BRATŘI KARAMAZOVI - BOD NÁVRATU

Nové Ústecké přehledy leden 2006

BRATŘI KARAMAZOVI - ´Bod návratu´ (guerilla records 05) - Jihočeské zjevení, naplňující designem svých členů moji představu o názvu, který si zvolilo, vydalo 5. desku za víc než 10 let své existence. Škoda, že nejsou tady na severu známější (i když Lábus edičně dělá, co může) a že tady snad - aspoň co já vím - nikdy nekoncertovali. Kapelám tohoto typu se v svč. kraji vždycky docela dařilo. Je pravda, že ne zrovna v Teplicích, kde asi přemejšlení bolí o něco víc, než jinde. Spíš v jihozápadním koutě oblasti.

Kamaráčoft s Magorem Jirousem - a tím pádem s celým undergroundem - je zřejmej od prvních slov a tónů, i když tahle deska je proti předešlým (z nichž jen operu "Apokalypsa" neznám) zvukově ne tak temná a taky bych řekl míň elektrická. Vznikala od roku 2002 ve studiu AV Servis ve Vyšším Brodě a je to nejkratší deska skupiny (29:53), i když ani předtím nikdy žádné litanie nevytvářeli. S výše zmíněným průzračnějším zvukem souvisí asi i mírné ubrání na dřívější depresi - aspoň to tak na mě i po 4. a 5. poslechu působí. Ovšem kdo Karamazovy zná, ví, že míň deprese u nich neznamená, že by to bylo zrovna do GoGoŠou. Jejich charakteristické atributy jsou samozřejmě přítomny. Dekadence, mysticismus, symbolismus... Z 10 skladeb je 9 vlastních. Ta jedna převzatá není tentokrát výjimečně od Doors. Pod názvem "Salve Regina" se skrývá latinský (!) text na melodii "Norwegian Wood" od slavné liverpoolské čtyřky. (Převzetí samozřejmě v bookletu přiznáno - ne jako když si před 30 lety J. Klempíř taky přihřál polívčičku a "Kam letí ten čáp" bezelstně podepsal.) Zvuk je parádní - myslím, že "Bratři" takhle zvonivý kytary nikdy neměli. Třeba v písní "Voda" bych pro ně použil svůj novotvar "vodomalebnost". Jen vzácně se ozve boosterovej prďák, tolik hřející mé ucho. "Nebolí" začíná nevinně, skoro folkově, pak od prostředka největší nátěr z celý desky. A "Bylo jitro" - milovníka chytrejch úspornejch aranží a sevřenejch lapidárních textů pravá rozkoš! Kúčova (=Pavel Kučera, kapelník, zpěvák, textař a kytarista ) polorecitace, polozpěv může místy někomu vzdáleně připomenout Pavla Zajíčka z "Dégéček", ale možná to dělá spíš tématika textů - a zase jsme u toho, kam tahle parta patří. Á propós tématika... to je asi to nejtěžší k hodnocení, neboť: lyrika, metaforično, tajemno, neuchopitelnost... Něco takovýho popisovat je blbost a texty se sem nevejdou. A ty dvojhlasy si taky těžko představíte.

Tahle deska má jen jednu chybu - měla bejt tak dvakrát delší.

Yarda Pichlík

Freemusic 11.10.2005

O českokrumlovských Bratrech Karamazových čteme často v souvislosti s návazností na starý český underground. Že tomu nebylo příliš často z pera renomovaných hudebních kritiků, jakoby jisté oprávněnosti této teze nahrává. Možná, že více než o hudebních schopnostech skupiny se totiž tradují neuvěřitelné historky z hodně nespoutaného života některých členů kapely, k uchopení podstaty jejich tvorby to však jakoby patřilo. I proto nepřekvapí, že jedni z největších Magorových oblíbenců navazují na underground především z hlediska niterné poetiky, přestože autor textové složky písní Kůča o jejich uměleckých kvalitách příliš nepřemýšlí. A i když oproti sevřeným tvarům hudebního projevu dřívějšího androše skupina sahá po mnohem přístupnější formě v podobě dnes již klasických hardrockových a bluesových formulí 70.let, jejich tvorba i tak působí autenticky a přesvědčivě.
Na svém aktuálním albu Bod návratu skupina navíc skutečně dozrává. Kromě údernějších skladeb s tvrdým rockovým drajvem (včetně neodmyslitelného(?) kytarového sóla) v duchu již zmiňovaných 70.let (Domy) či slovanskou melodikou ovlivněného "elektrifikovaného blues" (Mrtví milenci, Nebolí) se pak především v druhé části alba představuje v nezvykle křehké a intimní podobě. V Bylo jitro mísí bluesové cítění s domácím folkem, v jediné temnější písni alba Svíce (snad nejvíce navazující na již zmiňovaný domácí underground) zase nabízí solidní porci psychedelie. Bratři Karamazovi však ani v této podobě nezapomínají na tradiční rockové odkazy. V jediné instrumentálce alba - v jiskrné V dešti pěknou souhrou španělky a perkusí jakoby vzdáleně vzdávali hold třetímu albu slavných Led Zeppelin, naopak velice odvážně si počínají v latinsky zpívané "cover-verzi" slavné Norwegian Wood z dílny Johna Lennona a Paula McCartneyho (Salve Regina).
Snad nejpřekvapivějším zjištěním je však to, že Bratři Karamazovi dokáží vyprodukovat i skutečný hit v tom nejlepším slova smyslu. Pakliže v případě Mrtvých milenců je to díky výraznému refrénu, připomínajícímu Hudbu Praha a Mňágu a Žďorp najednou, optimistická folkovka Bratříček je peckou k nepřeslechnutí. Většina z kapel současné (fúzující) folkové scény při ní může jen závistí blednout...
Recept je přitom prostý, stejně jako je - při vší úctě - prostá i hudba Bratří Karamazových. Přes použití stokrát slyšených motivů a postupů, přes (nebo právě pro) úsporné aranže a jistou dávku naivity jsou totiž jejích největšími devízami přirozenost, nevykalkulovanost a neobvyklá porce skutečné poetičnosti. I díky tomu patří Bod návratu k nejvýraznějším domácím rockovým nahrávkám letošního roku.

Igor Nováček

ROCK AND POP ŘÍJEN 2005

Českokrumlovští Bratři Karamazovi byli vždycky svým způsobem ojedinělí. Tím, jak na jedné straně navazují na to lepší z tradic českého undergroundu 70. a 80. let (zejména co se vždy velice kvalitních, v dobrém smyslu poetických textů týče - recenzovaný snímek není výjimkou) a na straně druhé je jim jeho někdejší hudební rámec úzký. Jsou to vesměs zdatní muzikanti (ostatně, před čtyřmi lety natočili a vydali rockovou operu Apokalypsa/Obrazy Janova zjevení, společný to výtvor s renomovaným Romanem Dragounem) a nějaké primitivní odrhovačky či neumětelské rádoby experimentálmní pokusy by je rozhodně nenaplňovaly sebeuspokojením. Tentokrát tedy bez rotpaků sáhnou tu k blues, tam k zemitému tvrdému bigboši, onde rozechvějí artrockovou strunku, ba i na osobitou předělávku The Beatles (Norwegian Wood s latinským textem!) a na nádhernou křehkou folkovou písničku (Bratříček) dojde. Aniž by to nějak okázale proklamovali, Bratři Karamazovi se drží principu „Daleko k podbízivosti, blízko k přemýšlivému posluchači". Takovému, který se nespokojí s něčím tuctovým a snadno průhledným.

Petr Korál