Underground v té nejsyrovější podobě a přesto co píseň, to hit! Kapela, která vznikla v roce 1987 v Olomouci nikdy neopustila své kořeny, sice se občas měnilo obsazení...
Zobraz všechna CD...
březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_rozhovory.png

Činna: Krajina pomalejších temp

Činna: Krajina pomalejších temp


Do větví vyšplhá slimákův dým / listy se bělají po schůdcích slin / na posledním zapraská v koleni bas / po hvězdách zhluboka zhoupne se čas
(Činna: Čas se směje)      



Činna zrodila se osudovým setkáním pánů Hmyzáka a Komára (oba narozeni v květnu stejného roku, každý však v jiném znamení) ve výčepu jisté žižkovské hospody.
Pan Zdeněk "Hmyzák" Novák byl aktivní v tak legendárních formacích, jako jsou Ženy, Psí vojáci či Bad Beef Hat, zatímco hudební minulost pana Petra "Komára" Soudka spočívá zejména v prepubertálním trápení se na LŠU. Nicméně jejich společná tvorba pod hlavičkou souboru Činna je autorským souzněním dvou individualit, které se svým sblížením obohacují a násobí své talenty. Jemné předivo klavírních tenat citlivě podbarvuje neškolený, nicméně o to procítěnější a urputnější projev niterných a pozoruhodných textů. Kapela v pozadí decentně kopíruje náladu, elegantně maskuje lehká chybování a lehounce drží rytmus, nenápadný jako tikot hodinek. V současné době je tento produkt v ještě čerstvoučkém stavu k slyšení na novém CD "Vůz se senem", které minulý měsíc na pulty prodejen vyslali brněnští Indies. K věcem novým i letitým se za oba pány rozhovořil Komár:

Právě vám vyšlo u firmy Indies druhé CD. Je mezi nahrávkami nějaký rozdíl?

Je tam rozhodně posun. První deska byla taková intimnější, vznikala i v intimnějším prostředí, byla to víceméně záležitost Hmyzáka a moje, že jsme si ty písničky udělali, ošatili je basou, bicíma a hostama a vlastně všechno jsme vymýšleli přímo ve studiu. Zatímco tahle deska vzniklala déle, prakticky tři roky a za tu dobu prošla kapelou spousta lidí, ale ty věci se hrály pořád. A je i daleko více instrumentálnější a zdá se mi textově temnější. Což já se naopak snažím odlehčit a tím tam pro mě vzniká i víc tvarů. Autorsky je to opět - až na dvě věci - práce moje a Hmyzáka. Hostů bylo dost, třeba Martin Choura hraje na úžasný nástroj: prasečí měchýř naplněný hrachem, ale také na té první desce má jeden úder na triangl, poněvadž jeho přítomnost je vždycky nutná.

Jak se ta první deska prodávala?

Poslední zprávy, staré asi rok, hovoří, že těch prvních 500 číslovaných kusů se prodalo a Black Point teď dělá remastrovaný dotisk. Ale těžko říct jak to je, protože já mám z té první pětisetkusové limitované edice výlisek číslo 503. Podle mě ta deska tak rok a půl už nikde není. I tu druhou jsme nejdřív nabídli Black Pointu, ale tomu chyběly peníze, aby se to dokončilo, takže jsme si i my půjčili, sehnali nějaké sponzory, ale pořád to bylo málo. Tak jsme oslovili Indies a ti to dotáhli do konce. To první CD celé financoval Black Point, povolil nám vcelku luxusní obal, ale tentokrát trval na tom, abychom si ji udělali sami. Pak by ji zaštítil.

Kde vůbec začala historie Činny?

Já jsem se s Hmyzákem setkal v Hospodě u Vystřelenýho Oka, kde se vůbec protkala a prokřížila řada lidí a partiček. Tam tehdy působili Ženy jako na domovské scéně, dabovali tam Vinnetoua, panovala rodinná atmosféra, do čtyř do rána se probíraly věci, třeskutě se tam vegetovalo, dělaly se večírky a veselé obědy, kdy se třeba servíroval obalený mák, házená šunka, kterou ti opravdu z té kuchyně hodili, nebo se mazaly huby medem, byla tam spusta aktivit i mimoalkoholických a Činna byl vlastně projekt, který z toho vykvetl. Při oslavě prvního výročí této hospody došlo k domluvě, že s Hmyzákem uděláme takovou jako legraci, já na piáno a on napíše texty. Za odpoledne jsme sestavili program a večer vystoupili pod jménem Hoši z Bundeswehru.

A kdy přišel zlom, že jste se vydali i mimo?

To bylo velmi nenápadně, protože posléze se to propojilo s Kvartetem dr. Konopného, jemuž vévodil Radomil Uhlíř a Hmyzák hrál na trumpetu, Rohlík bubnoval, občas jsme hráli na Komotovce, kde jsme dělali zase jiné večírky, jmenovalo se to "Setkání přátel vystoupení", hrál tam třeba Oldřich Janota (na elektrickou kytaru!) a tam nebyli v publiku jen ti nejbližší, ale chodili tam už i cizáci. Jednou u příležitosti 1. žižkovského masopustu, který byl ukončen ve Slovanském domě na Poříčí, jsme s Vltavou, Psíma vojákama, Echt!em hráli my dva s Hmyzákem ty naše komorní dumky. Nastoupili jsme po Psích vojácích, já sedl za to křídlo a publikum na mě křičelo:"Žiletky! Komáre zahraj Žiletky!" To pro mě byl takový křest davem. Pak se to začalo rozrůstat do kapely, přišel Rohlík na bicí a pak se objevil Zvířetník, čili jsme se rozrostli na kvartet, já muziku začal stavět jako kapelní, ale vlastně to bylo pořád ve dvou s Hmyzákem. V tu dobu už nám Hoši z Bundeswehru nepřišli tak vtipný, tak jsme vymýšleli jiný název a díky náladě těch písní jsme našli název Psota. Jenže tam bylo až přílišný spojení s Psíma vojákama, který nám lidi předhazujou dodnes, protože když se zapojí basa, brnkneš na piáno a je tam saxofon, tak ani nemusíš začít hrát a už kopíruješ Topola. Další stupínek byla Slota, což byl slovenský politik, to bylo zavádějící a nakonec zvítězila Čina, což je taky název pro počasí, kdy ani psa nevyženeš. A aby to bylo vícevýznamové a mělo to lepší grafiku, Hmyzák dodal druhé "N".

Hovořil jsi o náladě písní.

Ta vychází z nás...

Staří unavení neúspěšní muži?

No, přímo takhle bych to neviděl. Ale vezmi Hmyzákovy texty a zjistíš v nich ohromnou imaginaci, to je věc, která mě na tom vzrušuje a je velice kvalitní. Já se k tomu pokouším dodat krajinu, krajinu pro jeho obrazy a tak se snažím, a aby ta muzika našla vhodnou atmosféru. Otázkou ovšem je jak se mi to daří, má to spíš taková pomalejší tempa. Ale na té nové desce jsou i svižnější písně. Já začal na piáno hrát až někdy v 94 roce. Jsem ten klasický odkaz Lidušky, kam jsem někdy v 8 letech chodil rok do té nezábavné přípravky, kde jsme si hráli s angličákama, pak jsem vyfasoval učitelku s bradavicema na bradě a začlo uvolňování prstů, přes který mě mlátila pravítkem, takže mi vcelku úspěšně to piáno znechutila skoro na celý život. A až ve zralých letech jsem se rozhodl k němu vrátit. Stupnice a pilování prstokladu se ode mě už asi nikdo nedočká, čili to spíš vychází z nějaké náladové improvizace, vyvře to, já se to snažím zachytit a udělat z toho jakýsi tvar k textu. Ale je to i opačně, že si to vymyslím nějakou kompozici a Hmyzák k tomu následně vytvoří text.

Mohl bys tvou tvorbu přirovnat k něčemu, co je ti blízké?

Třeba to bude znít blbě, ale já jsem patriot a jsem vkořeněný do Povltaví a do tohohle kraje, mám tam pohřbený všechny předky a celé dětství, ale čím víc zjišťju, že mám vztah k té krajině. Tam se snoubí dvě věci - jednak jsem člověk, který vyšel z folklóru, mám rád ty halekačky ze sklípku., ale mám rád i ruské klasiky, jako Rachmaninova nebo Šostakoviče, to jsou věci, které mě oslovujou, k tomu ta krajina a z toho vyplývá i ta nálada. Nejsem člověk rock and rollu a strhujících rytmik.

Cítíš zrání kapely? Zodpovědnost za to, že na vás chodí lidi a vědí, proč tam jdou?

No ono jaksi nikdy nebylo příliš počítáno s tím divákem. Já na tom všem mám nejradši ten proces, kdy všechno vzniká, to prolnutí mezi lidma, když se potkají ve výrazu a má to atmosféru. Ten počátek. V Činně má každej dostatek volnosti, aby se našel, není tam žádný diktát, kluci jsou spolutvůrci. A pokud se to protne, muzika se propojí s textem a vznikne krásný tvar, který proběhne námi všemi, tak to je prostě perfektní. Ten přenos na další lidi je hrozně komplikovaný, je komplikovaný technicky, náročný na zvukaře, protože mi požadujeme trošku jiný zvučení, ne aby buben duněl a kytara kvílela, takže se dá říct, že v 80% je to spíš rušivé. Ale když pak dojde k tomu propojení i mezi lidma, je to úžasný okamžik. Ale protože u nás je to založené spíš na imaginaci slov a prostředí té hudby a ne na válcování rytmem, tak je to nesmírně náročné na soustředění jak naše, tak toho posluchače. A to je málokdy.

Představ nám hudebníky, o kterých tak pěkne mluvíš a kteří hrají na desce..

Nepočítaje hosty, tak je to jazzový kytarista Renda Pařez, kterému velmi těžko poskytujeme tu přesnost, kterou by si představoval, basák Martin Schneider má domovské právo u Chadimy a Sahary, dechař Petr Venkrbec je od Kutné Hory , Vráťa "Rohlík" Kydlíček je stálý člen na bubny s alternací Tondy Korba a bývalý člen Honza Maxa na piáno. My velmi vzácně, tedy takřka vůbec nezkoušíme, ale máme štěstí právě na zručnost těch muzikantů okolo, jednou se to nějak vymyslí, základ je na světě a jde se hrát. Domluvit nástupy, konce, ta ochota jaksi chybí. Schůzky jsou vyloženě o tom, že něco vzniká a koncerty o tom, že se to opakuje. Ale ty zájezdy! Nejdřív chaos, než se všichni sejdeme, pak se zjistí, že basa je jinde, tak se vracíme, pak vyjedeme a stavíme na zmrzlinku, na krajovou specialitku, pak tedy následuje ten opruz se zvukařem, píská to, nefungují odposlechy, zvukař je zpruzený, že přijeli "velký umělci", pak se to odehraje, což je většinou taky průser, nikoho to nezajímá, až na dva, tři lidi, kteří to zase přes ty ostatní, co se baví, neslyší, koncert skončí a pak.. Pak začíná zábava - kde co vaří, kde mají plzničku, výlety po kopcích, po krajině, příjemná pánská společnost .

Ale i ty jsi vytíženější, než jen hraním s Činnou.

Díky Činně, která se zalíbila Aurelu Klimtovi, což je rezišér, který jde velmi rozumnou cestou v animovaném filmu, tj. že pracuje s loutkou, s poloreliéfem a s těmahle technikama, jsem dostal nabídku udělat k jeho filmu "Pád" muziku. "Pád" je loutkový film na základě dvou povídek Charmse a mně je tahle tematika blízká, protože astmosféra meziválečného Ruska, která je zachycena v Bulgakovovi a jiných autorech té doby, i muzika a vůbec poetika těch ruských autorů je mi blízká svýma náladama, takže to pro mě nebylo příliš těžké, co se týká hudebního žánru. Ale byla to pro mě velká zkušenost, protože jsem to nikdy nedělal a musel jsem se vtěsnat do vteřin a desetin vteřin a pracovat s velmi krátkýma časovýma úsekama. Pak se to nahrávalo ve studiu České televize a to byla klasika: jsi tam poprvé a něco od nich chceš, něco jim řikáš a oni na tebe serou. "Prosím vás, potřeboval bych metronom do 24 stopy". "To mi tady nemáme." Hudební studio České televize a nemají metronom. No tak jo. "Tady bych prosím vás potřeboval střih, vy byste mi to pak pustil a já bych se do toho střihu vešel." Zvukový mistr mi ovšem řekl, že oni tam nestříhaj. Přitom před dvěma měsíci, když tam něco nahrával Míra Wanek stříhali kytarová sóla jak o život. A s těmahle klackama pod nohama jsem to nakonec musel nahrát živě, trefovat se na akcenty, protože zvukař prostě neuměl stříhat. To byla taková drastická zkušenost, ale na druhý straně to bylo veskrze pozitivní, protože jsem se tam seznámil s Vojtěchem Havlem. Napsal jsem pasáž pro violoncello a měl kluka z konzervatoře, který to zahrál tónově i notově naprosto správně, ale bez ksichtu. Tak jsme ho tam dvě hodiny mučili, je tam nálada sebevraha a k ní bylo třeba nějakýho citu, ale ten kluk to prostě neuměl. Tak jsme zavolali Vojtěcha, kterého jsem znal spíš jako improvizátora, ten přišel, podíval se na film, řekli jsme si o té náladě a on mi zahrál sedm pocitových variant, jak by to asi mohlo vypadat, vložil tam hrozně moc toho muzikanství. Nakonec mi bylo odhaleno, co možností skýtá takové studio a scénická hudba, ať už pro film nebo pro divadlo. Hodně mě to zaujalo a chtěl bych se tím zabývat i do budoucna, protože tam je to, že tu věc vytvoříš, připravíš, uděláš a je hotová a nemusíš ji předvádět před lidma, přetahovat ji jinam, ten proces je prostě ukončený. Teď dělám hudbu k Werichovu "Nebojsovi", což by mělo být stylizované jako loutkový horor, uvidíme jak to všechno dopadne, mám dost jasnou představu o hororové dechovce s hornou. S tím víceméně souvisí i to, že bych chtěl zase trochu ucuknout od té kapelové verze někam k té komornější, s violoncellem, které jsem tam vždycky chtěl. Vojta bohužel nemá moc času, tak teď se nám ozval nějaký rakouský violoncellista, který má zájem s námi hrát. A další věc, která souvisí s muzikou je, že jsem vstoupil do počítačového kraje a zjistil, že se tam člověk může skutečně hodně pobavit. Dostal jsem nabídku od kamaráda, který dělá komiksy pro časopis Quo, abych mu je na CD romu doprovodil hudbou. S tím souvisí i to, že k obalu na nové CD jsem se dostal právě přes výtvarníka jednoho z těch komisků Láďu Brože, který na obal vytvořil skutečně nádherné černobílé koláže. Je vidět, že tu desku hodně poslouchal. A Karel Haloun to pak grafickým zpracováním dotáhl k dokonalosti.

Hodně jsme se bavili o hudbě, ale mám pocit, že text je neméně důležitou součástí vašeho vyjádření.

Hmyzákovy texty mají tolik poloh a tolik rovin.

Jeho texty jsou především svébytnou poezí, která může stát sama o sobě, nesmírně originální, citlivá a intimní. Na jedné straně jako by se dotýkala surrealismu a z druhé strany jsou to zase překrásné obrazové kompozice s nevšední poetikou a introvetním viděním světa. Pro sebe si to nazývám "poetickým obžerstvím".

Ano! Ano! Ale to nebyla otázka, že?

To byla otázka.

V jeho poezii je přesně takový směr pohledu na svět, který je mi blízký. My jsme se sešli nejen v téhle věci, ale ve vkusu obecně. V mnoha svých oblíbených věcech jsme se setkali, máme rádi Honzu Spáleného a jeho "Edisona" a "Signál času", což je unikátní zpracování velmi těžkého textu. Potom Dežo Ursiny, tam je paralela do Anglie na Petera Hammilla, ať už sólového, anebo co dělal s van Der Graaf Generator, staré věci od Kamila Peteraje plus Collegium Musicum, Mišíkovo zpracování Kainara, Hraběte atd. Oldřich Janota a jeho úžasně magický svět. Texty Karla Kryla, když si odmyslíme hudbu. A do téhle plejády Hmyzák rozhodně patří. A samozřejmě jsem rád, že se to podařilo zachytit i na těch deskách. Jsou to věci, které si za 20 let pustíš a díky textu - ne kvůli muzice, ta je vždycky nějak poplatná době, vždycky je jaksi dobová, zatímco význam toho slova, ten se příliš nemění - můžeš nechat pracovat fantazii a nacházet tam stále nové věci. Pro nás je vydání desky opačné, než bývá zvykem, kdy kapela vydá desku a pak ten repertoár obehrává, pro nás je to ale spíš konzerva, která něco uchová. Takže teď bychom to v podstatě chtěli dělat zase trochu jinak, jak v hudbě, tak v obsazení, ovšem autorský základ musí zůstat zachován, protože bez něj už by to nebyla Činna, ale něco jiného. Vlastně až Hmyzákův vliv mě donutil ty moje improvizace nějak zachycovat a opakovat je.


Čertova kopýtka tančí / šavličky nohou tlačí se do bot / až kohout dozpívá / slunce se odkývá / se svícnem v ranci
(Činna: Daleko)      


ČINNA:
BLACK POINT CD SAMPLER, Black Point 1995
ČTVRTEK, Black Point 1997
VŮZ SE SENEM, Indies 2000
zavřít