Legenda a průkopníci československé psychedelické scény The Primitives Group zazářili v roce 1968 na hvězdy české pop music nepřehlédnutelným plamenem. Sovětská vojska...
Zobraz všechna CD...
březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_rozhovory.png

Skalák: "....lidi po nás plivali..."

 
SKALÁK


Není toho moc, ale občas se něco objeví: Magorův Zápisník, Vondruškova trilogie, Bez ohňů je underground Mejly Hlavsy, Satori v Praze Jiřího Kostůra, nejnověji Sváťa Karásek: Víno tvé výborné. Neméně známá postava českého undergroundu v té nejryzejší formě - Miroslav SKALÁK Skalický - tam byl taky (viz např. v Zápisníku strany 200, 203, 212, 213, 344, 345, 349, 354, 364, 412, 413-15, 427, 428, 439, 489, v Karáskovi strany 110, 144, 157, Hlavsa strany 125, 144, 145, Kostúr 57-99, 117-140). A občas byl i někde jinde a viděl to třeba zase jinak. Takže proč se nezeptat i jeho?

SKALÁK: "....lidi po nás plivali..."


Myslíš, že má cenu vzpomínat?

Určitě jo. Už jenom pro ty lidi, kterejm je dneska 20 let a nevěří, že tohle všechno bylo možný, že se tady tohle dělo... Nebo pro lidi, kterejch se to nějak dotýká. Neznám jinej okruh, který by to zajímalo nějak víc. A určitě spíš takový ty veselý události, než nějaký utrápený historky.

Teď se objevilo pár věcí, určitejch vzpomínek na tuhle dobu... Nepřipojíš se?

Kde začít? Já jsem byl Pražák, ale v pěti jsme se odstěhovali do Plzně, kde jsem byl tak do roku 1968. Pak přišla vojna, kde jsem se seznámil s klukem z Chomutova a ke kterýmu jsem se nastěhoval. Víc jsem znal Teplice, to byla taková první vyjímečná cesta, protože do tý doby jsem jezdil jen po zábavách a koncertech okolo Plzně. Dozvěděli jsme se, někdy v sedmdesátým roce, že v Teplicích existuje jakejsi klub Radar, tak nás tam asi 10 jelo. Zapadli jsme do hospody, seznámili se s pár lidma a ptali se na věci, který nás zajímaly. Všichni říkali: "Počkejte na Čuňase, ten vás provede". A za chvilku se otevřely dveře, vešel Čuňas, s kterým jsme se hned skamarádili a pak následovala etapa, kdy jsme jednou za 14 dní jezdlili dělat bordel do Teplic a Tepličáci zase jezdili do Chomutova, pokud samozřejmě nebyla akce někde jinde... A tak to začalo. Bydlel jsem u známejch, ale přijelo třeba 20 kámošů, já měl jednu cimřičku, tak jsem na inzerát koupil baráček za 12 000,- korun u Kamencovýho jezera. Na byt jezdilo tak 20 lidí, ale na tenhle baráček už kolem stovky. A když byla akce, tak i víc.

Co myslíš slovem akce?

Že měl někdo narozeniny, ženil se, že někdo měl peníze, který chtěl prochlastat s kamarádama, udělat koncert, tak sezval pár známejch. Já obstaral někoho, kdo by zahrál, ten vzal zase svý známý, takže místo 30 lidí tam bylo najednou sto. Začali se o to zajímat fízlové, ale ze začátku to byly takový čundrácký záležitosti, seděli jsme u ohně, oni nás obklíčili a začali buzeračky atd. To bylo v tý první polovině 70. let.

Už jako máničky?

No jasně. Myslím si, že v severních Čechách jich bylo víc než kdekoliv jinde. Mně se na tom zalíbilo i to, že když jsem vyrazil na plzeňsku do hospody, tam to bylo tak akorát o chlastu, zatímco tady se mimo to dělo ještě něco. Třeba v Teplicích byly známý Čuňasový párty v lázeňskym domě, kde bydlela jen jeho matka a jinak jsme měli celej barák pro sebe. Samozřejmě to vždycky skončilo někakým policejním zásahem. Ovšem ten tehdy spočíval v tom, že si zapsali občanku a pustili nás, šlo v podstatě o hovno. Ale postupně se sranda vytrácela, začínalo to bejt vážnější a v podstatě prdel skončila, protože nás zavřeli. Byly to legrácky, běžný tahy na barákách, ježdění na akce, což pro nás byla třeba dočesná v Žatci, kam se za mnou sjelo 100 lidí a jelo se do Žatce (ten jsem měl v 73, 74 roce zakázanej kvůli oblečení, Čuňas měl myslím kvůli podobný blbosti, jako byl liščí ocas na klobouku, zákaz Prahy 10). Mý problémy začaly kvůli pitomosti, kdy někdy v roce 1971 byl koncert Uriah Heep v Budapešti, kam jela parta, která provokovala policajty. Ze sportu. Nechali jsme si ušít kalhoty z americkejch vlajek a tak. Já jsem s nima nejel, protože jsem jel do Teplic na filmovej festival, ale v Bratislavě je lízli, dali na 14 dní do kriminálu, ostříhali do hola, sebrali hadry a vyhodili ze školy. Když někomu dneska říkáš, že tě honili kvůli hadrům, vlasům, nevědí jestli maj brečet, nebo se tomu smát...

Takže teď přichází kapitola: seznámení se s Magorem, plánování, organizování akcí, koncertů, festivalů...

Jedna z těch největších měla být v létě 1975 na Příchovickým ostrově v Přešticích u Plzně, to byl ostrov, kde byly normální zábavy. Domluvili jsme se tak, že Magor zajistí kapely, já s Kocourem seženu potřebný papíry, protože tenkrát byla potřeba oficiální kapela, která by to vzala na sebe a pod ní by si zahrály kapely, o který jsme měli zájem my. Kocour vyřizoval - poněvadž on byl hodně aktivní přes SSM, i když v něm doufám nikdy nebyl - místo. Tam jsem byl s ním jakožto manažer vystupujících kapel a ještě Čuňas, kterej měl dávat pozvánky. U soudu mu jich prokázali osm rozdanejch a za to šel na 8 měsíců sedět. Ovšem ostrov byl nakonec obklíčenej stovkama policajtů vyšňořenejch v plný parádě a přesto, že to nakonec nebylo, rozehnali davy lidí, který přijely. Jako takovou náhražku jsme pak udělali přednášku, na který Magor četl Zprávu o III. hudebním obrození, hráli tam ještě Sváťa Karásek a Čárlí Soukup, Prokeš promítal filmy a kecalo se. Ovšem tohle vím spíš z doslechu, poněvadž mě hned po čtení sbalili, odvezli na fízlárnu, po celej ten program jsem byl zavřenej a dostal zákaz Přeštic.

Jestli tehdy existovala už Zpráva, existovalo už celý to "hnutí", bylo definovaný, mělo svý kapely, fanoušky, básníky atd.

Ale byla to spíš zábava. Dělalo se všechno otevřeně, byť neoficiálně, ale vždycky šlo získat nějakej ten klub SSM, vždycky to šlo nějak udělat. Když padly i tyhle možnosti, začaly ty všelijaký svatby - i když ty se děly i před tím, ale hrálo se v oficiálních, veřejnejch prostorách - od procesu se začalo hrát na soukromejch pozemcích a objektech. A tyhle Přeštice vlastně měly vyvrcholení, to už byly naplánovaný Bojanovice - Magorova svatba - což byl velikej festival, kde hrálo snad 20 kapel. Tam se odehrálo i moje první veřejný vystoupení, protože do tý doby jsme hráli tak akorát po parcích a pro lidi, který měly moje texty oslovit. Ne pro nějaký undergroundový publikum, intelektuály atd. A přesto, že to byl šílenej bordel a průser, tak tam bylo pár lidí, kterejm se to líbilo a potom jsem hrál párkrát ještě jinde. A krátce po Bojanovicích, který byly v únoru nebo březnu 1976, jsem se spolu s Magorem seznámili s Havlem. Tejden na to nás - 21, 22 lidí - zašili.

Vrátím se zpátky k tvýmu hraní: na tý svatbě už to byla Hever And Vazelína? Je obecně známý, že když tvoje texty slyšeli lidi odjinud, z Prahy, tak byli docela vyvalený, jak je to drsný. Jiný kapely se ještě potácely v oparu psychadelie a ve vesmíru, zatímco ty jsi tvrdě pojmenovával realitu.

Já jsem i před tím celou dobu spolupracoval s různejma jinejma kapelama, vozil je skříňovým náklaďákem na zábavy, ale tyhle muzikanti většinou kopírovali západní repertoár, anebo dělali vlastní věci, který byly textově nic neříkající. Pokusil jsem se pro některý z nich něco napsat, oni byli pro, ale když je četli - a já je odmítl cenzurovat - tak se posrali a nechtěli je hrát. Tak jsem si udělal vlastní kapelu s tím, že jsem neuměl na nic hrát, zbytek možná trošku jo, a začali jsme zkoušet. Ovšem hádali jsme se, protože většina z nich říkala, že tohle hrát stejně nikde nejde. Tak jsem kolem sebe postavil partu lidí, který prostě hrát neuměli, ale dobře vypadali - což bylo tenkrát důležitější než konzervatoř - a nebyli posraný. Byli ochotný hrát i s tím rizikem, který je mohlo potkat, byli ochotný hrát kdekoli bylo potřeba. Na veřejnosti, na akcích, ale pro normální lidi. Takže jsme hráli třeba v parku, kam lidi chodili na procházky, my tam postavili barely, věci ze smetiště, plechy a začali jim hrát. Anebo jsme jen zkoušeli a pak jsme pozorovali, jak za rohama vykukovali lidi, začali tleskat a chtěli, abysme hráli dál. Tak jsme hráli. Někdy nás bylo pět, někdy dvacet, rozjíždělo se to. Ovšem průšvih je v tom, že tohle vůbec nebyla kapela určená ke koncertování na podzemních akcích, - to začalo Bojanovicema a pár soukromejma akcema - ale nikdy jsem neměl zájem hrát takhle. Moje texty byly určený právě těm lidem, ke kterejm se nakonec nedostaly, kterejm se měly vysmívat, upozornit je na ubohost jejich života, provokovat je. Měly se hrát na schůzích ROH a oslavách 1. máje a ne pro nějaký intelektuály. Dvakrát jsem hrál na Hrádečku, a i to je paradoxní, že poprvé jsem tam hrál věci, který chtěli slyšet a po druhý už jsem si vybral sám podle sebe. Všichni byli zklamaný, že jsem nehrál Červený vejložky a Tesilovou verbež, což byly písně určený rozhodně pro někoho jinýho. Přesto jsem se nechal zlákat a pozdějš už jsem mohl hrát i se slušnejma muzikantama, ale mně o tohle nešlo.

Existujou nějaký nahrávky The Hever And Vazelína?

Těch existuje hromada, celý koncerty, třeba jsme hráli v Jihlavě s WC Bandem, to byl koncert v nějaký vesnici, hráli jsme v prasečáku, tam se sedělo v kotcích po prasetech, na zemi čistá sláma, každej dostal demižon moravskýho vínečka, to byly perfektní koncerty. Pár koncertů bylo vydařenejch, všichni se účastnili, nakonec to skončilo pijatikou a bordelem, ale to bylo vždycky. Já měl těch kapel víc, ale to byly takový příležitostný. Když jsme ze zahraničních časopisů zjistili, že v Anglii existuje punk, začali jsme nosit spínací špendlíky a žiletky a okamžitě jsme udělali punkovej koncert. Složený to bylo z různejch kapel, i my jsme udělali punkovou kapelu se vším všudy - smradlavý vajíčka, polejvání pivem, flusání na lidi - co jsme tak odkoukali z těch fotek a mysleli si, že tohle je právě ten punk. Skupina se jmenovaja Hajzlštětka a vystoupila v pořadu Držkou na dlažbu. Lidem se to líbilo, tak jsme okamžitě udělali punkovej festival, já si myslim, že to byl první punkovej festival v Čechách, pozdějc jsem se dočetl v nějakejch novinách, že první punkovej festival byl asi o 10 let pozdějc. Nejpozoruhodnější kapela, která na baráku hrála, se jmenovala Hymen And Deflorace Band. Ty dal dohromady Sysel, hráli jeho texty, on už je takhle dost ulítlej a ještě ty jeho úlety, co se mu zdaj! Kocour, Jim, někdo z WC Bandu, Jířa Černega a pár dalších - tam byla podmínka, že nikdo nesmí umět hrát a ten, kdo umí, nesmí použít to, co umí. A byl to prostě příšernej bordel, nářez, ale trvalo to vždycky pár minut. Čuňas promítal filmy, příšerný malíře, já do toho vystříkal všechny pěnový hasičáky, který jsme na baráku měli, kdyby nás policajti zapálili. Všichni se váleli v pěně a do toho se sypaly polystyrénový kuličky, který jsem nakoupil draze v kostele v Karlových Varech, tehdy to ovšem byl sklad stavebnin, a který do sebe nakonec tu pěnu nasákly. To bylo to, co mě zajímalo. Samozřejmě, že se mi líbili Plastici, DG, Umělá hmota, Dr. Prostěradlo Band a tyhle kapely, ale daleko zajímavější pro mě byly kapely, který už pak nikdo neviděl, o kterejch nikdo nevěděl. Dodnes na každý burze - mám seznam několika set desek, který sháním a když najdu 2,3, tak mám radost - vždycky vezmu nějakou, která je zajímavá třeba podle obalu anebo ji neznám, není v katalogu... Tak to bylo i s undegroundem, tam byla hromada písničkářů, který měli jednu písničku, ale byl to nářez, a potom byli lidi, který jich měli 50, ale byly to sračky.

Znáš kapelu Bratři Karamazovi?

Jasně! S těma jsem se seznámil, když se otvíral v Krumlově klub. Hráli tam, Magor se ožral, kretén, roztočil nad hlavou nějakou palici a tu jim hodil do aparatury, takže Karamazovci pak museli hrát bez nějakýho zesilovače. Ale hned se mi na první poslech zalíbili. Z českejch kapel mě toho zas moc nezajímá, ale když je něco zajímavýho, tak se o tom dozvím. Nedávno jsem četl v Rock a popu kritiku nějakýho vystoupení Jima Čerta - a ať se na mě nikdo nezlobí, já mám Jima rád a jestli to byl kretén, kterej práskal, tak je to hlavně věc jeho svědomí, ale pro mě udělal spoustu výbornejch věcí, spolu jsme často hráli atd. - tak nějakej, pravděpodobně hodně mladej redaktor, kritizoval jeho texty a zmínil se tam o tom, že při Tesilový verbeži, kterou hraje Jim dodnes, tak že pochybuje o významu toho textu i v porovnání s tehdejší dobou. Já bych ho chtěl vidět, jak by reagoval, když jsme to hráli přímo před chomutovským divadlem, kam chodila právě taková parta v tesilu a kvádrech a náš band odrbanců jim k tomu hrál Tesilová verbež kráčí na čaje/na čaje kráčí/tesiloví sráči//Nažehlený puky tlačej se dovnitř/dovnitř se tlačí/tesiloví sráči. Čili přijeli policajti a odvezli nás. Tenkrát to byla legrace, takhle vznikl další text Hever And Vazelína Bandu - Červený vejložky - Přijel pro mě stejšen/s bílým pruhem vůz/odvez mě na sejšn/pendrekový blues pozdějc už to bylo vážnější.

Proč už tě tenkrát tak srali bolševici?

Mě srali vždycky a v mým případě to byly už takový impulsy z dětství. Blízký přátelé naší rodiny dostávali v 50. letech šílený kapky, to byl takovej proces s doktorama v Horní Bříze, kde bylo 6, 7 lidí posláno do kriminálu na 20 let a mně bylo pořád divný, že nebyli doma. My tam chodili na návštěvu a nejednou nebyli. A pak tam najednou zase byli a potom ten strejda zase zmizel a až pak jsem se dozvěděl, že ho po 12 letech pustili z kriminálu a vzápětí za poslech Svobodný Evropy šel znova na šest let. A mě zajímalo proč. Jak je to vůbec možný. Tohle ve mně zůstalo, takže jsem věděl, že s těma komoušema to není zdaleka tak, jak nám to všude vyprávěli. Ale v podstatě jsem proti nim nic extra neměl, nezajímali mě, ale jestli jsem je začal srát a šel proti nim, tak to bylo až po odsouzení. Tím si ze mě vybudovali nepřítele. Do tý doby to byla provokace, nějaký pokuty vzal čert, ale potom to vypuklo. Využil jsem každou možnost, ať to byl 1. máj, schůze ROH, otevírání obchodního domu, vždycky jsem se na tom přiživil.

Takže přišel kriminál, což muselo bejt docela náročný...

Životní zlom. Jsem rád, že jsem tam byl, i když tam byly perný chvíle. S vyjímkou blázince jsem tak poznal veškerý organizace a složky a bylo to k něčemu dobrý. Dostal jsem rok a půl, Kocour dva a půl roku a Čuňas 8 měsíců, To byl skutečnej underground, makali jsme 800 m pod zemí na šachtě ve Zbůchu u Plzně. Ale pak nám to snížili na půlku díky tomu, že Havel a spol. ve světě udělal takovej humbuk.

Jak ses seznámil s Havlem?

To bylo už v době, kdy nebylo možný hrát, asi tejden po Bojanovicích. Jel jsem do Prahy a vezl nějaký peníze, protože se měl kupovat statek, kde byly veliký plány. Mělo tam bydlet několik rodin, strašně velikej objekt, na jehož koupi se mělo podílet asi 100 lidí, každej tisícovkou, což tenkrát byly ohromný prachy. K tomu nakonec nedošlo z toho důvodu, že se to profláklo a byl konec. Magor to organizoval a když jsem k němu přišel, říkal, že má spicha s Havlem, abych šel s ním. Jeli jsme taxíkem, za kterýho mi doteď dluží a než jsme šli k Havlovi, říkal: "Dávej si bacha, neznáme ho, on nezná nás, jdeme na nezávaznej pokec". Bylo to u Juliany, už tam byl, bylo to takový oťukávání, on říkal něco svýho, pak jsme si ukazovali fotky z Bojanovic, Magor mu říkal, že ho zajímá zejména proto, že četl dopis, kterej Havel napsal Husákovi, to bylo něco novýho, odvážnýho. Snad by se dalo říct, že jsme si padli do oka, plánovali jsme i pár věcí do budoucnosti, jakousi spolupráci, což - když nás tejden na to zavřeli - Havel rozjel na plný pecky. Jakmile nás pustili, začal Havel navštěvovat undergroundový koncerty, baráky, pár koncertů proběhlo nakonec i u něj na Hrádečku. Tam jsme s The Hever And Vazelína hráli taky, nahrával to Petr Cibulka a celý to bylo od začátku průser. Přijel jsem do Ječný a Pepa Janíček mi šeptal: "U Havla je festival - za tejden měli pustit Magora z kriminálu - přijeď tam, ale přijeď sám, je to pro úzkej okruh lidí". Jel jsem tam, s kytarou v autě, tu jsem vozil s sebou pořád a nakonec se ukázalo, že to byla jediná akustická kytara na celým Hrádečku, takže na ní hrál jak Hutka s Kubišovou, tak já i Sváťa, Čárlí, Třešňák... Nechtěl jsem hrát, protože jsem na to nebyl připravenej, ale nakonec jsem se nechal ukecat, na místě postavil kapelu, kterou jsem až pozdějc indetifikoval podle fotek a byl jsem nasranej, protože jsem mohl přijet s kapelou, s kterou jsem zkoušel a ty nahrávky by vypadaly trochu jinak. Takhle tam hráli lidi, který se připojili k nějakýmu bordelu a potom to bohužel vyšlo na pásku. Mohlo to bejt všechno úplně jiný, v tu dobu jsem už začínal hrát třeba s Jimem Čertem.

Přišel jsi z kriminálu, to je kdy? A co jsi dělal?

Šel jsem ven, to byl ten tejden, kdy tam přendali Pavla Zajíčka, takže byl na šatonech, ten byl úplně vyřízenej. Pak tam dali i Otu Bokroše, kterej byl z Chomutova a řikal mi, že mám v Chomutově vykradenej byt, že o tom policajti věděj, ale je jim to jedno. Vylejzal jsem z Borů, u našich na mě čekal Čuňas, já se styděl a celou Plzní jsem se plížil, protože mě samozřejmě těsně úpřed výstupem několikrát ostříhali do hola. Přitom nás celou dobu nestříhali, abysme u soudu vypadali jako odstrašující případy. I lidi, který se normálně holili - jako třeba Magor - se holit nesměli. Přísný zákaz kontaktu se žiletkou a nůžkama! Když mě pustili - já jsem se bál mezi ty lidi úplně jít, bylo to příšerný, bál jsem se tramvají, byl jsem vyjukanej - Čuňas mě okamžitě odvezl na Rychnov, kde měl Honza a Květa Princovejch barák a kde probíhalo promítání, koncerty, přednášky atd. Přišel jsem na Vánoce a hned koncem roku tam byla nějaká akce, kde se objevil Havel, Landovský a Jirka Němec a to už byla Charta 77, což jsem ovšem nevěděl. Dozvěděl jsem se to vlastně až z novin za tři dny, tak jsem ji utíkal okamžitě podepsat. To bylo na Silvestra 1976/77.

A na barácích se žilo jak?

Baráky likvidovali jeden za druhým, v Rychnově bylo několik akcí, ale policajti nedali pokoj, vozili nás na cely předběžnýho zadržení, po vystoupení Plastiků v Rychnově vyhostili Paula Wilsona, u všech aut rozpíchali gumy, u motorek přeřezali kabely... Po Chartě 77 už šlo o hubu. Já jsem viděl chybu od začátku v tom, že se nás nezastali lidi z kultury. Byli posraný, celá Jazzová sekce, folkáči, Melodie a časopisy byly plný Hutků, jazz se hrál vesele dál a já šílím z toho, když všichni vyprávěj, jak to měli těžký, jak nemohli hrát. Přesně naopak! Všichni byli posraný a až když na ně došlo, tak začali tvrdnout. Když zavírali Hutku, tak Jazzová sekce byla taky posraná, až konečně došlo i na ní. A došlo by i na další. Neexistovalo, aby se někdo z kultury zastal lidí, který zavírali kvůli kultuře. V našem případě se nás zastali víceméně politici - sice zkrachovalý - a intelektuálové, a my jsme se vznikem Charty 77 (tou jsme se dostali na stejnou loď) - cítli - aspoň já, abychm mluvil za sebe - vděčný a zavázaný za to, že se ozvali, protože kdyby k tomu nedošlo, dostávali bysme ne měsíce a roky, ale bůry a ještě víc let. Díky jim se to ve světě rozjelo a za dva roky jsme šli domů.

Přišel jsi ven a zjistil, že "hnutí" funguje dál? Asi se objevili i noví lidi, který se o vás vlastně dozvěděli až díky procesu...

To se mi právě líbilo, že říkali na rovinu: nám se nějaký Plastici nelíběj, a undeground už vůbec ne, ale nesmířili se s tím, že někdo za svůj názor, nebo kulturní projev, postoj, má jít do kriminálu. To tehdy nemělo obdobu. Na Rychnově bylo taky pár akcí, takže zavřeli Honzu Prince a barák vyhodlili do povětří pod záminkou, že tam udělají otočku pro autobusy. Tam jel jeden autobus s dělníkama ráno do fabriky a odpoledně je odvážel zpět, přesto barák zničili. Já se tam byl podívat po dvou letech a ještě pořád tam ležela ta suť. Byly další baráky, Řepčice, kde byl Viktor Parkán, Čárlí, tam se odehrávaly spíš divadla, přednášky, protože to bylo v obci a nebylo možný dělat randál. Řepčice skončily tak, že na jedný straně silnice stál barák a na druhý bylo pole, tak než by uvorali kousek meze, radši zbourali barák, aby je odtud dostali. Začali jsme se proto ohlížet po něčem, kde bysme nikoho nerušili a vyloženěj jsme chtěli samotu. Můj baráček byl malinkej pro stovky lidí, tak jsme si sehnali Novou Vísku u Chomutova. Tím, že ostatní baráky likvidovali pod různejma záminkama, doufali jsme, že když tenhle bude na samotě, že to půjde. Samozřejmě jsme se mýlili, náš barák zlikvidovali taky, a to za účelem zvýšení obranyschopnosti státu, takže milicionáři s hasičema tam začali dělat nějaký chlastačky. Squatty, který by mohl leckdo s tím naším žitím srovnat, je něco úplně jinýho. Tam žijou převážně lidi, který nemaj prachy, nedělaj, obsadí nějakej barák, což je něco úplně jinýho. My jsme ten barák koupili oficiálně, všichni jsme makali a šlo o soukromý vlastnictví. Takže to vůbec nejde srovnávat, i když s nima člověk sympatizuje, ale tam ty lidi dělaj něco, co si vlastně nemůžou dovolit. Kdežto my jsme si dělali něco na svým a přesto se nás snažili zlikvidovat.

Nová Víska byla poměrně zásadní místo...

V každym případě to bylo místo, kde proběhlo koncem 70tých let nejvíc koncertů a akcí u nás. Bylo jich tam strašně moc, o tom se nedá mluvit, to je potřeba zažít. Několikrát byl barák obklíčenej, ale nikdy se nestalo, aby akci přerušili. I když tam byli, vždycky se dohrálo. Jen jedinkrát, když tam měl Battěk mít přednášku, toho chytli už v Ústí nebo v Liberci, takže tam nedojel, ale koncerty se vždycky konaly. Tenkrát měl Magor ještě geniální nápady a vymyslel, že koncerty nebudou o víkend, ale udělal se třeba ve čtvrtek. To věděli jen lidi, který to vědět měli, takže ve čtvrtek se hrálo, přijelo 300 lidí, v noci odjeli, v pátek naklusali policajti, oblíčili nás a byli tam až do neděle. Nicméně bylo dávno po koncertě a oni se jen divili, že nikdo nepřišel.

Myslíš že jen ty koncerty byly tak důležitý? Nebylo stejně důležitý i to setkávání? To spolu přece úzce souviselo...

Když jsem se začal stýkat s těmahle lidma a oni jezdili za náma, tak jsem v podstatě neměl potřebu jezdit jinam, chodit do kina, my jsme si filmy vozili z americký ambasády, nemusel jsem jezdit na koncerty, protože ty jsem měl doma, nemusel jsem shánět čtení, protože tam vždycky někdo něco dovez a tam jsme to rozepisovali.

A co Vokno?

V Praze měli naplánováný vydávání časopisu "Plastic People On The Sky", ale pořád se nic nedělo, takže jsme se s Čuňasem - ještě tam byl Íč jako fotograf a Kocour jako redaktor - do toho pustili sami. Čuňas měl v Teplicích kámoše, kterej dělal opraváře kancelářských strojů a ten celou tu rotačku po součástkách vynosil z práce, což mu trvalo půl roku, ve sklepě sestavil, nakonzervoval, zabalil a zakopal na nějakym pozemku. My dostali jen plánek, a protože to bylo takový místo, kam se nedalo dostat osobákem, jen kvůli týhle cestě jsme museli koupit gazíka. Podle mapky jsme o půlnoci dorazili na místo, Čuňas svítil baterkou a říkal: "Tady to někde musí být!", já kopal jako blbec a asi až na pátej pokus jsme mašinu vykopali a odvezli ji do Chomutova na bezpečný místo. V tom bytě jsme vytočili první číslo, konspirativně jsme to udělali a měli odvízt někam, kde se to mělo vázat. Ovšem celý ty stohy papíru jsme zapomněli na střeše auta, takže když jsme se rozjeli, tak 300 m2 chomutovskýmo náměstí bylo zasypaný tajným Voknem a nějaký babičky a mateřská školka se soudružkou učitelkou nám to pomáhali sesbírat. A pak začala éra Vokna, včetně procesů. Tenhle stroj jsme jsme den před domovní prohlídkou - dostali jsme jakýsi echo - odvezli pryč. Přijela hromada policajtů i se psama - tam nějakýho policejního knírače, specialistu na drogy, kterej měl snad hodnost majora, roztrhali Kostůrovi psi - a začaly procesy. My jsme po dobu Čuňasovýho věznění sestavili nový Vokno už venku, propašovali ho do Čech, kde měla Mašina pokračovat a vydat další číslo - aby policajti viděli, že nás nezastavěj - ovšem tý to trvalo tak dlouho, že to číslo vyšlo asi tejden před Čuňasovym návratem a ten pak okamžitě udělal číslo svý. Takže kulturní vyžití se odehrálo v prdelích, v lesích mezi Kadaní a Kláštercem a mně to osobně vyhovovalo. Přinášelo to i průsery, ale přesto na to musím vzpomínat v dobrým, tam bylo takový prdele, i když se chodilo do kriminálu. Nás to mělo deset dohromady a vždycky byl někdo z nás zavřenej. Jířa Černega se na nějaký svatbě vyfotil s portrétem Husáka a dostal za to dva roky. U Chmeláka se podepsala Charta a šel za to taky na dva roky. V tomhle procesu v Mostě dostalo několik dalších lidí, Robinson, Prnďa a jedna holka další dva a půl roku za křivý svědectví. Mysleli jsme na ně, hrálo se pro ně, na melodii známýho spirituálu "Give me that old time religion" se vždycky každá sloka věnovala tomu, kdo byl zašitej, v podstatě tam byli s náma. Bydlel tam s náma třeba Kečup, i když dost chlastal a blbnul, ale makal, tak tam měl taky svou cimřičku a toho zašili za to, že měl - jak bylo psáno v rozsudku - na melodii "Už vyplouvá loď Jambee" zpívat na veřejnosti "Až bude Gustáv Husák viset na větvi, bude v český zemi ráj". Dostal asi rok a když přišel z kriminálu, šíleně se rozčílil, že byl odsouzenej neprávem, protože to zpíval na melodii John Brown Body. To bylo na Silvestra a jak byl rozčílenej, nutil všechny, aby to zpívali taky. Začalo to tak, že o půlnoci pět, šest lidí řvalo na dvoře dolů z kopců, ačkoliv byl barák obšancovanej policajtama "Až bude Gustáv Husák viset na větvi..." A pak to mělo obměny: "Až bude Leoš Brežněv viset na větvi, Až bude celý politbyro viset na větvi...", nakonec to trvalo asi hodinu - doteď mě mrzí, že jsem to nenahrál - a sto lidí chcalo dolů z kopce a přitom řvali Až bude Gustáv Husák viset na větvi. A Kečup byl spokojenej. Anebo Jim kolik tam složil písniček, perfektní atmosféra při svíčkách....

Jak probíhal běžnej život na takovýmhle baráku?

Běžnej život byl, že nás dělalo pár a zbytek se tam válel. Anebo přijeli lidi na víkend a zůstali tam půl roku, i s dětma. Ze stodoly jsme udělali koncertní sál a z chlívů hospodu. Průser byl, že ta se udělala dřív a jak se narazil první sud, už se dál dělat nechtělo. Běžný bylo, že když byl nějakej koncert nebo festival, tak každej, kdo přijel musel zrejpat metr čtvereční zahrádky, vykopat kousek žumpy. Tam žili děti, tam se narodila Markéta, ještě jí nebylo ani půl roku a už se mnou chodila na výslechy. Já ji tahal s sebou, aby nás brzo pustili. Vendelínův a Lenčin Honza bylo první dítě narozený v roce 1979, narodil se vteřinu po půlnoci, psali o tom v novinách, a když zjistili, že jde o nás, tak až někdy třetího ledna začali rychle psát o jiným dítěti odněkud z Ostravy. Ale museli jsme makat, Vendelín dělal v lese, já jezdil u nákladní taxislužby, měl jsem dobrýho šéfa, kterej mě nechal jezdit, jak jsem potřeboval, tak to policajti vyřešili jednoduše: sebrali mi řidičák a nevrátili, dokud jsem neodjížděl. Ten jsem s nima pak vyměnil za otisky psacího stroje. V podstatě to tam ale fungovalo, hospoda byla pořád plná, vznikla tam hromada písniček, objevovali se nový a nový lidi, který nikdy předtím nehráli, třeba Fricek, Slávek Kaplan, Petr Kluzák, Dáša Vokatá tam začínala, Jindra Tomeš a hromada dalších písničkářů. Nezapomenutelná je Karáskova půlhodinová verze skladby Rány zní nebo první vystoupení Čárlího s Elektrickým bandem. Vůbec ta komunita byla velice pestrá, ze všech možnejch rodin, ze všech možnejch zázemí, dělníci, studenti, komunističtí spratci, děti vysokejch vojenskejch oficírů a vládních činitelů, a v podstatě to vydrželo celou tu dobu. Dneska už dorostli i jejich děti. Na tvejch narozeninách za mnou přišel Tobiáš Jirous a ptal se, jestli si na něj vzpomínám. Já ho pamatuju jako malýho kluka, kterej na Vísce třískal do bubnů a teďka tluče s DG 307. Moje generace má děti, kterejm je 20, 25 let.

Myslíš, že tohle přátelství, který vznikalo na barácích a akcích bylo jiný, postavený na pevnějších, nadčasovejch základech? Někdo by si mohl myslet, že to je hlavně o pití piva při hlasitým randálu.

Tehdy jsem si to rozhodně neuvědomoval, ale dnes - s odstupem času - si uvědomuju, že lidi žili jinak. To přátelství je jako jinde: jsou lidi, na který asi těžko zapomeneš a potom jsou lidi, který dneska potkám a nevím. Ani těchhle není málo. Ale jsou lidi, který pro tebe něco znamenali a to je na celej život, nejde se s nima ani pořádně pohádat. Anebo jde, ale nebereš to vážně. Já bych Magora někdy zabil, ale pak bych ho vobejmul a všechno mu odpustil, ať už udělá jakoukoliv kravinu. A těchle lidí je hodně. Jde i o to, že nás to drželo, pociťovali jsme určitou radost, říkalo se, že je to veselý ghetto. Táhlo nás to, to společný nasrávání bolševika, trošku toho vzrůša a nějaká ta zábavička. Jako kluci jsme dřív něco načmárali na nějakou sochu. V Chomutově byl pomník s rudou hvězdou a my jsme soutěžili, kdo udělá hlubší díru šutrem do tý hvězdy. Největší zábava byla pozorovat, jak potom choděj policajti a ukazujou zaměstnancům parku, že musej vysbírat všechny kameny, aby je lidi nemohli házet. My jsme potom v kapsách a v pytlíkách nosili kameny a vysýpávali je na hromádky, aby to zase šlo. I normální lidi - když se nikdo nedíval - si hodili. Ale potom šlo už o něco jinýho, asi jsme měli k sobě blíž. Ale je pravdou, že jsme se snažili dělat i něco jinýho, než jen blbnout. Chtěli jsme hrát divadlo, já měl napsanej scénář, dělali jsme filmy, vznikla spousta muziky...

Jak jste přijímali nový lidi, nebylo nějaký síto, koho pustit a koho ne?

Já myslím, že se nikdo nepodezíral. Už taky tím, že se tam nic neprosralo, ke konci tam dokonce Čuňas veřejně dělal Vokno, točil klikou a přesto, že si takhle koledoval o průser, nikdo ho neprásknul. Až pak pozdějš, když přišly domovní prohlídky, už přituhovalo.

Jak probíhaly výslechy? V tý době byly karty už rozdaný, takže jak to šlo?

Začínalo se oblbovat, výslechy trvaly několik hodin a skočily většinou nějakou zadržovačkou. Právě proto jsem s sebou bral půlroční Markétu a spoléhal na to, že mě za dvě hodiny pustí. Výslechy byly kvůli každý hovadině, když měl někdo pohřeb, svatbu, přijel Brežněv, nebo jen tak. Je pravda, že jsme je provokovali jak to jen šlo. Ale musím říct, že na Chomutovsku za celou tu éru, co jsem tam byl já, vlastně nedošlo k žádnýmu procesu, probíhaly běžný výslechy kvůli Chartě 77, kvůli akcím, kdo tam byl, kdo to organizoval, kdo dělal pozvánky, ale v podstatě nikoho nazavřeli. Všichni zavření byli odsouzení v jinejch okresech, než v chomutovským. Až v momentě, kdy jsem se vystěhoval, šel za Vokno Čuňas s Magorem a další do kriminálu. To bylo dost zajímavý, že 14 dní po tom, co jsem odjel, začaly problémy. Začalo to domovní prohlídkou, kdy jsem tam ještě byl. Teď jsem našel dopis, kterej jsem psal na lampárnu hlavního nádraží Ústí nad Labem: stížnost na Husáka, taková legrace. Kvůli tomu mi chtěli zakázat i vystěhování. Když tam byl festival na Silvestra 78/79, tak přesto, že tam byly malý děti, odpojili policajti elektriku. Vymluvili se, že byl rozvaděč o 5 cm níž, než byla nějaká norma. My to dali okamžitě do pořádku, aby nám to ještě do toho Silvestra zapli, což elektrikáři samozřejmě odmítli, poněvadž nesměli. Najednou měl bejt festival, kde mělo hrát 20 kapel a nebyla elektrika. V našem okolí byl nejbližší soused půl kilometru od nás, to byli docela dobrý lidi, sympatizovali s náma, tak jsme sesbírali - Íč byl tehdy elektrikář tak to tahal z práce - a natáhli 500 metrů kabelu, vykopali jsme v poli rygol, v noci, aby nás nikdo neviděl, při baterkách. Protože jsme si mysleli, že policajti nejsou tak úplně blbý, tak jsme si to chtěli posychrovat. Přitáhli jsme od Jimovýho fotra - to je důkaz, že tehdy Jim ještě nepráskal - kterej měl v nějaký dílně ještě po Němcích, obrovskou centrálu, agregát, Čárlí měl tehdy Žuka, dotáhli to odněkud z Východních Čech. Báli jsme se, že až policajti uslyšej, že hrajem, napadne je, že máme nataženej kabel a překopnou ho. V tu chvíli bysme nahodili centrálu a jeli dál, abysme je nasrali. Jenže oni na to vůbec nepřišli, jen čuměli, asi byli fakt blbý, anebo jim o to nešlo. A navíc to bylo tu zimu, kdy napadlo šíleně sněhu, velikej mráz, takže jsme ten kabel nemuseli ani zakopávat. Tenhle festival pak byla jedna z nejlepších akcí, který jsme dělali.

Byly v týhle době - 1978/79 v Čechách ještě další baráky?

Hlavně byl byt v Ječný ulici v Praze, kde bydlela rodina Němcových. Dana je z Chomutova, když jela za maminkou, stavila se u mě a vždycky přivezla veškerý informace z Prahy, o Chartě atd., a pokaždý, když jsem byl v Praze, jsem se tam zastavil. I když tam měli odposlech, vždycky jsem se dozvěděl něco novýho. Tam jsem zažil pár krásnejch večerů, nejen že se tam hrálo, nebo četlo, ale tohle byl jeden z nejdůležitějších a nejvýznamnějších bytů celejch 70. let. Byly i baráky, Řepčice už byly sice zbouraný, Sváťa koupil mlejn, ale to padlo dřív, než se tam začalo něco dělat. V jižních Čechách byly Krašovice, tam byly taky akce, spíš ty legračnější, narozeniny, oslavy atd. Pak byly Kerhartice ve východních Čechách, a tam to dopadlo tak - já byl už venku - že po koncertě Plastiků ten barák shořel. Byla veliká krize, vážná doba, odjíždělo nás víc, už nešlo o prdel. Zjistili jsme, že barák za barákem likvidujou, že nejde o měsíce kriminálu, ale o roky, že přituhuje. Bylo to dilema: vystěhovat se, nevystěhovat? Já jsem ven prakticky nikdy nechtěl, ačkoliv mě celý tři roky po Chartě 77 vyháněli. Kolem mě bylo spousta spolužáků a lidí, který se snažili utéct za kopečky a nikdy jim to nevyšlo, žádný devizový přísliby, vystěhování, nic, a mě stihli vystěhovat během 14 dnů, ani jsem si nestačil všechno vyřídit a už jsem frčel. Když jsem viděl kolik lidí kolem mě odjíždí, z našeho baráku odjel první Íč a nakonec nás z těch deseti odjelo 7 - zůstali Šíma, Čuňas, Jirka Kostůr, Trafič - a ostatní jsou v Kanadě, USA, Austrálii, Rakousku, všude. V době, kdy padla Nová Víska, jsme už vyřizovali obrovskej mlejn někde na Domažlicku a aby se to neprovalilo, sjednával to neprošvihnutej člověk, Trafič, přišel zrovna z vojny, ostříhanej atd. Tam se nás mělo nastěhovat 20 rodin, protejkala tam řeka, nádvoří 100 x 100 metrů a celý to vlastnila nějaká babička. Už byla sepsaná kupní smlouva, my tam radši ani nejeli, jen podle fotek jsme si rozdělovali kde bude kdo bydlet, kde bude hospoda, kde se bude hrát a najednou se to domákli estébáci, zašli za notářem, z tý paní udělali nesvéprávnou a smlouvu zrušili. Pak z toho byl snad pionýrskej tábor. A to byla taková poslední kapka. Taky samozřejmě vyhrožovali, že mi dítě může přejet auto a do toho jsem si přečetl dopis Magora, kde nadává na všechny lidi, který odjeli. Pro mě byl jeden z impulsů proč odejt taky to, že potom, co vyhostili Paula Wilsona, napsal z Kanady, že tam je možno sehnat nějakej ostrov, kde by se dalo žít. A zrovna Magor mi říkal, že by to bylo dobrý, že by nás jelo víc a že by to mohlo bejt zajímavý. Začal jsem to brát docela vážně jako jednu z možností a nakonec to s odstupem času dopadlo tak, že já jsem odjel do pitomýho Rakouska a Magor si hrál na haura, že tady zůstal. Jemu to zrovna nevyšlo, on si to odsral se vším všudy, ale nemůže vytýkat emigraci všem. Hromada lidí - nebo já určitě - jsem mohl bolševikovi víc škodit tam odsud, než bych mohl tady a myslím si, že jsem to dělal na plný pecky až do poslední chvíle. Taky když došlo v Rakousku k sbírání asylů, já byl první, komu ho sebrali. V exilu jsem se seznámil se spoustou zajímavejch lidí, nebyly jen setkání undergroundu, který byly dost vydařený, ale byly další srazy, každej rok Rohru (BRD), který dělal opat Opasek, dělal se Franken, to byl třeba sjezd spisovatelů, my jsme s Kocourem a Íčem dělali přednášky o undergroundu, párkrát jsem tam se Sváťou, Čárlím a Dášou hrál. Pro mě byl exil důležitej tím, že jsem měl dost těch lidí odsud. Zjistil jsem, že v podstatě pro ně nemá cenu něco dělat, obětovat se, riskovat. Toho stáda, těch 99,9% voličů, jsem byl nabaženej. V Polsku podepsalo Solidaritu milion lidí, v Čechách Chartu 77 300 a nakonec toho byly stěží 2 000 lidí, většina jen kvůli vystěhování. Viděl jsem to v práci, ve městech, lidi po nás plivali, přáli nám jen to nejhorší, měli radost, že na nás došlo. Neměl jsem nejmenší chuť tady cokoli dělat. Tam jsem si mohl číst knížky jaký jsem chtěl, chodit na koncerty - málokdo viděl tolik koncertů, co jsem viděl já - takže jsem si tím dohnal a doplnil těch zkurvenejch 20 let tady. I když s odstupem času jsem rád, že jsem žil tady i tam, protože na obojím bylo něco dobrýho i špatnýho. Nestěžuju si.

Stýkáš se po návratu s tou starou partou?

Já je nevyhledávám, ne že bych se jim vyhýbal, ale nechávám to náhodě. Navíc exil byl velikej skok a veliká změna, ale po čase, po tom vzpamatování se tam, po škodění bolševikovi jiným způsobem - třeba když do Vídně měl přijet Husák oficiálně na návštěvu a tam ho vítali, což mě sralo, protože u nás se vedly procesy, tak jsem se tenkrát sešli v bytě u Vaněčků domlouvit se, co by bylo dobrý dělat proti Husákovi, jestli demonstraci, ale pak jsem na svou pěst nakopíroval tisíc fotek Husáků, pod to jsem napsal text ve smyslu, že upozorňuju Rakušáky na to, že se stýkaj s vrahem a s teroristou a polepil tím Vídeň. Musel jsem to udělat přes noc, aby to nikdo nestrhal, nepřelepil, a tak jsem po celý trase od letiště do Vídně, celejch těch 10 km, polepil, na sloupy, na stromy, pak i v centru města. Aby si toho všichni všimli, lepil jsem to na výlohy, na banky, na mramory. To ale nebylo jenom tohle, já jsem těch blbostí dělal hodně, a o některejch jsem dokonce nesměl ani mluvit. Když byl nějakej proces, když zavřeli Magora, tak jsme v noci vyrazili a sprejema jsme postříkali celou českou ambasádu. Jednou jsme se nedomluvili a Kocour stříkal z jedný strany a já z druhý, až jsme se sešli v půli a v novinách je fotka, na který je na jednom sloupu nápis Smrt komunismu a na druhým je napsáno Charta 77. V tu ránu to bylo hlídaný policajtama a my jen čekali dál zase na další příležitost a postříkali jsme s Banánem třeba výlohu a chodník Aeroflotu. Ale až teď si uvědomuju, že nás taky při tom mohli vtáhnout na ambasádu - to bylo český území - tam by asi s náma pěkně zatočili. Tohle byly jakoby jiný akce, ale my jsme samozřejmě pokračovali v setkáváních dál, okamžitě hned začátkem 80. let byly tři setkání u Čárlího ve Francii, kde se hrálo, promítaly filmy, potom to pokračovalo v Rakousku, tam si Londýn pronajal starej statek, kterýmu se říkalo Zámek, i když to byla rujna, tam jsme natáčeli filmy, každej rok se dělaly festivaly. Dá se říct, že tohle pokračuje ve Vydří u Magora a od příštího roku v tom chci pokračovat dál u mě na Moravě na mlejně. Já nemám důvody končit a pokud to někoho zajímá a baví se tím, tak to má smysl. Ne takový to nostalgický brečení, jaký to byly krásný časy, ale aby byla prostě pohoda. Už mě pustila touha mít všechno společný (komuny atd.), přece jen jsem viděl všechno zblízka, i to hádání, takže na některejch věcech mi nezáleží vůbec, ale pak jsou věci, o kterejch chci rozhodovat čistě sám. A po těch veškerejch zkušenostech chci absolutně oddělit soukromí od jinejch věcí, takže tam všechno dělám s tím, abych - když mě to nebude zajímat - mohl odejít a mít svý soukromí. A ta akce aby přitom mohla pokračovat. I když mi bude 90 let, ať pokračuje vesele dál. A tak pomalu buduju, bahním se v cementě, dělám něco a doufám, že tam začnou jezdit lidi o generaci, o dvě mladší a budou se tam cejtit dobře. Kde mi nebude vadit, že se někdo poblije, anebo že se bude muset kvůli nějakýmu blbýmu sousedovi končit. Když tam bude nějakej ožrala s poslední desetikorunou, tak mu to pivo stejně ještě dám. Taky aby tam lidi mohli přespat. Je to na samotě, kde se může řvát a nikomu to nebude vadit.

Sleduješ nadále tvorbu Tvejch souputníků - DG 307, Plastiků. Bondyho...?

Bondyho moc ne, ten je teď v Bratislavě, na universitě vyučuje marxismus, tak nevím, jak bysme se shodli, i když on se tím nikdy netajil. DG 307 jsem viděl párkrát, zato s Plastikama jsem jel polovinu šňůry po Čechách a asi 6 koncertů jsem nahrával. Nicméně mě udivujou takový informace, jako že Plastic People jsou daleko lepší než bejvali. To se vždycky vytočím, protože dojem z koncertu tenkrát byl nesrovnatelně silnější. To se nedá ani srovnávat. Je pravda, že když někdo hraje 20 let, je asi sehranější, než po dvou letech, ale hlavní pravda je to, že teďka hrajou a zkoušej za jinejch podmínek, na jiný aparáty. Když byl v televizi seriál Bigbít a lidi, jako třeba Petr Janda, kterej říkal něco v tom smyslu, jako že je především muzikant, profík, puntíčkář a že Plastici se mu tedy moc nelíbili, tak je pravděpodobně nikdy neslyšel. Zato já slyšel živou nahrávku Olympiku a byla to katastrofa, nejen že hráli sračky, ale hráli falešně a nedalo se to poslouchat. Plastici ty nahrávky, co dělali, tak na blbej aparát, na půjčený nástroje, ale přesto jsou dobrý a to se všechno točilo přímo, bez nějakejch studiovejch úprav, a když je na tý nahrávce nějakej kiks, tak to přece není vůbec důležitý. Něco jinýho je, když se nějaký sračkový vládní kapely, viz Olympic, zavřou do studia, natočí tam jednu skladbu tisíckrát a pak tu nejlepší vyberou. Věci, který mě zajímají, jsou většinou živý nahrávky, ne žádný upravený studiový sračky, tam slyšíš tu kapelu, jaká skutečně je a co od ní můžeš očekávat. Plastici byli z tohohle pohledu vždycky výborný a je to nejlepší kapela, která kdy v Československu existovala a další podobná ani za tisíc let nevznikne. Existuje knížka, která vyšla v roce 1980, jmenuje se "EuroRock" a v ní píšou o všech evropskejch státech, kde se hrála nějaká rocková muzika, o Polsku, Maďarsku atd. O Československu tam píšou v kapitole, která se jmenuje "Rock na barákách". Na první stránce píšou ve zkratce o situaci populárních hvězdiček, o jazz-rocku, Olympikách atd. a pak celejch dalších 15 stránek je o undergroundu. To jasně ukazuje, co mělo význam v rockový muzice v 70. letech a když si koupíš jakejkoliv lexikon o hudbě a je tam Československo, tak je tam pouze Karel Gott a The Plastic People Of The Universe. V tomhle jsem pokračoval i v Rakousku a hodnotil si nejzajímavější akce. Nejlepší koncert v Čechách, kterej ve mně zanechal nejhlubší dojem, byli DG 307, a to v Kostelci u Křížku, přesto, že nebylo rozumět jedinýmu slovu, ale ta muzika! Tam samozřejmě taky přijelo 200, 300 policajtů, přijeli autobusama a prej: "Okamžitě skončete a sbalte si nástoje!" Tak Jarda Kukal hodil přes rameno lopatu, krumpáč a šel. Když jsem přijel do Rakouska, tak mi známí, který tam bydleli už delší dobu řekli, abych si nenechal ujít vystoupení kapely Halucination Company. Tak jsem na ně šel a přesto, že jsem nerozuměl taky ani slovu, celej koncert jsem čuměl s otevřenou hubou a říkal si, jaká je to paráda. Já o rakouskejch kapelách nic nevěděl, zajímala mě jen angloamerická scéna a teď takovej nářez! Byl jsem z toho nadšenej, ovšem ten kluk, co tam byl se mnou si stěžoval, že dřív to byl jinej nářez! "Ale běž se podívat, příští tejden hrajou Drahdiwaberl v Aréně", tak jsem tam plnej očekávání šel a to, co jsem tam viděl mě donutilo v duchu říct, že českej underground byla taková kavárenská záležitost pro mateřský školky. Větší nářez jsem ještě nezažil, bylo pár koncertů, který byly extra vyvedený, ale tohle je kapela, která je všude po světě zakazovaná. Chtěl jsem je udělat okamžitě po revoluci u nás, když tady lidi zajímali Rolling Stones a Jethro Tull. Drahdiwaberl je kapela, která má kolem 20ti lidí a dalších 20 potřebuje kolem sebe, takže není lehký dát je dohromady. Nicméně jsem to dokázal. Měli jsme připravený plakáty a šel jsem ještě dál, udělal pár videí, protože nebyli moc známí, tak aby lidi věděli, na co jdou. A dopadlo to tak, že jsem tohle video poslal taky na agenturu, která to měla pořádat. A oni šli od toho. Prej co je moc, to je moc, že tady na něco podobnýho ještě nejsou lidi připravený.

Myslíš si, že hudba hraje zásadní roli v tvym životě?

Od prvního okamžiku. Mám sbírku desek, kterou si asi nikdy nestačím poslechnout, málokterou desku jsem slyšel dvakrát a dost jsem jich neslyšel nikdy. A pak jsem začal s videama, při pár set prvních kazetách jsem měl jakousi kontrolu, ale když už jich je několik tisíc, tak už to nestíháš. Teď si nechávám nahrávat spoustu různejch věcí ze všech možnejch televizí a nikdy nebudu mít čas to vidět. Možná že někdy někdo jinej, já budu považovat za úspěch, když jednou sepíšu, co všechno vůbec mám. Zjistil jsem totiž, že v obchodech si můžeš koupit jen strašně malinkatý procentíčko, v Čechách skoro nic, v Rakousku strašně málo, v Německu trošku víc, v Anglii už to bylo lepší, v Americe ještě víc, tak jsem jezdil po burzách, protože jsem tam začal nalejzat věci, který jsem znal z mládí a v krámech je neviděl a nikdy v životě neuvidím. Je hodně kapel, který nikdy nikdo v rádiu nehrál, a přitom v šedesátejch letech bylo strašně moc dobrejch kapel, ale vydávali se jen ty nejznámější. Z Beatles a Rolling Stones se dělali veličiny, přesto, že existovaly stovky stejnejch. ne-li lepších kapel v Anglii i v Americe a nikdo o nich nevěděl. Anebo nechtěl vědět. Během 80tejch let, když už v podstatě nic zajímavýho v hudebním světě nebylo - podle mě pravděpodobně poslední zajímavá hudební věc ve světě byl vznik punku, kterej měl koho oslovit a co říct, tu následující new wawe už neberu, to byla totální sračka, jazz rock už vůbec za nic významnýho nepovažuju - tak od tý doby (o tom, co se tady děje teď raděj nemluvme) se začaly vytahovat zase tyhle zajímavý kapely, který většinou vydaly jen jednu, dvě desky a zanikly. To jsou taky nejdražší desky na burzách. Konec 60. let, hlavně americká scéna. A to se začlo znova vydávat a rozšiřovat mezi sběratelema a jsou to fantastický věci.

Jak jsi prožil listopad 1989?

To byl nářez! Byl jsem někde v Pompejích, prolejzal kráter Vesuvu, což bylo zakázaný a měl jsem z jedný burzy pár milionů lir, tak jsem si koupil kameru, místo který mi zapakovali cihlu, pak nám ukradli nám i auto, takže jsem byl totálně nadranc. Jel jsem zpátky, u Říma jsem se kouknul na televizi a viděl, co se děje. Zapomněli jsme ihned na všechny průsery a samozřejmě okamžitě do Čech. Hned v prosinci, což bylo těžký, protože jsem neměl žádný občanství - ani český, ani rakouský - museli jsme jít na českou ambasádu a za každou cestu jsem extra platil 200 šilinků. To byl humbuk, ambasáda obsazená demonstarantama, známejma lidma a nešlo sem jet, byl hroznej problém dostat se přes hranice, trvalo to tejden, 14 dní, ale potom už to šlo. Já byl smířenej s tím, že se sem nikdy nepodívám. Mám natočenou takovou besedu "10 let Charty 77" z 87 roku, kde byl Přemysl Janýr, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Jirka Němec a já a na tý besedě padla otázka, zda bychom se vrátili do Čech, kdyby to bylo možný. Všichni odpověděli, že jo, jenom já jedinej jsem řekl, že ne, poněvadž jsem byl přesvědčenej, že k tomu nemůže nikdy dojít, maximálně ve snu. To se zdálo každýmu, byla to jedna noc a pak to bylo ráno všechno jinak. Já si po návratu všímal strašně moc věcí. Mě překvapovala ta šedivost, všechno bylo šedivý, všude špína, bordel, ale všímal jsem si i hrozně krásnejch věcí, který teď mizej, jako třeba izolátory na sloupech, to jsem neviděl léta letoucí. Zažil jsem taky, že jsem chtěl natankovat a nesměl, protože jsem měl na autě rakouský číslo. A podobný blbosti, který mě vytáčely, ale viděl jsem tu pohodu, nadšený města, moc se mi tady líbilo, Havla jsem potkal hned na prezidentským večírku. Ale prvně jsem se s ním setkal ve Slávii, tam jsem přišel a Havel tam byl s Olgou, seděli u stolu a to byl krátce prezidentem, měl tam ochranku, šel jsem k němu a oni okamžitě vylítli, ale pak jsme u baru pokecali. Seděl tam v džínách a bundě a hned že bysme měli zorganizovat festival na Hrádečku, že by se na tom chtěl podílet, byl absolutně v pohodě, ideál. Potom už to byly průsery, stal se z něj někdo jinej. Dneska nevím, o čem bysme se bavili. Oficilálně by mě asi nepřijal - proč taky? - ale v hospodě bysme se asi dobře pobavili. Je dobrý, že je prezidentem, v pár věcech bych za něj dal ruku do ohně, ale něčím mě zase nasral.

Co ženský? Člověk s takovým vyhraněným akčním radiem?

S ženskejma je to těžký, na ty nezbejval čas. Na to doplácely vždycky ony a pak zase já. Takže teď je situace taková, že s nima mám minimálně společnýho, ale s některejma jsem žil. S některou krátce, s jinou dýl, mám pár dětí, každý s jinou, mám rád mladý holky, jak to napsal Egon Bondy. Miluju Margaret a to stačí.
duben 1999      
zavřít