Underground v té nejsyrovější podobě a přesto co píseň, to hit! Kapela, která vznikla v roce 1987 v Olomouci nikdy neopustila své kořeny, sice se občas měnilo obsazení...
Zobraz všechna CD...
březen 2013
LÁBUSOVKY 49. LÁBUS BIRTHDAY PARTY, sobota 30.3.2013 v KD v Dobroměřicích u Loun (prakticky dnes už v Lounech) od 19:00 hodin (na sál od 18:00),hrát se bude opět...
19.10.2011
POCTA ČESKÉMU UNDERGROUNDU - DIVADLO ARCHA - pátek 4. a sobota  5. 11. 2011 - vstupenky již v prodeji (www.archatheatre.cz, www.ticketpro.cz - v případě nouze se můžete...
24.8.2011
KONCERTY 23. 9. (LOUNY) + 24.9. (PRAHA - VAGON) DG 307 - DÁŠA VOKATÁ - NEVÝPAR KOVATJEZD - BRATŘI KARAMAZOVI DG 307 s novým projektem Sinusoidy, DÁŠA VOKATÁ se zbrusu...
Zobraz celý blog...

Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.

nadpisy/menu_rozhovory.png

Miroslav Wanek: „Vevnitř jsem pořád pankáč!“

 
WANEK


Rozhovor s Miroslavem Wanekem (ročník 1962), leaderem skupiny Už jsme doma, (kteří, cituji z Rock+Popu 4/2002: „patří nejen k domácí špičce, ale jsou také pravděpodobně - alespoň v některých kruzích - nejznámějšími vyslanci našeho (alternativního) rocku do světa“), se kupodivu této kapely prakticky vůbec nedotýká, ostatně to nebylo ani cílem.

Naši sondu jsme zaměřili především do minulosti, směrem k teplickým punkovým průkopníkům, skupině FPB (alias Four Price Band, neboli Čtvrtá cenová skupina), a také k tomu, co mnozí z nás zažili na vlastní kůži: pocit odcizení v okolním světě, který nás obklopoval, vyčlenění se z tzv. „normální“ společnosti, nepochopení vrstevníky, rodiči (o „institucích“ ani nemluvě), o zoufalém hledání a urputné touze nalézt něco jiného, než co nám bylo 24 hodin denně servírováno ze všech stran…..

MIROSLAV WANEK: „VEVNITŘ JSEM POŘÁD PANKÁČ!“


Mirku, cítil ses natolik pankáčem, aby tě někdy lákalo nosit číro (to je ten účes, když ti na hlavě stojí vlasy jako praseti štětiny na hřbetě, když se rozzuří, pozn. L.)?

No, já číro nikdy nenosil, dnes už by to ani nešlo, ale ani tenkrát mě to nelákalo. Pro mě totiž první setkání s punkem přišlo v podobě Damned, který byli na obalu jejich LP takový jako rozcuchaný a mně se právě tenhle image hodně líbil. Řekl bych, že z nich vyzařovala taková jistá nedbalost, ovšem číro už pro mě není nedbalost, ale uniforma. Ostatně právě ty číraři a posléze i další odnože, včetně skinheads, pro mě tíhnou vlastně k uniformitě, ačkoli se považují za nekonformní, ovšem ta jejich nekonformita má takovou uniformovitou podobu, která mi byla vždycky hrozně protivná. Mě na tom vlastně nejvíc bavilo právě to, že to bylo jakoby takový svobodný a nespoutaný, nekonformní v tom pravým slova smyslu, a to i tím zevnějškem. Ale taky to musíš vztáhnout k mému věku, mně bylo 17 let, ale jakmile se potom začali postupně objevovat další tváře toho punku, třeba ty číra, který pro mě přinesli Exploited, tak všechny tyhle formy mně byly protivný, ale nevěděl jsem, jak to při pojmenování odlišit. Samozřejmě, že nás do toho pytle taky strkali, což - když hodně předběhnu - se ukázalo na nechtěným obalu první a jediný desky FPB, kdy tam dali tu ocvočkovanou holku s krysou na rameni, ačkoli my jsme tam chtěli mít koláž z různých dobových fotek. Takže do téhle škatule jsem nikdy nechtěl a ani nechci patřit, to se nezměnilo. Číro je pro mě zkrátka uniforma, na rozdíl od toho punku, jak ho chápu já, jako svobodu, nezařazenost…

Takže se ptám: chceš tedy i nadále hudbu FPB nazývat punkem?

Já myslím, že jo. Mluvíme asi teď o dvou různých věcech. Jednou může být hudební styl, který může mít nějaký typický prvky, který jsou odvozený od toho, co se nazývalo punkem, tedy Sex Pistols, Damned, Clash, pro mě asi nejdůležitější pankáči, švédové Ebba Gron - který měli pro Teplice nikdy nedoceněný význam, protože používali v tom jejich punku saxofon - tak tyhle všechny hudebně-stylový prvky tam určitě jsou. Ale je tam i pár prvků navíc, řekněme úplně osobitých a pak pár prvků vzatých z jiných stylů, ať už to byl klasický rokenrol, nebo vlivy řekněme avantgardně alternativní, setkání s Chrisem Cutlerem, se skupinou Art Bears v roce 1979 a zejména bezprostřední vliv VIII. a IX. Pražských jazzových dnů (PJD), vlastně všechno, co jsem tam slyšel - Extempore hrálo Velkoměsto, objevil se tam velmi raný český punk - Zikkurat, Energie G, Psí vojáci tam odehráli na Folimance svůj první veřejný koncert, tak tohle byl třetí oddíl těch stylových prvků, který by se tam daly zařadit a byly tím, co se později nazývalo intelektuálním punkem. Ale řekl bych, že jistá intelektualita našeho punku spíš vyplývala z mého vztahu ke všemu dalšímu. Já jsem muziku, ani punk, ani FPB nechápal jako to hlavní, spíš bych to viděl jako konglomerát různých zájmů, v té kapele se to jakoby stýkalo všechno dohromady, mě zajímala i literatura a výtvarno a filozofie a patafyzika a další věci, který se vstřebávaly v jeden a ten samý moment a kapela byla prostorem, v kterém se to dalo všechno absorbovat a následně ventilovat, takže ten výsledek byl řekněme hudebně-stylově intelektuálně punkovej. A ta intelektuálnost na sebe nabalovala další a další ambice, který asi s tím prapůvodním punkem neměly už ani moc společného.

Proč sis vlastně vybral punk jako formu toho svého vyjádření? Čím tě tak oslovil?

Těžko říct. Někde to byla souhra náhod, že k něčemu přičuchneš, ono tě to osloví a chceš dělat právě tohle. To je ovšem velmi komplikovaná otázka. Když odbočím, je to podobná otázka, kterou si kladu, když vidím třeba dneska mladou holku ve zvonáčích a ptám se, proč je neměla před pěti lety, ale má je dneska, když je to móda, proč se ten člověk chová v podstatě stádně, proč potřebuje mít ty dvě tendence - a to víceméně pokračujeme pořád v té první otázce - proč vlastně na jedné straně každý touží po nějaký originalitě, osobitosti, ale zároveň se paradoxně snaží být osobitý v rámci nějakého současného módního stylu, drží se estetiky svých současníků, proč ho nenapadne udělat si číro v roce 1963, i když ty číra jsou samozřejmě známý od Indiánů už dávno před tím. Prostě jeden člověk dostal nějaký nápad a ostatní ho napodobují, protože se jim to líbí. Ale proč se jim to líbí zrovna v té době a proč se jim to nelíbilo dřív, když to možná někdo nosil, ale tzv. „se to nechytlo“? A proč pak se to najednou chytne, to já nevím. Čili abych odpověděl: já prostě v tu chvíli hrál v rockový zábavový kapele Elektron s Luďkem Zedníkem (později Aku-Aku), Zdeňkem Mazačem (později No guitars!) a s Mojmírem Novákem a hráli jsme vyloženě převzatý věci, Deep Purple, Uriah Heep, Nazareth nebo Led Zeppelin. A pak najednou se mi pomocí PJD otevřel jiný svět, v kterém jsem potkal tu alternativu, řekněme, že i ten punk a v tý samý době jsem uslyšel Damned - New Rose a to se v té chvíli trefilo do černýho. Ale proč právě tohle a tehdy? To nevím.

Ty mluvíš o módě a stejnosti a nebylo pro tebe právě objevení toho punku vykročením z jistýho kruhu těch hardrockových, zábavových klišé a všeho ostatního, co s tím jakoby souvisí?

Je to možný, ale těžko říct, jestli já jsem si v té době uvědomoval, že je to nějaký klišé… Spíš bych řekl, že to byl obrovský kontrast - ale to jsem si taky v tu chvíli samozřejmě neuvědomoval, až s odstupem - a šok, když jsem porovnal, co se dělo v Teplicích a co já považoval za něco světobornýho, jako že hraju v kapele, že na nás chodí 200, 300 lidí, měli jsme propracovaný systém vyhledávání a nacvičování písniček a teď jsem přijel na ty PJD a to byl takový obrovský rozdíl, když jsem viděl snahu těch lidí něco objevovat. Najednou tam byl obsažen ten prvek umění, to, co jsem souběžně s muzikou taky provozoval, četl jsem knížky - o malířích, o Van Goghovi, o hledačství Rimbauda atd. - a teď jsem najednou viděl lidi, víceméně své vrstevníky, který to hledačství úplně názorně provozovali v muzice, v bigbítu a mě to před tím vlastně ani nenapadlo, že by to šlo dělat i takhle. To byl velký kontrast a byl to asi kontrast i Teplice versus Praha, i když samozřejmě ne všechny kapely byly z Prahy, byly z Brna i odjinud, ale rozhodně se mi otevřel úplně jiný svět.

Jak ses na těch Pražských jazzových dnech octnul?

To bylo díky kulturní šedé eminenci, kterou pro mě obzvláště v počátcích byl Jarmil Chromý, o rok starší spolužák ze školy. Hodně četl třeba poezii, což bylo v té době něco zcela nenormálního, to nečetl nikdo, ani já, on spisovatele, o kterých jsme se učili, znal sám od sebe, nejen ze školy, pouštěl mi Jaroslava Hutku, Dášu Voňkovou, tyhle kvalitní folkový věci a já najednou slyšel zpívat lidovou písničku a nevadilo mi to, což před tím mě všechny ty folklórní Strážnice a Vlachovky úplně iritovaly a já ani netušil, že existuje i jiná podoba lidový písničky, ta hluboká a poetická atd. atd. Jarmil mě prostě na jaře 1979 vytáhl na VIII. PJD, pak byly ještě na podzim IX. PJD, to byly vlastně poslední a já bezprostředně potom založil FPB. V roce 1980 měly být X. PJD u příležitosti výročí Jaroslava Ježka, ty jim zakázali, tak se jen položil u jeho pomníku věnec a ty desátý PJD se jakoby vynechaly a po všech těch soubojích s úřady měly být konečně XI. PJD. Měly být v Lucerně a FPB je měli zahajovat. To pro mě byla úplně ohromná, prestižní pocta, cítil jsem to jako životní úspěch, že jsme měli zahajovat XI. PJD, přičemž ty předchozí nebyly, pro mě to bylo hrozně symbolický. No a oni je zakázali ten den ráno, my přijeli do Prahy, už jsme stáli před Lucernou a všechno bylo najednou zakázaný. Pak vlastně už žádný další nebyly, až XII. v roce 1991, kde jsme hráli s UJD, ale to už bylo něco úplně jinýho…

Jak se odehrával tvůj muzikantský přechod z hard rockovýho Elektronu k hudebně úplně jinejm FPB? Bylo to plynulý, anebo těžký ten zaběhlej způsob hudebního uvažování a víceméně kopírování změnit ve vlastní komponování a hledání vlastní tváře atd?

Jedna velká změna byla už v Elektronu - jakmile jsem přijel zpátky, možná hned druhý den - jsem napsal svou první písničku Disko pro veksláky (jestlipak víš, Mirku, že Damned vydali v prosinci 81 singl Disco Man?, pozn. L), přinesl ji s velkým nadšením na zkoušku Elektronu, čímž možná začal první střet: „Mám vlastní písničku“ a teď se všichni otočili, oči v sloup, vlastní písnička, co to je za nesmysl?! A tak jsem se trochu naštval a rozhodl se, že když jsou proti, že ji zahraju o přestávce sám. Tehdy se hrály taneční zábavy stylem „tři písničky a hačat“, že po třech písních musela být pauza, aby se lidi moc nerozdováděli. My hráli třeba 60 písniček, ale museli jsme je mít rozkouskovaný po těch 3, v takových blocích. Takže o přestávce jsem si vzal kytaru, zahrál a pro ty lidi to byl taky takovej šok, nahrnuli se tam všichni a poslouchali. Když přišel další týden, Luděk se už přidal ke mně a tak jsme to ve dvou hráli tak 2, 3 měsíce a po velkým sebezapření se přidali i ostatní, ale ve mně už po tom prvním odmítnutí byla bariéra, která nás jakoby rozdělovala. Ostatní prostě neměli tu zkušenost těch PJD, já jsem tudíž prožíval jinou zkušenost, než oni, a to nás rozdělilo. Já už přemýšlel o tom, že bych chtěl mít kapelu a dělat vlastní věci, to „umění“, ať už je to dnes jakkoli zprofanovaný slovo. Nedělat jenom tu zábavu, ale mít i nějaký hlubší záměr, něco sdělovat, hudbu používat jako nástroj, nikoliv jako cíl. A to byl ten zlom. Ale nicméně když začali FPB, tak stejně 90% toho repertoáru bylo převzatýho a pracovní metodu jsem taky přenesl z Elektronu, takže jsme ty písničky poslouchali, rozepisoval jsem je pro jednotlivý nástroje a tak jsme se to učili. Ale souběžně vznikaly z 20-30% i vlastní písničky, vlastně úplně první písnička FPB byli Slepci, naše muzika na text Jiřího Wolkera. Takže jsme začali používat český básníky, skončili s tou „svahilštinou“, kterou zpíval kdekdo a druhá věc byla, a to bylo taky typický, že to byl právě Wolker, který byl oficiálním, exponovaným básníkem, kterýho si komunisti vzali a udělali z něj socialisticky uvědomělýho, komunistickýho básníka. A ačkoli o mých nesympatiích vůči těmto směrům nemůže být pochyb do dneška, Wolkerova tvorba je z 90% intimní, hluboká poezie, je básníkem se vším všudy, kterýho mám velmi rád a pro mě byl velmi důležitý moment, že mi ho nedokázali ukrást, že jsem si ho od nich dovedl vzít zpátky. Což je ostatně svým způsobem taky punkovej prvek. Že svojí svobodu jsem si udržel i v tomhle, že mi nemohli znechutit ani toho, kdo se nemohl bránit, že mi ho ani svou odpornou propagací nedokázali vzít.

A „vzali“ ti něco?

Vzali mi třetinu života, kterej jsem mohl prožít svobodně, mohl jsem studovat literaturu nebo hudbu, mohl jsem cestovat a potkat spoustu jinejch lidí. Všechno tohle mi vzali v tom nejdůležitějším období života, a je to naprosto neomluvitelný. Já bych si nikdy nepřál aby byl někdo za tohle nějak trestanej, stačí když to přestalo, ale rád je nemám a mít nebudu, a vždycky před nima budu všechny varovat, včetně svého syna.

Čím ses vlastně tehdy živil?

Byl jsem vystudovaný sklář technolog, ale nikdy jsem to nedělal. Pracoval jsem ve sklárně jako dělník, odnašík, lisař, brusič, pak jsem dělal na stavbě pomocnýho dělníka, pak zas na generálním ředitelství Sklo Unionu v kanceláři ekonomiky práce, pak na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, kde jsem byl členem meziresortní komise - sekce sklářství a keramika, pak jsem dělal domovníka, vedoucího klubu, pak zase ve sklárně a nakonec v pojišťovně odhadce škod. Odtud jsem po revoluci odešel do Občanského fóra, kde jsem byl půl roku jedním ze tří mluvčích za okres Teplice. A pak už následovala volná noha, na které se potácím dodnes.

Takže k tomu všemu, co tě přivedlo na tvou dnes poměrně renomovanou „volnou nohu“, ses dostal samostudiem?

No zase přes Jarmila, ono to všechno přicházelo najednou, je fakt, že se na tom hodně podepsalo dnes těžko vysvětlitelný a přenosný inspirativní prostředí Nového Boru, kde jsem navštěvoval sklářskou školu a zrovna v tu chvíli se tam sešlo jakýsi společenství lidí, Jarmil, František Wanke, pozdější první manažer UJD, Venca Vlasák, Jirka Haidl, taky profesoři Machač a Štipáková, prostě spousta lidí a tam vzniklo takový inspirativní, tvůrčí prostředí, který mělo samozřejmě hodně společnýho s chozením do hospody, kde se sice pilo jak o život, ale zároveň tam seděla ta jakoby haškovská parta, suplovala literární kavárny a tam se četly věci, lidi se vzájemně informovali o knížkách, výstavách, část z mých spolužáků měla v osnovách dokonce dějiny umění, měli profesory, který s nima chodili pařit, ale zároveň na ně měli i vliv takovej ten lidskej, i ten uměleckej, že se začínali zajímat o věci, o který se většinou lidi v 16 letech nezajímají. Tímhle vším jsem načichl a tím se začaly rozevírat ty nůžky, že když jsem jezdil na víkend domů do Teplic, tak jsem tam vlastně mezi těma svýma původníma vrstevníkama nenacházel vlastně vůbec žádnou odezvu a stejně jako jsem se po PJD esteticky a názorově rozevřel se spoluhráčema z Elektronu, tak úplně stejně jsem se čím díl víc odcizoval svým vrstevníkům z Dubí, s kterejma jsem měl do té doby názory hodně podobný. Najednou jsem žil jakoby v umělecký čtvrti s lidma, který žili určitým bohémským způsobem, měli určitý názory, způsob nazírání na svět, čehož já byl účastníkem a posléze i spolutvůrcem.

Čili pojato dialekticky: Nový Bor byl jakousi základnou pro nadstavbu FPB?

Určitě to vzniklo kombinací toho všeho. Najednou ten pocit mít kapelu už nebyla jen možnost zahrát si hudbu, nechápal jsem to instrumentálně, ale zajímalo mě to jako tvůrce, jako někoho, kdo chce něco vytvořit, něco říct, prostě nějakým způsobem žít, oslovit ty ostatní. Ale to samozřejmě reflektuju až teď zpětně, vědomého v tom tenkrát nebylo asi nic, byla to jen souhra okolností, která mě k tomu jaksi domanipulovala.

Ale když jsi nastoupil do toho punkovýha vlaku, byls vlastně jeden z prvních, tato hudba tady nebyla běžná a to povědomí ze socialistickýho tisku bylo jednostranně negativní (nihilismus, fašismus…). Tehdy tady byl na jedný straně temnej underground, uprostřed metalový zábavy a na druhým okraji ta nejpitomější pop music…

Opět musím vzpomenout VIII. PJD, kde jsem viděl třeba i Energit, Zikkuart a zejména Psí vojáky, na což můžeš sice namítnout, že Psí Vojáci nejsou rozhodně punk, ale kdykoliv se potkám s Filipem Topolem - a mimo jiné i s Petrem Vášou - tak si říkáme, že jsme ti praví a věční pankáči, pořád se tak všichni tři cítíme. Ale je to ten vnitřní punk, takovej soukromej pocit, možná, že některý lidi to s náma sdílejí a i pořád cítí. Protože to by naše diskuse mohla taky sklouznout k hovoru na velmi široký téma, co to vlastně punk je, ale ten náš vnitřní punk, ten se nemění…

No vždyť UJD jsou přece jasně punkovou kapelou!

Určitě, já to takhle i prezentuju, když se někdo ptá, co hrajeme. Tenhle styl z toho je nejvíc cítit, i v tý hudebně stylový rovině. Možná, proč mě to tenkrát oslovilo, bylo i to, že mě trošku štvou ty zdlouhavý řešení a okliky, to, čemu se říká omáčka, ostatně i v poezii jsem se - po proštudování tun různých věcí - nakonec doploužil k těm básníkům, který mají vyjadřování exaktnější, anebo používají zkratku, ať už je to Karel Šiktanc, František Halas, Vladimír Holan, Ludvík Kundera ve sbírce Hruden nebo japonská haiku, nebo taková nádherná spojení jako třeba Boleslav Leśmian: "motýl se k větvi přilistil“, a možná, že i z toho důvodu mi ten punk imponoval, že to šlo jaksi natvrdo a přímo, ve zkratce. Ale je fakt, že potom mi občas chyběla taková ta duchovní a melodická rovina, kterou jsem miloval třeba u Hutky, anebo dalších básníků a tak jsem to nějak chtěl jakoby všechno najednou - a to byli FPB. Chtěl jsem být zároveň Jarda Hutka a zároveň Johnny Rotten.

Měl jsi v Teplicích přísun nějakých punkových LP? Jde mi o to, nakolik jsi tu scénu sledoval, a na kolik sis ji sám vytvářel…

Opět a poněkolikáté musím zmínit vlit oněch VIII. PJD, ale ono tak opravdu bylo, že jsem po jejich návštěvě začal sháněk nahrávky kapel, který jsem tam viděl. Na prvním místě musím jmenovat Extempore, a pak se navíc ukázalo, že mají osobní vazbu na mého souseda, co bydlel ode mě 50 m přes ulici v Dubí a to byl Petr Růžička (jedna z nejzásadnějších a nejvýznamnějších postav celého československého punku, pozn. L.). To jsem zjistil, když jsem začal tuhle muziku hledat - protože kde to sehnat, že jo? Žádný vazby na Jazzovou sekci jsem neměl, byl jsem opravdu solitér, řekl bych „řadový účastník Pražských jazzových dnů“ - a jednou jsme se náhodně potkali s tím Petrem, kterýho jsem od vidění znal a z něj postupně vypadlo, že se zná s Chadimou a nabídl mi možnost tyhle nahrávky získat. Přes něj jsem se pak dostal do Jazzový sekce, potkal se s Karlem Srpem a najednou jsem měl ten přísun dokonce v takový míře, kterou asi moc lidí v týhle republice nemělo, přes americkou amabasádu se ke mne dostávaly věci jako Pere Ubu, Killing Joke, Residents a další a další a to všechno dohromady mi umožňovalo, abych byl v obraze a zkoušel další věci. Ale zároveň to rozevíralo čím dál víc ty nůžky se spoustou mých dřívějších kamarádů, protože oni ten přísun neměli a jediný, kdo se mnou do toho šel, byl Petr „Kurky“ Kuranda a možná i proto vydrželo naše hluboké kamarádství až dodnes, protože jsme sdíleli celou tu dobu spolu. A i když jsme spolu nebyli - on byl na učňáku v Praze a já na škole v Boru, takže jsme se potkávali jen o víkendu a to ještě ne vždycky - tak přesto jsme byli v takovým kontaktu, že jsme si dokázali ty věci předávat a sdělovat. Začal taky číst a fotit a hrát muziku, nakonec byl zakládajícím členem FPB. Tím vším chci jenom říct, že tohle vlastně nebyla běžná věc, ale díky Petrovi Růžičkovi se ke mně ty věci začaly dostávat, tam začal můj kontakt s Jazzovou sekcí a zjistil jsem, že Růžička se zná i s lidma , který ty PJD pořádali a budiž upřímně řečeno, já jsem zase tehdy až tak nechápal, že to všechno může být zakázaný, anebo přinejmenším netolerovaný, že ten festival je jakýsi polooficiální. Když jsem tam jel, myslel jsem si, že to je normální koncert a neměl ani ponětí o nějakým disentu, Chartě 77, nebo že jsou muzikanti, který mají problémy. Já jsem tak trochu bojoval s tím místním teplickým cenzorem o textech, což jsem považoval za takovou lokální, běžnou věc, ale ten svět opozice a všechno to, co jsem objevoval, o tom jsem v tu chvíli neměl ani tušení - zatímco ten Petr už dávno jo - přes něho jsem se naháčkoval na Jazzovou sekci a tam jsem zjistil, že to jsou vlastně normální lidi, který s tím systémem neustále bojují, ale že to není takovej ten žabomyší souboj, kdy se hádáš s někým o pár řádek textu, ale že to je najednou napojený na americkou ambasádu a támhle a támhle, a že to je v podstatě už odboj v tom pravým slova smyslu. Souběžně s tím, co všechno jsem takhle objevoval, přišel ten punk a seděl tam velice přesně.

Takže jsme zmapovali všechno kolem, dobu, vlivy hudební i nehudební, jenom ty FPB nám pořád jaksi chybí... Takže máš slovo:

Ke vzniku FPB se vlastně váže taková legrační, ale rozhodně typická historka. Já jsem byl mimo jiný taky v blázinci v Bohnicích na 3 měsíce, vyráběl jsem modrou knížku, a vlastně tam jsem všechno vymyslel, kapelu, název a to bylo díky tomu, že jsem se dostal na tzv. arteterapii, ačkoliv tehdy byla všeobecně propagovanou povinnou terapií pracovní terapie, což bylo nejvíc ze všeho hrabání listí, ale já jsem se jako jediný z toho pavilonu 7 pro mladistvé - teď je tam to divadlo a při koncertech hlavní štáb organizátorů - dostal na tuhle arteterapii, byla tam hudební zkušebna s bubnama a kytarama a vůbec nikdo tam nechodil, tak jsem tam cvičil na různý nástroje a začal jsem se velmi opatrně bavit se spolupacientama, až jsem se s jedním z Děčína domluvil, že tu kapelu uděláme spolu. Já mu říkal, že už v kapele hraju, ale že mi to moc nesedí a že bych rád udělal něco jinýho, on velmi souhlasil a nabídl mi, že v Děčíně má barák, kde bychom mohli mít aparaturu a zkoušet tam. Tak jsem s tím počítal a hned po návratu jsme se Růžičkou domluvili, že tu kapelu uděláme a situace byla tehdy taková, že on byl manažer a já byl v tu chvíli jedinej člen. Plus ten děčíňák, takže Růžička vzal auto, všechen aparát jsme odvezli, vyložili v Děčíně a pohoda, v klidu budeme shánět další hráče. Uplynuly 3 neděle a s Růžičkou jsme se vydali za tím klukem, protože se nějak přestal ozývat. Přijeli jsme tam a nějaká jeho babička, co v tom baráku bydlela říkala, že je zase v blázinci a jestli jsme mu něco nepůjčovali. No, vylezlo z ní, že ten kluk je fakt nemocnej, že je to kleptoman, kterej okamžitě všechny ty naše aparáty v řádech tisíců prodal a vlastně to celý se mnou sehrál jen kvůli těm věcem, který ode mě toužil získat, aby je mohl prodat nebo rozdat, ale rozhodně zmizely a nebyly. Takže tím začali FPB, že jsem zase zůstal sám muzikant a manažer Růžička a navíc bez aparátu - čili zase opravdovej punk. Tak jsem se domluvil s Kurkym (my jsme ostatně asi tři roky předtím už měli společně kapelu Hut, která nikdy nevystoupila, tehdy nikdo neuměl na nic hrát a repertoár byl postaven nejvíce ze všeho na blikající „barevné hudbě“, kterou někdo přitáhl z nedalekého východního Německa), tak už jsme byli dva, Kurky basa, já kytara a sháněli jsme bubeníka. Objevili jsme v teplickým Šanově Milana Nového, který ovšem hrál ve skupině Mikron a bylo mu blbý od nich odejít, byli to kámoši a prostě to všechno dopadlo tak, že jsem se rozhodl vzít celou skupinu, kvůli bubeníkovi jsem vzal 5 lidí, celej ten Mikron, protože jsem měl v Dubí zkušebnu, najednou nás bylo 7. Naše koncerty probíhaly tak, že nejdřív svých 7 písní odehrála skupina Mikron a pak jsme přišel já a Růžička a stali se z toho FPB, který zahráli Slepce a asi 2 písničky od Damned. Ovšem tehdy už bylo jasný, že Kurky půjde na vojnu a že se s ním nedá počítat, sice odehrál asi 3 koncerty na začátku FPB, takže to byl zhruba první půlrok v roce 81, ale pak se ukázalo poměrně jasný, že tahle kombinace s lidma který to vůbec nechtěli hrát, nebude fungovat. Já jsem od všech víceméně chtěl to, co jsem viděl na těch Jazzovejch dnech, když tam měli Kilhets nabílený obličeje, tak jsem chtěl, abychom se taky nabarvili, anebo Kurky vystoupil v dámskejch šatech a tak, ale tyhle kluci, hlavně kytarista, to hodně prožíval, protože on byl ten hezounskej typ, co chtěl stát na pódiu ve světle reflektorů, aby ho holky milovaly, v podstatě dělal muziku hlavně kvůli holkám (jinak hráli takový nic, Olympic, převzatý věci), jemu by se možná až tak nepříčilo být tím čírařem, jak jsme mluvili zpočátku, ale bejt tím rozervaným - a to je to správný slovo k těm Damned a k chápání punku, včetně tý vizáže neupravenýho, nezařaditelnýho bohéma - to tedy rozhodně nechtěl. Takže jsem se s nima názorově rozešel a během pár měsíců to vykrystalizovalo tak, že ostatní odpadli a zůstal jen bubeník a to ještě z toho důvodu, že mu neměl kdo odvézt bicí z Dubí zpátky do Teplic. Ostatní si ty komba odtahali, ale bicí to byla porce a vychytralej Růžička je tenkrát hodně rychle přivezl ze Šanova, ale zpátky už "neměl čas" a kvůli takový banalitě se to vleklo a vleklo, až bubeník zůstal. Ovšem zase Kurky odešel na vojnu a zůstali jsme zase dva, což trvalo zase asi půl roku, já hrál na kytaru a na piáno, udělali jsme spoustu vlastních písniček, doplňovali repertoár, už ani ne tak punkovejma věcma, ale spíš Residents a tak. Pak jsem potkal Romka Hanzlíka, kterej byl mým spolužákem už na základce a hrál v kapele na gymplu v Bílině, toho Mýdlovýho prince a takovýhle strašidelný věci a já mu povídal: „Hele, mám kapelu, jsme dva, pojď hrát s námi.“ A protože Romek hrál na kytaru, já začal hrát na basu, která tam zůstala po vojínu Kurkym opřená o zeď, a na tu jsem hrál víceméně po celou tu dobu existence FPB, když tam byl Pavel Keřka, tak jsem jenom zpíval, ale celou první a poslední fázi jsem v FPB hrál na basu.

Kolika fázemi vůbec FPB prošli?

Mnoha, ovšem tahle první byla zásadní, Milan Nový, Romek Hanzlík a já a kde vznikl ten rozhodující materiál. Přes Jazzovou sekci jsme se dostávali do povědomí, bylo pár koncertů v Praze a pak jsme měli dokonce zpěvačku, dvě zpěvačky a první zlom přišel, když Romek odešel na vojnu, přijal jsem Pavla Keřku na basu, Ivečka Dolanského na kytaru a já hrál druhou kytaru a zpíval, takže jsme hráli ve čtyřech, čas od času se zpěvačkou. To bylo asi tak dvouletý období 1983-85, už jsme si mohli troufnout i na složitější kompozice a pak když se Romek vracel z vojny, už to vykrystalizovalo, že ani Keřka, ani Iveček už nechtěli hrát, takže to spělo k rozchodu. Takže když se mezi tím vrátil Romek, byli jsme zase trojice s tím, že ještě chvíli tam hrál Iveček, čas od času i Keřka, taky se tam mihnul Ota Chlupsa, takže se to různě střídalo. Lidi se motali po různých kapelách, nicméně v tom období s Keřkou, poněvadž on byl opravdu dobrý hráč i zpěvák, tak tam jsme si mohli troufat na různý vlastní věci, jejich procento se na úkor převzatých neustále zvyšovalo a úplně na konci se pohybovalo mezi 80-90% vlastní tvorby a zároveň to bylo čím dál náročnější, což lze vysledovat i na CD FPB „Kdo z koho, ten toho“, na poslední písničce Není na to čas, tak to je už v podstatě forma, jako by ji hráli UJD, kompozice složitější a nějaká "jiná".

Kolik měli vůbec FPB vlastních písniček a jak probíhala jejich „výroba“, byl dřív text nebo hudba atd.?

Měli jsme odhadem tak 60 písniček. Velká část byla převzatá, hlavně od Damned a Ebba Gron, taky Clash, Residents, Pere Ubu, Project, Gong, Kiling Joke, Chrome a dalších. Paradoxně si nevzpomínám, že bychom hráli něco od Sex Pistols, na to byli specialisté kluci z POPŠ, Populární Orchestr Petra Štěpichina. Určitou část těch převzatých jsem česky otextoval, nikdy ovšem s ohledem na původní text, protože jsem nikdy žádný neviděl v psané podobě a z nahrávek nebylo rozumět ničemu. Na a asi tak třetina byla zcela původní, to jest vlastní text a vlastní hudba, vždy (a to dodnes) zásadně v pořadí hudba a pak text. Výjimku tvořilo několik skladeb zhudebněných básní jiných básníků, v našem případě Wolkera, Mikuláška, Morgensterna a Ferlinghettiho.

Ale ono došlo vlastně i k tomu, že FPB ukončili činnost a jejich místo zaujali „noví FPB“, které s těmi „starými“ spojovala jen postava bubeníka a z kterých posléze vznikl Šanov…

Tahle historie je velice subjektivní, já si v té době vedl deník a tak můžu celkem podrobně sledovat den po dni jak to všechno bylo z mého pohledu, ale nechci se k tomu zas tak moc podrobně vracet. Častokrát jsem někde četl, že mně a Romkovi už přestalo obsazení FPB stačit a že jsme se potřebovali zapojit do širší aranže a bohatšího zvuku. Já nevím, myslím, že stačí, když řeknu, že tohle ten důvod, alespoň u mě nebyl, že jsem měl důvody čistě osobní, že atmosféra v kapele byla nepříjemná a že po delší dobu jsme byly víceméně takové dvě dvojice, já s Romkem a Milan s Petrem Růžičkou. Přestali jsme si nějak rozumět a to téměř ve všem, nejen v muzice ale hlavně v prezentaci a pak taky v mnoha mimohudebních věcech, což bylo asi pro rozpad nakonec to nejpodstatnější. Když mi UJD nabídli spolupráci, napřed jsem to chápal jako výpomoc a o opuštění FPB jsem vůbec neuvažoval, ale když jsem pak porovnával atmosféru zkoušek UJD, obzvlášť tu, když ta méně pracovitá část UJD odešla a zůstal jen Jindra Dolanský a Jula Horváth, a atmosféru sporadických zkoušek a hlavně výjezdů na koncerty, tak jsem přirozeně začal to první vyhledávat a tomu druhému se vyhýbat. Tedy nic společného s hudbou či s nějakým omezeným prostorem v FPB. Nikdo neví „coby kdyby“, ale už jsem zmínil skladbu Není na to čas, anebo zpracovávání skladeb The Residents, pro mě po hudební stránce a pracovním přístupu zase takový rozdíl mezi FPB a UJD nebyl a "kdybych" měl možnost pokračovat tehdy s FPB, je velmi pravděpodobné, že bychom k nějakému takovému tvaru jako jsou UJD asi víceméně dospěli také, jen pod jiným názvem. Tzv. "nové" FPB se mi komentovat moc nechce. Duchovně to rozhodně byla úplně jiná skupina a s tím, o čem jsem mluvil před chvílí to nemělo vůbec nic společného. Oni místo vpřed šli ve vývoji kapely o deset let zpátky a nepřinesli do ní nic, co by stálo za řeč.

A co v souvislosti s tímhle soudíš o tom, že se na dodnes FPB nezapomnělo, dokonce že se o ně tolik kapel, i těch vznikajících dnes, stále zajímá?

Tohle nejsem schopnej posoudit, ty Teplice, tam to bylo asi zřejmý, a co se týče zbytku Čech, Moravy a Slovenska, to nevím, ale je pravda, že dodnes na nás při koncertech UJD pokřikujou, ať zahrajem od FPB Listíčko nebo V kárném táboře. A dokonce se to stalo i v Polsku. Což je při dlouhodobě nulové distribuci a nulové propagaci docela zajímavý jev. Asi tomu částečně pomáhají třeba rozhovory jako je tenhle a lidi, který mají rádi UJD si FPB vyhledávají jako "doplňující studijní materiál", taky je možný, že FPB byl opravdu něčím zvláštní a výjimečný fenomén, ale to jde opravdu nad rámec mých schopností a snad i "pravomocí" tohle posuzovat. Zde je pole (značně neorané) pro hudební, literární a obecně kulturní kritiku a taky pro hudební a kulturní historiky.

Jak to bylo s vaším koncertováním? Vědělo se o vás?

Vědělo se trošku, to jo, měli jsme zahajovat XI. PJD, to byla velká reklama zařízená Růžičkou, ale i já měl dost blízký kontakty s Karlem Srpem a Jazzovou sekcí, takže čas od času nás bral Chadima, jeden z nejpamátnějších koncertů byl na Ondřejově, kde hráli Extempore a my dělali předkapelu. Samozřejmě, že lidi, co byli zvyklí léta chodit na Extempore nebo na Plastiky, tak tohle obecenstvo (paradoxně právě máničky) jsme oslovovali nejčastěji a to se mi vždycky líbilo, že FPB právě tím, že nebyli striktně orientovaný jen na nějaký ghetto, ale že tam byl ve vzduchu ten přídomek „intelektuální“, tak tím dokázali ty dvě odlišný - ať již řekněme generace anebo kultury - propojit, lidi, který byli zvyklí na určitou duchovní porci muziky, ty máničky, tak i u toho jakoby punku si mohli i zatrsat, ale tu svou porci intlektuálna dostali, což mám třeba dodnes rád na UJD, že máme fakt různorodý publikum., ale od všech tak jako trochu a to se mi prostě líbí.

Kolik jste za tu dobu měli vlastně koncertů?

Já to nikdy nepočítal, ale dejme tomu za pět let 40, víc určitě ne. Možná že to bylo víc, ale paradoxně jsme zdědili scénu těch „čajů“ v Proboštově, kde jsem celý léta hrál s Elektronem. A jelikož Elektron skončili a já jsem hrál pořád v nějaký kapele, tak to tam pokračovalo pořád dál, ale jako FPB, takže tam jsme možná hráli rok týden co týden zábavy. Takže ze začátku jsme měli nejvíc koncertů, a jak posléze přišly problémy, zejména po Krýzlově článku „Nová vlna se starým obsahem“, tak do tý doby jsme měli koncerty relativně často - ale otázkou je, jestli se dají tyhle „čaje“ považovat za koncerty, dnes se to tak nebere, ale tehdy se rozlišovalo, hrát na taneční zábavě systémem „tři písničky a hačat“, anebo jestli odehrát koncert s tím, že lidi tam fakt přišli jen poslouchat muziku a ne až tolik na pivo, kdy hudba byla jen taková picí kulisa. No, a pak začali ty klasický problémy s texty a vlastně se vším…

Absolvovali jste i nějaký přehrávky?

Jednou jsme je dělali, já už měl nějaký zkušenosti s Elektronem, tehdy se nás snažili dostat na notách, ale já noty a hudební teorii ovládal, nakonec proto jsem se stal vedoucím skupiny Elektron, ač služebně i věkově nejmladší. My jsme už v tý době jako FPB měli problémy s policajtama i StB, protože na nás jezdila „závadová mládež“ z celýho kraje, tak jsme na přehrávky šli „převlečený“ pod názvem Čtverecjeď, což byla přesmyčka na zakladatele Teplic, který se jmenoval Kolostůj, ale stejně nám je nedali. Nejdřív se nás pokoušeli dostat na tu nauku, což se jim nepodařilo, nejdřív dusili mě, ale já jim všechno řekl, tak si povolali k přezkoušení zástupce vedoucího (přitom my byli tři, já jako vedoucí, Romek můj zástupce a vlastně jediným řadovým členem kapely byl Milan), který to uměl ještě líp, protože chodil na Lidovou školu umění. Takže nás pak chtěli utopit na textech a shodou okolností vytáhli toho Wolkera jako příklad extrémně závadového textu. „Ale to je Jiří Wolker“, povídám jim, což je naštvalo ze všeho nejvíc a ty přehrávky nám nedali. Tak jsme se o to přestali zajímat, nakonec jsme se dostali pod Svaz hudebníků v Praze a přes něj a Jazzovou sekci k papírům, jim bylo jasný, že jsou tam od toho, aby nás kryli a falšovali co jen šlo, abychom měli možnost hrát. Pro nás to byla instituce, který jsme mohli věřit a vlastně jsme s ní byli na jedné lodi, ovšem tyhle lidi - Srpa a spol. - pak zavřeli, čili od průseru k průseru, koncertů bylo čím dál míň, pak vlastně jen soukromý akce a vyvrcholení přišlo v Málkově u Kadaně, tam už to vyloženě policajti vybrali, nás zavřeli a pustili až druhý den a to už pak začalo být vyloženě hustý, že jako FPB jsme vlastně byli celorepublikově odepsaný a už jsme počítali s nejhorším…

A proč jsi nevstoupil do toho skutečně ortodoxního undergroundu?

To je taky složitější otázka, ale souvisí s tím, proč navzdory tomu, co všechno jsem tady popisoval, nebyli FPB nikdy vyloženě politickou kapelou, která by si vzala na paškál nějakou politickou situaci. Nemyslím, že by to souviselo s nějakým strachem, protože ty průsery byly stejně, ale s tenkrát trochu tušenou a dnes již celkem asi promyšlenou platformou, čili názorem na to, co je jakoby příčinou, proč ten systém socialismu a komunismu byl průser. Pro mě ty důvody byly vždycky lidský, víc lidský, než politický či filozofický. Petr Růžička je pravý opak, toho zajímala vždycky politika a politický důvody, byl víceméně v otevřený opozici, ale mě vždycky různý proklamace typu „Komunisti jsou svině“ přišly moc černobílý. Já jsem prostě - objektivně vzato - znal lidi, ať už na škole nebo v práci, který byli komunisti, ale byli to skvělý lidi a samozřejmě i naopak. Lidský vlastnosti, komunikace mezi lidma a tak podobně mi připadly důležitější, stály nad tou politikou, zrůdnost socialismu a jeho jevů byla tak zrůdná prostě proto, že shodou okolností (ale vlastně téměř zákonitě) se toho chopil ten zrůdnej člověk, který byl už z principu špatným člověkem a to od přírody, nikoli od ideologie. Prostě svině, která participovala na tehdejším systému a dneska ta samá svině, která sviní samozřejmě zůstala, bude participovat na systému současném. A když dostane nějakou moc, tak ji jednoznačně zneužije, čili výhodu demokratického systému oproti minulému režimu vidím v tom, že právě takovou moc ta svině-člověk v demokracii dostat nemůže, že už je rozdělená a pojistky jsou v tomhle ohledu mnohem účinnější, nežli v totalitním sytému. Tam pokud se takováhle svině - a ona k tomu inklinovala - dostala k moci, tak ta moc byla navíc víceméně definovaná zákonem, tudíž neomezená a to byl ten průser. To bylo to, co z toho udělalo ten nelidskej, zrůdnej systém. Samozřejmě, že jsem přemýšlel i o těch myšlenkách socialismu, demokracie, fašismu atd. a nějak to filtroval, ale po pravdě řečeno, nikdy mě to až zase tolik nezajímalo. Mě zajímal člověk, jeho vlastnosti a mezilidský vztahy. Třeba s Edou Vackem, který byl vyloženě politický člověk, jsem dělal patafyziku a neustále jsme vedli polemiku, když jsme spolu vydávali patafyzickej časopis PAKO, já říkal že patafyzika má být opravdu vědou o nesmyslu a její základní tezí je, že všechno je stejný. Ale on do toho časopisu neustále dával články, který se sice zabývaly absurditou, ale byla tam vždycky nějakým způsobem přítomná i jakoby politická satira, a to mi vždycky dost vadilo. Mě ta patafyzika bavila hlavně proto, že právě tohle nemá, že je jí úplně jedno, jestli je to politicky takhle, anebo takhle a že tu absurditu života spatřuje opravdu v esenci té absurdity přímo v životě a nikoliv sdělat satiru na něco, patafyzika to není reflexe, ale jakýsi vnitřní pochopení. Mně právě někdy přišlo, když jsem se dostával do styku s disentem, že obsahoval přirozeně celou škálu lidských vlastností, byli tam lidi vynikající, spravedliví, ale byli tam i lidi zaslepení, který cosi hlásali, že je něco špatný, což měli asi pravdu, ale ty metody, jakýma to hlásali, tak mně zase přišly nespravedlivý, černobílý, že jsem - chtě nechtě - musel rozlišovat. Ať už mezi komunistama, jak jsem mluvil třeba o Wolkerovi, že mi ho nemohli vzít, já jsem si na něm dovedl najít, co mě na někom zajímá a baví a co je pro mě přínosem, ale zároveň si od toho oddělit i tu část, v který s ním nesouhlasím, anebo kterou považuju za dobovou úlitbu, případně jeho nějakou konkrétní zkušenost, kterou já prostě nemám. A zrovna tak u těch komunistů jsem hledal vlastnosti, a pak poznáš člověka, kterej je dobrej, spravedlivej, pracovitej a je to komunista, ale vedle toho byli ty skřeti, zmrdi, kariéristi, papaláši, který mlátili prázdnou slámu, ale dovedl jsem mezi nima rozlišovat. A zrovna tak v tom disentu jsem dovedl rozlišovat, ale bohužel jsem se dostával dost často do sporu, třeba s Petrem Cibulkou, že jakoby člověk neměl právo je kritizovat, protože oni jsou ty bojovníci a do jejich řad že se nesmí plivat. Ano, sympatizoval jsem s nimi, měl jsem mezi těma lidma spoustu kamarádů, ale prostě jsem s tím nikdy nesrostl a k tomu zase ten můj odpor chovat se jako oni… Je mi to asi vrozený. Dneska mě některý kroky trochu mrzí, měl jsem pro to různý důvody, ale ty měl asi každý, možná to jsou trošku i výmluvy, ale já se prostě zrovna necítil toho způsobu nějakou součástí …

Ale já mluvím o partách, který aktivně neparticipovaly přímo na tom disentu (i když tam postupem doby byly policií víceméně dotlačený), ale snažily se dělat si to svoje, v podstatě se po svým bavili. Já se z tohoto pohledu rozhodně nepovažuju za disidenta, ale za kluka, kterej si nechtěl nechat kecat do života a nebyl ani hluchej, ani slepej...

V tom ohledu to asi tak bylo, i já jsem si v podstatě dělal, co jsem chtěl. Ale s tím, že - a v tom byl možná rozdíl, když si vezmeš Jasnou páku, Dybbuk, Vltavu - tyhle kapely, včetně nás, tak jsme se vlastně snažili nějakým způsobem udělat ty přehrávky, sehnat si ty papíry vlastně jenom na oko, stejně nás nedonutili dělat něco, co jsme nechtěli, ale prostě formálně jakoby splnit podmínku toho systému. A v tom se ta nová vlna, pokud ji tak nazveme, zřejmě odlišovala od undergroundu, kterej šel vědomě do střetu. Ale v případě nový vlny bylo smyslem jít vedle, mimo, zvolit si paralelní cestu, jako když jdeš někomu naproti po cestě, najednou se mu vyhneš a jdeš si jinou cestou. On najednou kouká, že nemá nepřítele, že nemá nikoho ke konfrontaci, uhneš mu prostě z cesty a jdeš jinudy, ale přitom směřuješ pořád do toho samýho bodu, jdeš stále stejným směrem, jenom si tu cestu uděláš jakoby paralelně. A to byl úplně nový prvek, kterej ty policajti svým způsobem nenáviděli mnohem víc, protože tys je prostě ignoroval. Ale já do žádný party nikdy příliš nepatřil, stejně jako Martin Velíšek jsem i já založením spíše solitér.

Pokud se ještě vrátíme k FPB, zůstalo po nich jediné CD „Kdo z koho, ten toho“, které vyšlo a zcela zapadlo v roce 1991. Jak to vůbec s tímhle CD bylo a kam se ztratilo?

S nápadem na CD přišla Lenka Zogatová z Brna, ale předcházel tomu můj rozhovor s Vojtou Lindaurem v Písku, kde jsme probírali možnost vydat kompilaci "novovlných kapel" a on mě vybídl, abych se toho ujal. Když jsem ale oslovil desítky kapel, zas takový ohlas to nemělo. Najednou se ukázal jev podobný tomu, co se stalo s Občanským fórem nebo s disentem. To prostředí z nás učinilo jisté ghetto určitého okruhu kapel, které k sobě jakoby patřily, ale jakmile se okolnosti změnily a vše se uvolnilo, vyplavaly okamžitě nahoru ty rozdíly a vlastně fakt, že se jedná o takových part několik a možná dokonce, že ani žádná parta neexistuje. Tak jsem změnil taktiku a požádal Dybbuk, jestli by nechtěl vydat celou desku. Pak Ženy a měl jsem v plánu ještě KNS, Psí vojáky a pár dalších. Domluvil jsem se s Puncem, který ty první dvě věci skutečně vydal. Pak do toho přišli ty FPB. Milan byl v té době v Německu a nemohl se urvat na víc než na pár dní. Vymysleli jsme tedy s Lenkou Zogatovou, že se to nahraje v Brně a že se udělá jeden jediný, zato velkolepý koncert v Lucerně a tím, že celí FPB definitivně skončí. CD se nahrálo, ale hned od začátku to provázela velká smůla. Páska na kterou se to točilo byla vadná, takže se musela nakonec vyloučit píseň Kapesník v kaluži. Lence se nepodařilo do studia sehnat normální bicí a tak jsme byli nuceni půjčit si soupravu pro symfoňák, laděnou velice odlišně a s činely, které zněly příliš dlouho a jemně, takže plno věcí zní velmi rozmazaně. K dovršení všeho deska v den jediného koncertu v Lucerně nebyla k dispozici, a dokonce ani rok poté. Koncert v Lucerně dopadl katastrofálně, ne snad kvůli lidem, těch tam tenkrát přišlo více než 2000, ale zvukař to totálně zmastil, když jsme mu nadávali, tak už začal dělat schválnosti a byl to absolutní průšvih. Pak se to ještě další rok vleklo, NAR, který to vydával, měl nějaké vnitřní problémy a my to vyžrali. Udělal jsem tedy kompromisní návrh, že zorganizuju ještě 6 koncertů po Čechách, ačkoli jsem označil ten koncert v Lucerně za poslední a bylo mi to samozřejmě trapné. Zrovna vycházel Dybbuk, tak jsem to spojil a abych pomohl NARu s propagací FPB, tak Milan musel přijet znovu a my odehráli těch 6 koncertů po republice. Ač to zní neuvěřitelně, NAR ani tak ty desky nestihnul, a my byli opět za blbce, navíc za podvodníky, kteří lákají lidi na "poslední" koncert či turné a pak to není pravda. Ke konci turné přijel kdosi z NARu a přivezl kazety, ovšem já měl málem infarkt, protože namísto dohodnuté a schválené fotokoláže byla na obalu nějaká holka s krysou na rameni, tedy design zcela přesně a neomylně toho druhovlného punku, mně i celým FPB krajně odporného. Chtěl jsem, aby to okamžitě zarazili, ale vše už bylo ve výrobě a obaly na CD, LP i kazety byly v mnohatisícovém nákladu vytištěny. Já už v té chvíli rezignoval a žádné další "poslední" turné jsem nebyl ochoten dělat. V NARu se pak stala tragedie, člověk, který to měl na starosti měl smrtelnou dopravní nehodu, po jisté době se celá firma zrušila a naše desky nejenže nebyly propagovány, ale ani distribuovány, protože ležely někde v Ostravě ve skladu, který byl ještě ke všemu vytopen, zachránili jsme pár desítek kousků pro vlastní potřebu a několik stovek plakátů, které mám dodnes doma.

A co kazety, které distribuoval Petr Cibulka?

O tom já nevím vůbec nic. Jestli měl nějakou dohodu s Růžičkou, nevím, ale spíš to vidím na pirátskou akci, v té době ovšem omluvitelnou, běžnou a v podstatě velmi záslužnou. Jen nevím, jak to bylo s penězi za ty kazety, ale asi tolik toho být nemohlo a spíš to vidím na re-investici do dalších kazet, třeba i těch méně prodejných. Já musím konstatovat, že mi to nijak nevadí, jen mě mrzí, že se mě nikdo nezeptal, a my se s Cibulkou známe, a že nemám od každého takového "vydání" autorský kousek.

Není od věci připomenout, že se chystá pro příští rok vydání 2 CD, které by historii FPB mělo přece jen zmapovat…

Po onom nezdařeném pokusu vydat FPB seriózně a s pozorností, jakou si jistě zaslouží, jsem se několikrát pokoušel nabídnout ten materiál různým firmám, ale nikomu se do toho nechtělo, že prý kapela už nehraje atd. Nakonec se nabídla Guerilla records a tak jsme se dohodli na 2CD podobě a to tak, že jedno to CD bude ono studiové, vylepšené pečlivým masteringem a doplněné o jednu speciální improvizovanou skladbu Víra v pohyb, která byla zahrána pouze jednou, a to v Ostrově nad Ohří společně s kytaristou Zikurratu Jirkou Křivkou. Druhé CD bude osahovat živé nahrávky-dokumenty z různých koncertů samozřejmě s nutností velké dávky tolerance ke kvalitě zvuku i hráčského výkonu, neboť jsme rozhodně v roce 1981 netušili, že by se někdy naskytla příležitost nějakou nahrávku takto použít. Dramaturgie CD je volena tak, aby celé 2CD zmapovalo pokud možno co největší počet písní FPB alespoň v jedné verzi, to znamená že ani jedna píseň by se na 2 CD neměla objevit 2x, pouze pokud by na to zbylo místo, obal by měl být tentokrát relativně výpravný, taková malá kniha se všemi texty česky i anglicky a s historií kapely a několika fotografiemi. Celé by to mělo být vázáno jako původní Kniha přání a stížností a tak by se i 2CD mělo jmenovat, což vcelku dobře koresponduje s určitým druhem humoru v FPB prezentovaným, jejich "nepunkovou" estetikou a také s dobou vzniku nahrávek. Může to být chápáno i tak, že jsme si tehdy samozvaně takovouto "knihu" vytvořili v podobě skupiny a "do ní" svá přání a stížnosti "zapisovali". Cílem takových knih mělo být zlepšení služeb, náš tehdejší stát se sice díky těmto zápisům nezlepšil, ale zavřeli mu hospodu a otevřeli novou, jinou, s jiným personálem, alespoň částečně. Tak snad to mělo nějaký smysl.

Jak posléze došlo k přerodu z FPB na UJD?

Nebyl "přerod", ty kapely vznikly a fungovaly nezávisle na sobě, snad jen s tím detailem, že FPB existovali už 5 let, když UJD vznikli a pro lidi, který UJD zakládali, tak FPB zcela jistě byli hlavním inspiračním a duchovním zdrojem. Vzorem. S mým příchodem do UJD se to pak začalo trochu motat dohromady a asi i tak trochu právem. Tak jako FPB "zdědili" čaje v Proboštově po Elektronu, "zdědili" UJD kontakty s Jazzovou sekcí, s mnoha muzikanty z nastupující nové vlny a s několika málo odvážnými pořadateli (Franta Wolf z Ostrova nad Ohří nebo Karel Prokeš ve Valmezu a taky Lenka Zogatová v Brně nebo Vojta Lindaur na Opatově). "Zdědili" také zájem několika málo odvážných novinářů (Alex Švamberk, Jan Rejžek či Petr Dorůžka) atd. A veškerou moji zkušenost jak hudební, textařskou a organizační, tak i třeba v tom, že je třeba se vůbec nezabývat Teplicemi a jejich cenzorem Viktorou, ale přejít rovnou nějak pod Prahu. Sehnali jsme nakonec přes kapelu OZW zřizovatele ve Stránčicích a ocitli se tak pod Prahou-Východ. Tam jsme také byli zváni k přehrávkám. Nějaký čas jsme se tomu úspěšně vyhýbali, ale pak se jednou objevili nějací dva pánové na koncertě na Opatově, my mysleli že z StB, ale byli z OKS. Čuchali jsme samozřejmě průser, ale oni mi jen oznámili, že tímto koncertem máme přehrávky hotové, jen že nám nemohou dát nejvyšší ohodnocení, aby to nevzbudilo nežádoucí pozornost. Totální rozdíl od přístupu v Teplicích. Jeden z úředníků OKS mi dokonce zařídil přijetí na textařskou konzervatoř, ačkoli jsem na to neměl jako "nepražák" nárok. Pak v průběhu let jsme ještě několikrát byli zváni k přezkoušení a jedno z nich bylo velice pikantní a dodnes na něj rád vzpomínám. Probíhalo v kavárně Drancy v Dejvicích a v přehrávkové komisi byli Leoš Semelka, Michal Prokop, Karel Hála, Radim Hladík a předsedou byl šéf vojenské dechovky. Před námi hrála Vltava a měli velký úspěch. My jsme zaujali velmi pečlivě nakreslenou partiturou. Každý člen komise se měl nějak vyjádřit. Semelka, který měl na sobě takovou bílou kazajku přepásanou vprostřed páskem, řekl, že se mu líbí ty slovanský melodie, Hála, celý v džínovém, povídal, jak je pěkný, že nám to tak swinguje, Michal Prokop nalezl soulové prvky a předseda komise jásal nad pochodovými rytmy. Jediný Hladík s námi mluvil velice prakticky o tom, že zvednutí třídy by nebylo v našem zájmu a že máme dál dělat co děláme, pokud možno bez rozruchu. Ale já bych rozhodně nechtěl, aby to vyznělo nějak posměšně na ty lidi, bylo to jen legrační, jak si v tom každej našel to svý, jak je člověk zaujatej tím svým pohledem. Ale chovali se všichni vstřícně a bez hajzlovství, tolik typickým třeba v těch Teplicích, kde byli opravdové svině.

A co ona poměrně často vzpomínaná a citovaná legendární teplická alternativní scéna?

Legendární se věci stávají většinou vždy až ex-po. Já když začínal s FPB, tak v Teplicích už byla, nevím jestli scéna je to pravé slovo, a to Vyšehrad, hospoda, kde se scházeli většinou vlasatý lidi, a tam se daly sehnat knížky, samizdaty, nějaký nahrávky atd. Hlavně se tam ale lidi potkávali. Pak bylo ještě jedno místo a to klub Radar v Novosedlicích, tam hrál kdysi i Hutka, ale já to nezažil. Co se kapel týče, byly tu vazby na Bílé světlo, na Vísku a vůbec na underground. Kdybych se ještě vrátil v čase, tak v Teplicích žil i Karel Kryl a narodil se tu Pavel Landovský. Začátkem 80. let se to začalo trochu drobit a vedle setrvávajícího undergroundu tu vznikala punková "scéna", což byli FPB a kupa kámošů, který se motali kolem nich. Pak tu začala postupně vznikat metalová "scéna" takovým celkem přirozeným přerodem z hardrockových zábavových kapel, jako byla třeba kdysi Elektron nebo Emise. Z téhle odnože pak vznikl třeba Motorband a Kabát. Kolem FPB se motaly desítky lidí, a hodně z nich pak samo buď zakládalo kapely, nebo se angažovalo jinak a v tom myslím měl "duch" FPB určitě nezastupitelnou úlohu, ta atmosféra prolínání umění, výtvarna, poezie a hudby, to se určitě odráželo na spoustě dalších lidí a jejich práci. Vznikla tady například kapela Mimo zákon, která se spojila se Svatavou Antošovou a "hráli" její verše nebo části se sbírky Karla Šiktance Adam a Eva, byla tu kapela Divize T, kde jsem jeden čas taky hostoval, kapela Radost se zálibou v absurditě a vazbami na divadlo, velmi temně undergroundová kapela Aku-Aku s dominantní postavou mého dřívějšího spoluhráče z Elektronu Luďka Zedníka, kapela Veselé plavkyně s vynikajícími texty Pavla Keřky, kapela Děti ráje, velmi veselí Smutní potápěči, víceméně každá něčím zvláštní, "jiná" - alternativní. Taky tam „pracovalo“ patafyzické kolegium, jeho akce nejspíš také přispěly k jistému surrealistickému pohledu, k vědomí absurdity a humoru, a k propojování umělců různých žánrů. A opět vliv Jazzové sekce, která jakoby přímo napovídala svým názvem, že hudba nemusí být a není jen hudba, protože sekce se vždy chovala multižánrově.
Co mi utkvělo v hlavě je lavička na zastávce trolejbusů na dnešním Benešově náměstí, kde každý den seděli kluci a holky ve věku kolem 15 a 16 let, bylo to místo, kde se scházeli, vypadali tak nějak jinak, než ostatní jejich vrstevníci, řekněme s punkovým designem, kouřili a klábosili tam celé dlouhé hodiny v létě v zimě. Říkalo se jim semínka. To proto, že právě z jejich řad pocházeli pozdější protagonisté té "legendární alternativní scény", jako třeba Jula Horváth, Ota Chlupsa, Zorka Veselá a mnoho dalších. Taková semínka vidím od té doby často i na našich koncertech a na mnoha dalších místech, jako třeba v Unijazzu nebo v kině Aero. To že rostou stále a stále nová, je velice nadějné.

Máš pocit, že v současných společenských podmínkách může vznikat něco tak „jiného“, jako jsou třeba FPB anebo i UJD?

Určitě. Jen to asi bude jinak „jiného“.

Myslíš, že ten „vnitřní přetlak“, který tě žene k - jakékoliv - tvorbě může fungovat i v těchto poměrech, kdy je vlastně všechno potřebné k dostání všude kolem?

Ani zdaleka "vše potřebné" není k dostání, to nebude nikdy a zaplaťpánbu, že ne. Protože to je tím motorem - potřeba. Proto jsem napsal Pohádky ze Zapotřebí.

Myslíš, že mladí lidé mají v sobě dostatek energie (a potřeby) hledat sami něco nového, zajímavého?

Stoprocentně, žádná doba nemá nějakou ojedinělou výsadu objevovat a mít potřebu objevovat, ani žádný systém to nemůže změnit, potlačit či vyvolat. Energii musí každý hledat v sobě a ve svém nejbližším okolí.

Jakou ty sám posloucháš hudbu dneska?

Skoro žádnou, koupil jsem si nedávno 16 CD Hutky, abych to měl všechno pohromadě, potkáváme nějaký kapely na cestách, tak mi dají CD a některý z nich jsou velice dobrý jako například Idiot Flesh (dnes Sleepytime Gorilla Museum) nebo Drums and Tuba, nebo taky holandští The Ex. Ale že bych si doma něco pustil, to se stává opravdu jen zřídka a v autě taky nic neposloucháme. Ještě tak Cimrmany nebo Wericha.

A co třeba básníci, spisovatelé, anebo malíři?

Je jich mnoho, ale nade všemi vyčnívají z poezie Karel Šiktanc, František Halas, Jiří Orten, Vladimír Holan, Oldřich Mikulášek a Oldřich Wenzl. Ze spisovatelů zahraničních miluju Knuta Hamsuna a kvůli němu jsem se začal učit i norsky, nebo Rusa Michaila Zoščenka. Z našich Vladislava Vančuru, Josefa Kocourka, Jakuba Demla, Franze Kafku a Františka Běhounka. Z malířů světových je na prvním místě u mě Edward Munch a Joan Miro, z našich Josef Čapek, Josef Istler, samozřejmě Martin Velíšek a mám rád i věci od Vladimíra Kokolii.

Myslíš, že tohle tvé vyhledání básníků a „vtěsnávání“ poezie do punkové hudby zanechalo v těch skákajících, živočišnejch pankáčích nějaký vliv?

Já měl vždycky didaktický sklony a tomu, na co se ptáš, jsem vždycky věřil a věřím do dneška, jinak bych to přece nemohl dělat. To je jak rybí tuk na kostce cukru. Vlastně nejoblíbenější skladba FPB byla Listíčko, což je text Oldřicha Mikuláška, báseň dost těžká a přitom byla vlastně úplně nejpopulárnější, pankáči hopsali a skákali a do toho si s náma zpívali „Cit, láska a lítost vždycky klečí“. A kromě toho, já si nemyslím, že bych byl zas jedinej takovej exot, kterýmu se líbí punk a zároveň je schopnej si přečíst Schoppenauera. Myslím, že takových lidí je spousta a obzvlášť mezi velmi mladýma lidma, který hledají a jsou hladový na každou informaci o světě, v naději že jim to pomůže něčemu porozumět.

Jak ty sám s odstupem doby vzpomínáš na ten čas, kdy všude kolem panovalo dusno, šeď a deprese?

Musím říct po pravdě, že příliš nevzpomínám, lépe řečeno, že mi to přijde jako zlý sen, ale ne a ne si vybavit ten konkrétní pocit, ten každodenní zážitek, ten každodenní strach, to svírání kolem žaludku, když jsem uviděl uniformu policisty. Úplně jsem to ztratil, jako by to vůbec nebylo, nevím jestli je to dobře, ale moje přítomnost je natolik hektická, že v hlavě příliš času na nějaké vzpomínání není. Snad jen tu šeď, tu si opravdu pamatuju, to není nějaká hyperbola, v Teplicích alespoň byla ta šeď opravdová, všudypřítomná, jako na nějakém zbouraništi.

LÁBUS, říjen 2002      



TEXTY FPB:

Kdo z koho ten toho

Neboj se
Nezničí
Skutečný
Ideál
Prasata
Co křičí: "Bojte se !"
Atd.

Nezničí
Nezbytnost
Nově jít
Dojít dál
Neboj se
Zakřič sám: "Bojte se !"
Atd.


Silák

Silákovi se neuvěří, když řekne že si jen tak hraje. Každý se síly bojí, nenávidí ale svůj strach, neboli svoje zesměšnění, a sílu podkopává, kde jen může. Silák si hrát se slabým nesmí, protože ten druhý musí bojovat doopravdy. Podle zákona to ovšem trestné není.

Ulice

Špínu jsem
Čistit chtěl
V ulici

Strčil jsem
Do ní prst
Upad' jsem

Sebe jsem
Čistit měl
Moh' jsem stát


Návraty

Je mráz
A mráz ten mrazí
Jak po ulici
Schoulený když jdeš
A noha
Noha se zeptá
Noha se zeptá: Dostihneš?

Venku je
Kabát tenký
Jak v čekání
Když nikdo nepřijde

Je tma
A nahé slunce spí
A dlouhé minuty se čeká
Až vyjde

Je mráz
A mráz ten mrazí
Jak proti sobě
Schoulený když jdeš
A hlava
Hlava se zeptá
Hlava se zeptá: Neuhneš?


Noha

Noha je na chůzi
a nosí
myšlenky - ústa - vše
co jenom stojí

Kdo není normální
Ostatní
Nohy mu odstraní
Obratní
Ve svojí závisti
Zmýlení
Myslí že bez nohy
oněmí

A zatím noha se
z huby zubí

Kopancem zakřičí: „Svět naruby!“


Egoista

Furt jenom ve svým egu hloubal
a pořád nevěděl
čím vlastně chtěl by bejt

Z huby mu tekly proudem
zvratky keců
o tom jakej jednou bude světovej

A zatím kostižer pýchy
ho provrtával
až jednou upad´
a každej se mu smál:

Egoista blbej prašivej!
zavřít