Zobraz všechna LP...
Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.
JOSEF VONDRUŠKA - ROCK´N´ROLLOVÝ MILÁČEK
CD 1 - Umělá hmota III
1. Apoštolové
2. Démon alkohol
3. Konec světa
4. Nejistoty
5. Příšerný bytosti
6. Nemoce
7. Zase na cestě
8. Radši bych byl z kamene
BONUS (pro PC) - THE DOM (film Aleše Havlíčka z roku 1980, 42 minut)
CD 2 - The Dom
1. Divný kluk
2. Krkavčí matka
3. Podivný cit
4. Promarňuje svoje mládí
5. Rnr miláček
6. Tma
7. Víš, ono je to jiný
8. Anděla
9. Brown Sugar
10. Cucni si, cucni
11. Věřím ve zlo
12. R´n´R zvíře
13. Promarňuje svoje mládí
14. Tma
15. Věřím ve zlo
Konečně! Souborné hudební dílo Josefa Vondrušky spatřilo světlo světa - a hned v kompletní podobě! Z archivních vykopávek doslova archeologicky pitval zvuk Štěpán Smetáček, díky Štěpáne!!
První disk zachycuje kompletní repertoár skupiny Umělá hmota 3, která patřila k těm „nejklasičtějším" souborům českého undergroundu, nahrávky pocházejí jednak z koncertu v pražském Labyrintu (1975) a jednak z festivalu druhé kultury v Bojanovicích (1976) (na obou koncertech hostoval u mikrofonu Egon Bondy).
Druhý disk obsahuje kompletní tvorbu skupiny The Dom, která naopak byla úplně první skupinou tzv. české Nové vlny a použité nahrávky jsou z „Dema" (1977, 7 skladeb), zbytek pak z koncertů v Krašovicích a Nové Vísce (oba léto 1979).
Booklet obsahuje 48 stran, vyplněných mimořádně působivými Vondruškovými kolážemi, korespondujícími s „příběhy" jednotlivých písní a obsáhlým sleevnote Martina Machovce. Na CD 1 je pro prohlédnutí v PC 42 minutový film Aleše Havlíčka z roku 1980, zachycující příběh skupiny The Dom těsně před Vondruškovou emigrací.
BONUSově si můžete od nás objednat výše zmíněný film na DVD-r za 100,- Kč, zvlášť je neprodejný a nebude ani v běžné distribuci.
Vše o Josefu Vondruškovi se dozvíte z jeho divoké autobiografie Chlastej modli se! (Torst 2006).
2 CD vychází 20.6.2010.
www.polipet.cz - 29. 08.2011
Problémy s Vondruškou
S tvorbou Josefa Vondrušky jsou potíže. Sleduji ji od prvních vydání jeho próz i poezie v první polovině devadesátých let a opakovaně registruji, že ty potíže mají většinou lidé hlasící se tak či onak k androši, zatímco ti odjinud bývají nadšení. A týká se to literatury i hudby. Jeho v současné době pentalogie nazývaná v současné době Chlastej a modli se, se objevovala postupně od roku 1993 v různých variantách. Je to jedinečné svědectví doby (od počátku šedesátých let do počátku let osmdesátých) v Čechách i v australském exilu, ale je to také jedinečné svědectví o zrání autora. Cesta od prvotiny po vybroušenou závěrečnou část Nátrubek v rámci jednoho svazku o pětistech stranách. Vondruška se v textu chytá spousty asociací, odbočuje od jednoho líčení k druhému a opět se vrací. Zabíhá jako zabíháme v rozhovorech, což je styl jistě působící spoustu obtíží jak začínajícímu prozaikovi, tak čtenáři. Ale vyplatí se bitvu vybojovat, i Vondruška ji vybojoval úspěšně. Jediná nahrávka skupiny Dom (nepočítáme-li pár koncertních záznamů), v níž Josef Vondruška zpíval, byla původně vydaná na podomácku vyrobené, rukodělným obalem opatřené, kazetě pod názvem Rock´n´rollový miláček. Loni konečně spatřila světlo světa na cédéčku jako součást kompletu stejného názvu (i s těmi živáky). Málokterá hudba mě v životě tak posadila na zadek, jako tahle. Asi nejčastější asociací při poslechu budou Velveti, spíše na White Light / White Heat než na Loaded. Přispívá k tomu pekelná zvuková syrovost, o tón podladěné kytary (což odpovídá ladění Lou Reeda a spol.), témata textů, i některé konkrétní motivy (Podivný cit - Pale Blue Eyes). Ale surové vytahování strun ze správného ladění jde ještě dál, spíš evokuje bottleneckovou hru starých bluesmanů. Proti souvislosti s blues by jistě Vondruška protestoval, stejně jako protestuje proti souvislosti s Garáží. Ovšem: členové Plastic People v rozhovoru pro časopis Sado / Maso v polovině osmdesátých let na otázku, kdo je v současnosti na tuzemské scéně nejlepší, shodně odpovídali: "Garáž." Jen Ladislav Leština připojil, že je na Garáži jasně patrný vliv Domu. To je ale vedlejší, poslechněte si píseň Miss Florida! Je neopakovatelná! Vrchol mezi Vondruškovými popisy bezejmenných, o něž podle svých slov usiloval. A úvodní Divný kluk? To je vůbec první písnička, kterou jsem se kdysi naučil na kytaru. Takhle syrový, autentický rock´n´roll jsem od jiné české kapely neslyšel. Tady vůbec nejde o srovnávání, o to, zda je ta či ona parta více či méně slabší než americké vzory. U Domu se nejednalo o žádné napodobování oněch vzorů, jak je v kraji zvykem. Oni hráli, jako by těmi vzory byli.
Ještě přidám historku týkající se zmiňované příbuznosti s Garáží: Vondruška jednou, už po návratu z Austrálie, vykládal Ivu Pospíšilovi, že změnil svůj značně kritický postoj ke Garáži po té, co od nich slyšel výbornou písničku. Na otázku, která že to byla, zapískal Černé anděly.
Milan Holeček
www.freemusic.cz, 6. 12. 2010
Jednou z novinek Guerilla Records je i 2CD komplet tvorby kapel, jejichž hybatelem byl frontman Josef Vondruška. Zatímco CD Umělá hmota III se nese v duchu českého undergroundu 70. let, hudba The Dom z disku druhého navazuje na odkaz Velvet Underground.
Pominout úlohu kapel kolem Josefa Vondrušky, tedy Umělé hmoty (zejména té s římskou číslicí III) a The Dom, by znamenalo zanechat citelnou proluku v historických análech českého undergroundu. Není ovšem lehké do podstaty skladeb UH III a The Dom proniknout. Neusnadňuje nám to ani zvuková (ne)kvalita nahrávek, které byly sice vyčištěny, ale jaké asi tak můžete udělat zázraky s magnetofonovými pásky, které ležely bůhvíkde několik desetiletí?
Nicméně pokud vás neodradí první poslech, uvědomíte si, že kdyby měl tehdy Vondruška a jeho parťáci dnešní technické možnosti, nemuselo by to znít vůbec zle. Jistěže, hudebníci z UH III nebyli žádní instrumentální géniové a vliv jejich slavnějších kolegů PPU, jimž ostatně Vondruška dělal svého času bedňáka-rekvizitáře, za což se mu Milan Hlavsa a Josef Janíček později revanšovali několika skladatelskými příspěvky, je na několika místech nahrávky do uší bijící. Přesto tu najdeme dosti uhrančivých (ale i postradatelných momentů). Mezi ty zapamatovatelné momenty lze zahrnout třeba až překvapivě povedené kytarové sólo ve skladbě Démon alkohol. Celková působivost je podtržena o řád drsnějším, rockovějším soundem, než jaký vyluzovala řada jejich tehdejších, řekněme intelektuálněji naladěných souputníků.
Další kapitolou Vondruškova rokenrolového curriculum vitae je pak kapela The Dom, která se oprostila od chapadel českého undergroundu a se stejným nadšením se nechala vést odkazem The Velvet Underground a jejich velkoměstskou poetikou. Ani zde nezastihnete Vondruškovu kapelu v originální poloze, pokud tím ovšem nemyslíme repetitivní mátožná tempa, dokola se opakující klopotné a skřípající riffy a deklamace namísto zpěvu. Vliv „Sametového podzemí" kapela ostatně nikterak nezastírala - nakonec za název přijali jméno newyorského klubu, kde The Velvet Underground působili.
Na svou dobu a geografické kořeny museli být nicméně The Dom v tuzemsku zjevením. Tím, jak se odlišovali zvukem a ideovou návazností na punk a novou vlnu. Instrumentálně je na tom kapela snad ještě hůř než UH III. Jistě, i desky zbožňovaných The Velvet Underground zněly kostrbatě, nicméně obsahovaly to nejdůležitější - výrazné melodie a jako návdavek zvukové novátorství. Tyhle aspekty u nahrávek The Dom bohužel absentují. Skupina hudební delikatesy nenabízí, jen následuje vzor. Jestli se občas používá klišé o hudbě ohlodané na kost, tak u The Dom toto platí víc než u kohokoli jiného. Zůstává pak celkový výraz, který lavíruje na hraně muzikálního minimalismu, dekadence, nihilismu a velkoměstských storek s nepěknými konci. Hrdiny Vonduškových textů jsou vyděděnci stojící na okraji společnosti, asociálové, feťáci, děvky. Koneckonců jejich autor psal o tom, co dobře znal a co ho nejspíše nakonec donutilo emigrovat v osmdesátém roce do Austrálie.
Pokud je něco na obou kapelách originální, pak to jsou dozajista především Vondruškovy texty, které dokázaly provokovat a oslovit už v době vzniku. Vzhledem k tomu, že se většinou zaobíraly tématy, která jsou nadčasová, mají sílu i dnes. Pro ty, kteří by snad raději okusili přímo Vondruškovu literární tvorbu, nelze než vřele doporučit skvělou autobiografii Modli se a chlastej. Nesmíme zapomenout ani na pozoruhodné Vondruškovy koláže, které tvoří obsáhlý booklet, kde, jak již je u Guerilla Records tradicí, naleznete nejen texty, ale i sleevenote hned od několika spřízněných duší.
Pavel FFF Sajfert
Lidové noviny 30.7.2010
Vondruškova autentická zvrácenost
Dvojalbem Rock'n'rollový miláček, zachycujícím tvorbu skupin Umělá hmota III a The Dom, zaplnilo čilé vydavatelství Guerilla Records mezeru v obrazu tvorby Josefa Vondrušky, který v obou kapelách nejen zpíval, ale byl také výhradním autorem textů. Vondruška, básník, prozaik a hudebník, je přitom klasickým potvrzením Lautréamontova sloganu, že poezii bude jednou psát každý. Tvrzení, jež si ovšem okamžitě žádá korekci - ano, každý, ovšem pouze ten, kdo na to má, kdo je povolán. A hned se nám počet adeptů náležitě zúží, naštěstí.
Patří ovšem Vondruška mezi ony vyvolené? Zcela jistě. Vondruška, ročník 1952, oním „každým" skutečně byl - z řady důvodů se vyučil na „pouhého" malíře pokojů, celý život, jak v ČSSR, tak po emigraci v Austrálii i po návratu zpět, se živil manuální prací, vzdělání se dobral vlastní pílí. Rozhodně tedy žádný absolvent filozofické fakulty či kurzů tvůrčího psaní. Přesto jeho básně i texty písní vynikaly jak silou své výpovědi, tak leckdy velice poetickými pasážemi. Byť to nebyla poetika zrovna líbivá a hladící po srsti.
„Většina Vondruškových básnických textů," napsal literární historik Martin Machovec, „je zřetelně určena ke zhudebnění a anticipuje estetiku tzv. nové rockové vlny, punk-rocku začátku 80. let; jejími konstantami jsou provokativní barbarismy, tóny záměrně kýčovité a perverzní erotiky, vědomě odpuzující autostylizace, maximální upřímnost zpovědi narkomana, člověka bez naděje, reflektujícího existenciální ,dno'." Punkový kvas na pervitinu Podobně drásavá, při povrchním pohledu neumělá, byla i hudba obou kapel - zarážela především svou jinakostí, a to i v kontextu domácího undergroundu. Platilo to pro Umělou hmotu III, a ještě více pro skupinu The Dom (nazvanou podle newyorského klubu, kde zpočátku působili The Velvet Underground). Při zpětném pohledu můžeme prohlásit, že právě The Dom byl naprosto jasnou odpovědí na punkový kvas, odpovědí o to pádnější, uvědomíme-li si, v jakých podmínkách vznikala. Sám Vondruška přitom na čtyřicetiminutovém filmu, který o kapele v roce 1980 natočili Aleš Havlíček, Miroslav Vránek a Petr Ragan a který je na dvojalbu jako bonus, říká, že co bylo před založením The Dom, tedy i Umělá hmota, bylo navzdory hlasům o legendě „v podstatě nic". Ony kapely totiž „byly absolutně pod kontrolou, popřely to hlavní, co je pro rock důležitý - svobodu. Projev. Proč všichni máme rock rádi. My jsme chtěli dělat pro sebe, špatnou muziku - dá-li se vůbec použít slova muzika - ale ukázali jsme lidem, který umí hrát na kytary, že je možno dělat rock, tak jak má být, svobodnej."
To se The Dom skutečně dařilo. Jejich svoboda byla možná až šokující, tak, že například Milan Knížák, zvláště tehdy rozhodně žádný milovník konvenční hudby, Vondruškovi řekl, že „kdybych měl tu moc, tak Dom bych zakázal. Vy byste svojí morbidností a zlobou mohli být některým lidem nebezpeční." Odlišný názor měl Ivan Martin Jirous, který v listopadu 1979 napsal: „Vondruška je myslím první, kdo s Domem vyzpíval naplno osobní neštěstí lidí nezařaditelných, zcela opuštěných a odkopnutých, lidí úplně mimo jakýkoli sociální kontext pořád ještě přijatelný tzv. slušným lidem."
Takhle například popisuje pocity své generace v písni Nemoce, napsané ještě pro UH III: „Někdo chodí s berlí / jinýmu se mozek temní / Někdo má přes oči pásku / jiný hledá pořád lásku / Všichni jsme mrzáci / dojemní tuláci / co životem se potácí / Tisíce nadějí / tisíce zklamání / nebo čin zoufání / V ulicích plížení / šílenství v myšlení." Nejen Vondruška, ale celý The Dom byli tedy jistými párii i v našem undergroundu, jistě i proto, že se ocitli ve spárech závislosti na pervitinu, která je ještě více vydělovala. Droga možná přidala jejich hudbě i projevu ostří, zároveň je však, logicky, ničila, nemluvě o neustálé pozornosti StB. S mrazivou autentičností a básnivostí o tom ostatně Vondruška píše ve svém autobiografickém románu Chlastej a modli se (Torst, 2005), v náznacích je to cítit i z již zmíněného filmového dokumentu, přinášejícího vedle dlouhého Vondruškova monologu - a zcela „zkamenělé" kapely - také unikátní záznamy z vystoupení jak Umělé hmoty III, tak The Dom. Jako celek pak album, ale i Vondruškův román a básně nabízejí pohled na realitu, v níž jsme žili sice všichni, ne každý si ji však uvědomoval. Josef Vondruška mezi ně ovšem zcela jistě patřil - a básníkem byl též.
Josef Rauvolf
ROCK & POP, 8/2010
Konečně oficiálně vychází hudební dílo básníka, spisovatele, výtvarníka a rockera Josefa Vondrušky, spoluzakladatele Umělé hmoty a autora geniální autobiografie Modli se a chlastej. Je tu vše. A nadmíru fascinující. První CD obsahuje repertoár UH3 hraný naživo po koncertech. Stále se trochu vychází z Umělé hmoty a PPU, ale jde o jinou, značně tvrdší, rebelující poetiku. Hudebně se blížíme k detroitské škole a chvíli táhlé motivy připomínají městskou odcizenost Iggyho Idiota. Dokonce se zde objeví i zpívající Egon Bondy. Druhé CD je věnované Domu. A to je úplně o něčem jiném. Perverzní něha, dekadentní elegance do surového zvuku, skvělé texty, z kterých mrazí, a celková melancholická melodičnost. Ať je to nasládlý spleen Miss Florida, euforie Brown Sugar, nebo pohrávání si s představou hitu jako u Víš, ono je to jiný, nebo Cucni si cucni. Dom opravdu stojí za to objevit. Desku provázejí magické koláže Vondrušky a zajímavý film rekapitulující Dom z roku 1980, který má nemalou dokumentární hodnotu. Nemluvě o nečekaně dobrém zvuku. Skvěle udělané kompilace, kterou by si jak milovníci českého undergroundu, tak i dekadentního punku neměli nechat ujít.
Tom Komárek
Jsou to divný kluci (text z roku 1979)
/.../ Dnes bude řeč o další tendenci, která vyvstala a které nevšimnout si by znamenalo, že nám unikl jeden z nejvýznamnějších posunů uvnitř undergroundu směrem k zaujmutí nového postoje. Jde o kapelu DOM; roku 1976 ji založil kytarista Standa Vokoun, později s ní začal zpívat Josef Vondruška; v současné podobě skupina zkouší a vystupuje od listopadu 1978. Je-li underground žitím mimo, a o to nám doufám šlo, je tato kapela svrchovaně undergroundová. /.../
DOM je dalším posunem, na který přistoupit bude pro mnohé hlazením proti srsti. Bohužel jsme za třicet let žití v totalitním státě tak nasáklí autocenzurou, že se děsíme všech opravdu autentických projevů, které z totalitní žumpy vyvěrají jako artéské vrty. Žijíce v perverzním světě, děsíme se neztajených výbuchů perverze. Tolik jsme vyjukaný z uměřeného militantního svinského světa, že hlídáme svoje vlastní reakce a straší nás vystoupení kapely DOM, místo aby nás strašilo prostředí, v němž mohla tato kapela vyrůst jako zářivá zhoubná houba.
Josef Vondruška má za sebou skupiny Umělá hmota a Umělá hmota 3. Jakkoli se nezapomenutelně zapsaly svým křečovitým vrypem do našeho vědomí (a ostatně není nezajímavé, že zakladatel DOMu Vokoun působil předtím krátce v Umělé hmotě 2), jsem přesvědčen, že teprve tehdy, když začal Vondruška dělat s DOMem, našel kapelu, která s ním může vyjadřovat jeho perverzní něhu, hlubinné neštěstí jeho bytosti a negativně mesiášský náboj, který v sobě nese.
Protože Umělá hmota byla rustikální. Na jiném místě jsem ji označil za folklór undergroundu. Navíc v ní bylo napětí - i když zdravé - mezi Vondruškou a Dinem, které přerostlo do rozpadu a vzniku UH 2 a UH 3. Vondruška dělal s UH 3 a bylo toho hodně. Jenomže to - vcelku - nebyla kapela pro něho. Byli příliš fikaní (jako celek, jsou výjimky), přesně ta tvář mladých rockových hudebníků, kteří jsou víceméně schopní a ochotní především hrát; hrát; hrát.
Teprve teď našel Vondruška lidi, se kterými, zdá se, může dělat. Z těch několika málo koncertů, které zatím měli, jsem viděl jediný - na punkrockové přehlídce v Nové Vísce 30. června 1979. Pepa Vondruška, pečlivě zakrývající svůj neurotismus, procházející se s mikrofonem v ruce po podiu jako zpomaleně nafilmovaná rocková hvězda z padesátých let. Nedívá se na publikum, je odtažený od něho i od kapely za sebou; zpívá svým drsně pravdivým hlasem písně o neštěstí, nelásce, o perverzní lásce, o hlubinné šedi života. Jeho nezúčastněnost ve vztahu k publiku je až hrozivě odcizená. Za ním je kapela, netečná k Vondruškovi a jeho zpěvu, a hraje stejně nezúčastněně, jako on zpívá; jakoby pro sebe, ale ne pro sebe; jakoby pro někoho v pozadí - ale ten tam není.
Nedávno to řekl Vondruška docela jasně: „Nejradši bysme hráli v kavárně Alfa. Tam, kde sou veksláci a kurvy; nikoho by naše hudba nezajímala; my bysme hráli a ty veksláci by přitom uzavírali svoje kšefty, pasáci by si pásli svý kurvy a nás by si vůbec nevšímali."
Je obtížné stanovit, proč označujeme DOM za posun k něčemu novému - pokusíme se o to opět srovnáním s tím, co mu předcházelo. Plastici s sebou nesou - ať už vlivem okolností nebo sami v sobě - jakýsi mesianismus rockové hudby v podmínkách, které jí nepřejí. DG 307 překlenují strázně našeho žití odkazem k mystické zkušenosti. Hever and Vazelína skrze autenticky dělnickou hudbu dovedli sám pojem dělnictví v tzv. dělnickém státě ad absurdum a tím také z těch, kdo jejich osud sdílejí, setřásli část tíhy, kterou nesou. Vondruška je myslím první, kdo s DOMem vyzpíval naplno osobní neštěstí lidí nezařaditelných, zcela opuštěných a odkopnutých, lidí úplně mimo jaýkoli sociální kontext pořád ještě přijatelný tzv. slušným lidem. Vondruška mluví jen sám za sebe a za své bratry v totálním osobním neštěstí. Jistěže, zhlíží se v Lou Reedovi - ale Lou Reed žije ve světě svobodné komerce, kde je koneckonců možné jakékoliv odhalení.
U nás není možné žádné odhalení. Když jsme seděli ve vazbě v roce 1976 - Plastici, DG a další -, jediná naše možná obrana zvenčí bylo vytváření o nás co nejlepšího lidského dojmu. Neříkám, že to nebyl obraz pravdivý, ale jistě to nebyl obraz úplný. A co kdybychom byli třeba perverznější, než někteří z nás jsou, bylo by to důvodem k našemu odepsání? Zdá se mi, že Vondruška prokopl buben - tabu. Ta ustrašenost, kterou v nás třicet let pěstujou, která brání tomu, abychom veřejně a volně sdělovali cokoli nás napadne bez svíravé úzkosti, jak se to bude vykládat, ta na řadě z nás vykonala své ďábelské dílo.
Vondruška tím zasažen není. Navíc jeho starosti nejsou zdánlivě ze světa starostí postihnutelných represívním zásahem. Ale rozvinul se jako nádherný černý jedovatý květ dekadence pozdních sedmdesátých let našeho století. Jinou chtěli mít mládež, holoubkové. Jiné chtěli mít její umění. Ale takhle to dopadlo: přes pokus o absolutní blokádu informací samovolně vznikla v Čechách na konci sedmdesátých let kapela, která není odvozená nebo epigonsky závislá na Lou Reedovi a jemu podobných, ale která spolu s ním - i když podmínky, v nichž vznikla, jsou nesouměřitelné - zpívá o stejných věcech, ale svou violu má naladěnou hlouběji.
Vondruškova skladba Rock'n'rollový zvíře mi připomíná jednu Škvoreckého povídku z Hořkýho světa - nemám ji po ruce, cituji nepřesně -, jak se v padesátých letech potkají dva řízkové nahoře na Václaváku, a jeden z nich, z posledních potápek, jde na jakousi taneční zábavu, kde ještě hraje jedna z posledních kapel, a říká něco jako „mě nedostanou" - že se nezmění, že bude pořád stejnej. Pak jde na tu zábavu a odtamtud ho vykopnou, za asistence policie - obdobně jako v Rock'n'rollovým zvířeti: V každém novém podniku / to pro něho skončí stejně / vyhazovač ho vykopne / a zabouchne za ním dveře.
Vondruška Škvoreckého povídku asi nezná. Ale jeho citlivá tykadla jsou vysunuta tak, aby ohmatávala současný stav věcí stejně dobře, jako to udělal jazzman Škvorecký před dvaceti lety.
Nicméně tato shoda by mohla být zavádějící pro ty, kdo DOM nikdy neslyšeli. Vondruška se totiž dotýká sociologické „reality" v této odhalené podobě snad jenom tam, kde to souvisí s rock'n'rollem, jeho hlavní láskou. Ty texty, které u něho považuji za nejpronikavější a které ve mně při poslechu v Nové Vísce vyvolaly souběžné uchvácení a nejhlubší smutek - jsou písně jako Divný kluk, Ono to je všechno jiný, Promarňuje svoje mládí... Písně, pro něž jsem přesvědčen, že si DOM a Vondruška zbytečně křivdí, když se zhlížejí v Lou Reedovi (to není útok, já Lou Reeda miluju taky). Obohatily totiž světovou scénu - i když ta o tom neví - o překvapivě znovu se objevující akcent české dekadence, byť i na první pohled ne tak oslnivé jako její zahraniční paralely. /.../
Nemyslím, že by v současném tzv. svobodném světě byla kapela, která by se vyrovnala DOMu co do syrové otevřeně perverzní pravdivosti. Nemyslím, že by dneska u nás byla perspektivnější kapela. Kapela otevřenější budoucnosti, která bude nepochybně zrůdná. Zrůdná kapela. Zářivá budoucnost. Hudba v Alfě. Hudba v Omeze.
Listopad 1979
/převzato z Magorova zápisníku, Torst, Praha 1997; redakčně kráceno/