Legenda a průkopníci československé psychedelické scény The Primitives Group zazářili v roce 1968 na hvězdy české pop music nepřehlédnutelným plamenem. Sovětská vojska...
Zobraz všechna CD...
březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_rozhovory.png

Svědek

 
SVĚDEK


Panuje obecný názor, že 80. léta byla kulturně i lidsky passe: někdo byl v kriminále, Magor téměř pernamentně, hodně lidí emigrovalo, okruh kolem Plastiků živořil pod stálým dohledem StB, pražský disent se vzdaloval venkovu, spousta lidí holdovala už jen chlastu a propíjela se tím marasmem kolem… Ale to není úplný obraz, pořád světem kroužily bludné duše, které hledaly společenství. Underground mohl být tím místem, kde se dalo přežít…veselé ghetto, pravil klasik. A underground žil dál svým životem, stovky bezejmenných psaly jeho kapitolu dál i v té kulturní beznaději. „Nemá cenu o tom psát, lidi, kteří byli u toho to v sobě ponesou celý život. A ostatním to stejně nic neřekne,“ říká někdo. Není to pravda, myslím si. Je potřeba uložit i tuto kapitolu do paměti času. Protože ten život byl - s odstupem doby - nakonec docela fajn… Byl jedinečný.

Jedním z těch pěšáků undergroundu, který tou dobou procházel se svojí skupinou Hally Belly byl Svědek (nar. 1954). Jako se píše o tom, že žít v jiné zemi, byl by Mejla Hlavsa evropským Lou Reedem, já tvrdím, že Svědek by se stal evropským Davidem Peelem a Hally Belly jeho Lower East Side.

Lábus

Vy jste hráli i v té době poměrně často…

No, často… Tak jednou za půl roku. A to ti byly místa… Takový Chlaponice u Písku, kdy jsem ještě poplet pozvánku a napsal tam jiný jméno, to bylo utajení, nenašla to ani kapela… Kluci měli v Krašovicích u Písku barák a z vlaku byl vidět takovej kopeček s krásnou hospodou a sálem, tak si říkám „Kurva, tam by byl bigbít“, vevnitř jen pár dědků a místních, tak jsem to dohodl, z Teplic přijeli Aku Aku a Smutní potápěči a s nima celej autobus známejch. Hospodská se kvůli nám, přespolním hostům, šla převlíknout a přišla celá v bílým a s fiží, a tam dorazilo 150 zmaštěnejch mániček. Když jsme tam přijeli podruhý, její manžel udělal zabijačku, každej dostal porci prejtu a já o tom pak složil písničku San Francisco Night… Jezdilo se hrát i do Služetína k Danu Mrázovi na barák, to byly takový enklávy. Anebo jednou jsme hráli u Budějovic, Brloh se ta vesnice jmenovala a ten kluk, co to dělal, nás jednoho po druhým vozil na pionýru, v hospodě byl sraz, tam místní valili oči, co se to tam vysemenilo, on našláp fichtla a vozil nás do nějaký klubovny SSM, dřevěnýho baráčku, kde bylo tak 50 lidí a skončilo to tak, že tuhle organizaci SSM zrušili. To byla první. SSM Jahodnice byla druhá. A v tom Brloze jsme hráli akusticky, na bicí se hrálo pilníkem, každej kdo chtěl, si zahrál, obrovský session, nikdo neuměl zpívat, nikdo neuměl hrát, ale ta radost, že jsme zase spolu! Bylo úchvatný jenom ty lidi pozorovat. Ale místní si hned stěžovali na hluk a bylo po svazácích.

Nejde ani tak o konkrétní koncerty jako spíš o to, že se hrálo dál, že byly v undegroundu i jiný party, než ta kolem Magora a Plastiků...

Tohle jakoby vzniklo v letech 1981/82, některý lidi byli zavřený, velká várka šla do emigrace, Plastici si ani nevrzli, takže my jsme jezdili po venkově, na Kamenci v Rožnově byl festival, na kterým hrálo 15 kapel a policajti tam nebyli. Aparát i s lidma se naložil do skříňový Avie a jelo se… Musel jsi mít ale kontakty. Každej kraj měl spojky, Milan z Rožnova byl spojka pro severní Moravu, jinej byl pro Kladno, jinej pro jinej kraj a tak se to posílalo touhle poštou. Policajti pořád nechápali, jak je to možný, zavíraj lidi, spoustu jich vyštvali a furt jsou tady další. Hrozně nesnášeli, když jsem u výslechu řekl „MY“. Po tom okamžitě skočili: „Kdo vy, kdo vy? Kdo vás organizuje?“ Ty jsi tím myslel všechny máničky a oni okamžitě mysleli nějakou centrálu, odkud jsme všichni řízený, placený a takový nesmysly. Někdy to vypadalo, že jsou policajti domluvený s ajzlboňákama, protože jsi zaplatil lístek, přejel celou republiku, tam nám řekli, že nic není, nebo nás rovnou chytli hned na nádraží, takže jsi si zase koupil lístek a jel nazpátek. To jsme hráli třeba v Bezděkově u Náchoda, což byl jeden z koncertů, kterej vešel do análů a o kterým vznikla písnička Bezděkovskej předseda. Takže pro ty mladší čtenáře: všichni jsme vystoupili v Náchodě a šli do jedný hospody, kterou okamžitě zavřeli. Tak jsme šli sněhem snad 5 kilometrů do kopců a dorazili do tý místní hospody, kde se mělo hrát. A sotva se začalo, objevil se místní předseda, úplně vožralej, doma dřímal u telky, když ho vzbudili, vlez na pódium a jako oficiální představitel státu nám to zrušil se slovama „Tady nikdo nedostane ani vodu…“. Na kluka, co si tu hospodu půjčil jako že na rozlučku se svatbou, i když se neženil, ale to byl jen takovej trik, jinak to nešlo, řval: „ty jsi říkal, že to bude rozlučka se svobodou a přijeli takovýhle lidi… Ty mi v naší vesnici nechcem!“ A jak byl vožralej, tak nám začal tahat za šňůry „Já vám to tady všechno vytrhám…!“ „Dávej bacha, to je drahej aparát“ povidám mu. „To je mi jedno, vy jste mě podvedli, ani vodu tady nedostanete, ani vodu, ven, ven…“ Ani vodu nám fakt nechtěli dát, ty piva, co byly už roztočený zase vylejvali zpátky do dřezu. Pak jsem v tý písničce jenom zopakoval jeho slova: „Ven z hospody, ven z hospody, nedáme vám ani vody“. Takže jsem se zase ocitli v tý strašný zimě v lesích a táhli na první ranní vlak. Tenhle koncert měl docela pěknou tečku v tom, že toho předsedu, jmenoval se Jákl, někdo vyfotil, jak je s náma na podiu a ono to vypadá, jako by byl náš zpěvák, stojí u toho mikrofonu a my za ním s nástrojema. Byla z toho PéeFka i s jeho podpisem, on dělal někde na byťáku, tak se dal opatřit. Ale v podstatě policajti byli většinou všude dřív, takže to rušili docela úspěšně. To jsme hráli v Objedné na nějakejch narozeninách, nastoupili jsme o půlnoci a najednou se rozrazili dveře a rojnice policajtů a všichni okamžitě ven, každýho fotili, venku stálo vodní dělo, nás narvali do autobusu, na stanici k výslechu a už to jelo. Je zajímavý, že tam na nás používalo slovo soukmenovci, jako bysme byli v Sudetech.

Ale zase někde nás měli docela rádi. Jako v tý vesnici, jak ten vožralej číšník nám dal klíče, že už jde spát, tak abychom v tý hospodě zůstali a bavili se dál, někdo od nás točil pivo, obsluhoval za barem a v sále řádili máničky. Já si pamatuju, že v tý ratejně byla hrozná zima a jenom jedny kamna, ale chyběla tam lopata, tak se uhlí přikládalo rukama a mě pak na Hlavním nádraží někdy ráno, když jsme přijeli, chytli policajti, odvedli mě do umývárek a tam jsem se musel za jejich dozoru umejt…

Jó, Lštění u Čerčan. To byl tak rok 1983. To jsme se domuvili s nějakejma Plzeňákama, který měli přivézt aparaturu a nakonec se vůbec neobjevili. Tam se pak hrálo akusticky, nikdo z nás neměl prachy na elektrickou kytaru. Bylo tam taky divadlo, to jsme pak lítali po celý hospodě omotaný nějakejma obvazama. To byly akce…. Nebo na baráku u Draka někde u Plzně, tam s náma zkoušel jeden kluk hrát na casio, to bylo jako morseovka - tutu tut tututu - moc na to neuměl. Drak ten je dneska ve Vídni, ale tehdy nám chtěl dělat manažera, že z nás udělá nový Plastiky, ale když pak napsal Zbyněk s měkkým „i“, tak jsem ho zase vyhodil. Nadával, že se bojíme. My jsme se báli jenom právě o toho Zbyňka, bubeníkama, kterej dělal vysokou školu a za tohle by ho okamžitě vyhodili. Pak byl v Prognostickym ústavu s Komárkem a Klausem, takže my měli informace. To jsme jeli hrát třeba do Malenovic u Gottwaldova, tehdy ještě, v nějakym sklepě, jeli jsme jeho Trabantem, kterej měl v podlaze díru, tou nám lítal dovnitř sníh, takže jsme museli bejt zabalený do deky, která byla obalená sněhem a Zbyněk nám celou cestu dával ekonomický přednášky: „Ne Východ a Západ, ale bohatej Sever a chudej Jih proti sobě půjdou..“ To byl rok 86 a najednou je to tady. Takže Zbyňka jsme vyloženě chránili. Já jsem tehdy dělal na OPBH Praha 9 a všimnul jsem si plakátů, na kterejch nějaká kapela hrála v hospodě Na Jahodnici. Tak jsem se to vypravil omrknout, bylo to skoro už mimo Prahu, Laktos Kyje a ještě dál a tam hrála kapela nějaký Beatles. Na místě jsme se dohodli, že bysme si s nima půl na půl zahráli. Nakonec to skončilo tak, že jsme hráli jenom my a posléze zrušili i tohle SSM, když se provalilo, co tam chodí za zvěř. Sjížděli se tam lidi, sál praskal ve švech a pingl byl spokojenej, tam chodilo jinak jen pár dědků a pár domorodců, který šli v 9 domů. Tam se vlastně zrodila i myšlenka Woodstocku, protože tam jezdila hromada lidí. Centrum Prahy bylo pustý a prázdný, v 9 se tam zhaslo a byl konec. Vyspat se a ráno do práce. A tady jsme mohli bejt do půlnoci. Tak mě napadlo, že se lidi nuděj, nemaj kam chodit, tak by se pro ně udělal pořádnej festival. Tehdy se v Pakulu, kterej si postavili pro svoje sjezdy komunisti, dělal Rockfest, na kterej jim ty přiblblí lidi chodili a žrali jim to, takže my jsme udělali Antirocfkest. Jahodnice byla z nějakýho důvodu tenkrát zavřená, tak jsme to udělali v hospodě v Kyjích, kde nám to u svý známý vyjednal právě pingl z Jahodnice. Ovšem ta baba Na Barborce si původně myslela, že to bude nějaký country, tak se to s ní muselo trošku doladit. Tam jsme hráli my a Kmochova paralýza, což bylo 15 lidí převlečenejch do krojů a spustili dechovku se svejma textama, něco úžasnýho. Tohle už ta baba nevydejchala, tak nás hnala: „Tohle jsme si nedomluvili, to jsem netušila, taková hrůza…“ Tak jsem chtěl udělat něco většího a na bezpečným místě, čili jsem se dohodl s jedním známým, že on dodá statek a já kapely a lidi, mělo to bejt u Hradce Králové, ale tam-tamy fungovaly po celý republice, za chvíli to věděl každej, tedy i policajti, tak z toho sešlo. Přesto ten den na nádraží v Hradci policajti čekali v plný zbroji a těch pár zmatenech mániček, který se nedozvěděli o zrušení, pochytali a bylo. Pak se toho chytlo Vokno a Čuňas se s tím nemazlil. Martin Věchet měl pozemek, Čuňas tiskárnu, udělali pozvánky s plánkem, který visely na každým stromě, takže pak už to bylo jen takový hraní si, protože tohle si nenechali policajti ujít. Já tam přijel ve tři ráno s aparaturou a tak jsem byl sejmutej první. Hned na samotku, tam jsem si připadal jako v Orwellovi, nejdřív mě svlíkli do naha, jestli nemám nějaký fety, pak mě posadili na pryčnu a jen tím mluvítkem: „Máš hlad?“ „Ne!“, odmítal jsem od nich cokoliv. Tak jsem mašíroval po tý cele, sedl jsem si na druhou stranu a mluvítko zase promluvilo: “Sedni si na druhou stranu, ať na tebe vidíme“, protože ta kamera zabírala jen určitej prostor. Po dvanácti hodinách mě propustili a vyhodili mě na výpadovku na Prahu, ať táhnu. Drak s Čuňasem jezdili kolem fízlárny tak dlouho, až se jim to povedlo a skončili tam. Auto měli naložený materiálema Charty a Solidarity. Všechny vyhnali z Trutnova, pozemek polili močůvkou, některý skončili u Havla na Hrádečku, zbytek šel na nějakou pláž, kde si mohli dát pivo jen k jídlu, tak si každej objednal polívku a tři piva, ale zase tam hned byli policajti a takhle to šlo pořád, dokud všechny nevyštvali.

V té době existovala poměrně vyhraněná undergroundová komunita, která se scházela v hospodě u Betlémský kaple, 100 metrů od Barťáku...

V Betlémský kapli se to vždycky všechno ušilo. Jelikož to bylo vedle Barťáku, nechtěli tam chodit ty známý osobnosti, protože si mysleli, že to tam bude samej fízl. Pod svícnem ovšem bejvá největší tma, takže tam se to peklo. V Beltémský kapli zavírali v 9, pak se šlo k Vejvodům (tam jsme nesměli od tý doby, co tam nějaká cizí „mánička“ hodila granát se slzným plynem), tam měli do 11, takže nás vyhodili v 10 a pak se šlo do vinárny ke Kafkům, anebo do Lazebnice.. My jsme to rozdělovali na pravej a levej břeh, na tom našem byl ještě Smíchovskej sklípek, Malvazové a Štika a všechny tyhle putyky byly kolem Barťáku, tak tam bylo poměrně bezpečno, ovšem nikdo z těch provařenejch disidentů tam nechtěl chodit, takže ten kontakt s nima byl dost omezenej. Na levým břehu se chodilo zase ke Sluncům, do Nerudovky, tam to byl samej drsnej Sever, Teplice, Ústí nad Labem a těch my jsme se báli. Já si pamatuju, to jsem bydlel v Krašovicích u Písku, Čmelák se loučil před emigrací, tak se dělal bigbít. Hrál tam Sváťa Karásek a nějakej Dom, což byl Vaťák a spol. Nám bylo něco přes dvacet a teď přijel ten Dom: namalovaný na zeleno, černý rty, všichni kožený bundy, my jsme se úplně klepali „Ježíš, co to je!?“ a to vlastně tenkrát začínal punk. Ragan přinesl první desku Sex Pistols, byli jsme úplně vyvalený, jaká se dá na tři akordy dělat muzika. A pak začal v nějakým kravíně hrát ten Dom a my jsme měli úplně panickou hrůzu, co to je za lidi. Tak to byla ta komunita, která byla v Kapli a která jezdila do Krašovic, kde se dali třeba chytit Rockpalasty a kde se něco dělo. Takhle nějak probíhaly 80. léta, koncertů nebylo zase tolik, jednou za čtvrt roku. Což bylo tak akorát, než jsi našel zase nějakou neprobádanou libou oblast, kam se dalo přiject a zorganizovat to tak, aby se to policajti nedomákli dřív než my. A to dalo zabrat. Ale musim říct, že jsem se nikdy nesetkal s přílišnym nátlakem. Nepodepsal jsem ani Chartu 77, vůbec mi nesedělo, když jsem viděl, že ji podepisovali zejména ty osmašedesátníci, i když nakonec jsem ji chtěl podepsat po tom procesu, kdy zavřeli Havla a další a dali jim strašný pálky a jen za jejich smýšlení, to jsem to viděl zase jinak. Ale tentokrát mě zase odradilo, že to všichni v tý době brali prospěchářsky jako šanci k vystěhování a s tímhle neměli nic společnýho. My jsme vlastně byli úplně i mimo těch disidentů, nám ty chlapíci nic neříkali, byli jsme prostě máničky, který byly odstrkovaný společností a tahle společnost vlastně nebyla o moc jiná, taky nadávali, že máš dlouhý vlasy. Sice neměli rádi bolševika, ale toho neměl rád nikdo. Sám jsi viděl, jak jezdili po revoluci taxikáři po Václaváku s vlajkama, troubili „tradá tradá, máme to tady“ a už se viděli, jak šponujou ceny na stovku za kilometr. My jsme prostě byli vyvrženci společnosti, měli jsme svůj svět, kterej jsme žili a nepatřili jsme k jedný ani k druhý straně, protože jsme věděli, že na obou je plno špíny. A tenhle pocit vlastně zůstává doteď… Jsme takový Indiáni a i tenkrát všichni chtěli bejt Apači jako Vinnetou, jen já chtěl bejt Komanč, protože ty kradli koně…

Ale tahle parta vyrážela každej víkend někam, do jinejch měst, za kamarádama, nemusel bejt rovnou bigbít, ale lidi se chtěli vidět a muvit (anebo mlčet) spolu...

Hlavní myšlenka 70. let byla utýct z tý společnosti, koupit barák a na něm si žít podle svýho, jinak tady byl opravdu středověk. Já jsem skončil na baráku u Český Lípy. Ale potom ty baráky vyhořely, anebo byly zabavený, vyvlastněný, lidi z nich emigrovali a tak těžiště 80. let bylo v tom setkávání se v hospodách a v panenskejch vsích. Nikdo neuměl hrát, ale to nebylo důležitý, nikdo po tobě nechtěl, abys preludoval, šlo o atmosféru, šlo o to, že jsme se zase sešli. Byl jsi vyděděnej ze společnosti kvůli tomu, že jsi měl dlouhý vlasy, vrána k vráně sedla, budiž, a udělali jsme si svoje. Taky je důležitý říct, že tehdy neexistovaly fety, všechno bylo na bázi piva nebo kořalek. Je fakt, že tam asi byly nějaký Algeny do piva, ale jedy se týkaly spíš part, který z hospody nevytáhly ani paty. Jeden můj známej měl sice slogan „10 Acylpyrinů odpálený jednou Plzní“, ale z toho mu mohlo bejt tak akorát zle. V životě jsem se o to nezajímal.

Mně jde o to, že se o tomhle příliš neví, že ten underground byl schopnej přežít dál, že se objevovali pořád noví lidi, jím ovlivněný, i když už se o tom nějak moc nepsalo, nemluvilo…

My jsme o sobě věděli, nemuseli jsme nic publikovat. Někdo o tobě napsal nějakej článěk do Voknonovin - proč bysme se s něčím tajili? Jsme čestný a poctivý jako Indiáni, tak tam dáme i adresy - a šup! Byl jsi v prdeli, tím pádem tě vyhmátli, nemohl jsi dělat absolutně nic. Takže my jsme si to mezi sebou jen posílali, žili jsme si tím a nepotřebovali jsme žádnou publicitu, Svobodnou Evropu, abysme si kryli záda, to jsme nedělali. Tohle byl čistej underground, o tom nikdo neví, zůstalo to schovaný v lidech jako dobrá vzpomínka na to, že se něco dělo. Dělali jsme si to sami pro sebe, abysme nezblbli, abysme čelili tomu establishmentu. I když pro nás to žádnej „establišment“ nebyl, pro nás to byli kurvy rudý a nazdar. Každá oblast měla svý lidi a kapely, který nebyli líný něco zorganizovat, protože nikdo jinej to za ně neudělal. Takže každej čtvrtek byla Betlémská kaple plná spojek, který se chtěli dozvědět, kde se co o víkendu děje. Ono už to bylo stejně většinou provařený, což ty jsi tak napůl tušil, ale stejně jsi tam jel a bylo to krásný, když se to povedlo. Někam jsi jel, dvě hodiny jsi bloudil, než jsi našel tu správnou hospodu, zmrzlej, promočenej a ta hospoda měla na dveřích ceduli „z důvodu zákazu akce odvolána“, tak jsi šel do jiný hospody, než sis dal tři piva, byl jsi třikrát kontrolovanej a pak se šlo na diskotéku nebo na Ples sportovců, kde se ke zděšení místních lidí sešlo najednou 200 mániček, který ještě před půlnocí místní borci ve spolupráci s PS VB vyhnali na mráz a ranním vlakem jsi jel polomrtvej celej den domů… I ten poslední člověk z Horní Dolní, kterej udělal takovej bigbít, každej byl originál a pozval si k sobě lidi stejnýho ranku. Vždycky v nějaký tý vesnici, městečku byl člověk, kterej byl mimo společnost a takovýhle lidi se na těch koncertech scházeli. Ať to byl cvok, ať to byla mánička, pankáč, prostě měl svoji čistou duši, psal básničky, maloval. Byli jsme pěšáci undergroundu a vyšli jsme z něj ven, aby něco pokračovalo. Revoluce to byl šok pro každýho, nikdo netušil, že to přijde, absolutně ne. U Pelhřimova jsem udělal koncert, kde byl přes celý podium nápis „Zavřeli Magora, zavřeli Čuňase, vstávejte máničky, vždyť už je na čase“, to bylo měsíc před revolucí, ale kdo to mohl vědět. Byli jsme máničky, vyděděnci společnosti, museli jsme si holt udělat svoji kulturu. Vrchol byli Plastici, ale ty si ani nebrnkli, neměli šanci a už jen svým vystoupením ubližovali lidem, který to pořádali a navštěvovali, vem si, že policajti byli schopný ten barák zapálit. Takže nastalo takový vakuum, ale já říkám, že fungovaly tam-tamy: dostal jsi spojení na jednu kapelu, ta znala zase jinou a tak to fungovalo, jedna byla z Havlíčkova Brodu, jiná zase z Liberce, ze Žatce a i když neměli třeba s Plastikama nic společnýho, stejně tam byl duch toho undegroundu a z Plastiků vyšel snad každej. Když jsi přijel na Moravu, všichni tam hudlali na sága, bylo to utahaný a snažili se hrát jako PP, akorát to nebylo k poslouchání. Ale byl to prostě undeground, nikoho ani nenapadlo klesnout k nějakejm přehrávkám. A říkám, že když udělal někdo přehrávky, že prostě spolupracoval. Musel se stát součástí toho systému, toho bordelu. A teďka, když to v Bigbítu v televizi vysvětlujou, to se nedá ani komentovat… Jak oni se pořád něčim oháněj: měli rodinu, nic jinýho neuměli, než hrát a potřebovali peníze, mně to připadá jako když se u Norimberskýho procesu esesáci vymlouvali, že poslouchali jenom rozkazy a že za nic nemůžou. Kurva! Tak buďto dělám muziku proto, aby to lidem dalo nějakou šanci, bavilo je to, ale ne abych to dělal kvůli prachům. To je úplně jiná stránka věci, když se upne k tomu, že se tím bude živit, musí slevovat. Nechá se přejmenovat, nechá se ostříhat, o 5, o 10 a nakonec a 20 cenťáků a pak už to jede. Podej Ďáblovi prst…

Jak jsi prožíval 80. léta mimo undergroundovou komunitu?

Po nezdařeném pokusu o manželství jsem od roku 1981 byl víceméně v Praze, v Kolbence jsem dělal mistra, pak jsem měl úraz a odešel dělat zahradníka na Petříně. Učil jsem se naklepávat kosu, sekat trávu, prořezávat stromy a tam se mnou dělal pan Hanzelka, ten co se Zikmundem projeli celej svět., to byl člověk… To byl Pan člověk! Nemohl po roce 1968 najít 10 let práci, až dělal nějakýho dělníka va Vojanovejch sadech, famózní člověk. Já mu jednou říkal, že jsem četl starý noviny a tam bylo, že ho českej národ chtěl za prezidenta… „Já vim, já jsem tenkrát dostával denně 200 dopisů…“ Tam jsem taky skončil, dělal jsem na Smíchově v tiskárně, pak jsem chvíli stál, protože kamkoliv jsem zavolal a chtěl práci říkali „Jó, samozřejmě, bereme…“ a když jsem se objevil prej „Jéžiš, promiňte, už je to obsazený“. Prostě jak mě viděli v celý svý kráse, bylo všechno jinak. Já tomu říkal vlasová diskriminace. Ty lidi byli z těch vlasů šílený… Pak jsem dlouho nedělal, až jsem viděl inzerát na topiče v hotelu Ambasador. Neměl jsem o tom ani páru, tak jsem udělal nějaký zkoušky, tam bylo olejový topení, u něj nemusíš nic dělat, pohoda. Tak jsem si vždycky skočil ke Kapli na pivo, až mě nakonec vyhodili. Dělal jsem technika na OPBH Praha 1, tam jsem přišel ve vorvanejch džínách, v triku, zarostlej a ten šéf tam seděl a ptá se: „Nejste vekslák?“ „Co si o mně myslíte? Vždyť se na mě podívejte, jak vypadám…“, urazil jsem se. Tam zas měli problémy, že nabírali veksláky za topiče a ty šli okamžitě nabízet bony před Tuzex a prachy dávali technikům, který za ně topili, protože oni potřebovali mít jen razítko v občance, že makaj. Takže topení mi vyhovalo, nejlepší to bylo v hotelu v Michli, tam vůbec nikdo nebyl, renovovali ho a já tam topil sám, aby nezamrzla voda. Tam jsme i zkoušeli. Taky jsem půl roku stál a to bylo krutý, to mě honili jak nadmutou kozu. A poslední štací byl hotel Evropa na Václaváku, kde se jim topič zbláznil a já šel místo něj, topení na koks, pohoda, byli jsme čtyři, tak se sloužilo tejden a tři tejdny jsi měl volno, i pěkný peníze, který jsem ovšem taky stačil propít. Tam mě dostihla revoluce, přímo před nosem jsem měl Melantrišskej balkón, denně jsem tam stál a koukal, jak jde historie. Karel Gott s Karlem Krylem na něm zpívali státní hymnu. Pak jsme šli do Kaple, tam někdo přivez plakáty a lidi si je rozebírali podle toho, kam jeli, velká euforie. Generální stávka, člověk si myslel, že všechno bude O.K., nikdo nic netušil a pak po třech letech jsem složil písničku Samet: Na co jsem cinkal před Melantrichem/teď chodim ulicí s prázdnym břichem/na co jsem omdlíval nahoře na Letný/časy se změnily, je mi to prd platný Nechtěli máničky za bolševika/teďka je svoboda tak ať si zvyká/co nestih bolševik za 20 let/to stihnul sameťák jen do dvou let/ Seru vám na samet/seru na nevděk/uhněte prašivci/tady jde člověk. Do léta jsem topil v Evropě a pak jsem byl zase chvíli bez práce, až jsem se chytnul s prodejem zeleniny, čehož se držim doteď.

Vlastně jsme se ještě vůbec nebavili o tvojí hudbě… Co jsi poslouchal jako mladej?

Já jsem v 73 maturoval na hutní průmyslovce na Kladně a poslouchal jsem jazz. Nějaký Plastici mě vůbec nezajímali, ujížděl jsem na jazzu a jazz-rocku. Herbie Hancock, Mahavishnu Orchestra, Urszula Dudziakowá, Flora Purim, jazzmanky. Jeden kámoš v tom jel a mně se to líbilo, chodil jsem na koncerty, bigbít mi přišel takovej studenej, zatleskalo se a šlo domů. Chodil jsem i na Třešňáka, pamatuju si, jak na nějakým koncertě těsně po zavření Plastiků říkal, že prodá desku Franka Zappy, protože je na ní píseň Plastic People Of The Universe, takže brzo skončil, zatímco Hutka si hrál vesele dál. A tak jsem poslouchal tyhle věci a nějakým obloukem jsem se dostal k tomu androši. Mě nejdřív ty akce moc nezajímaly, neměl jsem k tomu žádnej vztah, ani k tý muzice, ta se mi dokonce ani moc nelíbila, ani to, že do hudby tahali náboženský věci. Všechno to pro mě znělo nějak divně, obzvášť když jsem byl vycepovanej jazzem, kde seděla každá nota a bylo to něco úplně jinýho. Poslouchal jsem i Janis Joplin, Hendrixe, Deep Purple, Led Zeppelin, když jsem slyšel jejich druhou desku na průmce v nějakym hi-fi klubu na plný kule, byl jsem opravdu okouzlenej. Ale když jsem skončil školu, tak v Praze nebylo už nic, kapely končily, přejmenovávaly se, místo Blue Effect Modrý Efekt, Framus Five na Framus 5 atd.

Ale tvá hudba nemá a jazzem a jazzovou přesností příliš společného…

Nemá. Ale to se bavíme ještě pořád o 70. letech a já jsem začal až pozdějc, začátkem 80. Do tý doby jsem poslouchal jazz, Davida Peela, z toho jsem vyšel, poslouchal jsem ho, dvě jeho písničky jsem otextoval a vždycky jsem si představoval, že budu hrát v Central Parku v New Yorku a všude kolem ty zhulený máničky, anglickej tvrdej rock. K tomu všemu jsem se dostával postupně, k hraní na kytaru a textování jsem se vlastně dostal až přes Karla Kryla, spoustu jeho věcí hraju jen na španělku doteď. Všechno to vyplynulo nějak samo, psavej jsem byl, španělku jsem měl… To jsme někam přijeli, já si půjčil elektrickou kytaru a bubeníka a už se dělal bigbít. Mně se potom líbil punk, nikdy jsem ho nehrál, ale hrozně chtěl.. To byl ten správnej bigbít, randál jak měl bejt, poslouchal jsem v 77 Sex Pistols a ještě občas viděl fotky z těch koncertů, jak se tam ty lidi mlátili, člověk to znal z vyprávění, jak z radosti rozmlátili celej sál.

Jak vede cesta od jazz-rocku na komunu do Kerhartic?

Ke konci 70. let byla už úplně zoufalá situace, protože nebylo nic. Nebyly kapely, nebyly knížky, nebyly filmy a Praha bylo středověký město. Tam jsi šel po ulici a slyšel, že za tebou krokem jede auto a věděl jsi, že tě maj. V 9 večer zhasli a nazdar. Tak v tomhle jsem žít nechtěl. A v tý době vznikaly ty komuny, začaly se vytvářet, lidi se stěhovali pryč z města, chtěli žít přírodním životem a to jsem si vzal taky za svý. Tehdy jsem se seznámil se svojí první ženou Lídou a vytáhl jsem ji z Prostějova na drsnej sever. Byl to barák Pražáků, který se tam měli taky nastěhovat, žily tam už tři rodiny a třeba když se v Praze zrušily 10. Pražský jazzový dny, tak se dělaly tam. Přijeli Navy papya, Žlutej pes a tyhle hanspaulský kapely a festival byl tam.

A tam se někam datuje vznik Hally Belly?

To bylo když Čmelák odcházel do Rakouska a že my mu jako zahrajeme, že založíme kapelu a tehdy jsme se pojmenovali Křížovej výslech. Byli jsme dva, já a Karel David, na dvorku v Michli jsme drnkali na kytary, pak se k nám připojil Franta Černý, ten hrál na foukací harmoniku, kterou tehdy držel poprvé v ruce a uměl jen takový táhlý hůhůůů, jako parník na Vltavě. Tak vznikla první píseň Křížovýho výslechu „Plují šífy po Vltavě“, která měla neuvěřitelnejch 13 slok, který jsem se musel naučit. Pak vznikla píseň „Křížovej výslech“, což byla taková dishormonická věc, kterou jsem nikdy nedotáhl do tý podoby, jak jsem si představoval: že tam bude sedět holka a psát na psacím stroji, vyšetřovací místnost a v ní chrastění koulema a řetězama a tak. Takže takhle vzniknul Křížovej výslech, kterej se zase rozpad, tomu Čmelákovi jsme nakonec ani nezahráli (a stejně bysme se báli toho Domu). No a pak za čas vzniknul Křížovej výslech II., a pak III, přibírali jsme další lidi a pak jsme se přijmenovali na NKVD (Nový křížový výslech IV), to už jsme měli svý placky, hraní s divadlem, experimenty s přelejváním vody, bublafon a tak. První koncert jsme měli na salaši u Žiliny, Zub hrál na bublafon a malý děcka na něj řvali „Zubo, osol to! Zubo, osol to!“ a on tam půl hodiny bublal. Zub taky přišel s tím sloganem „Už je tady zase to fialový prase“ z kterýho jsem udělal hit, tenkrát všichni chodili ve fialovejch hadrech. Nebo jsme hráli akusticky v centru Prahy pod mostem z Palachova náměstí na Malou stranu, Zub bublal, Letiště přelejval vodu a pak byla tisková konference vedle U srdců, kde jsme se pěkně ožrali. Sestava byla různá, Křížovej výslech byl čistě akustickej s bublafonem, což byla deska s nápisem Zde pracuje BSP pod vedením XY a když se to prohejbalo, tak to bublalo, koncerty se dělaly venku pod baterkama. Potom jsme byli elektrofonický už se ságem, s flétnou, tanečnicí Silvou, která lítala po podiu ve fialovejch šatech a představovala to Fialový prase, různý lidi prošli sestavou, Jindříšek, Kaplan, Jirka Šafránek přezdívaný Caruso, ten hrál na housle a taky mu to moc nešlo, ale byl vedenej jako regulérní člen Hally Belly, Šenora, Bubák na flétnu, ten neuměl vůbec hrát, jen bubeník zůstával pořád stejnej, o ty byla nouze. Hodně písniček je u mě buď o babách, anebo o situacích, který se fakt stali, každá píseň má svůj příběh, pointu. Snažil jsem se vyhejbat politickejm tématům, protože zpívat něco o Husákovi nebo o režimu, kterej přichází a odchází, to je pominutelný, chtěl jsem dělat písničky, který jsou nadčasový.

Jak vzniknul potom název Hally Belly?

To bylo vlastně kvůli Zelímu, což byla taky významná postava českýho undergroundu. Měl kapelu Orchetr Bissext a mně se hrozně líbilo, co tam vyváděli, ty dechy a trubky. Napsal jsem písničku, která začínala Uděláme majáles a potřeboval jsem refrén. Tak jsem tam dal. Halí belí/ještě je tu Zelí//Halí gágor/ještě je tu Magor//Halí bejla/ještě je tu Mejla a když jsem na to koukal, proč bysme se nemohli jmenovat Halí Belí, taková nevinná dětská říkanka? A aby to mělo nějakou fromu, tak dvě „l“ a tvrdý „y“ - Hally Belly. Chvilku trvalo, než si na to lidi zvykli, ale šlo to. Pak Orchestr Bissext skončil, Zelího vyštvali ze Žatce, odstěhoval se do Prahy. Já jsem u něj byl zrovna když byly volby, tam k němu přišel nějakej tajemník s urnou, aby volil doma, když do volební místnosti nešel a Zelí na ně: „Volit? Vy jste mi sebrali pas, seru ná vás! Jdem na Barrandov hledat trilobity!“. Pochopitelně jsme skončili v první hospodě, takže ani volby, ani trilobiti se nekonali. Bissext se mi líbili moc, kdykoli hráli, tak jsem na nich byl, ale po tom 85 to s nima šlo z kopce. Stěhoval jsem ho do Prahy a tajně doufal, že s nim založim „superskupinu“. Ale člověče, ten se tady v tý Praze úplně ztratil, oženil se, začal plodit děti, přestal kamkoli chodit. Po revoluci se dal dohromady s nějakou hrůzou a hrál s nima, ale to bylo fakt hrozný. Taky jim to dlouho nevydrželo.

Změnilo se pro tebe něco revolucí v tomhle směru?

Jasně, ale to už je něco úplně jinýho... No vlastně ani ne, prostě furt bojuješ proti špatnostem, která se vlastně děje pořád. Po revoluci jsem přestal hrát, že moje úloha už byla splněná, ale když jsem viděl, že ty Garáže a Psí vojáci a další hrajou furt to svý, zase jsem začal. Takže jsem obnovil kapelu a hráli jsme dál, jenom s tím rozdílem, že teď jsem obklopenej dobrejma muzikantama, zatímco dřív nebylo důležitý, aby někdo uměl bezvadně hrát, to byl čistej amatérismus, spontánní, a tím se vlastně honilo to, že neumíš hrát. Celý ty devadesátý léta hrajeme ve stabilní sestavě, dvě kytary, basa, bicí, čistě kytarovej bigbít. Jsem prostě rád mezi těma lidma, snad mám ještě energii, aby to za něco stálo. Hráli jsme třeba i tříhodinovej koncert, ale to jsem byl úplně odrovnanej, doteď jsem se nenaučil správně při zpěvu dejchat, opřeš se do toho plnou silou a ke konci už jenom šumíš. Navíc je to až moc o prachách, kapely na naší úrovni si nestyděj říct o trojnásobek. Anebo když jsem třeba zrovna neměl kapelu a chtěl jsi, abych ti hrál na nějakejch narozeninách, tak jsem sebral tlupu maníků, dal jim plechovky a kamínkama a piksly a už se chřestilo, Betlems stars going to the skyes, se to jmenovala, to asi ještě Kaple fungovala. Dneska se nikde nepotkáme, naposledy to bylo na pohřbu jednoho kamaráda a to byl fakt těžkej sraz abiturientů. A tam jsme hráli nějaký věci od Sazí, to byl Havel čerstvě prezidentem, tak jsme dali ten kus „Václava mám nejradši/tomu nikdo nestačí“. To si pamatuju, že ten den bylo mistrovství světa ve fotbale a nad Kamerunem jsme vyhráli 4:1 a všechny máničky čučeli v kuchyni na televizi

Myslíš, že undeground pořád existuje?

Pořád vyrůstaj nový lidi, který jsou zhnusený touhle společností. Když si vezmeš, že na naše akce chodí dvacetiletý lidi, který to baví poslouchat a v době rovoluce jim bylo deset, tak to má asi nějakej vliv. Ty starší se už oženili, udělali si svůj život a já padám pořád mezi ty mladší a mladší a s těma starejma si už nějak nerozumím. I když ty mladý jsou jiný, než jsme byli my, jsou přece jenom trošku jiný, vegetariáni, ekoteroristi. A přitom já složil ekologickou píseň už dávno a ta se přímo - v těch letech! - jmenovala Ekologická: Vymíraj lidi/vymíraj stromy/ a končila Až padne na Šumavě poslední smrk/vylezu na kopec/abych se mrk/jakpak to dělaj u sousedů… Ale já s těma lidma pořád rád setkávám, proto jsem udělal v 92 tu imaginární svatbu. Vídali jsme se všichni čím dál míň, hospody se zavíraly, krachovaly, lidi se rozprchli, nikdo nevěděl, kde kdo je, všechno se mi zdálo v prdeli. Tak jsem si řikal: Jak ty lidi dostat dohromady, než udělat svatbu, to už je důvod, aby se to sešlo. Tak jsem se domluvil na Cibulce, že se žením - ten majitel mě litoval a rozmlouval mi to - nechal jsem udělat oznámení i s datumem, že je to oslava a obřad je o den pozdějc a povedlo se to. Lidi se sjeli, z Brna přijel autobus, samý dárky, to jsem nečekal, já tam seděl v půjčenejch hadrech, půjčená nevěsta tam seděla v šatech z tanečních, před náma se kupily dárky, to jsem nevěděl co s tím a další měsíc jsem strávil vysvětlováním, že to byla legrace. Ale v tý době fakt nic nefungovalo. Teď už je zase spousta hospod, kde se dá hrát, spousta kapel, ale teď už je to taky hodně o manažerskejch práškách. Viz Buty, jejich první deska se mi docela líbila, uměli zahrát veškerej styl, texty sice vypadaly, jako když je napsal způlky génius a způlky magor, a člověk sledoval jejich tvorbu a dneska maj bůhvíkolikátý CD a když posloucháš, že pojedeš na chatu a podivat se na tatu, to je úplná vyždímanost, to je jen o tom mít další kus k vyplacení honoráře. A taky je to o tom, že když chceš prorazit, abys obcházel ty BMG a Monitory, kde sedí obtloustlej Kočandrle, tak to bych mu musel dát facku a jít zase pryč.

I kdyby nebylo už nikdy nic jinýho, natočili jste dvě kazety…

„Fialový prase“ a „Erfurt“. Petr Dvořák, kytarista, se seznámil s nějakejma zvukařema z Národního divadla, tak nás tam v sobotu dopoledne vzali, do baletního sálu, kterej byl plnej poskakujících baletek a zrcadel, tam postavili zástěny, že budou nahrávat každýho zvlášť, tak je museli zase sundat, protože my na sebe museli vidět, abychom kejvali hlavama a odchytili tak ty různý změny. Tuhle kazetu „Fialový prase“ jsme nahrávali asi od 9 od rána do 3 odpoledne, nahráli jsme 17 písniček a pak byla mixovačka. Když jsem ty písničky slyšel po padesátý, udělalo se mi normálně fyzicky nevolno. Z mý vlastní hudby! Nemohl bych bejt profík a celej den pilovat jednu skladbu. Na obale je namalovaný prase, jak kouří z vodní dýmky. Asi po dvou letech jsme natočili druhou, „Erfurt“. Tu jsme pojmenovali podle toho, že Luděk měl nějaký známý z východního Německa a ty chtěli v tom Erfurtu udělat „Českej den“. Tak jsme tam vyrazili, my tam měli hrát 2 dny, mělo tam bejt knedlo-vepřo-zelo a krušovický pivo, prostě Čechy. Mohutně jsme si tam vykouřili palici v hospodě, do který chodili máničky, punkáči, skini, tak to je na památku toiho zájezdu, o kterym samozřejmě vznikla taky písnička Erfurt: Vyjeli jsme za hranice/vykouřit si tam palice… Na obalu jsem vyfocenej já a to je z doby, kdy jsem na nějakym veletrhu prodával na pražskym hradě sušený plody a musel jsem tam prodávat v kroji, na mě vyšel turban se závojíčkem, kaftan, černý kaťata a lidi, který chodili tou Zlatou uličkou a viděli mě, už tahali foťáky a kamery, no vypadal jsem hrozně. Ale na obal to bylo dobrý. Tohle jsme nahrávali u Slezáka doma, měli jsme i mix a já jsem si na tu nahrávku musel půjčit cizí kytaru asi za 15 000 korun, protože ta moje šunka měla struny ze španělky a to nešlo.

Bezděkovský předseda
Bezděkovský předseda klidný večer tráví
K televizi usedá začínají zprávy
V tom přibíhá tajemník Předsedo to je hrůza
Z hospody je pelešník přijela k nám hašiš lůza
       Hašiš lůza hašiš lůza
       Das ist hrůza
Podvedli jste mě volal Vždyť vy nejste sousedé
Tohle by mi neudělal nikdo z mého JZD
Vyhnali nás do mrazu zavřeli okenice
Dle vyššího příkazu vypadněte z vesnice
       Ven z hospody ven z hospody
       Nedáme vám ani vody
Nám to ale nevadí půjdeme o vísku dál
Nástroje se naladí a máničky maj zase bál

Halí Belí
Spravit akci jednu druhou
Hlavně tady neshnít nudou
Uděláme majáles
Ještě tady nechcíp pes
Nevzali jsme všichni dráhu
Milujeme zlatou Prahu
       Halí belí ještě je tu Zelí
       Halí bejla ještě je tu Mejla
       Halí gagor ještě je tu Magor
Vyrazíme na tůru
Dělat druhou kultůru
Praha Broumov Kladno Žatec
Ještě tady není šmytec
Nevzali jsme všichni dráhu
Milujeme zlatou Prahu

Obědná
Na koncertě v Obědné
Od půlnoci do jedné
Zažili jsme představení
Bylo plné překvapení

Přijel soubor zvaný sbor
Odvezl nás na výbor
Poslechnout si jak zpíváme
My se na to podíváme

Svezli jsme se autobusem
Nahnali nás do něj klusem
Vedle stálo vodní dělo
Kdyby se snad něco dělo

Na sále pár facek padlo
Pak to ale nějak zvadlo
Byli z toho nahraný
Že z nich nejsme posraný

Kam přijedem hned je poplach
My jsme pro ně zkrátka postrach
Dvě kytary basa bicí
Už jim tuhnou svaly v lících

Křížový výslech
Tisíckrát jsi prošel stověžatým městem
A jdeš po tísící prví
Kamenný sochy na mostě tě tiše zdraví
A dole plyne řeka jako čas
Za tebou kráčí divnej chlap
a natahuje k tobě svůj dráp

Tisíce lidí odjelo a tisíce lidí nasedá
Jižní vítr je žene do kraje věčnýho žáru
Jen ty si hřeješ zmrzlé ruce
Nad plamínkem zapalovače
A nad tebou jako kletba visí křížový výslech

Každý má vyměřen svůj čas
Pak skočí divnej chlap
Zatne do tebe svůj dráp
A začne křížový výslech

Fialový prase
Dal jsem si s ní rande vú
Ona přišla v barvě lila
Nejsem přece žádnej vůl
To jsi holka přestřelila

       Ref.: Už je tady zase
       To fialový prase
       Už je tady zas
       Ten fialovej ďas

V Praze Brně ba i v Blavě
Choděj holky k zešílení
Fialovej vlas na hlavě
Ale hlava v cajku není

Nikoho se nechci dotknout
Mají už dost oponentů
Chtěl bych jenom připomenout
Je to barva impotentů



Poslední text je starej asi tejden, štípal jsem dříví a napadla mě taková říkanka, jeden kamarád kamaráda se jmenuje Renda Pařez, což mě úplně fascinovalo, bliklo v hlavě a tak jsem složil:

Já jsem Renda Pařez
a jsem děsnej nářez
mám totiž dvě hlavy
kapsy plný trávy

Ve dne vidím draky
mají černý fraky
mají v hlavě díru
nikdy neznaj míru

Nocí táhnou ryby
mají divný záliby
mlčí jenom kouří
dokolečka krouží

Mám přítele Šedka
ten zná taky Svědka
všichni kouřej špeky
až na věky až na věky

Jestli bych měl říct, kterýho textu si opravdu cením, tak to je Kryl:

Večer zapálený svíce
Noc probíhá tajemně
Smutně dala bozk na líci
Bože proč sis nevzal radši mě

Zhnusen touhle lidskou zvěří
Odešel ze své země
Andělům teď duši svěří
Bože proč sis nevzal radši mě

Sundám z ruky svou kytaru
Dnes budu hrát mizerně
Svět se točí zas po staru
Bože proč sis nevzal nevzal radši mě

Tak tohle jsem složil tejden po tom, co Kryl umřel. Pamatuju si, jak byl jednou u Zpěváčků a nějakej opilec mu říká „Karle, kup mi ferneta“ a když mu ho Kryl koupil, poděkoval: „Tak za tohle ti půjdu na pohřeb.“ No a do 14 dnů ho Kryl měl.
zavřít