DG 307 - NOSFERATU (SYMFONIE HRŮZY NA MOTIVY FILMU F. W. MURNAU)

Upír Nosferatu přiletí vysát Louny
Vrchlického divadlo dnes (2.22006) uvádí slavný němý film s hudebním doprovodem kapely DG 307
Louny - Hororový, strašidelný, napínavý a hlavně pořádně krvavý bude dnešní večer v lounském divadle. Zdejší návštěvníky si vyhlédla postava, v jejíchž ústech jsou čtyři zuby nápadně delší než ostatní a ještě navíc duté. Přiletí sem nechvalně proslulý Upír Nosferatu.
Mezi diváky se snese ze stříbrného filmového plátna, na kterém poběží stejnojmenný kultovní německý němý film z roku 1922. Aby přitom byla atmosféra v hledišti patřičně napjatá, o to se postarají muzikanti z kapely DG 307, kteří budou děj provázet svou hudbou.
„Připravili jsme mimořádný pořad pro všechny, kteří se rádi bojí. A bát se rozhodně budou - zatímco samotný film už dnes působí spíše úsměvně, ve spojení s hudbou DG307 znovu získává svou původní sílu," usmívá se Vladimír Drápal, ředitel Vrchlického divadla v Lounech.
Upír Nosferatu je základním kamenem německého filmového expresionismu. Vznikl přitom tak trochu jako pirátská kopie, když režisér Friedrich Wilhelm Murnau nezískal od Brama Stokera povolení zfilmovat jeho román Dracula, a vyřešil lapálii tím nejjednodušším způsobem: prostě změnil jména osob a místo děje.
Příběh nicméně zachovává známý rámec hororu o Draculovi - mladý úředník realitní kanceláře Hutter vyrazí do karpatských hor k hraběti Orlokovi, aby s ním uzavřel smlouvu o koupi nemovitosti, přijme nabídku k přespání a v noci ke své hrůze zjistí, že jeho hostitel je upír.
Výsostně kultovní postavení v historii kinematografie přinesla snímku mistrná práce se stupňováním napětí, neobvyklé záběry z žabí perspektivy, tajemná hra světel a stínů a především výtečný herecký výkon démonického Maxe Schrecka. DG 307 pak to všechno umocňují syrovým zvukem smyčcových nástrojů a hlasem zpěváka Petra Zajíčka, který děj doprovází textem vytvořeným z překladu Ester Svátkové.
„Muzikanti skvěle kopírují děj filmu, dramaticky vypjaté momenty střídají s uvolněnějšími pasážemi, jejich hudba ani na okamžik neztrácí nic ze své emocionality a přesvědčivosti," psalo se v listech Letní filmové školy v Uherském Hradišti, kde mohli diváci tento pořad vidět loni v červenci.
 Regionální mutace| Mladá fronta DNES - severní Čechy
Autor: JIŘÍ NEEDRLE

ROCK AND POP 3/2005

Skoro se zdá, že staré němé filmy byly točeny čistě proto, aby k nim alternativisté o desítky let později skládali novou hudbu. Několik z těchto snímků se právě díky různým zpracováním dostalo na výsluní zájmu. Znal by třeba u nás někdo německého expresionistického Golema, kdyby na jeho bázi už několikrát nepředvedl svou kytarovou show v pražských klubech Američan Gary Lucas?

Zcela výjimečnou pozici mezi filmy, vybízejícími k hudebnímu vyjádření, má bezesporu Nosferatu Friedricha Wilhelma Murnaua, filmové zpracování Stokerova literárního Draculy z roku 1922. Už před patnácti lety přišli se svou výbornou studiovou verzí francouzští Art Zoyd, v devadesátém jsme toto představení viděli v Praze i naživo. Hozenou rukavicí nemohli nezvednout také čeští muzikanti. V roce 2003 si k filmu zahráli Už jsme doma, o rok později DG 307. A právě jejich záznam z vystoupení na festivalu Music On Film - Film On Music v pražském kině Světozor nyní vyšel na samostatném albu.

Je to vlastně nahrávka plná paradoxů. Zmiňme oba základní: 1) nejde o soundtrack v pravém slova smyslu, nýbrž o hudební ilustraci celého filmového díla, a přesto nevychází na DVD či VHS spolu s filmem; 2) DG 307 jsou kapelou, založenou od prvopočátku především na poezii Pavla Zajíčka, na „ilustraci" jeho myšlenkového světa - leader se v tomto projektu přitom přesouvá do role vypravěče cizího příběhu. Ale na obě otázky-neotázky je po poslechu snadná odpověď. Při alespoň základní znalosti osy příběhu není těžké si v hlavě na základě slov a hudby odvíjet v hlavě vlastní film, který může mít shodné rysy s originálem, ale také nemusí (v případě, že jsme neviděli film, ale aspoň četli knihu). Zajíčkův vemlouvavý, avšak nijak expresivní projev plně vypovídá o tom, že si básník z Nosferatu, resp. Draculy bere mnohem víc či něco zcela jiného než pouhou dobře vymyšlenou upírskou historku. Spíše celkově temnou atmosféru, která je i jeho vlastní tvorbě tolik blízká.

Ta úžasně dynamická hudba, položená hlavně na smyčcích, ale také tepající nenápadnou, avšak elastickou rockovou rytmikou, je skutečnou „Symfonií hrůzy", jak stojí v podtitulu alba. Poprvé jsem ji poslouchal v discmanu při chůzi hluboce noční Prahou. A šálu jsem měl okolo krku pro jistotu dvojnásob omotanou...

Ondřej Bezr

Murnauovo Nosferatu patří k nejznámějším hororovým snímkům německé filmové školy dvacátých let minulého století. Tato adaptace slavného Stokerova románu se za dobu více než osmdesáti let od svého vzniku stala kultovní záležitostí. Dodnes je promítána u příležitosti nejrůznějších festivalů, svojí fantaskní expresivitou je přitahována nejrůznějšími umělci k následnému hudebnímu zpracování. Někteří vytvářeli své kompozice na základě jeho motivu, jiní jej doprovázeli přímo před filmovým plátnem. Řada z nich je zachycena na albových nahrávkách. K těm nejzdařilejším patří do dnešních dní temná elektro-symfonická fantazie francouzských Art Zoyd či kolekce krautrockově-industriálních manter v podání německých Faust. Nyní k nim můžeme směle zařadit i skutečně velmi podmanivou "symfonii hrůzy" realizovanou domácí legendou DG 307, podbarvenou neodmyslitelným sugestivním přednesem Pavla Zajíčka.

Zajíček prý uslyšel o existenci slavného němého hororu poprvé tehdy, kdy byl jedním svým dávným přítelem připodobněn k představiteli titulní role filmu - upírovi Nosferatu. Možná i proto pojal úmysl sezvat své spoluhráče z kapely DG 307 a připravit s nimi hudební doprovod k těmto prastarým pohyblivým černobílým obrázkům. Vždyť kouzlo a atmosféra filmového příběhu se k tomu přímo vybízely. Poprvé DG 307 doprovodili živě filmového Nosferata v říjnu 2003 v kině Aero, rok poté svým vystoupením uzavírali festival Music on Film - Film on Music v kině Světozor. V obou případech zaznamenali obrovský úspěch obecenstva, přičemž již provedení prvního koncertu přímo volalo po albové realizaci. K tomuto kroku však došlo až nyní, poté co byl shledán velmi kvalitním zvukový záznam vystoupení ze Světozoru. Zajímavostí je, že na něm dále již nebylo použito jediného střihu, takže byl velice záhy a prakticky v původní podobě vydán na albu prostřednictvím lounského vydavatelství Guerilla Records.

Pakliže byl živý doprovod Zajíčka i jeho spoluhráčů přijat s velkým nadšením přímo v konfrontaci s promítaným filmem, o to více je cenné, že samotný zvukový záznam plně obstojí i sám o sobě. DG 307 jsou na něm zachyceni jako podivuhodné symfonické minitěleso s dominantním zvukem smyčcových nástrojů. Vedle neodmyslitelného Tomáše Schillu na violoncello totiž věčný melodik Dalibor Pyš na housle a především violoncellový virtuoz Josef Klíč (jež jako host asi zvuk skupiny nejvíce ovlivnil - viz komorní motivy podobného vyznění jako skladby z jeho sólového alba V půli kopce) jindy přece jen říznější a ostřejší zvuk (i oproti provedení v Aeru - zde absence Pavla Cigánka) skupiny výraznou měrou zjemnili, a chtělo by se říci, sofistikovali. Nebýt rytmické sekce Ota Sukovský-basa/Přemek Drozd-bicí, asi by řada méně obeznámených posluchačů jen ztěží uvěřila, že mají tu čest se slavnou undergroundovou legendou.

I přesto, že oproti "řadové" tvorbě DG 307 je tu skutečně minimalizována obvyklá syrovost a větší drajv, přestože Pavel Zajíček poprvé ve své tvorbě nesahá po vlastních textech a netlumočí tak své vnitřní pocity, on i skupina s filmovou látkou neuvěřitelně organicky souzní. DG 307 skvěle kopírují děj filmu, dramaticky vypjaté momenty střídají s uvolněnějšími pasážemi, jejich hudba ani na okamžik neztrácí nic ze své emocionality a přesvědčivosti. Totéž platí i o hlasu Pavla Zajíčka, včetně kvalitního improvizovaného textu vytvořeného na základě překladu Ester Svátkové. Lze chtít více?

Igor Nováček

Mladá Fronta Dnes 18.2.2005 Umění & Kritika - strana 8
Náš čas přichází průběžně

Pavel Zajíček a jeho DG 307 jsou klasiky českého alternativního rocku 70. let. Je obdivuhodné, že se dokázali na začátku 90. let, po návratu svého lídra z emigrace do České republiky, zbavit odéru stárnoucího undergroundu, ale přitom si stále zachovávají svou kontinuitu.

DG 307 hrají po svém - ať jsou zrovna v módě, nebo nejsou.
Dostávají se tak do pozice nadčasovosti, kterou vnímáme u nejváženějších rockových umělců, jejichž díla se časem natolik vzdálila ostatní dobové produkci, že jsou v naší generaci vlastně ještě „nehodnotitelná". Jeden z aspektů, který příslušníci Zajíčkovy generace obdivovali na svých literárních vzorech - Jakubu Demlovi nebo Ladislavu Klímovi - totiž takovou originalitu, že ji pochopily až následující generace, se tudíž dotkl i jich samých.
V průběhu několika posledních měsíců vyšly DG 307 dvě desky, mezi nimiž je období třiceti let a obrovská technologická revoluce. Nicméně přes všechny proměny jsme na obou titulech svědky neustálého hledání a usilování o to, jak emotivně vyjádřit prožitek z rozpadající se civilizace. V Zajíčkovi cítíme hudební pokračování takových literárních děl, jako je Kafkův Zámek, Meyrinkův Golem nebo Země snivců od Alfreda Kubina.
Druhou vydávanou deskou DG 307 je živý záznam částečně improvizované hudby k němému filmu F.W. Murnaua Nosferatu, kterým loni 16. října v pražském kině Světozor efektně vyvrcholil první ročník přehlídky Film On Music. Vytváření hudebního doprovodu k němým filmům je oblíbeným žánrem jazzmanů a avantgardních rockerů. Občas se mu věnují takoví umělci jako John Zorn, John Cale, Art Zoyd nebo u nás Jiří Stivín či Psí vojáci. Nejčastěji bývají v centru jejich zájmu filmy Křižník Potěmkin, Metropolis a Nosferatu. DG 307 si z nich vybrali snímek nejtemnější a vytvořili kolem upíří story temnou noční hudbu s bicími Přemysla Drozda a neobvyklým smyčcovým kvartetem. Housle Dalibora Pyše a dvě violoncella („domácího" Tomáše Schilly a hostujícího Josefa Klíče) doplňuje místo kontrabasu basová kytara (Oto Sukovský), jež se po většinu filmu stává monotónním, tajemně bublajícím motorem, který žene příběh vpřed.
Proti jiným pokusům na nosferatovské téma, které bývají většinou instrumentální, je u DG 307 v popředí Pavel Zajíček jako vypravěč, improvizující podle překladu Ester Svátkové. Výsledek trochu připomíná kramářské písně, v nichž obrázky ilustrovaly nějaký morytát, což znamená, že v této performanci film přestává být hlavní součástí a je doplňkem hudebního vystoupení. Díky tomu také může hudba přežít na desce i bez asistence obrazu. DG 307 tu znějí komorně, dramaticky, upřímně a bez jakékoli známky ironie vzbuzují hrůzu a napětí, které k filmu patří. Zajíčkovská velká slova k takové kreaci najednou patří i dnes. Je obdivuhodné, jak prostými a jednoduchými prostředky je hudba k filmu vytvářena.
DG 307 se odjakživa záměrně vyhýbají elektronice a svou subtilností jsou na hony vzdáleni dnešním představám o rockové hudbě. A přesto to rock je, tak jako jím třeba je Bowieho pověstné album Outside.

Josef Vlček

HOSPODÁŘSKÉ NOVINY  20. 1. 2005

Vedle archívních snímků vydali DG 307 i aktuální album NOSFERATU, přinášející záznam říjnového vystoupení, při němž kapela doprovázela stejnojmenný němý film F. W. Murnaua z roku 1922. Do gradujícího, zdánlivě monotónního podkladu, tvořeného především smyčci a metronomovými bicími, odříkává Zajíček své variace na hrůzný příběh, svým civilním projevem jej ještě umocňuje. Ostatně, podtitul filmu  zněl Symfonie hrůzy...

Josef Rauvolf
(autor je redaktorem týdeníku Instinkt)