Underground v té nejsyrovější podobě a přesto co píseň, to hit! Kapela, která vznikla v roce 1987 v Olomouci nikdy neopustila své kořeny, sice se občas měnilo obsazení...
Zobraz všechna CD...
březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_rozhovory.png

David Cajthaml - O DekadentFabrik, Energii G, malování a poezii

UNI 3/2015

V minulém UNI vyšla obsáhlá recenze na novou desku DekadentFabrik Mental Morphosis. Zeptal jsem se tedy přímo hlavní postavy kapely, Davida Cajthamla, nejen na Dekadenty, ale vůbec na jeho hudební začátky, vkus a výtvarné umění, kterému se věnuje zejména. Recenzent Alex Švamberk v úvodu píše, že „spojit underground s dubem působí jako bláznivý nápad...." Tak jak je to doopravdy?

Ta recenze je bezvadná, vlastně je tam popsaná podstata toho co děláme. Dub mám hodně rád, Otto (DJ Satan) taky. Když začal v Anglii okolo roku 1977 punk, tak tam po koncertech dýdžejové pouštěli reggae, takže punk byl s reggae od začátku propojenej, byly to podobný party. Ke mně se v tý době dostalo Reggae-Dub společně s punkem, po pár letech se punk přelil do elektroniky, třeba (německá kapela DAF), jsem docela starej, takže jsem zažil tyhle změny před 35 lety na vlastní kůži. I ten underground beru, chápu to pojmenování v tom co opravdu znamená. To co má teďka označení českej underground a hraje na ministerskejch setkáních je jiná záležitost. Tenkrát, když jsem začal v sedmdesátejch letech s punkem tak nás náhaněli tehdejší máničky-undergroundi, jelikož jsme měli krátký vlasy a byli navoněný voňavkou pačuli, na prstech prsteny... chtěli nás mlátit jako nepřátelský zjevy. A takovýho undergroundu si vážím. V DekadentFabrik se to najednou taví všechno dohromady. V recenzi je taky zmínka o našich rytmech, o tom, že to nemá těžkej zadek český hudby. Když jsem začal dělat elektroniku, tak jsem vždycky psal tak, aby to jelo 3 rány proti 4 ránám, tu českou těžkopádnost nechápu, asi je to nějakej zvyk nejít rytmama proti sobě. Když děláme nové CD, člověk si vždycky uvědomuje, že nemůže vycházet z toho, co se hraje teď, ale musí to být aktuální v momentě po vydání, tak trochu odhadnout, soustředit se na to co bude, jak se asi budou cítit lidé-posluchači za pár měsíců. Stejně tak jsem měl radost z recenzí Petra Slabého a Antonína Kocábka. Je fajn, že děláme čitelnou hudbu a že se z ní dají vyčíst věci do ní vložené, nakonec nejdůležitější na hudbě jsou posluchači. Furt jsem ještě schopnej zahrát někde v podmínkách ve kterejch "muzikant prostě nehraje", když jsou tam dobrý lidi. To je asi ten poctivej underground a punk.

Jak vzpomínáš na roky, kdy jsi byl členem Energie G a jestli jste byli opravdu první puknovou kapelou?

Zase to budou moje osobní vzpomínky. Jsem rád, že kapela tehdy vznikla a měl jsem možnost v ní hrát. Hodně jsme zkoušeli a učili se. Klukům bylo tehdy 14-16, mně bylo 18, bylo dobrý, že jsme do toho vlítli takhle mladý, byla to vlastně práce, která měla smysl. Za krátkej čas se podařilo vytvořit něco, co je teď legendou. Byli jsme první, to je jasný, hlavně první s vlastníma skladbama a vlastními texty a hráli jsme jen punk, neměli jsme to jako přídavek k nějaký jiný tvorbě, jako ostaní kapely. Jiný kapely tehdy hráli jen převzatý věci. Lidi poznali, že to myslíme vážně, to bylo důležitý. Punk byl velkej zlom. Tenkrát se hráli složitý věci spousta akordů, dlouhý sóla, strašná nuda to byla, punk to zlomil svou jednoduchostí a důrazem na hudbu, odklonem od "vymakanosti". Punk byl odklon od nabubřelosti směrem k jádru věci. Měl smysl i v Čechách. Vzpomínám si, že mně jeden člověk kdesi vyčítal, že jsem punker a přitom mám doma spoustu knih a studuju, vyčítal mi, že nejsem pako z ulice. Tenkrát ale paka z ulice vládla pomocí komunistické strany všem lidem ve státě, byla to podle jejich slov vláda dělnické třídy s jejich předvojem komunistickou stranou. Být vzdělaný a uznávat hodnoty byla těžká opozice (punk) proti komunistickým primitivům a jejich šířením strachu.

Abychom se vrátili do současnosti: kde jsi přišel ke stávajícím spoluhráčům?

Otto M. Urban je iniciátor vzniku DekadentFabrik, chtěli jsme udělat koncert u něj na vesnici, tak jsme při té příležitosti založili kapelu. Na prvním koncertě s náma hrál vinikající americko mexickej trombonista a americkej trumpetista. Začalo to z potřeby mít kapelu na jeden den.
Pak jsem dělal nějakou hudbu s Monikou Načevou, chtěla hrát v Berlíně, tak jsem jí tam zařídil koncert, měl jsem k dispozici celej večer v klubu, zbytek večera po hraní Načevy jsem nabídl jejímu dýdžejovi, ale ten odmítl hrát zadarmo, takže jsem ho musel nějak nahradit, zavolal jsem do Berlína, aby mi sehnali dobrou zpěvačku a jednoho dechaře, vzal jsem sebou elektronický základy, který jsem udělal pro první koncert DekadentFabrik, tehdy vlastně první a jedinej koncert. S tou zpěvačkou (ruska se skvělym hlasem) a trumpetistou ( v Berlíně několik let hrající studiovej hráč, jak se později ukázalo, původem čech), jsme odehráli skvělej koncert. Nahrával to Alex, ten anglickej zvukař, žijící v Čechách. Nahrávka dopadla dobře a dal jsem jí jen tak Mikolášovi Chadimovi, ten mi za pár dní řekl, že by ho bavilo tohle hrát. Mikoláš pak nabídl, ať vezmeme ještě Váňu Bierhanzla. Takhle jsme se dali dohromady. Vlastně kvuli nenažranosti jedno českýho dýdžeje, kterej nechtěl hrát zadarmo... nakonec tam v klubu někde seděl v koutě a hulil.... V tomhle složení je natočený i poslední CD. Možná, že s Ottou v Dekadentfabrik ještě přitvrdíme posuneme hlouběji. Čas letí a člověk je zase v jiný situaci, Dekadentfabrik by měla odrážet současnej stav mysli, ne povrchně melodicky, ale napětím. Najednou se těším na nový věci.

Občas říkáš, že jste spíš vernisážová kapela? Má to tedy jiný náboj, než dejme tomu - "klasický" - rock?

Na tuhle otázku odpovím jen sám za sebe, nevím, jak to vnímaj ostaní kluci. Jsme 4 individuality a máme každej jinej přístup. Vernisážová kapela nejsme v žádném případě. Shodou okolností hrajeme často v galeriích, ale většinou jsou to normální koncerty ne jen 10 minut na vernisáži, to by ani nikdo nezaplatil. To je nějaká fáma s těma vernisážema. Mne zvou často na vernisáže, kde pak hraju s Mikolášem v duu. Objevil jsem teďka dalšího výbornýho dechaře, Martina Čecha. Je to flétnista, zabývá se jen muzikou, chtěl bych ho přetáhnout do DekadentFabrik, nějaký svištění by nám pomohlo. Je velice citlivej, fajn chlap. To je ale jiná věc. S galeriema jsme propojený duchovně, Otto je kunshistorik, já malíř, grafik.

Takže jste "jiná" hudba?

Jo, asi máme jiný náboj, beru to podle reakcí posluchaček a posluchačů. Často mluví a zvláštním silném zážitku, lidi, který dřív brali heroin a pak nás slyšeli, se při poslechu vracejí do stavu na heroinu. Můj psychiatr, kterému je 85 let, mluví o silné vazbě na drogové zážitky, slyšel náš koncert, samozřejmě. Ta jinakost by se dala analyzovat tak, že máme jiné rytmy, než český kapely. Nevim jak to popsat vědecky, nevyznám se v tom. Taky je důležitý to, že vlastně o nic nejde, jen o hudbu, jsme oproštěný od nějakejch filizofií, politiky... tyhle věci má asi v kapele každej jinak a mně osobně je to jedno jak to, kdo má. Jde mi jen o hudbu. O hudbu, který vychází z primitivního základu, kterej máme všichni stejnej a to je narození a smrt.

Opravdu nezkoušíte? Fakt?!

Ne nezkoušíme, máme za ta léta každej dost hudby a citlivosti k hraní v sobě, něco nacházíme na místě. O našem hraní hlavně spolu nediskutuje, zkoušky a diskuze v našem případě nemaj smysl, tahle situace pak člověka přivede k tomu, že se na pódiu vyjadřuje upřímně. Součástí improvizace jsou i texty, ktaré částečně čtu, částečně improvizuju. Mám rád improvizaci, i když teorii o ní neznám, jako neznám teorie u všeho, co provozuji. Často mi pojmenování stylu nebo zařazení někam nic neříká, nevím k čemu to je. Vlastně ani nevidím rozdíl mezi improvizací a zkoušenou hudbou. Pokud kapela zkouší několik hodin denně, nakonec se dostane dostane do stavu, kdy už to hraje samo, stejně jako to hraje samo při improvizaci. Při obou přístupech jde nakonec jen o přenos energie.

Nakolik je vaše hudba improvizací a nakolik jsou pevné, předem dané základy?

Máme stejnej systém, jako starý jazzový kapely v americe. Něco je daný, něco improvizace, v improvizacích se časem objeví postup, kterej při dalších hraních opět použijeme, někdy hrajeme uplně totálně jinak. Vždycky hrajeme podle prostoru ve kterym jsme, podle toho, k čemu je koncert navázanej. Hrajem tak aby nás situace donutila při koncertě čerpat uplně ze dna našeho bytí. Jinak by to nemělo smysl. Naučený písničky nehrajeme, od toho jsou jiný kapely. Naše síla je ukrytá v místě kde hrajeme. Zároveň máme jen mírně obmněnovaný elektronický základy, který jsou vlastně omezením pro to abychom neulítli do nesrozumitelnosti. Párkrát jsem hrál sám s těma elektronickejma základama a vždycky to byla pro publiku vostrá taneční párty. Takže i základ DF je vlastně taneční párty, zamlžená "čímsi". Jsme jiná hudba. Ono nemá smysl bejt jako někdo, pokud to není nějaká osobní perverze ( v dobrém slova smyslu). Bejt jako někdo znamená přijmout za prvé jeho osobní problémy, chyby, my máme svoje chyby a nešvary a to prodáváme. Každej se živí svejma vlastníma chybama. Ač mám ve jméně slovo čas (Cajt) tak jsem schopnej s časem pracovat jen nevědomě, orientovat se v čase intuitivně, neplánuju si co kdy budu hrát. Beru čas jako přirodní živel, ktarý je v podstatě nesrozumitelný, nikdo neví jak poletí vlaštovka... K tomu se váže to, že cokoli se dá analyzovat, vysvětlit. Proč ne... když chce někdo poslouchat vysvětlování místo hudby.

Změnil se za tu dobu nějak styl tvojí práce s DF?

Základy dělám sám, ale ohledem na to, jak k tomu budou hrát ostatní nechávám tam prostor, mám nějakou představu nálady. Ale hudbu DekadenFabrik tvoříme ve výsledku všichni. I že ze základů při koncertech někdy vynechám některé stopy, takže i to je ovlivněno tím, jak v tom momentě hrajeme. Kam se v tom momentě pohybujeme. Není to slepé hraní k zâkladům. Je to společná jízda, někdy základy dokonce uplně vynecháváme.

Jsi výtvarník, promítá se tenhle talent i do hudby?

Talent je dost divný slovo. Podle mne má člověk talent v zadnici, je tak talentovanej, jak dlouho a u čeho ta jeho zadnice vydrží sedět. Tu zadnici si nosíme furt sebou, máme jí jen jednu. Neni jedna zadnice na výtvarný umění a druhá na hudbu... možná je to jinak, nevím a nechci to vědět. Čím míň informací člověk má, tím líp. Většina informací je k ničemu a jen zaplňuje mozek balastem a překáží to normálnímu životu.

A jak se dá tomu balastu vyhnout?

Zkus se vcítit do stavu zamilovanejch, sjetejch, odsouzenců k smrti... prostě do stavu lidí, kteří jsou někde mimo průměr. Tyhle stavy má smysl hudbou navozovat, koncert je záležitost na dvě hodiny, má smysl posluchače přenést na okraj skutečnosti, dát jim zažít něco co znají, nebo něco po čem touží, nebo co je zajímá, navodit stavy lidí na okraji života, stav těch nejslabších dává nejdokonalejší zprávu o stavu společnosti. Všechno je to jen pokus takovou situaci stvořit. Dělám to intuitivně, neexistujou přesná schémata, jak to vykonstruovat. Jedno ze schémat je všechny tyhle krajní situace prožít na vlastní kůži, ale často v těch krajních situacích člověk ztratí hlavu a nic si nepamatuje a neumí to pak interpretovat. Asi mne nejvíc ovlivňujou stavy mého těla a myšlení. Je zároveň nutný nezapomenout, že je to všechno jen rokenroll, jen hrubá vibrace, tanec, opakování frází. Je nutné nezapomenout na primitivní jednoduchost v nás, jednoduchost mnohdy zakrývanou vyslovováním prapodivných myšlenek jimiž chtějí blbci ovládat druhé.

Prozradil jsi, co všchno tě ovlivnilo, ale jakou posloucháš hudbu třeba v poslední době?

Poslouchám nejvíc klasickou hudbu, v dětství mne hodně bavilo baroko, Vivaldi a podobní. Chodil jsem na koncerty do Rudolfína. Klasická hudba mě drží pořád. Poslouchám i současné skladatele, Arvo Paarta, Gaia Kinčeliho. Tam je stará energie. Taková stará dobrá Evropa. Na to u mne navazuje třeba Psychic TV, anglická hudba, ale tak ulítlá, že hudebníci nakonec hledaj zázemí v Americe. Americká hudba je výborná, alespoň pro mne. Třeba starý blues, jazz. Hudba k tanci a uvědomění si života jedince. Nakonec i country, živá verze písničky "Jolleen" od Dolly Parton, kterou hráli na koncertech White Stripes je věc, kterou jsem slyšel asi padesátkrát. Stejně jako skladbu od Buddy Guye "Don't leave me baby". Baví mne Brian Johnstown Massacre, „Rembrant Pussyhorse" od Butthole Surfers. Znám toho hrozně málo, spíš poslouchám pár skladeb furt dokola a intenzívně pozoruju jak je skladba udělaná. Nový věci se ke mně dostanou jen přes přátele, jinde hudbu nehledám. Mám takovej vnitřní pocit, že než abych někde hledal hudbu, tak ten čas věnuji skládání a nahrávání vlastní hudby. O nic tím nepříjdu, když nehledám a skládám. Ten pocit, že člověk nemá co ztratit je důležitej. V tom také asi pramení kouzlo americký hudby, Amerika nemá historii, v tom je její obrovské štěstí, všechno začíná od tohoto okamžiku, existuje pro teď, kvůli neexistenci historie si nikdo nevyřizuje účty s minulostí. Důležité je nebát se a jít pod povrch věcí, nebát se nahoty událostí. I v Čechách se dá dělat jasná nahá hudba, nebo jiný umění. Z Český historie je jasný, že většinou je české umění něco jako odraz světového umění, snaha vypadat sám před sebou v zrcadle, jako ten z cizího časopisu, ale tenhle postoj není nutný. Člověk se může svléknout a tancovat svůj duševní tanec, který je univerzální, muž a žena do sebe pasují jako klíč do zámku bez ohledu na rozdíl v bohatství nebo v názorech na politiku. V podstatě se dá říct, že poslouchám v hudbě její esenci-nahotu bez ohledu na žánr. poslouchám pauzy mezi jednotlivými tóny a údery soustředěněji než melodii.

Teď ti vyšla knížka poezie je pro tebe báseň něco jako „pauza mezi řečí"?

Neiprovizované texty vydalo v prosinci pražské knihkupectví KAVKA v knížce mé milostné poezie nazvané Pudřenka, je to opravdu malá stříbrná knížečka do kabelky, nebo do kapsy. V ní je dvacet linorytů, které jsem k básním vytvořil. Část nákladu vyšla jako bibliofilie, ručně kolorovaná. Pro knihkupectví KAVKA teď připravuju další bibliofilii, ta by měla vyjít během pár měsíců. Baví mne knížky jako předměty, jako mne baví tvary kytar. Obojí, jak knížka, tak nástroj by měl znít, něco v nás rozenít. Jsem rád, když se mi to u pár lidí povede. Nemusí jich být mnoho, vždycky mne zajímala malá společenství omámenců spíš než velké davy. Teď jsem vydal grafické album s názvem "5 pornografických listů" v nákladu 10 alb. Je to fakt pornografie. Neustále kreslím, na Facebooku mám každý den novou kresbu nebo fotografii, je to taková denní povinost, mimo další tvorbu. Dělám toho hodně najednou, ale cítím to jako takovou vnitřní povinost, vůči čemu ta povinost je, to ale nevím. Dneska mi napsali z UMPRUM Muzea, že chtějí do svých sbírek keramické ještěrky, které jsem nedávno dělal, takže se pořád něco děje, vážím si toho. Stejně tak mám radost z nového CD DekadentFabrik MentalMorphosis, zvláštní pěkná věc. Je divné chválit si vlastní práci, práci naší kapely, ale po vytvoření masteru někdo i váhal, jestli to má smysl. To považuji za dobré znamení, nemá smysl vytvářet věci, které jsou lehce stravitelné a po prvním poslechu je člověk zahodí. Určitá složitost a zákruty váhání by měly být součástí umění. Doba je sice rychlá a povrchní, běžný lidi nemaj na zamyšlení čas, chtěj přijít na kloub věcem během dvou minut a spěchat na další schůzku, hromadit zážitky, já dávám přednost dlouhým jízdám v jednom údolí, nebo v jednom baráku. Změny přináší čas sám, den se mění v noc, chlad v teplo... většina věcí na světě se stává sama od sebe, není nutné ovládat všechno, chtít se podílet na všem.

Vladimír „Lábus" Drápal
Louny/Makotřasy listopad 2014/leden 2015

zavřít