M A G O R O V Y B Á S N Ě

Adventní alba
Charlie Soukupovi

Probudil jsem se ze sna,
možná ztajeným stonem.
Nesmím se potit krví,
jen acetonem.

Nad vesnicí
tichý měsíc,
lidúna maličká.
Kreatura moci
drží mě za ruku, hýčká,
kolébá.

Za chvíli Balabán koštětem mocným
z Nonstopu vymete noc.

Na viaduktu Balabenky
zahouká vlak.
Je vlásek věru tenký
po němž ručkuju sem a tam.

 x x x x x

Tolik šťastných dnů
dávno jsem neviděl
a přesto smutek vane z nich

Víš? Víš to? Víš?

Ve dlaních Pane držíš nás
a přesto ve vymezených dních
trápíš nás mučíš a zkoušíš

Víš? Víš to? Víš?

 x x x x x

Blíží se láska k lásce
milují se o sebe se otírají
neštěstí hlásí se o svá
práva:
být nešťastným oporou

Ve větvích sedí ti
pro něž
na zemi není už místo

Něžní a
jemní

Udivená luna
noc udivená také na
ně se dívá

 x x x x x

Štb. kapitánovi Vilému Gothovi

Budiž Ti země lehká
budiž Ti nebe lehké

Až tě ta holka nechá
nebo nenechá

ať je ta holka lehká
nebo těžká tak
že na srdci jak závaží
z olova milostně leží ti

Potichu vplížíš se
do ložnice prázdné
po ránu ranní svit
vše ukáže ti jasně

smrt s kosou
svícen zlomený
lastury holé
plžatek bahenních

V Dačicích 24.8.1992

Be stoned!
Eugenu Fialovi, který mne naučil žít

Zářící prsy
tvrdě trčící vůči mým očím
pod šedým svetrem lamím
pod šedým svetrem angorským
pod šedým svetrem oveček australských
Potomci Džugašviliho
jehňátka malá zašívají
pro čepice persiánové

Ach, vy zrůdy!
Jednoho krásného dne
za svitu tmy
zašiju vaše miminka
z hnusného lidského plémě
 

  x x x x x

Potkat blázna
je možná štěstí
Potkat štěstí je
k zbláznění
milá
proč sis blázna
za muže vzala

Za starých časů
Humpolcem chodil Richard
ptal se který je den

Mátla jsme ho
zlá děťátka
v úterý tvrdila
že je středa

Nyní rád
sám bych
Richardem byl

Durman a blín
durman a blín

 x x x x x

Laurova cihelna
(zbytky cikánské melodie)

Tři roky nemyju už okna,
abych tě skrze sklo neviděla,
kdybych skrze sklo čisté na ulici tě uviděla,
umřela bych touhou.

Třikrát už vystřídal se sníh,dvakrát už vystřídal ho mech,
dvakrát omítka na mých zdech sloupla se,
jako ze srdce mého okoralého
slupka po slupce loupá se,
jako cibule, kterou sami
všemi opuštěni v hrnci spolu
vařili jsme, vzpomínáš, miláčku?

V koutě místnosti,
kde jsme se kdysi důvěrně znali,
kde jsme se milovali,
leží peřina přichystaná pro tebe, pro mne,
prosím přijď,
než peří zatím jen zteřelé
v ní zetlí.

Milý,
kdysi jsme se tak dobře znali.

Ňadra mi vysychají, hrubnou,
nejsou už hebká,
jenom tvým hlazením hladká byla.

Slzy mi tekou potoky
do skleničky,
ze které kdysi spolu pívali jsme,
ostrou hladinu sklenice té
slzy přetékají,
vlhkost vsakuje do zdí,
miláčku přijď,
naposled zazvoň u dveří,
ani nemusíš jít dál,
jen abych tvůj
důvěrně známý stisk knoflíku zvonku
ucítila.

Pak ráda se srdcem okoralým
dočekám na smrt,
která se ke mně laskavě blíží.

Ach, miláčku,
tenkrát sklenice nepřetekla,
přestože hladina její vypouklejší byla
než moje prsa, která jsi tehdy tak rád hladil
dneska zhrublá jak skelný papír,
zhrublá jak sklený papír.

Prosím tě, přijď,
vždyť už i mně samé líto mi je,
a slzy přetékající sklenice okraj
kdysi ti milé
hrozí, že v povodeň promění se,
a vlnou poslední mě smetou do náruče tvé,
která teprve potom náruči mé
vyhýbat přestane se.

Třikrát už vystřídal se sníh
na střeše domku,
kde kdysi svými těly slibovali jsme
teplo a lásku,
třikrát už střechu toho domku
prohlodal sníh a propadl krov
tak jako moje dásně propadly se,
ze kterých kdysi rty moje rudé trčely tobě
vstříc,
miláčku.

Třikrát už vystřídal se sníh
na naší střeše,
třikrát už mezerami krovu
snesl se sníh
na moje prsa vychladlá,
která by přesto posledním žárem zahořela,
kdybys je pohladil,
milý.

Vzpomínáš, jak jsme se hřáli opuštěni
svými těly?

Pavučinu v koutě cimry,
kde kdysi milovali jsme se,
i pavouk opustil.
Aspoň tou mouchou poslední
pavoukem opuštěnou kdybych
byla,
tehdy bych aspoň doufat směla,
že jak ten pavouk krvelačný
pro mne se vrátíš.

K vychladlým plátům na kamnech
neblížím už se ani,
abych svoje ruce prochladlé ohřála si,
omítce padající ze zdí pomalu jenom vyhýbat se
učím,
mučím se vzpomínkou, miláčku,
když do dlaně dlaň teplou vkládali jsme
a pláty doruda rozpálené na našich kamnech
tehdy asi
chladnější byly,
milý,

třikrát už napadl čerstvý sníh,
roztál,
z peřiny vychladlé studené peří
vyteklo, roztálo,
rampouchy peří na vychladlých plátech
na kamnech rudě zadoutnaly,
milý,
poslední uhlíky mojí duše vem do dlaně,
nacpi je do dýmky,
prosím,
můj milý, aspoň tím uhlíkem ve tvojí dýmce
kterým poslední pokouření
rozdmýcháš,
prosím.

Zdi zplesnivěly v domečku,
kde jsme se kdysi důvěrně znali,
zdi, v jejichž útrobách
tak důvěrně jsme spolu byli,
omítka z nich se drolí
vlhká, zelená,
laskavější než ty,
miláčku,
protože drolí se,
aby čaj mi osladila,
který netečně míchám lžičkou.

Ou! Ou! Ou!

 

Jan Želivský

Ke smrti pracoval
jako kdokoliv,

kdo k smrti ubírá se.
Padala na něho klec
a on ji uviděl,
jak padá
a věděl, že ani Bůh,
Stvořitel všeho,
mu nepomůže.

Pomodlil se a poklekl,
vyzpovídal se
a smířeně šel
nechat se zabít na dvůr.

Pak dvacet štoudví krve
proměněné
vyteklo zpod vrat.

  x x x x x

Na peci plivník
  pod pecí dusný kouř
  nad střechou bílý dým
Vím nebudeš nikdy
  mým
  aspoň pohlaď mne
  pohledem
  posledním

Na stoje čajník vychladlý
  za humny čejky
  na lukách

Ach milá
  do sadu
  pojď se podívat

  x x x x x

Marginálie k
českoněmecké deklaraci

M. Chadimovi

Chtěl jsem ti napsat báseň o šnecích ich
  chtěl jsem ti složit báseň o hlemýždích ich

Chtěl jsem ti napsat báseň o jámách
  do nichž upadnou - ou! ou!
 
o jámách!
 
já! já! já! Mácha!

Chtěl jsem ti napsat báseň o hlemýždích
  o šnecích v jámu upadnuvších
  ich! já! Hynek!

Jawohl, mein Libling
  v skořápkách hlemýžďů rozšlapaných
  krutý teutonský smích

Jawohl, mein Hynek
  vyprázdněný rynek
  deštěm umyté hlavy kočičí

čí město
čí skořápky
čí hlemýždi
čí šneci

či či kočičko milá má bezprizorná
  či či

Po prázdném rynku hluchý řev
  jak slyšet je mi ho milo:
  Hynku! Viléme! Jarmilo