Lidové noviny, 15.3.07  Fragmenty ztraceného světa
(dokončení, viz. Recenze PPU)

První pásek undergroundu
Pod přímým vlivem Plastic People vznikla skupina Bílé světlo. Humpolecké hudebníky inspiroval zážitek z jejich koncertů v regionu na počátku sedmdesátých let, na poměry Plastiků docela četných. Už v první sestavě Bílého světla navíc figuroval bývalý bubeník PPU Pavel Zeman.
Ta sestava, byť vystoupila všeho všudy dvakrát, se chtěla systematicky věnovat právě Beefheartovi. Něco z toho si přenesla do šestasedmdesátého roku, kdy se po peripetiích důkladně popsaných v kronice skupiny (dokument je přetištěn v bookletu) dalo Bílé světlo znovu dohromady. Pět skladeb zaznamenaných na albu Dělníci Bílého světla ukazuje, jak se v souladu s tlakem zvenčí uzavřela i hudba undergroundových kapel.
Čtenář Jirousovy Zprávy o Třetím hudebním obrození má pocit, že to, čemu se pak říkalo „veselé ghetto“, bylo členité a hudebně rozmanité. Nebylo. Tehdy se český rockový underground začal uzavírat do sebe a vytvářet model, ironizovaný po letech některými punkery jako „těžký plastikovský spodek“.
Inspirace Plastic People Of The Universe těch let je cítit z dechové sekce Bílého světla, rytmiky, zpěvu, čehokoli. A protože nahrávky Bílého světla patřily k undergroundovému kánonu (občas se na ně dá v soukromých sbírkách narazit, musely tedy kolovat, a to i mimo underground), danému kompilací známou jako První pásek undergroundu, pomohly vytvořit vzor pro následníky z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Jako část DNA české undergroundové hudby působí dodnes.
                                                     Radek Diestler

ROCK&POP leden 2007

Bílé světlo v dějinách českého rocku nezanechalo výraznější stopu. Zároveň je však nemožné, aby se posluchač, který se aspoň trochu zajímá o neoficiální kapely ze sedmdesátých let, s jeho hudbou vůbec nesetkal. Když se v podzemní distribuci koncem roku 1976 objevil První pásek undergroundu, jeden z nejvýznámnějších titulů hudebního samizdatu, byly tam vedle Plastic People, DG 307, Umělé hmoty, Karáska a Soukupa také nahrávky Bílého světla.
Oficiálně teď vycházejí poprvé. Není jich mnoho, pět skladeb plus tři z nich ještě v koncertních verzích. Členové Bílého světla nebyli nijak fenomenálními muzikanty, skladby působí spíše jako derivát tvorby Plastic People (bubeník a autor většiny písní Pavel Zeman ostatně s Plastiky do roku 1972 hrál), texty znějí dost naivně a technická kvalita záznamu je nevalná i na undergroundové poměry. To všechno bylo zjevné už před třiceti lety a časový odstup to jen zvýrazňuje. Bez přihlédnutí k dobovému společenskému kontextu se tyto nahrávky prostě hodnotit nedají.
Je těžko si přestavit, že by Bílé světlo poslouchal někdo, kdo k českému undergroundu nemá vyhraněné sympatie. Je dokonce pravděpodobné, že s výjimkou dvou prvních, nejzdařilejších skladeb - Dělníci Bílého světla a Umělec - si toto album nebudou opakovaně pouštět ani mnozí undergroundoví příznici. Přesto je skvělé, že CD vyšlo. Je to pečlivě připravený dokument o kapele, která sice absolvovala jen jediný koncert (bylo to na podzemním festivalu v Bojanovicích v únoru 1976, po němž následovalo zatýkání a soudy), o něco jí však opravdu šlo, svou nekompromisní hudbu hrála bez ohledu na existeční ohrožení. A to je i ze zahuhlaných nahrávek slyšet velmi naléhavě.
Historie skupiny je popsána v obsáhlém bookletu. Ivan Jirous se tentokrát se svým úvodním slovem moc nenadřel, zato následuje kompletně přetištěná Kronika Bílého světla od flétnisty Jiřího Picka Fryce, původně samizdatově publikovaná v časopise Vokno. Bizarní příchuť dává speciálně pro album napsané vyznání kytaristy a zpěváka Vladimíra Kroula, který mezitím zatratil svou hříšnou rockovou minulost - „Už nejsem dělníkem Bílého světla na falešné vinici lidských přestav o Pravdě a Lásce. Jsem dělník na vinici Páně.“ V bookletu se teď dlouze kaje: „...lidé všeho zrna, muži i ženy, odpusťte mi, že jsem vás sváděl ke hříchu vůči Živému Bohu, a pakliže jsem někomu z vás ublížil, prosím odpusťte, pojďte, okuste... a uzříte, že Hospodin je dobrý.“ Osudy rockových rebelů se prostě vyvíjejí různě.

Jaroslav Riedel

FREEMUSIC 03.01.2007

Další letitou undergroundovou nahrávkou, kterou ze starých pásků přivedl zpět k životu lounský label Guerilla, jsou archivní snímky legendární „psychedelic group“ Bílé světlo. I po letech z nich čiší ohromná energie i apel nad duchovní vyprahlostí své doby.
Řekne-li se český undergound 70.let, většině posluchačů vytanou na mysl především Plastic People, Dg307 nebo Umělá hmota. Mezi nemnoho spřízněných tvůrců té doby se však poměrně výrazným způsobem zapsala i kapela, jejíž krátkodobá existence byla spíše „duchovního“ než aktivního charakteru, a po níž zůstalo zachováno jen pár minut zvukového materiálu. O kostelecko-pražsko-humpolecké skupině Bílé světlo se navíc hovořilo (kromě úzkého okruhu zasvěcených souputníků) vždy jen tak „na okraj“, a i já jsem měl z hlediska její existence dlouhou dobu v hlavě zakódováno jen cosi o venkovské „psychedelic group White Light“ a k poslechu k dispozici jen velmi nekvalitní torzo nahrávek z putovního androšského pásku.

Teprve později jsem se začal dozvídat další podrobnosti, a sice že kapela byla vůbec první aktivní domácí odpovědí na tvorbu Captaina Beefhearta, že v ní ve své hudební činnosti pokračoval někdejší bubeník The Plastic People, Pavel „Eman“ Zeman, že nezaměnitelný zvuk flétny zde patřil budoucímu členu Umělé hmoty, Jiřímu „Pickovi“ Fryčovi nebo že v závěru jepičí existence souboru s Bílým světlem hrál i nynější folkový zvěstovatel evangelia Slávek Klecandr. Toť však bylo na delší čas všechno. Po Bílém světle se v podstatě slehla země, o nějaké rekonstrukci těch několika minut nahrávek v podobě CD si bylo možné nechat jenom zdát.
To by zde však nesmělo být lounské vydavatelství Guerilla Records, jež s pílí sobě vlastní tyto archivní záznamy oprášilo a pod názvem Dělníci Bílého světla připravilo třicet let od jejich vzniku k oficiálnímu vydání všechny dochované původní nahrávky kapely. Tři z nich (Dělníci Bílého světla, Umělec a Boží mlýny) jsou zde zachyceny jak ve své „studiové“ podobě (záznam ze zkušebny), tak živě z legendárního Festivalu II.kultury v Bojanovicích. Zbylé dvě nahrávky byly realizovány již ve značně pozměněné sestavě v době zátahu na český underground a jsou dodnes již jen jakousi labutí písní za krátkou existencí kapely.
S objektivním zhodnocením samotné hudební náplně disku to z mnoha důvodů nebude právě snadné - pro pamětníky bude čítat nejspíše připomenutí neopakovatelné atmosféry té doby, pro neznalé či mladší generaci doporučuji přečíst si nejprve uvnitř bookletu otištěnou Pickovu Kroniku Bílého světla, díky níž se mnohem blíže obeznámí s podmínkami vzniku i fungování kapely, zároveň i s typickými dobovými reáliemi, plnými duchovní prázdnoty, alkoholového opojení, ale i ničím nespoutané chuti po svobodném uměleckém projevu.
Tak nějak vyznívá i hudba samotná. Velmi zřetelný odlesk syrového podzemního soundu Plastic People je zde vyvážen vlivem milovaného divocha Captaina Beefhearta (občasné nezvyklé změny tempa) či tehdy velmi respektovaných instrumentálek Franka Zappy (viz klávesové „manévry“ Jiřího Lorence, jinak člena kostelecké kapely Andromeda, v rozlehlé skladbě Festival II.). Výsledkem je zvláštní směsice hypnotického psychedelického rocku (kytarový beglajt Vladimíra Kroula), freejazzu (výrazné zapojení dechové sekce) a především dodnes typického přímočarého androšského stylu, jejž po Plasticích a Umělé hmotě - jako jedno z prvních mimopražských těles tohoto typu - pomáhalo formovat právě tehdejší Bílé světlo. Jeho důležitou složkou byly bezesporu i původní české texty, jež sice poněkud nahlodal nekompromisní zub času, za jejich autentickou výpovědí vznášející se na pokraji alkoholických delirií a protonáboženských vizí je však nutné spatřovat nepateticky mladickou touhu po svobodě a spravedlnosti. Ostatně sami členové dnes již pozapomenuté kapely to v úvodní písni Dělníci Bílého světla zpívali jednoznačně: „...nejsme hudebníci/nejsme básníci/jsme jen poutníci/na cestě/na který můžem padnout/ale nikdy ne zahnout…“

UNI 1/2007
Lounské vydavatelství Guerilla rec. už v současnosti definitivně převzalo prapor důsledného mapování domácích archivních podzemních nahrávek po Black Point Music a zaniklých Anne rec. A čile pokračuje v dalším systematickém oprašování. I díky této bohulibé aktivitě dnes daleko snadněji seženete už prakticky cokoliv podstatného z domácího undergroundu sedmdesátých let. A mimochodem paradoxně mnohem snadněji, než třeba nekomerční nahrávky z první poloviny let devadesátých.

Koncem minulého roku do série přibyly další dva kousky. Dělníci bílého světla dnes už mimo undergroundovou komunitu prakticky zapomenutého (a i v tehdejší době nepříliš známého) seskupení Bílé světlo přináší pět plastikovsky rozmáchlých kompozic a trojici z nich navíc i v koncertní verzi z dnes již pověstného festivalu druhé kultury v Bojanovicích. Je to zřejmě asi vše, co po početné kapele, v jejíž řadách se nacházeli i bývalý bubeník Plastic People Pavel Zeman a naopak pozdější člen Umělé hmoty Jiří Fryc, zůstalo zachováno. Což ovšem nic nemění na faktu, že přináší porci na polovinu sedmdesátých let až nezvykle svobodné hudby s výrazným feelingem. A také praktický důkaz pro dnešní nepamětníky, že vedle podzemních hvězd PPU a DG 307 tu byla i další jména, jejichž historický vliv byl sice nesrovnatelný, ale po hudební stránce za nimi ani v nejmenším nezaostávala. Bílé světlo – v kontrastu s v bookletu přetištěnou kronikou skupiny, ze které je patrné, že pohled establishmentu na příslušníky tohoto veselého ghetta jako na individua holdující drogám a alkoholu nebyl až tak vzdálen realitě – předvádí poměrně instrumentálně na úrovni zvládnuté kompozice, s plastikovsky magickou basovou linkou a divokými free dechy. A i s odstupem let se rozhodně jedná o zajímavý dokument své doby.

Podobná ohlédnutí mají stále svůj smysl.

Antonín Kocábek