Milí přátelé,

příští pátek se Pavel Zajíček, básník, zakladatel souboru DG 307, dožije  65 let (narozen 15. 4. 1951 v Praze).
S několika přáteli jsme k jeho poctě připravili na 15. dubna koncert, který se odehraje v malém pivním království, tedy hospodě U Prince Miroslava (ulice K vodojemu na Praze 5, viz www.uprincemiroslava.eu).
Zahrají osvědčení Echt! a Umělá hmota, která premiérově představní
nového klávesáka.
Protože se musí končit ve 22 hodin, začíná se opravdu přesně v 19:00!
Vstupné se nevybírá, maximálně do klobouku na zvukaře.
Ale kdybyste chtěli nějaký peníze vyhodit oknem, dovolím si Vás upozornit na "akci Pustina":
https://www.startovac.cz/projekty/pustina-film-na-dvd/
Je to projekt, jehož finanční náročnost přesahuje možnosti vydavatelství, tak děláme tento zoufalý pokus. Ale už jsme takřka v půlce, takže to vypadá více než nadějně!
Díky všem, kteří nás mohou jakkoli podpořit!!

Jinak vydavatelství běží lopotně dál, připravujeme druhý díl "sebraných spisů" Posádkové hudby Marného Slávy, CD improvizací Vlasty Matouška a jeho přátel z Ryby naruby, novinku Kabaretu Dr. Caligariho Sny o Marii, která se bude křtít 7. 5. v pražském Kaštanu...
A taky tak nějak pomalu plánujeme oslavit 15 let Guerilla Records.
Termín i místo jsou jasné:
5. listopadu v pražské Arše. Kapely si zatím necháme jako překvapení.

Ale slavit budeme i v Lounech: 18. června v areálu soukromého pivovaru Pivo Zloun:
http://www.pivozloun.cz/
Zahrají J. H. Krchovský & Krch.Off Band, Echt!, Garage, Flower Cover a možná ještě někdo.
A je to zadara!

Zdravím Vás s nadcházejícím jarem!
Vladimír „Lábus“ Drápal, Guerilla Records

„Nehrajeme kosmický rock, my hrajeme komický rock."
Mani Neumeier, 1973

„Bubnování je dobré pro ducha a duši, a samozřejmě pro život. A taky pro hudbu!" odpovídá Mani Neumeier (31. 12. 1940) se svým obvyklým humorem na otázku, co by poradil lidem na cestu životem. Sám tato slova žije neustále. Tento bubeník a performer v roce 1968 založil Guru Guru, kteří skutečně těch 47 let bez výraznější pauzy hrají dosud. Letos je poprvé čeká i návštěva České republiky, kdy tyto legendy krautrocku 17. října zahrají v pražské Akropoli.
Krautrock, slovo, které zní libozvučně všem milovníkům neprobádaných a tajemných zvukových krajin. Na konci 60. let se v (tehdy západním) Německu objevila celá řada mladých skupin, které používaly do té doby nezvyklé hudební postupy: čtvrthodinové improvizace, minimalismus, elektronika, atypické struktury písní, chaos jako výrazový prostředek... Z tohoto hnutí vzešla celá řada kapel, které jsou dnes považovány za klasiku světového rocku, namátkou Can, Amon Duul, Faust, Tangerine Dream, Kraan, Embryo, Kraftwerk ... ale Guru Guru byli první! A Mani je celou tu dobu u toho, pořád plný kreativiy a energie.

Jeho příběh začíná v roce 1966, kdy vystupuje s jazzovým triem klavíristky Irene Schweizer. V roce 1968 se její baskytarista Uli Trepte a Mani spojili s kytaristou Edym Nägelim a posílení o druhou kytaru hostujícího švýcarského jazzmana Jürga Graua na svém prvním koncertě 4. 8. 1968 zcela rozmetali jazzový festival v Haidelberku. Namísto očekávané porce jazzu zazněla syrová, neučesaná elektronické hudba, na jedné straně ovlivněná Hendrixem a Zappou, na druhé byly nepřeslechnutelní vlivy Neumeierových jiných vzorů: Coltraine, Monk, Miles Davis. A někde uprostřed bylo místo pro divoké improvizace, proti kterým byl freejazz hezkou písničkou. Koncert sice skončil skandálem, ale zato se o žádné jiné skupině tolik nemluvilo. Zrodil se mýtus a Guru Guru (tehdy ještě s rozšířeným názvem Groove Band) se příležitosti chytli za pačesy: hráli, kde se dalo, bydleli ve společném autobuse, v kterém odjezdily stovky koncertů a stali se věrozvěsty nového hudebního žánru Vznikaly další krautrockové skupiny, které hrály společné festivaly, žily v komunách, kde se pomocí drog snažili posunout svou hudbu mimo běžná schémata, navzájem se podporovaly a jejich členové doplňovali. Publikum bylo z Guru Guru nadšené a čekalo na nahrávku. „Kdo nás chce slyšet, musí přijít na koncert!" prohlašoval Mani, protože každý koncert byl jiný „Před koncertem jsme si brali trochu LSD a pak jsme čekali, co se s námi stane na podiu." V roce 1970 v podstatě na živo během dvou dnů nahráli album UFO. Ostrá kytara, neobvyklé zvuky, závěrečný bubenický koncert v LSD March. Sám Mani dodnes vzpomíná: „Jo, UFO je pořád magické. Inspirovaly nás fotografie galaxií a vesmíru, Hendrix, přírodní zvuky, LSD, vláda v Německu a další věci." Stejná sestava podobným způsobem točí další album Hinten, samozřejmě, že podobně ležérním stylem, ale písně mají přece jen stabilnější strukturu, v písni Bo Didley zní dokonce rock ´n ´roll. Tedy rock ´n ´roll v podání Guru Guru, abychom si rozuměli. Tentokrát „levicovou" provokaci "měšťáků" dotáhli ještě dál, když album nazvali „Prdel" a obal skutečně ze všech možných pozic zdobí nahé zadky. 26.února 1972 Guru Guru vystoupili v Beatclubu a fenomenální úspěch je postrčil do studia, kde začali pracovat na své třetí desce, považované za jednu z jejich nejúspěšnějších. Känguru bylo později vyhlášeno druhým nejlepším albem roku a bylo přece jen už více „civilizovanější", než jejich předchozí psychedelické orgie. Album ukázalo, že podstatou Guru Guru je zejména Neumeierův specifický cit pro rytmus a inovativní pojetí hry: "Nehraji na bicí, hraji na orchestr! S našimi hudebními strukturami jsme byli dalece vzdáleni běžným A-B-A schématům a byli jsme mnohem tvrdší, než metalové skupiny." Ani naživo neměli Guru Guru konkurenci: součástí jejich show tehdy byly i neobvyklé provokace a happeningy, v některých písních používali zvířecí zvuky namísto zpěvu, během Chicken Song (zpívali "Dejte kuřatům svobodu") vypouštěli na jeviště kuřata, byli možná první rockovou kapelou, která začala používat masky. Kostým imaginárního elektronického obojživelníka používali v době, kdy Peter Gabriel začínal s Genesis teprve zkoušet. I přes všechnu popularitu baskytarista Trepte odchází a je nahrazen Bruno Schaabem, ovšem už tehdy se rozpoutává složitý a těžko přehledný kolotoč personálních změn, z něhož ovšem plynula jedna přednost: zvuk kapely byl pořád svěží a těžko předvídatelný. Otěže však pevně svírá Mani Neumeier a kapelu dotlačí ke čtvrtému albu, nazvanému prostě Guru Guru (1973), které mimo – tentokrát opravdu až pietně rock ´n ´rollové poctě Eddie Cochranovi – přineslo i píseň Elektrolurch, která se stala hymnou kapely. Ani v této úspěšné době se skupina nevyhnula osobním konfliktům, po roce odchází Schaab, obratem nahrazený Hansem Hartmannem, aby kapela mohla dál koncertovat. Tou dobou byla jednou z nejžádanějších, nechyběla na žádném festivalu, Maniho postava Elektrolurchu, ověšená žárovkami a blikátky vyvolávala nadšení. Ještě téhož roku vydávají Guru Guru další album, Don ´t Call Us We Call You, ovšem přecházejí k mezinárodnímu Atlanticu a pro mnoho ortodoxních fanoušků – a řadu kritiků – na dlouhou dobu nejkreativnější éra kapely končí. Je pravdou, že album je umírněnější, „normálnější", obsahovalo mnohem méně žádaného acid-rocku, spíš bylo více rockové a jazz-bluesové, prostě jiné. Důkazem je například indiánský Round Dance, v kterém zúročili pobyt indiánské skupiny Šošonů na jejich usedlosti a opět potvrdili, jak moc byli napřed - objevili ethno, jen mu tak ještě nikdo neříkal. Persko-německý kytarista, Houschäng Nejadepur, se ke kapele připojil na začátku roku 1974 a spojení s Manim přineslo bubenickou extázi na albu Dance Of Flames (1974). S ním byla hudba mnohem barvitější, propracovaná nahrávka zněla trochu jako Mahavisnu Orcherstra, ale bez kláves a houslí, na všechno stačila Nejadepourova kytara a sitár, který dodával východní dimenzi. Psychedelické výrony a Maniho vtípky samozřejmě nemohly chybět, přesto album fanoušci přijali se smíšenými pocity. Snad i proto Nejadepur ochází, jeho náhradník Connie Veit nevydržel ani do konce téhož roku. Možná to zní tvrdě, ale změnu obsazení publikum mnohdy ani nepostřehlo, ale vždy tam musel být Mani se svým Elektrolurchem. Unaven neustálou recyklací hudebníků přehodnocuje Neumeier hudební koncert a vydává „polo-sólovou" nahrávku Guru Guru Mani + Seine Freunde (...a jeho přátelé, 1975), obklopil se hudebníky zejména z Kraan, zaskočili i přátelé z Karthaga či harmonie, přišli Dieter Moebius a Achim Roedelius z Clusteru. Mani o ní dodnes hovoří jako o jedné ze svých nejoblíbenějších desek, na které se doplňují nejlepší momenty Guru Guru s instrumentální virtuozitou Kraan a surrealismem Cluster.

Práce to byla natolik uspokojivá a radostná (však ji v Sounds recenzovali jako "Extravagantní potěšení"), že přiměla Maniho k návratu k osvědčené značce Guru Guru, ovšem jako kvintet s úplně novým obsazení: Sepp Jandristis (kytara), Jürgen Karpenkiel (bass), Roland "Rollo" Schaeffer (sax, kytara) a klávesák Petrus Wippel (technik ze studia, který se k nim přidal právě při nahrávání alba). Vydali LP Tango Fango a pokorně se vrátili k malé gramofonové společnosti Brain. Jako by tím skupina chytila druhý dech, LP fanoušci s láskou přijali, slyšeli v něm zase ty staré Guru Guru. Toho roku se také několikrát objevili v televizi a stávali se zase populárními. Mani jen kroutil hlavou: "Je neuvěřitelné, že po jednom televizním vystoupení, jsme daleko známější než po 500 koncertech!" Navíc účinkovali ve filmu o hippie kapele, která se přestěhovala na vesnici, kde si s místními nepadli příliš do oka, ve filmu vystupovali jako kapela Rattenfanger, vydali i stejnojmenné EP. A co čert nechtěl, skupina se téhož roku přestěhovala do velkého domu ve vesnici Finkenbach, kde v roce 1976 uspořádali společně s místními první hudební festival s návštěvou asi 600 lidí.

Po hudební stránce se ale moc nedaří, další album Globetrotter (1977) nikoho příliš neoslnilo. Aby si napravili reputaci, konečně vydávají také oficiálně první živé album, v roce 1978 vychází 2LP Live, které znělo výborně, což je obdivuhodné zejména proto, že obsahuje sestřihy z 10 různých koncertů a přesto působí jednolitě a nabízí reprezentativní vzorek jejich desetiletého působení. Nicméně v říjnu se celá kapela opět rozpadá a Mani s novou sestavou nachází další tvář Guru Guru - s přidaným slovem Sunband do názvu, aby bylo jasné, že jde o něco odlišného – spíše akustickou verzi, postavenou hodně na bicích a vizuálních efektech. Obsazení v té době bylo velice "barevné": Roland Schaeffer, Gerald "Lucky" Luciano Hartwig (bas, vocals, perkuse) z Karthaga, krátkodobě i Hellmut Hattler z Kraan, kytarista Ingo Bischof, a Wolfgang "Butze" Fischer (bicí, tabla, atd.). Pod tímto názvem vydali další desku Hey Du (1979), na které Mani zpívá poprvé německy a Musik Expressu se dílo "líbilo, jako všechny desky od Guru Guru." Před turné k desce odešli noví členové a vrátili se staří, kdo se v tom má pořád vyznat? Vychází deska Mani In Germani (1980), nikoho moc nezajím, i při jejím nahrávání se sestava proměnila. Během prvního turné po USA se sestava kompletně vyměnila během pouhých 20 koncertů - po návratu Mani raději zakládá novou kapelu, Neumeier´s Neue Psychadelia (1982), s kterou hraje na „domácím" festivalu ve Finkenbachu, návštěva činí 10 000 lidí. V následujícím roce vydává další desku, Neumeiers Neue Abenteuer, která vychází uprostřed gradujícího zájmu o Neue Deustche Welle a staří páni nikoho nezajímají. V roce 1984 se vrátili k názvu Guru Guru, v roce 1987 vydávají singl Cosmic Hole, následuje album Jungle (1988), Guru 88 (1988) a k dvacátému výročí kapely také vychází záznam koncertu z roku 1972, který je představuje v tehdejší palebné síle. Nicméně Mani hledá nové umělecké východisko v četných sólových projektech, má dokonce dvě dua (Tiere Der Nacht s Luigim Archettim a Lovers 303 s mladou dívkou Coni Mali), v kterých se věnuje improvizaci. Vše se tak promíchalo, že na tradičním Finkenbach Open Air v roce 1993 hráli tři sestavy Guru Guru (a mimochodem – vystupovala tam i Irene Schweizer). Skupina přežívá, vydává CD Shake Well (1993), bez ohlasu. Avšak v roce 1995 vyšlo album Wah Wah, které kapelu překvapivě vrací do hry! S obsazením z roku 1978, které nahrálo ceněnou desku Guru Guru Live, ukázali hudebníci cestu německému psychedelickému rocku do 21. století. Deska je plná bubenické extravagance, energických písní protkanými psychedelickými plochami a voláním do vesmíru. Rok poté přichází další posilující injekce: ozývá se Japonsko! V tokijském Muzeu voskových figurín odhalují Maniho sochu (vedle jeho vzorů Hendrixe a Zappy) a v listopadu 1996 proběhlo turné po Japonsku. Zážitky z těchto cest skupina přetransformovala do CD Moshi Moshi (1997), které potvrdilo překvapivý comeback. 25. 7. 1998 se oslavovalo 30 let od založení a jako 3CD vychází „reportáž" Finkenbach 98/30 Jahre Live!

K novému tisíciletí vychází album 2000 Gurus, trochu překvapivý úkrok k ambientním experimentům Neumeierových sólových projektů. Mani: "2000 Gurus je trochu jiná než naše dosavadní desky. CD by se dalo zařadit k world music a je malinko elektroničtější. Jsou zde i klidnější kusy. To je nové i pro nás." V roce 2005 vychází The Guru Lounge a k 40 výročí od založení kapely si nadělují skutečně vynikající a osvěžující album PSY (2008). Zatím poslední – třicátá – řadová deska Electric Cats vyšla v roce 2013.

Hudba Guru Guru zůstala jako valící se láva, nikdy jí nemůžete usměrnit a je stále čerstvá, plná energie. Skutečně vysoké a inovativní umění se míchá s muzikantskou zručností, rozmanitostí, vše je ochuceno svébytným smyslem pro humor. V prvotřídním poměru se rock míchá s elektronickými zvuky a worldmusic, ovšem v podhoubí stále doutná mladistvá anarchie. Přežili všechny módní proklamace a trendy, Guru Guru zůstali u inteligentní hudby a odmítali nechat se zatlačit do jakékoli hudební přihrádky. Neumíme si bez nich ani představit mezinárodní rockovou scénu a vždycky někde nečekaně narazíme na stopu, kterou zanechali při jejich cestě rockovou historií. Protože nikdy neuhnuli z jednoho: Ta hudba musí mít vždycky ten pravý groove!

Kvartet, který je schopen zahrát průřez všemi etapami se zdá být definitivně posledním a je spolu víceméně již od roku 1993, kdy vystoupil na Finkenbach Open Air Festivalu.
V současné době s více jak 3 300 koncerty vyjeli Guru Guru oslavit 45 let od vydání svého debutu. Na můj dotaz, podle čeho vybírají písně do koncertního playlistu Mani odpověděl:
„Máme aktuálně vydaných 34 CD/LP. Vybíráme písně podle toho, které nám přijde nejlepší naživo na scéně. Takže máme písně z roku 1972 (Ooga Booga), z roku 1974 (Der Elektrolurch) a samozřejmě písně z let 1980, 1995, 2000, 2005, 2009, 2012 a taky 2014!"
47 let na scéně a přijedeš poprvé do Čech. Proč si nepřijel dřív?
„Protože si nás dřív nikdo nepozval!"
Hrál si teda někde jinde ve východní Evropě?
„Nejdál na východě jsme byli v Rakousku. A ve východním Německu.„ (chacha)
„Připravíte si pro Prahu něco speciálního, když jste tady poprvé?
Ano, uděláme naše show opravdu speciální a – zaplať pámbu! – jsme ve velmi dobré formě! Prosím, vyřiď lidem, že nás musí vidět. Není více pestřejší - a kvalifikovanější! – krautrocková kapela. Ať zapomenou, co viděli na Youtube, jsme teď na živo mnohem silnější a charismatičtější!"
Nějaký vzkaz na závěr?
„Pro mě to není jen show. Můj vzkaz zní: milujte se a užívejte si hudby. A dělejte si věci po svém! To je pro mě daleko důležitější, než jen nějaká součást našich koncertů. „Láska" je to, co svět vytváří a dělá lepším. A jednoduše. V začátcích Guru Guru byly takovéto proklamace něco jako gól do vlastní branky, ale ukázalo se, že to je to, o co jde. A myslím, že je toho možné dosáhnout a že si to uvědomuje čím dál víc lidí a chtějí být lepšími. Ale nechci nikomu radit, možná si to myslím jen já. Možná je to něco kosmického, co skrze mě prochází k lidem."
Děkuji, Mani.
„Těším se na náš první koncert v Praze. Love + peace!"

Podrobnosti a vstupenky zde: http://www.palacakropolis.cz/work/28851?event=22542