Underground v té nejsyrovější podobě a přesto co píseň, to hit! Kapela, která vznikla v roce 1987 v Olomouci nikdy neopustila své kořeny, sice se občas měnilo obsazení...
Zobraz všechna CD...
březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_rozhovory.png

Rozhovory s Mani Neumeirem (GURU GURU)

(našel, přeložil a zkompiloval Lábus, ba i nepatrně přidal z osobní mailové komunikace s Manim)

 

Tvůj život s hudbou začal daleko dřív, než se objevili Guru Guru. Jaké byly tvé první kroky v hudebním průmyslu, co tě ovlivnilo a kdo byl tvůj vzor?

Začal jsem hrát jako amatérský hudebník začátkem roku 1959 v několika amatérských kapelách ve Švýcarsku. Začínal jsem s dixielandem, swingem a moderním jazzem, protože tehdy ve střední Evropě nebyla žádná beatová hudba nebo rock ´n ´roll. V Curychu, kde jsem tehdy žil, byla lepší možnost sehnat “nové” nahrávky z Anglie a USA, než v Německu. A taky se mi tam poštěstilo vidět Louise Armstronga, Lionela Hamptona, Johna Coltrana, Arta Blakeyho, Milese Davise, Theoloniuos Monka, Maxe Roacha... Vidět je naživo na podiu byly největší momenty mého života a stali se tam mými “učiteli”. Nikdy jsem nedosáhl jejich úrovně, ale nikdy jsem se také nepřestal snažit pokusit se dosáhnout jejich úrovně - a to mi zůstalo do dneška. Jako profesionální hudebník jsem začal jako člen Irene Schweizer Trio and the Globe Unity Orchestra, mimochodem společně s Jackem Liebezeitem (pozdějším bubeníkem Can). Brali jsme si z toho vše, co jsme mohli objevit a společně přetavili v novou a čerstvou cestu. Nahrávali jsme hudbu, kterou produkoval Joachim E. Behrend (později známý jazzový publicista), vystupovali jsme na Donaueschingen Music Festival a také na Berlin Jazz Festival v roce 1966. Objevil jsem a rozvinul svůj vlastní styl bubnování. Možná právě proto mi někdy říkají, že jsem první evropský free jazzový bubeník. Takže jsem měl jakési “jméno” v hudbě ještě dřív, než Guru Guru vůbec vznikli. Absolvoval jsem pár lekcí v Basilejské škole bicích – všechny druhy bicích nástrojů a perkusí – a o mnoho let později jsem bral lekce hraní na indické bicí „tavil“. Můj učitel, Paramashivam Pillai, indický mistr bicích, byl v hudebním byznysu o 20 let dřív.

 

Zajímá mě, co znamená Guru Guru?

Když jsem v roce 1967 hledal jméno pro skupinu, po zakouření z opiové dýmky mi na mysl jméno "The Guru Guru Groove Band" přišlo samo. Jen před pár lety jsem se dozvěděl, že Guru Guru je v japonštině rychlé otáčení, které tě přivede do tranzu.

 

Vraťme se tady k nim…

Guru Guru jsem založil jako "The Guru Guru Groove Band” společně s basovým kytaristou Uli Treptem v roce 1968. Snažili jsme se hrát free jazz skrze elektronicky zesílenou hudbu. Jimmi Hendrix byl pro nás zářným vzorem, stejně jako Frank Zappa, The Who, The Rolling Stones a Pink Floyd. A řekl bych, že v pozdních sedmdesátých letech, mě inspiroval punk rock. Ze začátku jsme také přinášeli do naší hudby africké a indické vlivy. Myslím, že příkladem toho je album UFO (1970). Je to pořád magické album, inspirovaly nás fotografie galaxií a vesmíru, Hendrix, přírodní zvuky, LSD, vláda v Německu a další věci. Pak přišly neméně famózní Hinten (1971) a Kanguru (1972), tam to zase byla především skvělá práce a nahrávání Connyho Planka, skrz něj jsme dostali nové možnosti a nové uši.

 

A stali jste se vůdčími osobnostmi krautrocku...

Byli jsme interpretování jako nová německá rocková hudba, tzv. krautrock, ale já ten termín nemám rád (v němčině KRAUT znamená cosi jako „bez ladu a skladu“, resp. „páté přes deváté“) . To nás tak jenom označkovalo vydavatelství: “No jo Němčouři dokonce začali dělat rockovou hudbu.” Samozřejmě to byl hudební rozvoj a nová etapa skupin, jejichž koncepty se co tři čtyři roky – někdy také rychleji – měnily. Vždyť jenom my jsme měli za tu dobu 26 rozlišných sestav naší kapely. Kdybychom chtěli dnes předvést stejné vystoupení jako v roce 1968, lidi by rychle utekli. Chtě nechtě: co jsme dělali v roce 1968, byl skutečný originální dotek německého rocku. Byli jsme sice stále ještě underground, ale něco nám přece jen regulérně pouštěli do éteru. A drogové zkušenosti byly jen kořením naší hudby, pomáhaly nám otevřít mysl hudbě a naopak. Chtěli jsme vypadnout ze standardního formátu A-B-A v hudbě, stejně jako v našich životech. První koncert jsme odehráli 4. srpna 1968 na německém jazzovém festivalu The Holy Hill Festival v Heidelbergu. Pocházeli jsme z freejazzového prostředí, ale odbočili jsme k Hendrixovi, the Who a další, a skrze ně jsme hledali vlastní definici elektronické hudby. Tehdy hrál Uli Trepte, prvním kytaristou byl Ed Nageli a měli jsme i zpěváka Hanse Saxe, než se Američan Jim Kennedy připojil s kytarou, přišel saxofonista Rudi Sparri – všichni byli v sestavě tak od 3 do 6 měsíců – než jsme potkali kytaristu Axe Genricha. Naše hudební vlivy jsou třeba Coltrane, Monk, Miles a podobně, vážná hudba, včetně etnické hudby z Indie a Afriky a zejména Hendrix, Zappa, Cream a Pink Floyd.

 

Uli Trepte byl na vašich prvních třech albech, proč odešel a kdy do kapely přišel Bruno Schaab?

Uli chtěl ovládnout kapelu a psát všechny skladby beze mě i bez Axe. My jsme s tím nesouhlasili, tak musel odejít. Blbý, ale co naděláš. A Bruno Schaab, mladý baskytarista, se zdál nejlepším, ale ani on nebyl trefou do černého, hrál s námi sotva rok. Pak jsme potkali Hanse Hartmana, velmi zkušeného basáka a starého přítele ještě z Curychu, a spolu jsme jezdili rok a půl.

 

Kdo namluvil party ve skladbě Electric Junk (nejlepší skladba na druhém devastujícím albu Hinten) a kdo „Der Elektrolurch“?

V Electric Junk to byl Uli Trepte a v Eletrolurchu je to můj hlas. A další verze Elektrolurchu, která vyšla později, vznikla ve spojení s Jurgenem Euglerem z The Krupps.

 

Guru Guru dozrávali v politickém ovzduší pozdních 60 a raných 70. Koukni se zpět: byla to hudba, nebo to bylo něco víc?

Naše hudba tehdy obnášela politické prohlášení sama o sobě, byli jsme součástí scény společně se všemi dalšími kapelami a společným politickým postojem. Byli jsme na levém křídle, ale nebyli jsme členy žádné politické strany. Probíhala sessions s dalšími kapelami nebo s jejich členy - Amon Düül, Can, Xhol Caravan, Kraan – a mělo to dotek i jakési konspirace. A naše hudební tvorba byla kompletně nová, jiná, odlišná. Velmi mnoho melodií, například náš „LSD March“, to nemělo nic společného s britskou či americkou hudbou do té doby. Hráli jsme koncerty pro levé křídlo studentů, které se jmenovalo SDS, jejíž politická prohlášení zaznívala mezi našimi skladbami. V Heidelbergu v Neckarove údolí jsme zrealizovali denní show na kopci pod nádherným Heidelberským zámkem a celé město nás proti své vůli muselo celý den poslouchat. Když přijela policie koncert ukončit, všichni jsme se rozprchli. K opuštění levého politického postoje nás přivedla cesta otevření mysli směrem k celému světu, cizím hranicím, jiné kultuře a přístupu. V roce 1974 s námi žila chvíli indiánská skupina Šošonů a naše koncerty v té době byly demonstrací zaměřenou na upozornění na politickou a sociální situaci původních Indiánů v Americe. A tohle všechno bylo v té době dost provokativní. Další příklad: byli jsme jednou z prvních skupin v Německu, která nosila dlouhé vlasy. Nadávali nám na ulici a nechtěli nás obsluhovat v restauraci. Ale my jsme to dělali, abychom šokovali a provokovali.

 

Ale provokace byla programovou součástí vašich koncertů...

Ano, naše koncerty nebyly jen o hudbě. Záměrem byl totální umělecký zážitek. Vedle všech dalších záměrů tady byl taky prvek grotesky a jakýchsi skečů. Ostatně název Guru Guru byl také myšlen jako vtip namířený na Beatles – oni měli svého osobního guru na konci šedesátých let, takže u nás to byl vlastně něco jako „osobní guru jiného guru“. V některých písních jsme používali zvířecí zvuky namísto zpěvu, byli jsme první rockovou kapelou, která používala masky během koncertu, měli jsme na jevišti během „Chicken Song“ živá kuřata (zpívali jsme v něm “Dejte kuřatům svobodu”) a další provokativní záležitosti. V začátcích jsme si brali trochu LSD před začátkem koncertu a pak jsme čekali, co se s námi na podiu s námi.

 

Byli tedy Guru Guru hudební projekt nebo spíš něco jako sociologický experiment?

Ano, žili jsme v komuně, byli jsme součástí Underground Movement (Pozemního hnutí). Veškerou dobu jsme byli exkluzivně oddaní kapele a hudbě. Během let 1968 – 1971 jsme neměli trvalé bydliště, žili jsme v autobusu jako nomádi. Každé “před a po koncertě” jsme prožili v domech přátel, fanoušků nebo dalších skupin. Od roku 1971 do 1976 jsme žili ve vlastním domě v Langenthalu a v roce 1976 jsme se přestěhovali do Finkenbachu. Tak jsme žili všichni pohromadě spřítelkyněmi a našimi techniky, bedňáky, crews. To byla doba, kde jsme spolu výborně pracovali a to bylo víc, než jen projekt, byl to spíš klan, rodina. (Od 1981 je dům ve Finkerbachu pro Maniho a jeho spolupracovníky něco jako “venkovní dům” a pořád tam pořádají svůj každoroční festival). Doufali jsme, že se tímhle způsobem změní celá společnost. Žili jsme “socialismus”. Každý si bral tolik, kolik potřeboval, sdíleli jsme všechno a všichni jsme si byli rovni.

 

Řekni něco i o ekonomické situaci v těch letech…

Na začátku jsme měli přirozené omezení a mantinely – krátký čas jsme žili jen o starých sendvičích a jointech, ale nikdy jsme netrpěli hladem, anebo měli nějakou bídu. Tehdy ještě nebylo vydáno tolik našich nahrávek, ale nějaké desky jsme prodávali, hráli mnoho koncertů, vystupovali ve filmech a dokázali jsme odehrát vice než sto rádiových a televizních vystoupení. A taky jsme byli na titulních stránkách nejrůznějších německých hudebních časopisů.

 

To byl začátek - a co bylo dál?

Guru Guru prodali vice než půl milionu kopií svých nahrávek. I když hudební průmysl s námi asi počítal, vyzkoušeli jsme takřka 20 rozdílných manažerů, většinu jsme vyhodili a později jsme to byl já, kdo si vzal na starost byznys a pořádáním koncertů. Úspěšně jsme projeli zahraničím, západní Evropou, USA a Japonskem. Po každém koncertě lidi přišli s hromadou elpíček k podpisu.

 

Ale také se velmi často měnila sestava kapely. Na albu Dance of the Flames (1974) máte už úplně jiné lidi. Kdo to byl?

Společně s Hansem Hartmanem jsme udělali Don't Call Us, We Call You (1974) jako trio s Gernichem a pro Dance Of The Flames jsme to byli Hans Hartman, Hauschang Nejaderpur na kytaru a já. S Nejaderpurem byli Guru Guru o něco víc jazzovejší. Na Mani Und Seine Freunde (1975) jsem požádal o pomoc mého přítele Helmuta Hattiera a ostatní ze starých Kraan, starého dobrého Championa Junk Dupreeho a Connyho Plancka. Strašně jsem se na tohle nahrávání těšil, bylo to poprvé, kdy se splnila všechna moje přání. Dodnes je to mé oblíbené album. Guru Guru tehdy opustili formát tria, pozval jsem mnoho dalších umělců, aby se podíleli na nahrávání. PříchodTommyho Goldschmidta a Ingo Bischoffa z Karthaga dal písním více melodie, rozhodně to nebylo tak intenzivní jako ve dnech Uliho Trepteho, ale mohl jsem ještě víc využít zvukové efekty a vyšperkovat jimi další skladby v duchu Guru Guru jako třeba "From Another World" and "Wood Dream", které připomenou pasáže z “Immer Lustig”. Pozval jsme také Moebiuse a Redeliuse, tehdy právě odešli z Cluster, než začali hrát s kapelou Harmonia a novým členem Michaleem Rotherem, který odešel zase z Neu. Později jsem tuto pomoc Harmonii vrátil na jejich albu Deluxe, které nahrávali v létě 1975 pro Brain.

 

Album Hey Du (1979) jste nahrávali jako Guru Guru Sunband s velkým obsazením. Byl to nějaký nový repertoár? A kdy další byl zapojen?

Guru Guru Sundabnd vznikl v roce 1980, kdy jsem si zlomil koleno a potřebovali jsme druhého bubeníka. Butze Fischer byl má pravá ruka a levé koleno! Hráli jsme dvoje bicí a trochu perkusí. Další byli Ingo Bischof (keyboards/piano) z Kraan, Gerald Luciano na basu a Roland Schaffer na saxofon a kytaru.

 

Pojďme k pozdějším albům, které přišli v posledních deseti letech, jako byli Cosmic Hole (1987), Jungle (1988) a 88 (1988), kdo byl v kapele tehdy a jak se lišil váš styl od předchozích let?

Cosmic Hole, Jungle a 88 byly natočeny v nové sestavě: Hans Reffeft, kytara, Barbara Lahr, zpěv a basa, Uli Zufle sax a Rolf Sohaude bicí a basa, hráli jsme od 1984 do 86 a pak od 86 do 88 s Erwin Ditzner na bicí a Uli Krug na basu, LP 88 jsme dělali s Hansem Reffertem na kytaru, Lisa Kraus zpívala a Wietn Wieto hrál na basu, ale v 89 ho vyměnil Wolfi Zeigler. Byl to jiný styl hudby, ale pořád psychedelický a funky.

 

Kdo tvoří line-up Guru Guru dnes? Jsou to ti samí lidé, kteří hrají na „comebackovém“ albu Wah Wah v roce 1994?

Tentokrát je to sestava z roku 1977 s Rolandem Schafferem na kytaru a saxofon, Dieter Bornschlegel na kytaru, Peter Kumstedt na basu a samozřejmě já bubnuju a zpívám. CD "Wah Wah" bylo nahráno v prosinci 1994 v KruppStudio v Dusseldorfus, tehdy s Heinzem Gimbusem na basu.

 

Můžeš říci něco o tvé hudební kariéře a práci mezi 1980 – 1990?

Založil jsem kapelu Neumeiers Neue Psychadelia, zahájil sólová vystoupení a hrál taky s Guru Guru v duu Tiere der Nacht s Luigi Archettim. V 1996 byla moje vosková socha vystavena v Tokijském muzeu voskových figurín, když jsme tam byli s Guru Guru na tour, stojím tam společně se světovými velikány. Tím myslím třeba Hendrixe nebo Zappu. To byl začátek mého japonského života. Hrál jsem taky s Damo Suzukim z Can v 1997 a potkal mnoho japonských hudebníků.

 

Proč jsi začal se sólo kariérou?

Ta začala v 1981, když se kapela po páté rozpadla. Sebral jsem všechny ty nástroje kolem mě a zkusil to jinak. Moje one-man show je jinou dimenzí mé kariéry, v roce 1993 jsem vydal sólové album Privat, je plné síly, energie a úžasných rytmů.

 

Mimo Guru Guru a sólových koncertů jsi měl i plno dalších projektů.

Nejdůležitější boční projekty jsou Tiere der Nacht, Terra Amphibia a Lover 303. V roce 1989 jsem se potkal s kytarovým enfant terrible Louigim Archettim v Curychu a vznikli Tiere der Nacht. Je to skutečně hudba toho místa a okamžiku, jen to, co slyšíš právě teď. Evropský „Hypnodelic“, 100% improvizace, Nejenom free jazz, ale celá řada dalších hudebních žánrů. Je to rozhovor mezi mnou a Luigi Archettim. Používám tento koncept u mnohých dalších hudebních vystupujících, ale brzo to skončí a začíná to být moc komplikované, zatímco když jsou jen dva hudebníci, je to zdání minimalismu a jednoduchosti. Miluju to. Při práci jako je tahle musíš myslet opravdu zcela svobodně, je to dar, ale také jsou to roky zkušeností, které ti pomohou správně reagovat, je to skutečně absolutně free improvising. Pozdější projekt jsou Lover 303. Sice nenávidím techno, ale různé bubenické mašinky a seqencery jsem používal k hraní při bicích dávno před tím, než se techno vůbec objevilo. Conni Mali, v tomto projektu moje partnerka, používá elektronická zařízení a kytaru. Má dobrý smysl pro rytmus a já jsem přinucený hrát úplně jinak, než jak jsem zvyklý, zejména protirytmy. Touhle cestou dostává techno žhavější obsah a je to tak celé daleko “lidštějši”. Tenhle projekt je mostem mezi generacemi, Conni je o polovičku mladší než já, je to taková spojnice k post hippie mládeži. Vystupujeme hodně v přírodě a také na technoparties daleko od vesnic. Jsem zapojený i do Contemporary Music projects (Současná hudba), to je nejrozmanitější ze všech těch aktivit. Jeden z nejvýznamnějších projektů byl samozřejmě "Meet the Demons of Bali" společně s Peterem Hollingerem a 16 původními bubeníky z Bali. A pak je tady také docela často k vidění moje "One Man Show”.

 

Zpět ke Guru Guru. Odehráli jste přes 3 000 koncertů, zůstaly ti nějaké v paměti vice?

Naopak, je mnoho koncertů, na které vzpomínám. Jeden z největších byl v Mnichově v roce 1978 na Olympic Stadium, kde bylo téměř 6 000 účastníků. Podium bylo jako malé jezero a publikum sedělo v amfiteátru. Měli jsme opravdu dobrý koncert a na jeho konci jsem se postavil k mikrofonu a říkám: “OK lidi, pojďte oslavit 10 let Guru Guru koupelí v bazénu”, svlíkl jsem si šaty, zakřičel “Následujte mě!” a skočil společně s třemi maníky do vody. Dalších 200 - 300 lidí sundalo šaty a během skladby Herbie Hancocka "Just Keep On Doing It" skočilo za námi. Vytvořil se úžasně čistý “kroužek” a orgie legrace, hodně lidí si sundalo šaty … A policie se neobjevila.

 

Hráli jste většinu koncertů v Německu, jak často jste hráli i v jiných zemích?

Hodně kšeftů bylo v Německu, ale samozřejmě jsme měli koncerty ve Francii, Rakousku, Švýcarsku, Itálii, Holandsku a v USA v roce 1980, ale nikdy v Anglii. I když jsem se snažil! Ale myslím si, že nás tam nikdo nechtěl, a to bylo tehdejším legračním Hudebním svazem – všechny britské kapely jezdili do Německa, ale málo německých do Anglie. A představ si, že v bývalé východní Evropě jsme ještě nikdy nehráli, pokud tedy nepočítáš bývalé východní Německo. Takže teď poprvé Praha a Česká republika!

 

Jaké máš plány do budoucna?

Děláme dokumentární CD z živých vystoupení během mých “60 narozenin výroči tour”, kde vystupujeme s Luigi Archettim, Conni Mali, Hansem Reffertem a několika členy Guru Guru z rozličných sestav. Také vyjde nové CD Guru Guru ještě do konce roku. Sopučasná sestava Guru Guru je Roland Schaeffer, Peter Kuehmstedt, Luigi Archetti a já. Hans Reffert se připojuje jen občas. A samozřejmě pojedu na tour. Chci vystupovat co nejdéle, jak to bude mít smysl a lidi se budou bavit.

 

Jak se cítíš, když víš, že mladí lidé z nejrůznějších částí světa poslouchají a radují se z tvé hudby?

Rozhodně mě to naplňuje štěstím, kamkoli na svých cestách kolem světa zavítám, lidé mi říkají, že se jim to líbí. Skvělý pocit!

 

Jsme rád, žes udělal tenhle rozhovor. Chtěl bys ještě dodat něco na závěr?

Chci poděkovat všem fanouškům, kteří nás po celou tu dobu podporují a chodí na naše koncerty. Pro mě hudba není jen show. Můj vzkaz zní: milujte se a užívejte si hudby. A dělejte si věci po svém! To je pro mě daleko důležitější, než jen nějaká součást našich koncertů. „Láska“ je to, co svět vytváří a dělá lepším. A jednoduše. V začátcích Guru Guru byly takovéto proklamace něco jako gól do vlastní branky, ale ukázalo se, že to je to, o co jde. A myslím, že je toho možné dosáhnout a že si to uvědomuje čím dál víc lidí a chtějí být lepšími. Ale nechci nikomu radit, možná si to myslím jen já. Možná je to něco vesmírného, co skrze mě prochází k lidem.

 

 

AKTUÁLNÍ SESTAVA GURU GURU

Mani Neumeier - bicí, perkuse, zpěv…
Roland Schaeffer - kytara, saxofon, nadaswaram, zpěv...
Peter Kühmstedt – basová kytara, zpěv...
Hans Reffert – kytara, laptop, zpěv...

 

1970 UFO
1971 Hinten
1972 Känguru
1973 Guru Guru
1974 Der Elektrolurch
1974 Don't Call Us, We Call You
1974 More Hot Joice
1974 Dance Of The Flames
1976 Tango Fango
1976 Rattenfänger
1977 Globetrotter
1978 Guru Guru Live
1979 Hey Du!
1979 Giri Fushi
1980 Mani in Germani
1983 Neumeiers neue Abenteuer
1987 Cosmic Hole
1988 Jungle
1988 Guru Guru 88
1988 Guru Guru Live 72
1993 Shake Well
1995 Wah Wah
1997 Moshi Moshi
1999 Live '98 - 30 Jahre Finkenbach (3 CDs)

2000 2000 Gurus
2005 In The Guru Lounge
2008 PSY - 40 Jahre Guru Guru
2009 Live on Tour 2008!
2011 Doublebind
2013 Electric Cats
2014 45 Years Live (2CD)

 

zavřít