektu, ke kterému se budete pravidelně vracet? A zkusit zase skládat úplně nový materiál a podobně? Nebo to prostě máme brát tak, že po těch letošních akcích se nad Půlnocí zase definitivně zavře voda?

Nad Půlnocí se zavře voda v březnu 2012 na Lábusovkách. Myslíme si, že to takhle stačí, možná oprášíme pár písní z posledního období Půlnoci, ale nové věci skládat nebudeme, výhradním autorem hudby Půlnoci je totiž Milan Hlavsa. A nám se navíc líbí ta celistvost a kompaktnost repertoáru.Třeba budeme někdy hrát své věci, to by ale jistě bylo pod úplně jiným názvem...

4. K návratu Půlnoci patří i vzpomínkové 2 CD „Kniha nocí", která vyšla u Guerilly Records. Jak jste nyní s odstupem s celou touhle edicí spokojeni?

Opět odpovím za sebe. Jo, já jsem rád, že to vyšlo, ty věci mají i po letech atmosféru. Teď jsme objevili živé nahrávky z posledního období Půlnoci, sami jsme překvapeni, jak dobré věci to stále jsou, snad i ty by staly za vydání, už kvůli úplnosti Mejlova díla.

5. Když už jsme u Guerilly, byl to právě Lábus, který tenhle label dělá, kdo vzpomínanou vzpomínkovou akci na Mejlu zorganizoval a zasloužil se tak i o to, že se Půlnoc dala dohromady. Myslíte si, že byste se někdy jako Půlnoc ještě sešli, nebýt tohoto Lábusova impulsu?

Jo, Lábus to všechno bezvadně zorganizoval, ostatně jako vždy, ale je třeba říct, že impuls dala Jana Hlavsová, která měla Půlnoc, alespoň si to myslím, za možná skoro nejlepší Mejlovo období, prostě jí to bavilo a líbí se ji to dodnes. Takže dík patří i Janě.

6. A pojďme zase prosím trochu zabrousit do historie. Jak nyní s odstupem dlouhých let vlastně vzpomínáte na klasické fungování Půlnoci před lety? Kapela vznikla z impulsu Mejly Hlavsy, hráli v ní někteří členové Plastic People of The Universe, hned počátkem 90. let vám vyšly dvě dobře přijatá alba, kapela jezdila i koncerty do zahraničí.. to asi nebyla špatné časy, ne...?

Jistě, to bylo velmi dobré období, 2 koncertní turné po USA, nahrávání CD v USA, producent Iggy Popa, vernisáž Warholovy výstavy v Paříži společně s Velvet Underground, společné vystoupení s Lou Reedem, Frankem Zappou, Allenem Ginnsbergem, je toho hodně, na co lze vzpomínat...

7. Ta doba přelomu 80. a 90. let minulého století byla nesmírně magická také v tom, že najednou přišla obrovská vlna euforie a svobody. Najednou tady vznikaly nové prostory a kluby, kde se mohla hrát před tím zakazovaná muzika, začaly tady jezdit kapely, o kterých se nám dříve ani nesnilo, přišlo spousty nových impulsů, nápadů, svoboda... jak jste to všechno vlastně prožívali a vnímali vy sami a kdy pak třeba přišlo opětovně vystřízlivění a uvědomění si, že každá mince má dvě strany a stejně se člověk zase bude muset dennodenně potýkat s kupou hnusů a nesmyslů, které tady byly,jsou a budou....

Mejla měl dobrý čuch a hned jak se objevil na scéně Klaus tak to okomentoval slovy: skončila diktatura proletariátu a začíná diktatura peněz. To myslím sedí. Ovšem samozřejmě začátkem 90.let byla ČR nejsvobodnější země na světě... A jinak už jsme dost starý na to, aby nás něco překvapilo...

8. Pak ale Půlnoc zase skončila a nebylo po ní vidu ani slechu. Proč jste v tomhle „rozjetém" období činnost kapely zase takhle ukončili?

Já vlastně po letech ani už moc nevím, byl tlak na obnoveni PPU, přišla nová zpěvačka, odpadlo díky naší laxnosti celosvětové turné s Gratefull dead atd. atd. Byly to ale krásné roky, já si určitě rad zavzpomínám.

9. A pojďme zase do současnosti. Co vás na všech těch letošních koncertech těší nejvíce? To, že si spolu můžete po letech zahrát a vidět se jako staří známí, nebo to přináší třeba i nějaké nové nečekané impulsy, energii a radosti, které jste nečekali?

Mě to velmi baví, všichni jsme skoro o 20 let starší, jsme klidnější, snad je to, doufejme, i slyšet.

10. A jací lidé teď vlastně tvoří vaše publikum? Jsou to především pamětníci, nebo chodí i „mladí". A chodí za vámi lidé často i po koncertech a zajímají se o Půlnoc a věci kolem?

Chodi všichni možní, staří, mladí, kluci, holky, ty by ale mohly chodit ještě víc, že? A chodí naše děti... Po koncertě je to jako vždy, pokaždé se najde pár odvážných, přijdou, promluví, zeptají se atd.

11. A pojďme do finále. Jednou z akcí, kde budete letos vystupovat, je již takřka kultovní festival Eurotrialog v Mikulově. Někteří z vás tam už hráli s „Plastiky". Jak se na hraní na téhle akci těšíte a jak na Mikulovské štace vzpomínají ti, kdo tam již hráli?

Já jsem tam hrál s Echtem, Krch-offem, možná i s DG 307. Je to výborný festival, má dobrou dramaturgii, neshání zaručená esa, která naplní pokladnu. Velmi se těšíme.

12. A úplným závěrem: Můžu vás poprosit o takový malý přehled  kapel  a dalších kulturních radostí, které vás poslední dobou nejvíce zaujaly nebo je máte rádi dlouhodobě a pořád  se k nim vracíte?

Za mě: L.Cohen, Bittova, P.Smith, Young Gods, Arvo Part, L.Reed, J.Cale, P.Glass, S.Reich.... je toho plno...Zážitek: naposledy Georgie, den prožitý v Bulharsku, to je fakt masakr.

Děkuji moc za odpovědi.
Richard

Lidové noviny, leden 2011
Milan  Hlavsa žije dál v Půlnoci

Desáté výročí předčasného úmrtí muzikanta Milana Hlavsy připomíná jak dvojalbum archivních živých nahrávek jeho skupiny Půlnoc Kniha noci, tak koncert v pražské Akropoli. V sobotu 8. ledna zde vystoupí nejen obnovená kapela, ale také řada zajímavých hostů .

Přestože byl Hlavsa, který zemřel 5. ledna 2001 ve věku nedožitých padesáti let, především známý jako výhradní autor, basista a hlavní zpěvák kapely The Plastic People of the Universe, jež sehrála v historii našeho rocku nezastupitelnou roli a její alba vycházela i před listopadem 1989, ovšem pouze na Západě, Hlavsa se věnoval i dalším hudebním projektům. Kromě spolupráce s Pavlem Zajíčkem a skupinou DG 307 to byla hlavně Půlnoc, jíž věnoval své jedinečné umění a síly.

Přestože vznikla na jaře 1988 na troskách Plastiků - po letech pronásledování, šikany a velice sporadických koncertů, konaných za naprosté konspirace (v letech 1977 až 1981 hráli pětkrát!) se totiž naskytla možnost legálně vystupovat, ovšem s jednou podmínkou. Tou byla změna názvu. Část Plastic People řekla ne, Hlavsa si tedy založil skupinu novou, do níž vedle starých spoluhráčů Josefa Janíčka a Jiřího Kabeše přibral mladší muzikanty - bubeníka Petra Kumandžase, cellistu Tomáše Schillu, kytaristu Karla Jančáka a zpěvačku Michaelu Němcovou. To bylo něco nového, Hlavsa volbu zpěvačky vysvětloval takto: „Jednak v rokenrolu je ženskej hlas trošku zvláštností a výjimkou, uřvanejch rockerů máš všude čtyřiadvacet hodin denně. Ale základním problémem byl ten, že v Půlnoci neuměl nikdo zpívat. Já o sobě nikdy nemůžu říct, že to umím, a neuměl to tam vlastně nikdo. A když jsme dostali tu odvahu, že budeme hrát na veřejnosti, tak jsem spojil svojí vizi ženskýho hlasu, kterej ten bigbít posune někam do jinejch poloh, který mám rád. Asi nemusím připomínat Nico, Laurie Anderson nebo Patti Smith, tam cítím nějakou zvláštnost, kterou u chlapů vycítím jenom zřídka." Vysvětlení měl i pro název kapely: „Původně jsme se měli jmenovat Maskovaní bandité rytmu. O půlnoci ale umírá cosi starého a rodí se něco nového, zároveň to byl trošku odkaz na edici Půlnoc, kterou měl s Ivem Vodseďálkem v padesátejch letech Egon Bondy." Kapela se měla, podle jeho slov, zaměřovat na místo člověka v tomto světě, i ve světě budoucím. 

Kapela začala od června 1988 vystupovat, relativně bez problémů, v dubnu 1989 se jí dokonce podařilo vycestovat na turistická víza do USA a odehrát tam několik koncertů, velice chválených kritikou. Pěkně syrový záznam jednoho z nich, v newyorském klubu P.S. 122 z 25. dubna, vyšel po listopadu na CD. V roce 1991 natočila Půlnoc v newyorském studiu Billa Laswella, za produkce Roberta Mussa, své album City Of Hysteria - i to mělo vynikající recense, ovšem změny v kapele, a hrozící soud ohledně autorských práv, poslaly další budoucnost Půlnoci ke dnu. Ostatně, v roce 1997 obnovil Hlavsa se starými spoluhráči Plastiky...

Dvojalbum Kniha noci nabízí dva koncerty, úplně první z 30. června 1988, a pak z 9. února 1989 - oba proběhly v pražském klubu Chmelnice, která byla tehdy baštou hudby, jež ležela rudým komisařům i StB pěkně v žaludku, a dlužno dodat, že chmelnický tým se jim přesto dokázal postavit s nebývalou odvahou. Od prvních tónů překvapí vynikající zvuk, za kterým je ovšem půl roku čištění amatérských nahrávek. Hlavsova basa duní jako při posledním soudu, vyhrávky Jančákovy kytary jsou náležitě ostré, jsou slyšet i Janíčkovy klávesy a Schillovo cello, nemluvě o „hrajících" a přesto přesných bicích Petra Kumandžase. Lahůdkou pak je zpěv Michaely Němcové, ostatně měla průpravu ze souboru Agon, zaměřujícího se na soudobou vážnou hudbu. Bylo by zavádějící pokoušet se srovnávat hudbu Půlnoci s Plastiky, byla sice podobně temná, zároveň rockovější - lze-li to tak vůbec říct. Některé skladby se sice na obou discích shodují, vůbec to ale nevadí, jak Podivná je podivná nebo Nikde nikdo či Dopis znějí pokaždé jinak. Jednu shodu s Plastiky bychom ovšem našli - jsou jí texty, i tentokrát totiž Hlavsa sáhl po básnických textech, ať již Jiřiny Zemanové, Milana Nápravníka, Martina Palouše nebo prověřeného Egona Bondyho. Zajímavé jsou hned dvě verse plastikovských Magických nocí, ta druhá, bonusová, totiž pochází z dubna 1990 a vedle Půlnoci na  ní raritně slyšíme i hostujícího Allena Ginsberga a jeho básnickou souputnici Anne Waldman.

Koncert, na kterém v první půli v krátkých blocích zahrají Pavel Zajíček se svým triem Podobenství, Filip Topol, Jan Brabec, Ivan Jirous a Vratislav Brabenec s Joe Karafiátem, vyvrcholí vystoupením pro tuto příležitost obnovené Půlnoci. Hlavsův part převezme Kumandžas, bicí pak Jiří Michálek, na kytaru bude hrát jeden ze tří kytaristů Půlnoci Jiří Křivka. Nad celým večerem, který bude poctou životu a tvorbě Milana Hlavsy, převzali záštitu jeho žena Jana a Václav Havel.

Josef Rauvolf

ROCK + POP

Dvojalbum důkladně mapuje první rok existence skupiny, která měla na české rockové scéně konce 80. let mimořádný význam. První disk zachycuje premiéru Půlnoci v červnu 1988, jen tři měsíce po rozpadu Plastic People. Do pozdější pódiové suverenity tady ještě leccos schází, polovina skladeb z repertoáru záhy vypadla. Ale tím cennější ten záznam teď je, protože třeba Muchomůrky bílé se zpěvem Michaely Němcové nebo Zametám a neuklízím v původní verzi, podstatně se lišící od podoby z alba City Of Hysteria, už dnes pamatuje málokdo.

Druhý disk přináší koncertní nahrávku z února 1989: to již je Půlnoc v plné síle, s rozvinutým repertoárem. Také tady však najdeme čtyři písně, které nikdy nebyly ve studiu natočeny. Nechybí bonusová připomínka slavné písně od Plastic People: Magické noci zazní hned dvakrát, nejdřív v záznamu z června 1989 (krátce po návratu Půlnoci z turné po Americe), podruhé s hostujícím Allenem Ginsbergem. Kniha noci je zároveň smutnou připomínkou faktu, že Milan Hlavsa již deset let není mezi námi.

Jaroslav Riedel