Zobraz všechna LP...
Od 1.1.2011 nás najdete i na FaceBooku.
THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE - NON STOP OPERA
1. Půlnoční myš
2. Moucha v ranním pivě
3. Marie, vstávej
4. Spáč
5. Magorův šém
6. Zácpa
7. Jednou nohou
8. Non stop Opera
9. V konečcích prstů
10. Vážený pane K.
11. Okolo okna
12. Moc jsem si neužil
13. Podivuhodný Mandarín
14. Kanárek
15. Muchomůrky bílé
16. Ranní ptáče dál doskáče
The Plastic People Of The Universe, nesporná legenda světové rockové hudby, vydávají živou nahrávku!
Od vydání živého alba Live v roce 1997 uběhlo takřka 15 let, během kterých se ve skupině událo několik zásadních změn. Tou nejpodstatnější bylo samozřejmě v roce 2001 úmrtí jejího zakladatele a do té doby výhradního autora repertoáru Mejly Hlavsy.
Nicméně kapela se rozhodla pokračovat dál a před dvěma lety spatřila světlo světa nová nahrávka Maska za maskou, která již vznikla v autorském okruhu všech členů kapely a byla veřejností i kritikou vysoce ceněna.
Protože část repertoáru dosud tvoří i písně ze starších období skupiny, byť jsou hrány již v jiném obsazení, rozhodla se skupina zachytit svou současnou tvář vystoupení. Vznikla tak kolekce, která v sobě obsahuje jak písně ze samého prvopočátku skupiny (kolem období nahrávky Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned /1974/, přes zapadlou desku Líně s tebou spím /2004/ až po poslední opus z roku 2009).
Název nahrávky NON STOP OPERA celkem výstižně vyjadřuje „nekonečné turné", na němž kapela - s menšími či spíše většími výkyvy - za svou více než čtyřicetiletou historii pobývá.
CD je věnováno památce Ivana Martina Jirouse.
Vychází 12.12.2011 a oficiální křest alba proběhne 14.12. v pražské Akropoli.
www.idnes.cz, 19. března 2012
Plastic People propojují historickou i moderní polohu v jedno
Se skupinou Plastic People Of The Universe se mnohá desetiletí v očích lidí mimo okruh jejích fanoušků táhne pověst "těch, kteří neumějí hrát". Ona to sice není pravda už minimálně od druhé poloviny 80. let, nicméně jasným důkazem je i poslední, živé album Non stop Opera.
To, že v hudbě Plastiků znějí tóny, na které není (stále ještě) průměrné ucho úplně zvyklé, které zneklidňují posluchače, uvyklého hlazení po srsti konformními interprety, a že víc než na intonaci zpěvu se tady klade důraz na výraz prostřednictvím jakési polodeklamace, prostě není důsledkem neumětelství, nýbrž součástí konceptu.
To jistě není pro letité posluchače undergroundových předáků žádná nová informace. Ale tento fakt je třeba stále připomínat posluchačským nováčkům i případným internetovým diskutérům... Při jistém povědomí o dějinách světové hudby ostatně není třeba stavět Plastiky na piedestal právě pro tento rozměr jejich tvorby - využívání instrumentálních partů, zcela nesvázaných s harmonickými a melodickými strukturami, tady bylo už dávno před jejich založením.
"Vtip" hudby Plastic People, a to zejména v současné sestavě, je v tom, že spojuje tento způsob "free hry" s opravdovým a poměrně nadupaným temným rockem. A není to jen studiová záležitost, jak jsme byli svědky v případě posledního výborného řadového alba Maska za maskou (2010, recenzi čtěte zde), ale i na koncertech - pokud se kapele standardně povedou - i na tomto živém albu.
Na něj zaznamenali Plastici dva své koncerty z května 2011 v Benešově a v pražském klubu Vagon. Repertoár, tedy 14 písniček v téměř nepřetržitém toku plus dva přídavky, pokrývá prakticky celou historii kapely, od bondyovských začátků až po ukázky z poslední desky.
Karty mezi trojicí veteránů (přirozený současný leader Vratislav Brabenec, Jiří Kabeš a Josef Janíček), dodávajících současné podobě kapely kontinuitu s minulostí, a zástupci mladší generace (kytarista Joe Karafiát, basistka Eva Turnová, bubeník Jaroslav Kvasnička), kteří drží onu pevnou rockovou páteř, jsou skvěle rozdané.
Za léta častého koncertování se oba póly výborně propojily a současný stav kapely, jakkoli některým ortodoxním zastáncům plně "undergroundového" přístupu nemusí sedět, je vlastně jakousi pointou celého vývoje Plastic People. Zachovávají si totiž naprostou osobitost a dosáhli postu živých legend, které mají stále co říct i díky tomu, že se vyvíjejí. Samozřejmě po svém.
Ondřej Bezr
www.tyden.cz, 13.2.2012
Domácí hudební tipy
Pohled zpátky, před další cestou vpřed
Nevyzrálost a nedospělost se nepoznává snadno, ale jedním ze znaků, který napovídá, že s ní máme co do činění, je přesvědčení o nepotřebě se ohlížet. Bez ohlížení totiž těžko může dojít k poučení z chyb, které každého provázejí, a k jejich neopakování. Natož pak k jakékoli progresi. A právě ohlédnutí je zároveň dobrý výchozí bod pro to, vyrazit vpřed.
Zní to až jako paradox, ale "Plastici", jeden ze symbolů toho, že pokud někdo nevyl s vlky, rozhodně se v časech předlistopadových neměl lépe než dnes, už dnes mají bohatší historii po roce 1989, než před ním. Jako asi jediná (možná to ještě do jisté míry platí o DG 307) z někdejších podzemních kapel také ustáli konfrontaci se současnou hudební scénou, stále si zachovávají nejen početné příznivce, ale i získávají nové z řad nepamětníků, vyjíždějí občas do zahraničí, pohybují se na běžné klubové scéně mimo uzavřené "podzemní ghetto" a vyvíjejí se.
Je proto určitě dobře, že ke koncertnímu záznamu z roku 1997, který dokumentoval "znovuzrozený stav", ale byl pochopitelně postavený jen na letitých skladbách, přibyl aktuálně další. Čerstvý, rekapitulující "pomejlovské" desetiletí i současnou podobu letitých a už osvědčených kusů. Provází ho pečlivý výběr skladeb napříč dobou vzniku a zároveň důkaz jejich nadčasovosti, díky které mají i dnes svou sílu. Ukazují, že na pódiu má kapela v sobě pořád, i po letech, onu magii, nevzdává se avantgardního přístupu a díky muzikantské i lidské souhře tvoří životný organismus.
Mezi šestnáctku skladeb se vešly nejen notoricky známé a fanoušky aplaudované "hity", ale několik sice nenápadných, ale neméně důležitých skladeb. Právě na nich se často ukazují nejrůznější podoby kapely, která nejenže má poměrně velký věkový rozptyl, ale i jednotlivých členech často odlišný hudební background (kolik příznivců kapely si asi pamatuje Odvážná srdce, kde kdysi hrála basistka Eva nebo vůbec jen ví, že bubeník Jarda býval oporou Tiché dohody či pozapomenuté, ale skvělé akustické party Snake Eaters?) Neméně nezanedbatelné je i to, že pestrost zvyšuje fakt, že o party sólového zpěvu se od předčasného odchodu Mejly Hlavsy dělí celá kapela vyjma bubeníka.
Nonstop opera je typickou ukázkou, až možná vzorovým příkladem, jaký druh koncertních alb má smysl. Ukazuje kapelu ve skvělé formě, která cosi sděluje, ale zároveň nezapomíná bavit. Kapelu, která není jen odleskem zašlé slávy. Repertoár, ve kterém se písně nejnovější vznikem mohou s klidem postavit vedle už téměř zlidovělých položek repertoáru, a přesto ty nové nepůsobí jak "chudí příbuzní". Samozřejmě vyznívá - i když všichni ví, že to jindy bývá zásadní problém - i skvěle provedený záznam. Jedinou skvrnkou výborného alba tak zůstává banalita, kdy jsou z nahrávky vystřižené potlesky. Absence pauz mezi některými skladbami tak vyznívá zbytečně křečovitě uspěchaně a nepřirozeně.
Antotnín Kocábek
ROCK AND POP 2/2012
THE PLASTIC PEOPLE OF THE UNIVERSE
Non stop Opera * Live 2011
Plastic People jsou v dobré koncertní formě, takže nápad zaznamenat typický koncert má své oprávnění. Při vystoupeních kapela pochopitelně klade důraz na své poslední studiové album Maska za maskou, živé CD však naštěstí přináší spíše starší písně, kde rozdíly v interpretaci dostatečně odůvodňují vydání nových verzí. Takže tu máme třeba skladbu Půlnoční myš, které trvalo skoro čtvrt století od pořízení nahrávky na stejnojmenné album, než se dostala i do koncertního repertoáru. Jsou tady také Muchomůrky bílé, píseň kapelou původně zavržená pro přílišnou líbivost, takže z ní Milan Hlavsa musel udělat hit pro Garáž. Také skladba Moc jsem si neužil byla Plastiky nejdříve zamítnuta a Hlavsa ji natočil na své sólové album. Najdeme zde však i písně opravdu často frekventované - Kanárek nebo Podivuhodný mandarin byly vydány již v tolika verzích, že zde možná působí poněkud nadbytečně. Celkově vzato jde o dobře zahrané i dobře nahrané album, které je v diskografii skupiny důstojnou položkou.
Jaroslav Riedel
www.ct24.cz
Nikdy nekončící koncert
Ze skupiny The Plastic People of the Universe se sice již dávno stala zaslouženě legenda, kapela ovšem neusnula na vavřínech a stále pracuje a posouvá své umění dál - důkazem je i živé album Non stop opera, jež právě vychází.
Plastici, kteří mají za sebou více než čtyřicet let činnosti mají přitom s „živými alby" bohaté zkušenosti, velká část jejich předlistopadového katalogu totiž vznikala právě na koncertech, o nějakém studiovém nahrávání si mohli nechat jen zdát... a když jim brutální represe ze strany Státní bezpečnosti, která neváhala domy, v nichž se koncert Plastiků uskutečnil, podpálit či nechat zdemolovat, a útočila na kapelu i jinak, ve vystupování zabránily, pokračovali v činnosti a stali se - podobně jako třeba The Beatles, ti ovšem ze zcela jiných příčin - pouze studiovou kapelou.
Což, mimochodem, nebylo typické pouze pro Plastiky, v podstatě všechny dochované nahrávky našich neoficiálních kapel a písničkářů z doby před rokem 1989 totiž pocházejí z koncertů - na jednu stranu tak díky tomu mají v sobě zanesenu autentičnost a syrovost koncertního provedení, na druhou stranu jsou ovšem ochuzeny o prvek studiové práce, který by zvláště některému typu skladeb (a kapel či umělců) jistě slušel lépe. Někdy to tak ovšem nešlo, berme to tedy jako fakt a tehdy danou nutnost.
Koncerty si Plastici vždy užívali, což samozřejmě platí i pro poslední dobu, tedy po smrti svého dvorního skladatele, basisty a zpěváka Mejly Hlavsy v roce 2001. Kapela se rozhodla pokračovat, dlouhou dobu ovšem pouze obehrávala i de sítky let staré skladby, pak se ovšem v roce 2009 pochlapila a vydala velice dobré a dospělé album Maska za maskou, jímž se konečně vymanila z hlavsovské „zátěže" - nové skladby se přitom stále držely starého plastikovského ducha, typického zvuku i náladě právě Hlavsových kompozic.
Album Non stop opera, které podobně jako jiné jejich nahrávky, ale i alba dalších nezávislých, povětšinou underghroundových umělců, vydala značka Guerilla Records, nahrála naše nejdéle sloužící undergroundová legenda letos v květnu a zařadila na něj průřez svou více než čtyřicetiletou dráhou - v dokonalé zvukové kvalitě, a současně s pořádným nasazením tak slyšíme klasické Ranní ptáče, Podivohudného mandarína či Zácpu a přes Půlnoční myš a Moc jsem si neužil se dostáváme až k poslednímu albu Maska za maskou a skladbám jako Marie, vstávej či Magorův šém. Mimochodem, nedávno zesnulému Ivanu Martinu Jirousovi je celé výtečné album i věnováno.
Vedle chvály za celkové bezchybné a šťavnaté provedení je třeba pochválit i skvělý zvuk - jedním z míst, kde se nahrávalo je přitom i pražský klub Vagón, dlouhá nudle, již slušně ozvučit zdá se být nemožné. Zkrátka, Plastikům se podařilo nejen nahrát vynikající album, ale také dokázat, že ač tam někteří z jejich členů svým fyzickým věkem již patří, hudebně a umělecky se do důchodu ještě nechystají. A za to si zaslouží smeknout!
Josef Rauvolf