Legenda a průkopníci československé psychedelické scény The Primitives Group zazářili v roce 1968 na hvězdy české pop music nepřehlédnutelným plamenem. Sovětská vojska...
Zobraz všechna CD...
březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_rozhovory.png

Nejde být současně kapitalista a básník.... (rozhovor s Ivanem Jirousem)

V letošním roce je to přesně 20 let, co vyšlo poprvé – a samozřejmě v samizdatu - jedno ze stěžejních děl české poezie, Magorovy labutí písně Ivana Jirouse. Jejich vzniku předcházel těžký osud: v letech 1981–85 byl jejich autor už poněkolikáté odsouzen za výtržnictví, tentokrát do nejtěžšího československého vězení, bývalého kartuzián-ského kláštera, obávaných Valdic.


- Proč jsi ve Valdicích vlastně začal psát?

Když jsem přišel do Valdic, tak už jsem za sebou měl nějaký to psaní. Já jsem se nikdy nepovažoval za básníka, ale poezii mám nesmírně rád, přečetl jsem básníků tuny, takže jsem odkoukal ty finty, jak se to dělá, ale tak nějak podvědomě, dodneška neumím napsat třeba sonet nebo rondo, ale takový zprachantělý tvary těchle básnickejch forem se u mě občas objevují. A když jsem byl v těch Valdicích, tak jsem byl jednak zatvrzelej, protože jsem nechtěl, aby ten čas, kterej mi uložili - tam jsem byl tedy s vazbou 3 a půl roku - byl nějakým způsobem hluchej, nevyužitej. Takže jsme se tam např. učil latinsky několik hodin denně, v předchozích kriminálech jsem se učil zase anglicky a francouzsky. V civilu jsem nevěnoval ani tisícinu týhle píle něčemu podobnýmu. A další věcí je, že jsem psal básně proto, abych sám sobě i jim dokázal, že ten čas tam ztrávenej není prostě zmarněnej život, ale může být něčím naplněnej, takže především to byl nějakej vzdor. A krom toho mě taky vždycky bavilo a těšilo dělat něco, co je absolutně zakázanýho, a tam prostě psát básně nebylo možný. Tam nebylo možný ani nějaký básně třeba mít.

- Jak jsi „tam“ bez poezie žil?

Třeba když jsem předtím seděl v Ostrově nad Ohří, tak mi manželka do dopisu občas na závěr nějaký básně opisovala, třeba Georga Trakla, nebo co jsem chtěl, případně podle jejího výběru - Josifa Brodskýho, nebo některý básně od přátel, který byly lyrický, aby byly schopný projít cenzurou, třeba od Jiřího Daníčka. Já ty básně opisoval do zvláštního sešitu, ale pak cikán, který bydlel nade mnou na dvojáku mě prásknul a tzv. vychovatel, čili bachař, mi ten sešit filcnul, čili vzal. Pak seděl na stoličce u kamen, tam byly klasický kamna, ve kterejch se topilo, četl si báseň po básni a vždycky ten papír vytrhl a hodil do ohně. Takhle to celý spálil, já tehdy dělal topiče a měl jsem už zprávy od kolegů muklů, že sešit mi filcnul a je tedy spálenej. Říkal mi: „Jirous, tak jsem vám našel ten sešit s těma básněma. To jako byly básně, který prošly cenzurou v dopisech, jo?“ A já řikal „No a co jako?“ „Tak jsem to spálil.“ „To je naprosto v  pořádku pane strážmistře, to byl nepovolený sešit, já jsem nežádal o to, aby mi byl povolen, protože by mi povolen stejně nebyl, takže jsem si ty básně ilegálně do toho sešitu opsal a vy jako příslušník, když jste to našel, samozřejmě to musel spálit, to je naprosto v pořádku, dělal jste jen svojí práci.“ On na mě koukal jako moula, to byl celkem hodnej bachař, odešel, ale to já říkám hlavně na připomenutí, jak to tam vypadalo. Anebo další věc: vrátili mi fotografie a magnetofonový pásky, který byly zabavený při procesu s Plastikama v 76. roce. Jak asi před dvěma lety nás ne snad rehabilitovali, ale usoudili, že to nebylo výtržnictví a nějaký věci nám vrátili. Já svý 25letý dceři nějaký fotky dával, protože tam byla taky její maminka, moje tehdejší žena a Františka se divila, proč nám to zabavovali, to byly úplně normální fotky ze sešlostí a tak, a já jsem jí to neuměl vysvětlit. Říkal jsem jí: „Nám prostě zabavovali všechno…“, takže jsem si taky zvykl nic nemít, nemám žádnej archiv, neshromažďuju věci, protože podvědomě je ve mně pořád zakotveno, že můžou kdykoli přijít. Nějaký písemnosti prostě míti doma bylo téměř vyloučeno a v  kriminále dvojnásob.

- Jak tedy probíhalo to psaní Labutích písní prakticky?

Tam jsem začal psát básničky a nejdřív je měl schovaný v dutý noze železný postele, odstranil jsem ten gumovej uzávěr a tam jsem to měl stočený v ruličce. Básní přibejvalo, když jsem jich měl asi 30, říkal jsem si, dobrý už mě můžou pustit. Já jsem totiž byl vždycky takovej historickej optimista - že ten režim se zhroutí, o tom jsem nepochyboval ani chviličku. Když mi estábácký vyšetřovatelé předložili, že jsem zvlášť nebezpečnej recidivista a bylo jasný, že sazba bude minimálně 3 roky, tak já jim říkal, že je mi úplně jedno, kolik mi dají, že to stejně neodsedím. Opravdu jsem se domníval, že ten režim se zhroutí začátkem 80. let, v první polovině. Což byla výhoda, protože kdybych měl představu, že budu sedět 3 a půl roku, tak bych určitě nebyl nadšenej, možná bych se z toho i posral. Ale když už uplynul rok a půl, dva a nebyl jsem propuštěnej a režim se taky nezhroutil, tak už mi to zase tolik nevadilo, protože do výstupu zbejval zase už jen ten rok, rok a půl. Když se to takhle pěkně rozdělí, dá se to přežít. Měl jsme pochopitelně i potřebu ty básně někomu říkat, protože nejsem typ, kterej by si psal sám pro sebe, jeden čas jsem byl dokonce pověstnej tím, jak jsem každýho otravoval recitací, no spíš hulákáním, svých básní v hospodách. Tam jsem to četl jednak některejm muklům, kterejm jsem mohl věřit, např. Honzovi Staňkovi, svýmu kamarádovi, kterej už zase sedí a to je v Labutích písních i citováno: Honzovi Staňkovi ze Žižkova/uprostřed klášterního dvora/ své básně povídám// Naslouchá mi ten hráč a zloděj/ já cítím se jak Mandelštam//. Je totiž známý, jak Mandelštam se v kriminále vlastně stýkal s těma nejhoršíma tzv. vlčákama, který jinak politický nebrali a já jsem měl podobnou zkušenost. Jelikož já nikdy neměl politickej paragraf, vždycky výtržnictví (jsem asi jedinej v republice recidivista výtržník), byl jsem zavřenej mezi vrahama a lupičema, který mě přijali mezi sebe, protože já jsem se necítil být jako někdo jinej, nad ně nadřazanej a díky tomu jsem celkem v pohodě přežil. A pak přišel do Valdic Jirka Gruntorád, dnešní šéf Libri prohibiti, kterýmu jsem mohl věřit absolutně. Věděl jsem, že je nakladatel, protože než ho zavřeli vydával knihy v Edici Popelnice. Básně jsem čísloval a předával mu je, aby to bylo aspoň ještě jednou zachovaný. Já se sice v tý době chlubil jak mám absolutní pameť, jenže když má člověk pořád vyhlídku, jak mu otlučou hlavičku o schody, tak ta absolutní paměť nemusí tak dobře fungovat. Takže jsem mu je napřed recitoval a pak, když ta básnička byla hotová - kriminál měl tu výhodu, že jsem na to měl dost času, že jsem na těch básních pracoval opravdu dlouho - a on to někam uložil. On byl v jiným oddělení a obtýden jsme chodili na vycházku půl hodiny spolu, tam jsme se vídali. Já mu řikal mj. „Hele Jirko, napsal jsem básničku a vůbec si s ní nejsem jistej, jestli je to naprostá píčovina, anebo jestli je to dobrý.“ Bylo to takhle: Na chvíli jednorožec zdržel se u studánky/ královna Gwendolína v habrovém loubí/ na něho se dívala.// Zatímco co pil/ lilie zlatohlavá vyrostla pod kopyty.// Poslední vánek sebral z jejího květu pyl/ královna zachvěla se,/ když vůně dostihla ji.// Pak mrak se rozptýlil/ a všchno bylo jak dřív:/ mýtina prázdná,/ na vodě tkvěl vychladlý odraz habroví//. „Tak co tomu řikáš?“ ptal jsem se? A Gruntorád říkal: „Já jsem nakladatel a ty si píšeš, a je to tvá věc co si píšeš.“ „To ti pěkně děkuju, tos mi pomoh.“ No a takhle jsem mu to celý dával.

- Ale jistě jste se nebavili jen o poezii?

Dával jsem mu i rady jak přežít, třeba když jsme šli ven, tam se na chodbách nesmělo absolutně mluvit. Koho uviděli, dostal hned díru – kriminál v kriminále. A Gruntorád mi chtěl pořád něco říkat, já mlčel a až venku mu povídám „To mi musíš kurva říct něco tak nevodkladnýho? Teď spolu budeme půl hodiny mluvit a ty chceš udělat průser!“, protože na tu díru bych šel i já, i když jsem mu neodpovídal. Říkám mu: „Ve Valdicích si nikdy na nic nestěžuj, drž hubu a krok a oni si tě taky nebudou všímat.“ Takhle jsem mu to vysvětlil a tím jsem mu myslím párkrát dobrejma radama pomohl. Já sám se tam snažil chovat takhle nenápadně a neviditelně, ale pak jsem měl návštěvu, jednou za 10 měsíců tam byla návštěva povolená, Juliana přijela a i když kolem nás seděli čtyři bachaři, dva z každý strany, bylo absolutně vyloučeno dát ženě pusu, nebo ji pohladit nebo něco takovýho, nicméně jsem z jejího hovoru pochopil, že nějaký ty moje básničky už jsou venku. Tak jsem pochopitelně hned věděl, že to udělal Gruntorád! Bylo jich 12, a já si řikal „Zabít!“, protože já tam dělal právě toho mrtvýho brouka.

- Jak to dostal Gruntorád ven?

Tenhleten kaskadér měl ve Valdicích soud, tam přišel z Minkovic, kde ho zmlátili bachaři, on na ně podal trestní oznámení, takže oni to otočili, že napadl on je a za to měl dostat ještě nějakej přídavek. Nakonec ho kupodivu osvobodili. A při tom soudu tam přišla jako substitutka jeho ženy Dana Němcová, on ji dal pusu a přitom ji vypliv do huby těchhle 12 básniček zabalenejch v nějakým igelitu, a ona to takhle vynesla ven. Já z toho samozřejmě nadšenej vůbec nebyl, protože byla nevyslovená dohoda, že já se do nich nebudu montovat a oni mě nechají na pokoji. Zbytek pak vynesl celej, ale to už bylo s mým souhlasem. Když se ho někdo v nějakým rozhovoru ptal, jak to dokázal, řekl, že to nepoví, že ta technika bude možná ještě použitelná. Z čehož vidíš, že my jsme si ani v tom 90. roce nemysleli o tom, co se tady bude dít, nic moc pozitivního.

- Proč jsi přestal ve Valdicích potom psát?

Napsal jsem tam 183 básniček a usoudil, že ta sbírka je dost dlouhá, kdo by taky četl něco delšího? Krom toho, když jsem se tam už usadil, začal jsem kšeftovat, tzn. kupoval třeba čaj za 1,70 Kčs a prodával dál za 3 koruny. Jestli jsi četl knihu Král Krysa, tak ta celá je o těch principech, člověk má svoje klienty, kterejm prodává, protože oni všechno prohrajou v kartách, tak jim dává na dluh, riskuje tím, že když zase nevyhrajou, tak mu to nezaplatějí atd. A když jsem se stal tímhletím kšeftmanem, už jsem nenapsal jedinou básničku. Zjistil jsem totiž, že nejde být současně kapitalista a básník.

- Co děláš teď, píšeš? Nevypadáš, že bys byl zrovna úspěšnej kapitalista…

Na rozdíl od dob, kdy jsem byl schopen prosedět celou noc nad prázným papírem, koukat na něj, ale ani na něj nepoložit tužku a nic nenapsat, tak už je to tak, že jsem nedostal ani k tomu, abych si nad ten papír sedl, i když jsem si kvůli tomu zakoupil blok a ověřil si, že tužka píše.

- Takže tzv. „tvůrčí krize“?

Já jsem v podstatě už strašně dlouho nic nenapsal, od konce loňskýho léta nic, to předtím bylo vydáno ve sbírce Rattus Norvegicus. Zdánlivě je to tedy dlouhá přestávka, ale když o tom přemýšlím, tak někdy v 5. třídě jsem napsal jednu strašnou básničku ve stylu Jana Nerudy a jeho Kosmických písní, čímž tedy nemyslím, že Neruda je strašnej, to naopak, Neruda byl a je můj miláček. Ale rodiče a sestra mě nutili, abych psal básničky, protože si mysleli, že to umím. Zkrátka ta kosmická básnička se jmenovala Astara září (?), já jsem v tý době totiž vášnivě četl astronomickou literaturu a pamatuju si, že ta báseň byla úplně hrozná a blbá. Poněvadž byla chtěná. Prostě jsem se snažil psát a vzpomínám si z toho na sloku: Nikdy se z dráhy nevychýlí/ určeny cesty mají/ točí se s jednotvárnou pílí/ kol středu galaxií//. Asi takhle blbý to bylo celý, taková technická, fyzikální báseň. Já jsem předtím psal básničky ve třetí třídě obecný školy, který jsem v tý 5. třídě dal do soutěže tvořivosti mládeže a dostal v celostátním kole druhou cenu a tou cenou bylo sebraný básnický dílo Jana Nerudy a od té doby ho mám rád. V těchhle básničkách byly taky roční období, léto a zima byly blbý, ty si nepamatuju, ale jaro bylo takový parnasistní: Sedlák vzal pluh a v pole šel/ nad polem skřivana lítat zřel/ písničku jara skřivan mu zpíval/ sedlák se za ním blaženě díval//. Podzim, tam už jsem ex post objevil začátky mojí poetiky, myslím, že byl velmi vydařenej: Padalo listí ze stromů/ já si zalezl domů/ snad bylo venku sychravo/ já odpovídám, že ano//. Na třetí třídu myslím docela slušný.

A pak jsem se teda tzv. odmlčel, vyjma tý pátý třídy, kdy mě rodiče a sestra donutili napsat asi tři zcela úžasně blbý básně. Pak jsem nepsal až do roku 1961, do puberty, kdy jsem byl nešťastně zamilovanej a psal texty k písním, který zhudebňoval v Humpolci můj přítel Milan Adamec, no a v roce 1963 to zase přešlo. A pak jsem zase psal až v roce 1975. Když jsem si tohle uvědomil, řekl jsem si, že to zase není tak hrozný, že teď prostě nemám možnost nic psát, nic formulovat, protože já vlastně nikdy nepsal z povinnosti, já jsem vlastně psal jen z nějaké nutkavosti, což je asi správný…

- Myslíš si, že má autorské čtení, která často absolvuješ, nějaký smysl?

Autorské čtení má pravděpodobně ten smysl, že ten, kdo ty texty napsal by měl asi sám nejvíc vědět, co do něj dal, a podle toho to i čte. Ale vůbec hlavní důvod, proč se to dělá je myslím ten, že lidi chtějí toho tvora, který píše, vidět na vlastní oči. Můžou o něm mít, jak ho znají z básní, všelijaký představy a tady si je zkorigujou, ať už k dobrému, anebo horšímu. Prostě je to takový zvíře, ukazovaný ve zvěřinci. A myslim, že by nás všechny zajímalo vidět básníky, který vidět už nemůžeme, protože jsou dávno mrtví a který máme rádi.

- Může být ta vazba být i opačná, že to čtení dá něco autorovi?

Pokud si na to potrpí, tak může posilovat jeho samolibost a pokud je kritickej, tak může podle ohlasu, respektive spíš neohlasu pochopit, že to co čte, nikho nezajímá a zařídit se podle toho…

2006

zavřít