Legenda a průkopníci československé psychedelické scény The Primitives Group zazářili v roce 1968 na hvězdy české pop music nepřehlédnutelným plamenem. Sovětská vojska...
Zobraz všechna CD...
březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_rozhovory.png

Miroslav Bambušek: Nechci se propadnout do nějaké díry po minulosti

V sobotu 28. května 2005 v 16 hodin začíná v Multiprostoru Louny projekt Perzekuce.cz, který s občanským sdružením Mezery připravuje Miroslav Bambušek.

První část několikadílného projektu vychází z jeho divadelní hry Porta Apostolorum, která letos získala Cenu Alfréda Radoka. Jejím tématem je jedno z bolavých míst novodobé české historie – na přelomu května a června 1945 bylo během několika dnů v Postoloprtech pobito téměř osm set Němců, většinou civilního obyvatelstva. Miroslav Bambušek se pokouší strhnout z rány strup a vymýt ji – pohledem, který ani nezačíná, ani nekončí v několika dnech před šedesáti lety.

 

Miroslav Bambušek:
Nechci se propadnout do nějaké díry po minulosti

Ptal se: Vladimír Lábus Drápal

Úvodem: Hra Porta apostolorum je napsána na paměť zhovadilým ideologiím, jako jsou např. komunismus či fašismus, které říkaly, že je třeba vymyslet nového člověka, jenž bude hrdý a silný a pracovitý a bude míst smysl pro vyšší spravedlnost a život v kolektivu.

Vyšší spravedlnost znamenala, že lidé si nejsou zas tak úplně rovni, jak tvrdily demokratické režimy, jejichž ústavy přiznávaly každému občanu stejná práva.

Komunisté a fašisté soudili, že lidská práva jsou zástěrka, za níž se ukrývají zájmy buržoazie, která vykořisťovala dělníky.


Dostal jsi už po druhé (po prvné  roce 2002 za dramatický text Písek) cenu Alfréda Radoka v kategorii Nejlepší česká původní hra. Čeho se oceněná hra Porta apostolorum vlastně týká?

Text Porta Apostolorum se topograficky vztahuje k místu v  severních Čechách, k městu Postoloprty. Tam byl v půlce 12 století založený benediktský klášter, který se jmenoval Porta apostolorum, Brána apoštotlů. Postoloprty to měly vždycky problematické, stojí v úžině, která vlastně vede přímo do Německa, taková stezka, kde se mlátili Švédi, byla tam německá hranice, velmi bohatá, opečovávaná oblast, vzkvétající chmelařské Schwarzenberské dominium, velmi německý prostor, Sudety. Louny, vzdálené 10 km byly už české. Text Porta apostolorum se vztahuje k události, která se stala na konci II. světové války, na přelomu května a června 1945 a tou byl vlastně největší masakr na německém civilním obyvatelstvu v Čechách, samozřejmě až do 90. let tutlaný. V roce 1945 se Postoloprty staly branou apoštolů nového režimu, nové doby, komunistických časů a pro některé místem „konečného řešení“ českoněmecké otázky.

 

Ale ten úspěch textu byl jistě důsledkem Tvého předchozího působení na divadelním poli, a zejména pak zakladatele divadelní scény Multiprostor v Lounech…

Samozřejmě mu předcházely další aktivity, které pořádalo občanské sdružení Mezery, mimo jiné zřizovatel Multiprostoru, a které pořádalo kulturn aktivity, přednášky, výstavy. Třeba organizovaly Balkánskou sezónu, kde byla řada projektů, které se zabývaly lidskými právy na Balkáně po vypuknutí občanské války. Z toho vyplývá, že aktivity, které přicházejí teď, jsou výslednicí zkušeností z věcí, které předcházely. A někdy před rokem jsem se potkal s panem profesorem Petrem Matáskem, kterž mi naznačil, že bysme spolu mohli něco udělat, já tehdy končil v  Západočeském divadle v Chebu, kde jsem pracoval jako dramaturg a producent, a začal jsem něco psát, jakýsi text, první, druhou, třetí verzi. Pak jsem ovšem narazil na velký článek v Respektu, kde se psalo o téhle postoloprtské čistce. Řešil jsem Balkán, ale co bylo za humny jsem v podstatě nevěděl. Hrozně mě to nakoplo a moje cesta k zpracování tohohle materiálu šla jistým směrem, začal se pídit po nějakých reáliích a zjistil, že to je ono. Čili tím, že jsem narazil na tenhle materiál, na tuhle černou mimosoudní čistku v Postoloprtech vlastně vznikla Porta apostolorum. Začal vznikat dramatický text, který se vztahuje v podstatě ke genocidě ke konci II. světové války na německých obyvatelích, ale samozřejmě tam byli i příslušníci NSDAP atd. A s tím pro mě přišlo i to téma: Perzekuce 1939 - 1945.

Ale nevidíš to jednostranně? I kdsyž ten název i časové vymezení dávají najevo, že víš, jak je to stéma složité a citlivé, že ta perzekuce přece nebyla jednostranná, ale důsledek něčeho… Necítíš ale stejně jisté nebezpečí v tom, že tvůj názor může být považován za zjednodušující?
Samozřejmě, že by to mohlo tak být bráno, a jsem na to připravanej. Například Němci s materiálem holokaustu zacházejí hodně, je součástí práce na jejich vlastním sebevědomí a sebereflexi dějin, pracujou na tom a všichni to od nich přejímají, všichni si to pamatují. I u nás v Čechách to byl komunisty zavedený mýtus: Němci jsou ty špatný a je to pravda, protože my se to učili v dějepise. Ale jde o to, že II. světová válka má nějaký další souvislosti, že třeba osvobození může znamenat osvobození Prahy a rozhlasu a všech obcí od nacismu, ale na druhou stranu to může přinést něco dalšího, zvláštní anarchii, kterou nikdo neřídí. Prostě chci říct, že naší ambicí je revidovat jenom určitý zlomek tohoto okamžiku. Tím ostatním se zabývají zase další, kteří píšou do časopisů, do Respektu, do Reflexu, mluví o tom, publikují, peníze EU jdou na výzkum, ta ostatně tuhle reflexi podporuje, ovšem k datu 1933 až po 8.5. 1945, taková je její konkrétní výzva. Ale my děláme vlastně něco trošku jinýho, i když všechno souvisí se vším: nás zajímá hlavně to, co přišlo po válce, ale současně třeba s důrazem na to, co přišlo v okamžiku vyhlášení Sudet jako německého území, to je také velmi důležitý okamžiik, co někteří sudetští Němci dělali k Čechům, jak se k nim vztahovali, to je samozřejmě jedna poloha, a co přišlo po osvobození je další, druhá věc. Jistě spolu souvisejí a na obě se rádo zapomíná, my to prostě teď otvíráme přes okamžik roku 1945, ale chceme tím otevřít diskusi i o té druhé poloze… Chtěl bych se zeptat rodáků, jestli si pamatují, co dělali Němci, když Postoloprty byly připojeny k Německu, co dělali Čechům, a co se dělo pak v roce 1945. Ať se o tom ví. Ta paranoia je trapná, začarovaný zámek nebo co. Přitom mají dávno řešit jiné věci, třeba hospodářství. Je to prostě nedospělost, lidé tam v tom regionu se bojí udělat maturitu – a tohle je podle mne příležitost, když od konce války uplynulo už šedesát let.

 

Má tenhle projekt v tuhle chvíli přinést rozšifrování pouze týhle konkrétní události?

Samozřejmě, ono jde o to, že tenhle projekt je rozvržený do čtyř let, jmenuje se Perzekuce.cz a má několik částí. První jsou tedy Postoloprty, ale je toho mnohem víc, v podstatě to začíná už souvislostmi roku 1939 a scénickým dokumentem Předběžná zprávy – Postolopry 1939-1974. Pak budou následovat Procesy, tam přicházejí na řadu komunisti, normalizace a další části naší historie… Vlastně na základě toho by se pak mohla odehrát nějaká sebereflexe našich soudobých dějin, a mělo by se to vlastně v nějakých konglomerátech udát právě na platformě scénických dokumentů. Je to o tom, že chceme nějakým základním způsobem rozšifrovat tenhle klinč, tohle zvláštní tabu, kdy jdu se starostou toho města a on mi řekne „Tak jo, tady někde to asi bylo“, protože to pietní místo vlastně neexistuje. Hrozně mi to připomíná ta svědectví, která se kolem toho místa objevila a která jsou úplně rozporuplná, kdy jedni tvrdí, že to bylo tady, a někdo další podá úplně protikladnou informaci. Takový poloviční zájem a z druhé půlky obava, rychle od toho… Takže tahle původní dílčí část je věnovaná Postoloprtům, začíná 28.5.2005 a jedná se o dokument, který spočívá ve scénickém čtení konkrétního materiálu, odtajněného teprve před 4 lety, který se jmenuje Vyšetřování – předběžná zpráva o porevolučních událostech v Postoloprtech a Žatci. To bude zkrácená verze tohohle dokumentu, jsou to vlastně výslechy všech odpovědných lidí, kteří fungovali, participovali na čistce těchhle všech civilistů. Následnou částí je diskuze na toto tema s odborníky-historiky, pamětníky a posléze instruktážní cesta autobusy do Postoloprt po inkriminovaných místech.

Dá se v tom najít nějaká spravedlnost? A hledáš ji vůbec?

Projevem té spravedlnosti si myslím je to, že to chceme vůbec řešit. Němci si řeší svoje, svůj holokaust a všichni je k tomu nabádají, my máme zase svoje věci, svoji bolest, o které se 60 let mlčelo. Jistě, první knížky se objevily třeba v roce 1993, ale jsou to odborné materiály, histografické věci, které nikdo nečte, nikdo o tom neví. Těchhle 60 let je jakýsi náš dluh, akt spravedlnosti vůči dějinám, vstřícný krok vůči spravedlnosti, vůči identitě. Když se spolu budeme bavit o míře toho násilí, bolesti, o míře utrpení, tak ta míra je stejná, jenom je to prostě kvantitativně jinak. Zajedno nebylo tolik času, aby vítězové poraženým všechno vrátili, ale vlastně nejdrsnější na tom je, že prostředky, který se Češi naučili používat, ale to kdokoli - Rusové, Italové, Francouzi – od Němců, od nacistů, od fašistů, tak záhy po tom osvobození je začali sami aplikovat. V květnu 1945 byly vyčištěný koncentrační tábory od Židů a šli tam hned německý civilisti a zneužívali se na nich úplně stejný postupy, stejný mučení, stejný věci a kolikrát tam byli i ty stejný dozorci.

Největším překvapením ale pro mě ale bylo, že masakr v Postoloprtech mělo v rukou především OBZ – Obranné zpravodajství, kterému šéfoval Bedřich Reicin, člověk vyškolený sověty a podřízený Moskvě. OBZ spadalo pod ministerstvo vnitra, to ovládali komunisti, a vojáci OBZ byli Ukrajinci a volyňští Češi. Když se pak zeptáme, kdo to tam tehdy udělal, tak domácí Češi se do toho moc nevejdou. A vysvětluju si to tak, že v té době už komunisti nastupovali do boje! Tahle souvislost mě hodně překvapila, myslel jsem si totiž, že to byla čistě sousedská msta. I ta tam byla, ale jen částečně.

 

On se ten masakr pak vyšetřoval, ale skončilo to do ztracena, pokud vím.

Ono to pokračování mělo, protože lidi, kteří se na těch likvidacích podíleli, si tím v podstatě budovali kariéru. Příklad je Jiří Zicha, v OBZ měl krycí jméno Petrov, člověk, který za ty věci vlastně nejvíc odpovídal, se stal předsedou Okresního národního výboru v Žatci. Hned v roce 1946 vyhrál za komunisty volby, zároveň velel žatecké posádce, ale předtím ho uklidili na rok na Slovensko. I když s některými si ani komunisti nevěděli moc rady, tak je radši pověsili, jako třeba Reicina, aby se jich nemuseli bát. Zichu z postu předsedy ONV sundali už v roce 1949. Válka prostě dovede vyrobit prvotřídní hyeny. A bývá velkou příležitostí pro kariéru…

 

Jak?

Tyhle zvláštní typy dokážou přesvědčit vedení, lidi v orgánech správy nebo armády, že jsou schopní chladně řešit problematické situace. To nebyli lidé typu Milady Horákové, kteří hledali spravedlnost, tohle byli válečníci.

Jiří Zicha byl původně učitel, nejdřív v Československu a pak někde v Rumunsku, odtud přešel do Sovětského svazu ke generálovi Heliodoru Píkovi a bojoval v osvobozenecké armádě. Přijel z východní fronty, zažil toho hodně, byl spolehlivý a inteligentní, tak se o něm aspoň vyjadřujou jeho kolegové. Ale když přišla možnost účtovat, pomstít se za to, že viděl, jak mu třeba podřízli milovanou bytost, tak to prostě vracel. A měl úplně jasnej důvod. Já se jim nedivím, sám bych se vysral na všechnu morálku, etiku, lidská práva a půjdu a budu nelítostnej, budu někoho hledat a někdo by mě mal zastavit, ale to s etehdy právě vůbec nenosilo…

Proč tě to trápí, zajímá?

Souvisí to asi s nějakým charakterem, třeba mám potřebu odhalovat takový ty…bradavice…nenávidím lhaní o minulosti, nesnáším, když se odpovědná osoba tváří a tvrdí, že se nic nestalo. Pak se může cizinec ptát, proč se lidé v Postoloprtech chovají tak paranoidně… Prostě proto, že se k téhle ostudě nikdo nepřiznal, ale ono to nikde nepadne do zapomnění… Jen je to o tom, že spousta lidí je vyděšených, ale ani nevědí proč…už je to tam takový trapný koloryt…umělý téma… Nemám tohle vůbec rád, není přece nic špatného přiznat se k minulosti svého města, zvlášť, když je tolik průkazná…Takže se musím k tomu přiznat, i když jsem nebyl na světě. Týká se to především lidí, kteří tehdy ještě nebyli na světě, protože oni teď rozhodují…

Myslíš že to, že jsi dělal Balkánskou sezonu, Caligulu, Herakla, že to byly programy, který byly na stejný – dejme tomu morální – bázi?

Určitě! Tam šlo o reflexi z dálky, byla to tendence koukat se a nějakým způsobem to řešit, třeba na prizmatu textů mladých autorů, kteří jsou tam odsud atd., byla tendence nějakým způsobem ukázat tady tuhle platformu. A to nás vlastně navedlo na vlastní cestu a ukázat naše vlastní průsery.

Balkánskou sezonou jsi tuhle problematiku nahlížel zvenčí, ale teď se pohybuješ uvnitř...

Je to hlavně o tom, že jsem komunistický dítě, narodil jsem se v roce 1975, když byla revoluce, bylo mi 14 let, takže já jsem v podstatě nic takovýho nezažil. Nejsem poznamenanej, jsem z generace, která dostala v podstatě tu velkou příležitost – zažili dobu v komunismu, a navíc dostali příležitost napravovat věci. Myslím, že ta naše generace je vyloženě o tom, že může vidět - zažila ten dějepis, ví, jak to vlastně bylo s informacema, jak to bylo s reflexí, co to může dělat se sebevědomím národa. Znám spoustu lidí, který jsou na tom strašně špatně, je jich 98% s nějakým takovým podvědomím, a ty přitom víš, že můžeš dělat cokoli, můžeš reflektovat věci. Takže to je asi to zásadní…

Není ten pohled „zevnitř“ bolestivější?

Víc sráží k zemi, když na to přijde.

Zajímá tě i reakce okolí, publika?

Určitě, pořád.

A jak se liší reakce třeba na Balkánskou sezonu, kdy jsme jistě byli takoví nad věcí a radili jim, jak to řešit, ovšem o Postoloprtech mlčíme a tváříme se, jako že nic…

Vypadá to úplně obráceně. Když jsme dělali Balkánskou sezonu, tak to nikoho nezajímalo. A když začínáme dělat tohle, tak se to bezvadně rozjíždí, na obě strany. Zažíváme, že s námi lidi cloumaj, a pak odstupujou strachy od věcí, který domluvili, slíbili. To je poloha jedna. Poloha dvě je ta, že máme spoustu skvělejch partnerů, který s námi chtějí spolupracovat. Což jsme samozřejmě při Balkánské sezoně neměli, to bylo trochu nafouknutý, ale tady to je reálný projekt, který bude mít brzy i mezinárodní účast.

Z čeho myslíš, že mají lidi strach?

Těch strachů je spousta. Jsou lidi, kteří jsou zatížený, těch je ale hrozně málo. Pak jsou lidi, kteří si myslí, že o takovejhle věcech bylo řečeno už dost a že už se o tom bavit nebudeme, budeme se bavit zase o něčem jiným. Anebo jak jsem mluvil o tom, že člověk něco slíbí a pak od toho odstoupí, což se mi v poslední cobě stalo několikrát, někdo nám měl něco pronajmout a nakonec to neudělal. Myslím, že to je i tím, že spousta lidí se bojí o svoje místo. O svoje místo ve městě, o svoje místo v práci, o svoje místo v komunitě. Tady prostě není normální reflektovat svoje chyby, není normální se přiznat, že jsem tu chybu udělal. Prezident týhle země to prostě neudělá! On neřekne, tohle byla chyba… A přitom je to úplně v pořádku, za to se nikdo nemusí stydět. Když svýmu malýmu dítěti vysvětluju, že přiznat se k tomu, že tohle bylo blbě, že to prostě nemělo udělat, že to je normální, že to není nic, z čeho by mělo mít strach... Vysvětlit, že se nic neděje, že teď se s tím už nedá nic dělat, ale že by bylo dobrý, aby se to neopakovalo. Jedna hra od rozhlasovýho dramatika Jaromíra Ptáčka, prvního dramatika, kterej začal kolem tohohle něco dělat v roce 91, ale pak brzy umřel, se jmenuje Co se stalo, nedá se odestát. Já dodávám: Ale pamatujme si to! A to se tady nestalo, ten strach je prostě proto, že to není přijatý jako součást naší historie. Z toho vyplývá, že přijedeme do Postoloprt a tam jsou trosky nějakejch táborů, chodíš po nich, a připadáš si, že chodíš po kostrách, všude štěrbiny – propadneš se tam někam? My jsme tím ohrožený, prostě se propadneme do vlastní minulosti a ztratíme se v ní, když ji nebudeme reflektovat !

Kolik takových neuralgických bodů myslíš, že má tahle země?

Je jich strašně moc a jsou tisíce lidí, který jsou v tom namočený.

Kdo a v čem?

To bych rád řešil postupně. Začínáme roky 1939-1945. Tady budou vylézat souvislosti na čtyřech různých platformách, každý projekt bude odhalovat své souvislosti.

 

A ty si myslíš, že vlastně tahla vaše nastupující generace, generace tvých vrstevníků, by se v to měla angažovat?

Určitě! Ovšem tohle bude zajímat jenom ty inteligentní, který si taky pamatujou na ten dějepis, na občanskou nauku na základní škole nebo na gymplu nebo kde, a pak si uvědomujou tu možnost, že můžou něco svobodně dělat. Ti, kteří si uvědomí tenhle rozdíl, tak ti by to měli dělat.

Ono takovýhle rozhodnutí je ale nejen o tom, že by to měli dělat, ale hodně i o uvědomění si vlastní svobody, což ta generace starší zřejmě už nemá ani geneticky zakódováno…

Nejde o mou svobodu, ale hlavně o svobodu těch, kteří přijdou po nás. O mně nejde, já i ty jsme svobodný, ale posrat se to tady může vždycky. Lidi, kteří sedí ve funkcích a na svých teplých místech to prostě neudělají, pro ně se tou revolucí zase tolik nezměnilo, hlavně ne v jejich hlavě … Ale udělají to ti, kteří přijdou po nich, když přijedou třeba na scénický dokument do Multiprostoru a pak pojedou na instruktážní cestu do Postoloprt, protože už o tom budou vědět, bude to pro ně normání znalost a až pak budou sedět v tý radě a na radnici, jako normální úředníci, bude to pro ně už normální informace.

Pomohla ti cena Alfréda Radoka v nějakým pohledu veřejnosti, hledají se snáze partneři?
Tohle druhé vítězství určitě. Ta první cena byla první. To mohla být náhoda, ale když to dostanu podruhé, tak už to asi náhoda není… Ale pro tenhle projekt má velikej smysl. Samozřejmě, že nějaké nabídky se objevily, pojedu někam něco dělat, takže v pohodě. Ale hlavně pro ten projekt, ta hra Porta apostolorum je kvalitní, sloužila jako pojítko k tomu projektu, na jejím základě jsem oslovoval lidi, kteří si ji přečetli a pak se mnou vlastně komunikovali. Tak to bylo.

A jakej je vlastně konkrétní rozdíl mezi hrou Porta apostolorum, čili dramatickým textem a scénickým čtením, které proběhne v Postoloprtech?

Dramatický text je vlastně materiál, který je svým způsobem vlastně uměle udělaný, to je třeba Porta apostolorum, ale nakonec třeba i Vyšetřování Postoloprty 1947, protože to je taky uměle udělaný: někdo musel někoho někam pozvat, a musel se někdo někoho zeptat a taky to musel někdo zapsat. Ale ta Porta apostolorum je dělaná jedním člověkem, jsou tam vytvořený určitý postavy, ty jsou charakterově vrstveny a je to vlastně úplně umělý svět, ale velmi reálný, vytvořený na základě studia nějakých reálnejch pramenů. Porta apostolorum bude mít premiéru v Holešovicích ve Fabrice v 11. září 2005 a vyšetřování je začátek tohoto projektu celýho.

Nakolik považuješ za důležité, že se to bude odehrávat právě v tom konkrétním regionu?
Já považuju za hodně důležitý třeba to, že tam přijedou i ty přeživší svědci, lidi z Německa, to je hrozně důležitý, tam budou historici, bude prezentace toho čtení a pak bude diskuse, která je zásadní! To je takovej vstup, taková blána, to čtení, ale pak ta diskuse, to je to dílo… Původní myšlenka byla jít cestou inscenací nově napsaných textů, ale čím dál víc se blížíme k platformě, že budeme inscenovat už hotové dokumenty: vyšetřovací spisy, expertízy, svědecké prameny, archivní materiály, tohle budeme prezentovat a vlastně vytvářet společně s těma lidma, který si to pamatujou, nebo mají někjaký vztah – ať negativní, nebo pozitivní – a reflektovat to všechno při těch diskusích. Zažil jsem teď v Goethe institutu právě několik špičkových diskusí.

Jaký jsou další fáze projektu Perzekuce.cz? V jakých umělecký formách?

Scénický dokumenty, svědectví. To se pak natáčí, včetně připravených dotáček a vznikne z toho krátký dokument, který bude k dispozici pro projekt Perzekuce.cz, prezentovaný na setkáních, při důležitých příležitostech atd. V jedné sezóně se budou realizovat čtyři uzavřené celky, které – každý jedinečným způsobem, ale především pod zorným úhlem fenoménu lidských práv – budou reflektovat dobu od roku 1939 do roku 1945 v bývalé Československé republice. Souhrnný název první části projektu Pozdní sběr.cz ponese název Perzekuce 1939-1945. Půjde o zapracování podstatných skutečností spojených s odsuny a likvidacemi českého a posléze německého civilního obyvatelstva v rozmezí let 1939-1945, zahrne tedy období Protektorátu Čechy a Morava a osvobození Československé republiky. Obecným tématem celého projektu je fenomén křivdy v dějinách a fenomén boje o paměť. Námi vyčleněný časový prostor bude v patřičných souvislostech reflektovat, že jde o dobu a oblast v našich dějinách, která je právě v komplexních souvislostech značně citlivá. Citlivá a problematická je dle našeho pohledu v důsledku rozrušení sousedských vztahů dvou kultur v souvislosti s nacistickým protektorátem a osvobozením od něho. Půjde o rozkrytí příčin, motivů a důsledků v rovině porovnání lidského utrpení pod jhem nacismu s lidským utrpením po osvobození Rudou armádou. Donedávna byl tento problematický okamžik českých dějin v patřičných souvislostech vlastně tabu. V širším smyslu budeme pracovat s obecně platným tématem extremismu. Chceme se o to pokusit komplexně, prostřednictvím propojení divadelních inscenací, dokumentárních filmů, diskusí, přednášek a tématických výstav.

Kdo to kryje finančně?

Máme nějaké sponzory, normálně fungují produkční, který se starají, aby to fungovalo, získáváme granty atd.

Takže ten „amatérsky nadšenecký“ počátek divadelním souborem s D.I. Lebedung přerostl do Multiprostoru a do věcí, který jsou dneska týmové, který jedou, který mají mediální úspěch…

Snažíme se o to, samozřejmě že s těma grantama a financema to není veselý, ale je to o tom, že spousta věcí se dá dělat. Vývoj v tom je, ta skupina lidí, ten pevnej tým je pořád, jen se rozrůstá a je kvalifikovanější.

Nakolik se tenhle tým prorůstá s Multiprostorem?

Multiprostor s Perzekucí.cz souvisí velmi málo, protože ten projekt se musel nejdřív vytvořit, musel narůst, musel se vymyslet, a to jsem mohl dělat jenom já. Ale vlastně do toho už oslovuju kluky od nás a vytvářím prostor, kam by mohli přinést to svoje. Ale o Multiprostor nejde, ten je prostě tady v Lounech a pokud uznáme za vhodné, tak se v něm budou prezentovat i věci, související s Perzekucí.cz. Ale vlastně to spolu nesouvisí, je to prostor, v kterém budou dál fungovat věci, které tam jsou doteď. Ani naše hra o Janáček, ani pohádka Hájek, kterou připravuje bratr Tomáš, je to úprava pohádky na motivy Jiřího Trnky, takový autobiografický příběh, o dětství a pro děti.

A cítíš v Multiprostoru taky vývoj kvalitativní?

Určitě! V některejch rovinách jo, v některejch ne. V těch hereckej minimálně v tom potenciálu, ty lidi se zlepšili, dostali příležitosti, rostou…

Janáček, což je Vaše úprava hry od Augusta Climauta, je přece jen jinde… Jak tyhle hry považuješ za rozdílný od projektu Perzekuce.cz a jak to zvládáš ty osobně? Rozdvojuješ se?

Musím na to myslet. Nesplývá mi to, ale prolíná se a inspiruje navzájem. V tom Multiprostoru je nějakej temperament, třeba teď v tom Janáčkovi, August Climaut, který tenhle text napsal, je tam nějaký jeho temperament, ale v té hře je obsažen i temparement toho skladatele, toho člověka a já obecně miluju velký temperamenty, který si jdou po něčem a fakt to nakonec zrealizujou.

Tak Balkánská sezóna byla taky ostatně o temperamentu…

Byla, přesně tak. A navíc tam byly takový paralely – tady to je zase nějakej svět hudby. Ale i muka. Je to taky v podstatě o mukách. Vidíš muka, muka tvorby u Janáčka, v Perzekuci.cz máš zase muka politickýho marasmu a procesu, tvůrčí muka – udělali jsme Tarkovskýho tvůrčí muka, teď Janáčka, ono se to posouvá, to tě zajímá, muka i toho Caliguly, i toho Herakla…

Nakolik je pro tvoje hry důležitá otázka konflitku, násilí, jeho odraz? Jakej je vůbec rozdíl mezi mukama a násilím? A tím nemyslím nějakou rvačku, ale to hnusný lidský násilí…
Velkej rozdíl, a samozřejmě, že násilí tam je… Proč se člověk zabejvá ukazováním toho, že někomu je někde špatně, nebo že někomu někde bylo špatně. Mně se ten svět zdá bejt nějakej moc vyvoněnej, jen se podívej na reklamy, na televizi, jak je to v podstatě všechno nekonfliktní. Ale stačí otevřít si internetové stránky Amnesty International, a hned zjistíš, co se v tý Číně opravdu děje, že ty děti neumřely u ohňostroje, ale někdo tam něco zkouší. Ovšem media toho pouštěj hodně málo. Ale tahle tendence - proč otevírat nějaký problémy, proč upozorňovat, že je někde nějakej problém, není ani moc o násilí, nebo o bolesti, ale o problému. Je nějaká skupina lidí, která má problém třeba s nějakým jiným řádem, jak je to možný? Proč se to děje? Ukázat to! Dělají to dokumentaristi, dělají to filmaři a my to chceme vlastně ukázat stejně jako dokumentaristi, ale jako dokumentaristi nějakýho živýho umění. To je naše velká ambice a chceme to dělat co nejlíp, a to je vlastně Perzekuce.cz. Je to vlastně opozice proti tomu násilí, jde o vytváření svobodnýho a čistýho prostředí, abychom mohli žít a snad lidi, který uvidějí či uslyšejí nějaký věci, aby měli inspiraci. Že není zase všechno v prdeli a mrtvý a zatuhlý, jak to vypadá. Že mě třeba vůbec nebaví říkat, jak je to všechno špatný, mně to vlastně ani nezajímá, já vím, že se spoustou věcí můžu něco dělat, tak to je taky nějaký příklad.

Neukazuješ v svých hrách násilí a utrpení tak často, až to přestane nakonec být úderné?

Tak já taky nepočtám s jednou skupinou diváků, ale že se to proměňuje. A taky jde o to, jak se říká, že žurnalista je hlídací pes demokracie, tak divadelník může být větší hlíadcí saň, protože to může dělat přes větší, živější médium. Ale je taky možný, že publikum k tomu v Čechách ještě nedospělo. A druhá věc je třeba to, proč Perzekuce.cz není v nějakým kamenným divadle? Protože to si nikdo nedovolí, to umí Němci, ale možná takhle plně taky ne - myslím, že ne! - dnes už i Rakušáci, viz. Elfride Jelínek a její Nobelova cena, ale tyhle aktivity jsou asi všude výlučné. I když tady to všechno bude ještě trvat ještě hodně dlouho, Portu apostolorum budou dělat v Národním divadle za 50 let, a ještě jako muzikál. Ale o tohle tady nejde,. Ale jak ty jsi mluvil – a cítil jsem v tom lehkou ironii - o tom otupení hran. Já se toho samozřejmě bojím, toho otupení a řeším i to, jak to vlastně ukazovat? Takže Porta apstolorum už je dělaná rafinovaně, tam se nedočteš, že by někdo někomu něco udělal, je to napjatý, i když je to samozřejmě ten samej příběh: někdo má někho rád, někdo ne, a někdo jinej jim do toho leze, Romeo a Julie, cokoliv jinýho. A to jsou ty velký shakespearovský věci: je tam ta zápletka a pak nějakej protitah. Ta dramatická situace se nějak vyvíjí, vypadá že bude konec a najednou přijde protitah, tady ten fundament funguje, a to je to drama. Jde jen o to, jak to člověk předává, můžeš to dělat jako komedii, jako o zábavenejch, hezkejch věcech, což je třeba ten náš Janáček, ten je podle mě o hezkejch věcech, i když to zase ukazujeme v nějaký jiný poloze, třeba to tvoření hudby, ale je to furt o hezkejch a příjemnejch věcech. Ale druhá věc potom je, když se dělá něco o nějakým masakru, tak to člověk nemůže dělat, že tam někdo furt někomu seká hlavy, nemůže to tak napsat, ale jinak, aby toho člověka přivedl k tomu proč se to dělo, a ne jak, to už je jedno, a to už všichni vědí. Ale proč se to dělo! Kdy a za jakých okolností, z jakých motivů to ty lidi dělali. A můžeš najít prapodivný kořeny. Ale můžeš taky zjistit, že bys toho byl za jistých okolností taky schopen. A to je to, že většina lidí toho odstupu není schopna a ta tradice je, že Němci byli svině, ale my možnost toho odstupu už máme. Jde o to, aby někdo úplně normálně vstal a řekl: tohle jsme dělali špatně, a bylo to špatný a dělali jsme to my a už by se to tady nemělo stát. A k tomuhle furt nedošlo. A komunisti samozřejmě taky nic neřeknou, mají politickou stranu a jedou a někdo řeší, jestli se k nim připojí, bahno který se stává vzorem nějakýho jednání. Politici. A to je ta garnitura, která musí taky vychcípat, nikdy nepřiznají svou chybu, ani ten Stanislav Gross. A je docela drsný, že na jeho příkladě vidíš, že to není jenom o věku - vždyť jemu je snad 35, jsme skoro stejně starý! Ale taky o vkusu, kterej se možná mění už jenom v chuť.

 


Miroslav Bambušek (1975) – producent, dramatik, režisér. Narodil se v Lounech a po základní škole se vyučil zámečníkem, později vystudoval Institut základů vzdělanosti Univerzity Karlovy.

Dlouhodobě se věnuje propojování kultury s jejím politickým a sociálním zázemím. Je předsedou občanského sdružení Mezery, které je mimo jiné zřizovatelem lounského Multiprostoru a organizovalo Balkánskou sezónu věnovanou hledání příčin a následků občanských válek na Balkáně.

Napsal dvacítku divadelních her: Caligula-Rudohlavý drak, Hugo, Trať!, V oáze–Ve strojku–V New Yorku, Heikki, Herakles, Deutsches requiem ad. a několik operních libret (Lenin, Herakles aj.). V letech 2002 a 2005 získal cenu Alfréda Radoka za původní českou hru (Písek a Porta Apostolorum). Jako režisér spolupracoval například s Činoherním studiem v Ústí nad Labem a festivalem Čtyři dny v pohybu, rok byl dramaturgem a producentem Západočeského divadla v Chebu. Jeho zatím poslední režií bylo představení Janáček od belgického muzikologa Augusta Climauta.

Příležitostně se také živí jako dělník na stavbách a v lesích.


 

Projekt Perzekuce.cz

Na téma likvidace téměř osmi set německých civilistů, většinou mužů, v Postoloprtech na jaře 1945 napsal Miroslav Bambušek dramatický text Porta Apostolorum. Na jeho základě vznikl projekt Perzekuce.cz rozdělený na několik částí – prostřednictvím inscenovaných dokumentů i samostatných přednášek, diskusí a filmových projekcí chce postihnout co nejúplnější obraz let 1939 až 1945, odhalit příčiny a následky perzekucí v tomto období.

1. část – 28. května 2005 – Předběžná zpráva: Postoloprty 1939–1945. Setkání v Multiprostoru Louny na základě vyšetřovací zprávy z archívu ministerstva vnitra o událostech v Žatci a Postoloprtech v roce 1945 odtajněné teprve před čtyřmi lety, za účasti pamětníků krvavých událostí z let 1939 až 1945 a historiků, spojená s návštěvou míst spjatých s masakrem.

11. září 2005 premiéra inscenace hry Porta Apostolorum v bývalé slévárně hliníku v Praze-Holešovicích (dnešní La Fabrika – otevřený prostor), kde bude mít celý projekt svou stálou základnu.

2. část – říjen 2005 – Pochody smrti 1939–1945. Vystopování paralel nacistických pochodů smrti s okolnostmi, za jakých se děly odsuny německého civilního obyvatelstva. Předpokládá mj. svědectví účastníků odsunů jak ze strany odsunovaných, tak ze strany odsunujících.

3. část – listopad a prosinec 2005 – Koncentrační tábory 1939–1947. Pokus o rozkrytí okolností zápasu nacismu s komunismem o politickou moc.

4. část – leden až duben 2006 – Vyšetřování 1947. Inscenovaný dokument z materiálů z archívu ministerstva vnitra. Tématem jsou pokusy o vyšetření mimosoudních procesů spojených s likvidací německého civilního obyvatelstva. Vyšetřování vedli poslanci Národního shromáždění z pověření prezidenta Edvarda Beneše v roce 1947, ale vzhledem k tomu, že záhy došlo ke změně poměrů (únor 1948), závěry byly odloženy a nikdo z odpovědných osob nebyl potrestán.


Poznámka: Výsek z tohoto rozhovoru vyšel dne 26. května 2005 v literární příloze Práva SALON č. 419

 

zavřít