Vznik časopisu sahá do roku 1984. Tehdy v Přerově Pavel Komínek, vůdčí postava časopisu vysypal šuplík, který už nemohl pojmout různé samizdatové články a tak se je rozhodl uspořádat v knihu, kterou doprovodil 10 kolážemi a na závěr jí dal dokonce název Mašurkovské podzemné, což byla přesmyčka, něco jako Prasečí podzemí (rozuměj Přerov – Vepřov). Mottem sborníku  byla parafráze textu PPU: „My žijeme v Mašurkově/to je tam/kde se nikdy nic/nezjeví.“ Nakonec otiskl podrážku svých kecek pomalovanou barvami na obálku. „Vzpomínám si, jak právě v tu chvíli, kdy jsem udělal otisk vyšla duha. Považoval jsem to za dobré znamení,“ spojuje s vydáváním časopisu mýtus jeho zakladatel. Přestože sborník (nulté číslo) vyšel v jednom exempláři, oběhl kolem 100 lidí.

První číslo vyšlo až v roce 1987 se záměrem informovat o undergroundovém dění na Moravě. Zakladatel samizdatu Komínek (Šavel Silvestr) hrál totiž v undergroundové skupině Stará dobrá ruční práce a chtěl proto šířit především informace o neoficiálním hudebním dění na Moravě, které se ve Voknu neobjevovaly.

Kromě vydávání časopisu se redakce zabývala také organizováním undergroundových koncertů (výroba vstupenek, pozvánek, plakátů, hudební vydavatelství MP- Klikotoč rekords), rozmnožovala letáky a samizdaty. Oblíbeným se stal především magazín Sado-maso, který se stal do jisté míry i původním, byť nedostižným vzorem. Přesto tvůrce, který horko těžko zaplácal pár stránek, velkohubě u prvního čísla prohlašoval:“Nemusíte už shánět Vokno, ba ani Sado-maso ne, když teď máte Mašurkovské podzemné.“

Některé postavy a data v dlouhém, leč chudobném životě našeho časopisu:
1984 vytvoření názvu a vznik nultého čísla

Miroslav Rozkošný – spoluzakladatel prvních čísel (pseudonym A.Batole), spolupracuje dodnes. V 60.letech hippies. Vyloučen z VŠ a uvězněn. Dnes sociolog a cestovatel na kole.

Milan Mézl – (pseudonym Grááf, Halfskin) stálý spolupracovník. Hudební redaktor a pevná opora a podpora redakce od počátku.

1991 – 1993 Rosťa Bezděk (pseudonym Osel) ještě v 80.letech opisoval a dále rozšiřoval Mašurkovské podzemné aniž redakce cokoliv tušila. Po tomto objevu byl nadšeně uvítán v redakčních řadách. Časopis pozvedl graficky a především obsahem. Současně ještě dělal punkový občasník Oslí uši, který patří k tomu nejlepšímu, co tady vzniklo a dodnes kupodivu nijak nezestárnul. V říjnu 1992 oba časopisy fůzují a Osel se stává u čísla 15 šéfredaktorem. Pak odchází po svých dvou nohou.

Hudba správných hochů (Artforum Tovačov) vydává Mašurky č.9 – 15. Veselý a vypráskaný spolek, který časopis podporoval a připíjel mnohokrát na jeho zdar.

1991 začíná s časopisem spolupracovat Olda Šíma z vydavatelství Black Point, který obohatil časopis širším hudebním záběrem a nekompromisním názorem. Číslo 17 dokonce vzal pod křídla Black Pointu, což se neosvědčilo.

Stejně tak se neosvědčila spolupráce s olomouckým nakladatelstvím Votobia u čísla 18 a 19 a tak se „šéfredaktor“ stal vydavatelem a v roce 1997 zakládá vydavatelství Mašurkovské podzemné. Moc se také neosvědčilo, ale i přesto zůstává jediným osvědčeným nástrojem, neboť co si sám neuděláš to nemáš. Prostě samizdat v pravém významu slova.

Petr Světašlápek Weiser spolupracuje s MP od 90.roku. Překladatel a znalec zejména amerických subkultur beat generation, hippies , Rainbow.

Vladimír Drápal zvaný Lábus specialista na interview s undergroundem českým. Velmi pracovitý, vyhání časopis do značné tloušťky a tím trápí vydavatele, který to pak musí v tiskárně platit.

Sypouš a Kobylka bývalý a současný grafický jing a jang.

Dikobraz – člověk a maskot časopisu