DG 307 - MAGICKÝ MĚSTO VYHOŘELO!

ROCK & POP XI/2008
Undergroundové kapely zažívaly v devadesátých letech velké comebacky, s nimiž právě DG 307 a The Plastic People měli pochopitelně větší úspěchy, než když pasovně revoltovali proti režimu svou hudbou, poezií a postojem v době komunismu. Tento koncertní záznam byl natočen v klubu Jilská v roce 1994, v žádoucí zvukové kvalitě vychází až letos. Dominantní roli tu hraje pochopitelně Zajičkova poezie, která se zaobírá „magickou hnilobou civilizovaného světa“, kdy máte pocit, že vás neustále sleduje onen policejní aparát, před nímž se neschováte. DG 307 dokázali maximum: slovo obalili do hávu akustických nástrojů, vrtaček a pianových strun. Tím hudba zní, jako by byla vystavěná na onom prvku náhody (Cageova záznamová páska) jako celá existence člověka. Musíme si ale položit otázku, zda mají DG 307 dneska ještě co říct. Přece jenom žádný hudební posun není znát, doba se změnila český a underground patří již do hudebního archivu. Dnes je prostě underground tam, kde měl být na začátku – v podzemí, kam chodí na svůj kult jen kamarádi a vysokoškolští studenti v hipísáckých hadrech…

Martin Hošna

Vydavatelova poznámka pod čarou:

Ačkoliv i při negativní recenzi na „naše“ interprety nechávám názor recenzenta zcela bez komentáře, tentokrát ve mně slova p. Hošny vyvolala úsměv. Jeden z dalších vědoucích a vidoucích kritiků, kteří mají ve všem jasno (takových rychlokvašek se za poslední tři roky v R+P objevily celé tucty - odkud se vůbec zjevily a kde je jim dnes konec?). Ovšem pravda je přesně opačná: nadčasovost a síla této nahrávky nejen že z ní nevyprchala ani po 15 letech od premiéry, ale stejně tak nevyprchala ze Zajíčkových projektů, který vznikaly začátkem sedmdesátých let (minulého století…:o))) Pro zajímavost jsem se podíval, co pana Hošnu rajcuje: Slayer, Mastodon, Slipknot atd.

Opravdu nejlepší kvalifikace pro posuzování křehkého a niterného poselství, které se v Zajíčkově tvorbě – a potažmo hudbě DG 307 – po celou dobu objevuje. A oslovuje stále nové a nové posluchače. Právě proto, že zejména dnes mají DG 307 co říct – jejich vize světa a poselství tvorby je možná aktuálnější než kdy před tím.

Ostatně, můžu v této souvislosti nabídnout jiný pohled na DG 307 – tentokrát z pera kritika, jehož názory jsou přece jen opravdu pozoruhodné a kvalifikované. Jiří Černý docela nedávno napsal ve článku Zajíčkova slova pod slovy:

Československu říkali sami jeho občané Absurdistán. Ve které zemi by se taky mohl hudební kritik, autor prvních českých knih o rockové hudbě, prvně setkat s vedoucím významné undergroundové kapely až teprve u soudu?
Nám se to s Pavlem Zajíčkem stalo v září 1976.

Letmo jsem ho zahlédl na chodbě staré soudní budovy poblíž barokního chámu, kde si věřící vyprošují zázraky od Pražského Jezulátka. Ve spěchu, s jakým vězeňská stráž vedla obžalované muzikanty, byli téměř všichni stejně bledí, vyhublí, unavení. Jen Ivan Magor Jirous si nenechal svou vzpurnost setřít ani ze tváře. S poníženými splýval i Pavel Zajíček .

Žádný nový zázrak tehdy Pražské Jezulátko nezpůsobilo. Přestože senátu předsedala nádherná tmavovláska, ještě nedávno sen všech teenagerů Prahy 7, muzikanty odsoudili a odvedli zpátky do vězení jako lotry s okovy na rukách.

Tuzemský underground jsme naživo skoro vůbec nepoznal. pomáhal jsem si až teprve dodatečně, několika vzácnými nahrávkami. Krok za krokem jsem pomalu objevoval, jak absurdní byla nejen celá komunistická justice, ale i marxistická hra na hudební estetiku.

Nadávali jim všem stejně do vlasatců a narkomanů – a přitom každý byl jiný. A jinak krásně svůj.

Pavel Zajíček by za všech časů, režimů a okolností zůstal – myslím si – básníkem. Možná dokonce i v antice. Můžeme si ji zpřítomňovat jen podle obrazů a slov. Ale zvuky? Co my víme, jak se tehdy přednášely básně? Najisto jen to, že je někdy doprovázely loutny, píšťaly nebo bubínky.

Ať si je DG 307 prvovýznamově diagnostickým označením přechodných situačních duševních poruch. pro mě je skupina toho jména jednou z nejotevřenějších a nejméně probádaných cest k pravé poezii bez refrénů, k významům slov pod slovy, k rytmům pod rytmy, k hudbě, co se rozeznívá až na duchovní ozvučnici slov každého z nás – a tedy pokaždé jinak.

Jiří Černý

WWW.MUSICZONE.CZ, 10.11.2008

Je jen málo kapel, které umí znít tak nadčasově, zachovávajíc si zároveň svůj stálý xicht. Xicht životem ošlehaných básníků, jejíchž příběhům plných obrazů a náznaků nasloucháš s tichou pokorou i zájmem. To vše podbarvené tou tolik zdánlivě poklidnou a jemně monotónní muzikou, která v sobě zároveň ukrývá tolik síly a mocnosti.
DG 307 jsou kapelou, která se nejlépe poslouchá někde v osamění nebo jen s omezeným počtem v tu chvíli zrovna stejně naladěných přátel v šerém pokoji nebo tmavém klubu. Jejich undergroundově-psychedelický projev si totiž zaslouží jistou komornost, která posluchači dovolí se naplno soustředit a užít si tu nenápadnou sílu a mocnost, jaká z rituálně potemnělého projevu DG 307 teče a valí se, aby pak posluchače zcela prostoupila a dostala až někam na druhý břeh vnímání. V takovém stavu se pak rovněž nejlépe vychutnává projev hlavní postavy, P. Z., jehož texty-básně jsou v podstatě příběhy plné městského smutku a úzkosti člověka, který si v tom všem hledá své místo a naráží na nejroztodivnější zákoutí městských uliček i vlastní duše. A nedokáži si zároveň představit lepšího deklamátora těchto textů, než je právě jejich autor P. Z. a jeho jakoby odtažitý a syrový projev, který však umí zajít až někam k rituálně znějícímu působení.
Deska DG 307 "Magický město vyhořelo" znalce tvorby DG 307 nepřekvapí, už je pro to, že jde o zmíněnou live nahrávku a obsahuje tak výběr písní ze studiových záznamů kapely. Při závěrečném shrnutí si opět nemůžu pomoci a v souvislosti s DG 307 se už opakuji. U téhle kapely jakoby neexistoval čas. Jejich hudba a projev jsou pořád stejně silné a hypnotické. Stejně jako příběho-texty-básně, které u téhle kapely tvoří přinejmenším stejně důležitou linii jako muzika. Pokud jste tedy fanouškem DG 307, nemáte co řešit a desku si pořiďte. Nezklame. Pokud se zrovna chystáte kapelu konečně blíže poznat, zkuste třeba zrovna toto CD, které je stejně dobrým a studijním materiálem o "novější" podobě DG 307, jako všechny ostatní desky, které od počátku 90.let minulého století vyšly.
Album vydal lounský label Guerilla Records. Psát o tom, že jen málokterý domácí label současnosti se umí s převelikým vkusem a profesionalitou postarat o výtvarnou podobu vydaného (zde opět v podobě moc hezkého digipacku) je dalším nošením dříví do lesa. DG 307 a "Magický město vyhořelo" je jedno z hudebně i výtvarně nejhezčích děl, které jsem letos držel v ruce a slyšel v uších.

Richard Kutěj

iDnes, 10.10. 2008

Diagnóza 307 „někde mezi tichem a šílenstvím“
Nahrávka je unikátní hned z několika důvodů. Dg 307 v různých obdobích tvořili různí muzikanti a sestava, která 15. října při otevření soukromého klubu v Jilské ulici hrála, se nikdy předtím ani potom - s výjimkou nedávného křtu alba - nesešla. Pavla Zajíčka u mikrofonu a se syntezátorem doplnili staří harcovníci z "androše" Tomáš Schilla (violoncello), Otakar Alfréd Michl (kytara), Ivan Bierhanzl (kontrabas) a Antonín Korb (bicí).
Dávno už neexistuje ani klub v Jilské, jehož atmosféru Pavel Zajíček v bookletu dokonale popsal slovy "byl otevřen tři dny v týdnu, vstup na zvonek z ulice, jméno, heslo. V klubu se odehrávala různá čtení, koncerty, přednášky, nahodilá setkání přátel, schůzky, kouření zakázaných látek, pití piva... v tom úžasném zakouřeném podzemí románských sklepení!"
A unikátnost záznamu do třetice, pro majitele alba určitě to nejpodstatnější: ať už to bylo momentální atmosférou Prahy, "magickýho města", jehož pomyslné ohně znovunabyté svobody před polovinou 90. let sice už dohořívaly, ale - pokropeny dnes všeprostupujícím byznysem - ještě zcela nevyhasly, nebo vynikající formou všech účastníků (pravděpodobně jde o kombinaci obého), skutečně dechberoucí nahrávku lze řadit mezi nejlepší počiny Dg 307. A že je z čeho vybírat.
Produkce Dg 307 bývá občas označována za Zajíčkovo autorské čtení do hudebních improvizací nepříliš zdatných hudebníků. I kdyby nakrásně žádné jiné (což taky není pravda), právě toto nepřikrášlené, mimořádně syrové živé album je fackou hlupákům, kteří takové nesmysly vypouštějí z úst. Právě muzikalita všech hráčů i "nezpěváka" Zajíčka, který své verše sice skutečně deklamuje, nicméně vždy v přesném souladu s hudbou (ať už frázováním, timingem nebo výrazovým odstíněním), činí z poslechu takový zážitek.
V souvislosti s hudbou Dg 307 se vždy skloňovaly termíny hypnotičnost, záměrně barbarství, repetitivnost. Všechny tyto pomyslné "kategorie" na albu najdeme v krystalické podobě. Stejně tak ale vynikající horizontální stavbu skladeb s dokonalým smyslem pro gradaci, okamžiky až šamansky podmanivé extáze, ovšem i závany jistého romantismu, který v souvislosti s temným textem (Každém den něco jinýho...) vytváří zcela specificky dekadentní výsledek.
Nejpodstatnějšími prvky nahrávky i Dg 307 jako takových ovšem vždy byl a zůstává Pavel Zajíček, jeho zcela mimořádná poezie i její interpretace, která dokáže povýšit i moment, který hudebně sám o sobě nepatří k nejpodnětnějším (na této desce je to ale jen jedna skladba, až příliš rockově tuctová Mlčenlivá bohyně z mramoru).
Zajíčkova básnická řeč se přitom pohybuje ve značné šíři výrazu, od úvodních litanických a velmi obrazivých Siluet letících ptáků přes absolutně sevřený tvar básně Uprostřed noci až po variace na barvy slov 7 dní a 7 moří, vytvořené vlastně na podobném principu jako třeba autorův slavný text Básníci ticha. "Je to někde mezi tichem a šílenstvím" - verš z Uprostřed noci by mohl sloužit za přesné motto tvorby Pavla Zajíčka.
Velmi kompaktní nahrávka, ze které je doslova cítit chvění posledních zbytků vzduchu v plném a zakouřeném klubu, je výpovědí o době svého vzniku, která má ale časový přesah do současnosti - a ještě dlouhá léta jej mít bude. Bez ohledu na hudební či jakékoli jiné trendy. Opravdové umění se trendy nezabývá. Přečasto žije právě takových románských sklepeních. Asi je mu tam dobře.

Ondřej Bezr

M-Guide
Soudě podle nahrávky, musel to být před čtrnácti lety vskutku vydařený večer – v soukromém klubu, vlastně sklepě v Jilské ulici, vystoupili tehdy DG 307. Ne že by jejich vystoupení byla tak vzácná, kromě limitované kasety však z té doby žádnou živou nahrávku nemáme. Ostatně, když už je řeč o těch záznamech koncertů – v diskografii DG 307, myšleno té polistopadové, tvoří téměř polovinu. Což je zajímavé hned z několika důvodů, jednak to vypovídá o důrazu, jaký kapela na živá vystoupení a jejich presentaci klade, potvrzuje to jejich kvalitu, jinak by je nevydávala, a také nabízí srovnání různých versí některých písní. Magický město nabízí devět skladeb, v podobě pro tehdejší etapu vývoje kapely typické. Zajíčkův spíše recitativ než zpěv, podmalovávaný hudbou, jež je laděna spíše mollově, povětšinou nepádí kupředu, ponechává dostatek prostoru k zažití. Kvalita nahrávky je výtečná, nálada ještě víc. A my se můžeme těšit na další – studiovou – desku.

Zlatý hřeb: například 7 dní a 7 moří

Zní to: nic jiného přeci nezní jako DG 307
                                      Josef Rauvolf (Instinkt)

Freemusic, 7.10.2008
Dg 307 jsou pro vydavatelství Guerilla Records jakousi vlajkovou lodí. Vydání 14 let starého koncertního záznamu z klubu Jilská by tak mohlo připomínat programové udržování legendy, leč opak je pravdou. Ze všech živáků Dégéček je právě tenhle ten nejlepší.
Zajíčkovy Dg 307 mají na svém kontě od svého znovuobnovení v roce 1992 slušnou řádku alb, mezi něž – nepočítáme-li hudbu k němému filmu Nosferatu – patřily dosud i tři koncertní nahrávky. Zatímco ta první Tvář jako Botticelliho anděl, realizovaná pouze v kazetové podobě, předznamenávala pečlivě připravované album Kniha psaná chaosem, další dvě (Koncert z Loun z r.1999 a o šest let mladší Několik verzí jednoho příběhu/Několik tváří) byly víceméně rekapitulací nejznámějších skladeb z dégéčkovského repertoáru.
Nyní, čtrnáct let po jejím vzniku, se k posluchači dostává nahrávka Dg 307 z klubu Jilská. Album nazvané podle části textu použitého v poslední skladbě, Magický město vyhořelo!, však rozhodně není jen dobovým záznamem koncertní atmosféry této undergroundové legendy, ba ani programovým rošiřováním stále bohatší diskografie kapely v rámci katalogu lounského vydavatelství Guerilla Records.
CD Magický město vyhořelo! totiž zastihuje kapelu v době silného uměleckého kvasu, kdy pomalu vybrušovala a cizelovala koncertní repertoár, z něhož později vznikl základ k již zmiňované desce Kniha psaná chaosem. Album otevírá až neskutečně mrazivá verze Siluet letících ptáků, v níž zvukově dominují táhlé tóny Zajíčkova Casia, přičemž ostatní nástroje slouží pouze jako doprovod k až Nicovsky pojaté apokalyptické mantře. Přičteme-li k ní skvělý Zajíčkův sugestivní přednes hluboce niterného textu, ve výsledku máme hned zkraje co dočinění s jednou z nejsilnějších zaznamenaných skladeb v historii Dg 307.
Následující Posvátný místa jsou jakýmsi hrubě neotesaným syrovým prototypem pozdější verze, známé jako Podivný místa, avšak i následující čtveřice písní (Růžová mlha, Uprostřed noci, Křídlo anděla, 7 dní a 7 moří), jež se posléze staly pilíři repertoáru Dg 307, jsou zde představeny v mnohem sevřenější a „neokoukanější“ podobě než většina jejich pozdějších repríz. Album pak graduje závěrečnou trojicí skladeb. Každej den něco jinýho... začíná až nezvykle lyrickými tóny Alfrédova piana, a sama píseň, ač celá utkána ze zřetelně jemnějšího přediva než většina ostatních, jen potvrzuje procítěný a mohu-li to tak říci, skutečně magický charakter celé nahrávky. Zdvojené Mlčenlivá bohyně z mramoru a Nejkrásnější místo tohota světa, v nichž kromě takřka psychedelického soundu uslyšíme i ozvěny industriálu v podobě zapojených pásků se záznamem psího štěkotu a zvuků vrtačky, jsou již jakoby z jiného světa, zvukem i náladou o poznání niternějšího a tajemnějšího nejen k oběma nověji zaznamenaným koncertům, ale i proti převážné většině živých vystoupení Dg 307 v posledních několika letech.
K soundu tohoto záznamu, jež zastihl Pavla Zajíčka v naprosto fascinující umělecké poloze, přispěli určitě nemalou měrou i jeho spoluhráči. O tehdy ještě ne tolik dominantní, o to však expresivnější smyčcové party se postarali Tomáš Schilla na cello a Ivan Bierhanzl se svým kontrabasem, jež v kombinaci s údernými, zároveň však variabilními bicími Antonína Korba a psychedelickým kytarovým beglajtem Oty „Alfréda“ Michla, utvořili snad nejsyrovější a zároveň nejméně písničkovou koncertní podobu kapely od jejího znovuobnovení.
Nejen díky všemu výše vyřčenému, ale i díky velmi pěkně graficky provedenému digipacku, včetně autentických koncertních fotografií, lze hovořit o realizaci více než vítané, jež rozhodně neplní jen roli sběratelského artefaktu, ale naopak patří k tomu nejlepšímu, co máme od této výjimečné skupiny na hudebních nosičích k dispozici.

Igor Nováček